Omladina a pokrokové hnutí/Před rozchodem

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Druhé přelíčení	Před rozchodem	Život na Pankráci

Údaje o textu
Titulek:	Před rozchodem
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 308–310.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Po půldruhém dni netrpělivého očekávání přišel náhle fotříček Kilinger, zavolal JUC. Ant. Čížka na chodbu a — více jsme ho nespatřili. Státní zástupce totiž zmateční stížnost odvolal a žalářní, obávaje se, jaký křik mělo by loučení s JUC. Ant. Čížkem v zápětí, užil této lsti. Avšak již druhého dne dostal jsem psaní, adresované: »A. Pravoslavu Veselému, zločinci a kriminálníku. Cela č. 84.« Obsah jeho zněl:

Drazí hoši!

Nemohl jsem se s Vámi ani rozloučiti — tak byl náhlý můj odchod z trestnice do utěšeného života zlaté svobody. Tím mi přibyl jeden z formálních aktů, jejž musím vyříditi písemně a jejž vyřizuji rád. Drazí hoši! Snad to bylo i víc než přátelství, co nás vázalo v osamělé naší cele, snad v tom bylo více vnitřně idealního, co nemusí mít každé přátelství, co nás poutalo a co jediné z mého uplynulého tříměsíčního života postrádám, po čem s jaksi sevřeným srdcem, vzdor navrácení veselosti vzpomínám. co mi nyní, kdy dýchám čerstvý vzduch svobody, schází opravdu a všude. Buďte, hoši, přesvědčeni, že mne nejvíce mrzelo, že jsem Vám nemohl ani stisknout ruku, když jsem stál na rozhraní nového života a nemohl Vám ani poděkovati za veškerou tu přátelskou vůli, jež nám trapný osud náš tak mírnila, činíc nám z kriminálu místo, kde jsme měli příležitost, naučiti se vzájemně milovat.

Hoši drazí! Já Vám tímto děkuji za všechno účastenství, jež jste projevili s mým osudem, děkuji tím vřeleji, čím toto účastenství znamenalo pro mne tolik příjemných chvil v kriminále. Doufám, že až se ze svého pobytu venku vrátím, stisknu Vám všem osobně ruku a budu hledět říci Vám to, co se tak těžko dá napsat, a co snad ani povědít není lehko. City je těžko obléci v jinou foimu než opět ve vzájemné cítění. Proto, hoši, díky Vám upřímné a vřelé, a pozdrav všem, všem hochům, kteří očekávají ať po měsících, ať po letech to, co bych s Vámi se všemi tak rád sdílel!

Pozdravte především všecky hochy a pak také ty ostatní, kteří měli se mnou účast, od jedničky až do osmaosmdesátky! A celej poslední luft až po ševce věkovitého Orla (starý šedivý trestanec). Všechny pozdravte i stařičkého K., na nějž vděčně budu vzpomínat, i vetchého Bulvu, jenž toho nezasluhuje (dozorce).

Tedy, budete-li něco potřebovat, prosím o zprávy, vždyť snad jeden z těch, kteří odešli, Vás přece nezklame! Tolik víry můžete dát Vašemu oddanému, šťastnému svobodou

Tondovi, budoucímu c. k.

Přáli jsme JUC. Ant. Čížkovi svobodu z celé duše. Nebylo snad nikoho, kdo by mu ji záviděl. Sami jsme netoužili po ničem jiném, než po odjezdu pryč, na Pankrác nebo na Bory. Mnohý odsouzenec však ještě nevěděl, je-li »politikem« nebo »prostým«. Správa trestnice nebyla si v tom také jasna. Vildu Davida, našeho písničkáře, odsouzeného pro tiskovou věc, dala oholit, ostříhat, obléci do trestnických šatů a v železech dovésti na Pankrác, kde teprve poznali chybu a expedovali ho na Bory... Také s Fr. Modráčkem jsme se rozloučili; byl odvezen z Novoměstské trestnice do Vídně, kde odsouzen znovu pro domnělé účastenství v anarchistických rejdech na 2 roky. Na rozloučenou uspořádali jsme mu pěkný večírek. Pomalu se naše jednota trhala: »prosté« pohlcovala Pankrác, »politiky« Bory; všichni dostali na cestu železa na ruce. Loučení s každým houfcem bylo velice tklivé. Beze zpěvu to ovšem nešlo. Prostým zpíváno:

Až na Pankrác povandrujem',
smutně sobě zanotujem':
S bohem, Praho, adie,
snad nás to nezabije.
Až z Pankráce povandrujem',
vesele si zanotujem';
Na zdar! Praho, jak se máš,
zdali pak nás ještě znáš?

U politiků »Pankrác« zaměněna »Bory«. Cela č. 84. byla takřka průchodícím domem, jímž odsouzenci šli na Bory: Dr. Rašín, Sokol, Škába, Tuček, Neumann, všichni se v ní otřeli. Už byla Novoměstská trestnice, až na nepatrné vyjimky, bez »Omladinářů«, ale cela č. 84. měla ještě své obyvatele v plném počtu.