Omladina a pokrokové hnutí/Na cestě vývoje

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Na cestě vývoje
Autor: Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj: VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí
Online na Internet Archive
Vydáno: Vlastním nákladem 1902. s. 46 – 49.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Omladina

Podnícen relegacemi, žádal »Časopis českého studentstva za rušení disciplinárního řádu na universitě i technice, za netrestnost vědeckého a politického přesvědčení nebo působení, za sestavení čestného soudu z polovice profesorů a z polovice akademiků, jemuž by posluchači jedině byli zodpovědní za své chování v budově vyučovací atd. Nespokojenost. pronásledováním živená, obrátila se z ulic do jeho sloupců. Utiskování ve školách, nepovolování schůzí, konfiskace »Č. č. st.«. jehož odebírání c. k. ministerstvem vyučování bylo dokonce studujícím středních škol zakázáno, nutkaly akademickou mládež k rozvahám o vnitřních i vnějších poměrech. Výsledek těchto rozvah nebyl nijak utěšený. Libovůle úřadů byla nesnesitelnou. Oproti ní zela tupost české veřejnosti, která nejen mlčky snášela obmezování svobody slova a tisku, nýbrž ještě sama každé volnější hnutí umačkávala pomluvou, lží, denunciacemi a ničením existencí. Proto »Č. č. st.« v č. 7. roč. II. zatoužil po pevně zkrystalisovaných stranách ve studentstvu, s řádnou organisací a programem, »jež týkati se musí všeho, co vůbec s nynějším životem národa našeho a lidstva vůbec — na poli národním. politickém, sociálním a kulturním — souvisí.«

V tomtéž čísle otiskl zajímavý dopis o pokrokářích v — Haliči, o založení jejich spolku, a zvolení Ivana Franka, oblíbeného rusínského spisovatele, za předsedu. V Haliči, mezi Rusíny i Poláky také tedy rašilo něco nového, co nalézalo i v Čechách kyprou půdu.

Za účelem sblížení vyslalo české studentstvo dne 4. července 1890 do Krakova ku slavnosti Miczkiewiczově deputaci: Ant. Hajna, J. V. Klofáče a Al. Rašína. Deputace ta měla se súčastniti při této příležitosti i sjezdu slovanského studentstva v Krakově. Když však sjezd byl zakázán, ustanoveno, že se bude konati roku 1891 v Praze.

Styk českých studentů s polskými nezůstal bez následků. Z Krakova přenesena do Čech píseň »Rudý prapor«, která zde nejen udomácněla, ale i hrála ve hnutí pokrokovém a sociálně demokratickém velkou roli. Také svěží názory k nám z Krakova zavanuly. Ant. Hajn referuje o hledisku Poláků na ženu, dokládá: »Jsem přesvědčen, že by naši studenti sami divně se dívali na dívku, která by vstoupila sama, bez povinného nějakého »garde« — mezi ně a že by jistě od ní bázlivě, možná i se zvláštním úsměvem odstupovali, a kdyby s ní konečně mluvili, myslili by si, že dívka ta svou »odhodlaností« dala jim právo ku zvláštnímu způsobu a obsahu nemluvy ... I naši studenti posud nedívají se na dívky jako na lidi sobě rovné; vidí v nich buďto více nebo méně...« atd. Mimo to rozjímá o zásadách demokratické (pokrokové) strany v Haliči následovně: Demokratická strana polská, zřeknuvši se ideálu »historické Polsky« postavila se na zásadu území ethnografických. t. j. uznala Rusíny za samostatný národ, mající právo k samostatné existenci, ne ve svazku s Poláky, byť dříve byl ve svazku říše Polské. Vedena jsouc takovýmito názory, odsuzuje strana demokratická každé privilegování a hegemonii národnosti, jako odsuzuje privilegování nebo hegemonii stavu. Tytéž názory má i strana demokratická rusínská. Takové názory ovšem vyvolají cit autonomie, neb autonomní federace národů na základě ethnografickém vůbec. A obě strany jsou tímto citem zvláštní autonomní federace slovanských národů prodchnuty. Z té příčiny jsou nám obě tyto strany tak sympatické a spolek s nimi takřka na jevě. Časopis českého studentstva, jehož redakci číslem 15. ročníku II. přejal za K. St. Sokola, nastoupivšího vojenskou službu, Ant. Hajn. zabarvoval se ustavičně určitěji a určitěji. Vystupoval proti militarismu, šlechtě, konfesionelní škole, panské sněmovně, horuje pro konstituční stát. všeobecné, rovné hlasovací právo. ženské studium, státní právo atd. Obsah jeho obohacen rubrikou: Otázka dělnická. Za příklad dával Čechům socialistický program Rusinské ukrajinské radikální strany, podepsaný drem R. Jarosiewiczem. I. Frankem. K. Lewickim, M. Pavlíkem a drem S. Danilevičem, k němuž vyčítavě podotýká: »Naše strany mají jen v politické příčině program více méně určitý, ale v sociálních a kulturních otázkách buď se nedopracovaly dosud positivnějšího stanoviska, jednak že vůbec nepracovaly v tom, jednak že nechtěly pracovati, bojíce se vyznati barvu a hrajíce dvojitou úlohu (ku př. v otázce dělnické a ženské) — buď zřejmě stojí na zásadách starých, jsou zpátečnické. Rusínská radikální strana otevřeně, přímo postavila se na stranu pokrokových sociálních ideí, vloživši si je ve svůj program — (odtud asi její jméno radikální). Stojíce sami při těchto ideích pokrokových, nemůžeme ovšem nežli s radostí vítati tuto novou stranu... Poměry u nás nutí nás připojiti další tyto úvahy: U nás je největší potřeba podobné strany, jež by se přímo vyslovila v otázkách sociálních a kulturních. To. co provádí naše strany vůči otázce dělnické a ženské, jest většinou politika pštrosí —

V dalším rozepisuje se Č. č. stud. o škodlivosti výlučné politiky národní, o nutnosti všímati si otázek sociálních, vyličuje proudy vrchní (reakcionářské) a proudy spodní (socialistické) a končí svoji úvahu pamětihodnými slovy: „Je nutna strana, která by, stanuvši na podkladě ideí sociálních, regulovala tento druhý směr. strana. která by podala našim socialistům svůj rozum, srdce své a niku svou — vše, co by měla.«