Olivový sad a jiné novelly/Pohorská hospoda

Olivový sad a jiné novelly
Olivový sad	Pohorská hospoda	V rodině

Údaje o textu
Titulek:	Pohorská hospoda
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	L’Auberge
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Olivový sad a jiné novelly. Praha : F. Šimáček, 1891. s. 35–53. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

Englishfrançaisукраїнська

I.

Jako všecky dřevěné hospody potroušené v Hautes-Alpes^[1] na úpatí ledovců mezi skalnatými a holými stržemi a roklemi, jež protínají bílé hřebeny horské, krčma Schwarenbach slouží rovněž za útulek cestovníkům. kteří procházejí průsmykem gemmiským.

Půl roku bývá otevřena a obývána rodinou Jeana Hausera; když pak rozvějí se sněhy, zachumelí údolí a neschůdnou učiní cestu do Loëche, ženy, otec a tři synové odejdou a zůstaví dům ochraně průvodčím, starému Gaspardu Harimu s mladým Ulrichem Kunzim a Samovi, velkému novofundlandskému psu.

Oba mužové a zvíře přebývají v ledovém tomto vězení až do jara a nespatří pohledem nežli rozsáhlou a bílou stráň balmhornskou, obemknutou bledými a třpytivými vrcholy, ze všad uzavřeni a zasypáni sněhem, jenž kolem nich roste, zahaluje, tísní a svírá malé stavení, kupí se na střeše, dosahuje oken a zahrazuje dveří.

Nadešel den, kdy rodina Hauserova vůči blížící se zimě a nebezpečnému pochodu vracela se do Loëche.

Tři mezci vypraveni byli s nákladem rozmanitých domácích potřeb napřed pod dozorem tři synů. Posléz matka Jeanna Hanserová a její dcera Louisa sedly na čtvrtého mezka a samy taktéž daly se na cestu.

Otec sledoval vzadu s oběma hlídači, kteří vyprovoditi měli rodinu až k úpatí horského svahu.

Minuli nejprve malé jezero, zamrzlé nízko v široké skalní rozsedlině, jež prostírá se pod hospodou, pak zvolna zamířili údolím, světlým jako hladký ubrusový povlak a se všech stran obklíčeným osněženými kopci.

Na bílou, skvoucí a ledovou tuto pustinu sálal plný sluneční jas, žíhal ji oslňujícím a studeným plápolem; nijaký život nejevil se v tomto oceáně vrchů, nijaký pohyb v nezměrné této prázdnotě a nijaký hlas nerušil hluboké vůkol ticho.

Mladý průvodčí Ulrich Kunzi, velký statný hoch asi třiadvacetiletý, znenáhla nechal za sebou otce Hausera a starého Gasparda Hariho a snažil se, aby dohonil mezka, který nesl obě ženy.

Dcera viděla jej přicházet a podobalo se, jako by smutným pohledem vyzývala jej k rychlejšímu pospěchu. Byla mladistvá rusá dívčina, jejíž mlékové tváře a plavé vlasy vyhlížely jako vybledlé dlouhým pobytem uprostřed ledů.

Dostihnuv zvíře, na němž obě ženštiny jely, Ulrich Kunzi položil ruku vzadu na sedlo a uvolnil krok. Matka Hauserová dala se s ním do hovoru a do nejmenší podrobnosti vykládala mu kde jaká rada pro dlouhé přezimování. Bylo to poprvé, co zůstati měl na horách, kdežto starý Hari ztrávil už čtrnáct zim pod sněhem v krčmě Schwarenbachu.

Ulrich Kunzi poslouchal, aniž znáti bylo, že by rozuměl, a stále jen díval se na mladou dívku. Ob chvíli odpověděl: ano, paní Hauserová, ale zdálo se, že myšlenky jeho jsou daleko a klidná jeho líc zůstávala chladnou.

Dospěli k jezera daubskému, jehož širá zamrzlá hladina daleko zabíhala v pozadí úvalu. Na pravo odsláněly se černé stěny Daubenhornu. strmé vyčnělé vedle ohromných ledových morén lömmernských, nad nimiž do výše zvedala se Wildstrubel.

Co přiblížili se k průsmyku gemmiskému, odkudž rovnější vede cesta k Loëche, objevilo se z nenadání nepřehledné panorama walliských Alp, rozdělené hlubokým a širokým údolím rhônským.

A dále na obzoru kupil se nesčetný tlum vrcholů, bílých, skomolených, zahrocených a blýskavých: Mischabel se svými dvěma homolemi, mohutný šišák Wissehornu, objemná kupole Brunneghornu, vysoký a srázný jehlanec Cervinu, tohoto strašlivého lidobijce, a nakloněný hranol Dent-Blanche, této pitvorné kokety.

Konečně nízko dole z temné kotliny jako z rozeklané propasti vynořila se Loëche, jejíž domy podobaly se pískovým zrnkům, rozmeteným v ohromné této rozsedlině, jež s jedné strany stoupá do průsmyku gemmiského a se strany druhé níží se ke Rhôně.

Mezek stanul na kraji stezky, jež stále hadovitě se vine a fantasticky se točí s pravého úbočí hory až k malé vísce jedva znatelné u její paty.

Ženy seskočily se sedla v kyprý, čerstvě padlý sníh.

Oba starci v krátku je dostihli.

― Nu tedy, pravil otec Hauser, s Bohem a šťastné pořízení. Napřesrok na shledanou, přátelé!

Otec Hari opakoval:

― Napřesrok na shledanou!

Objali se a políbili.

Pak paní Hauserová sama nastavila tváře a mladá dcera učinila totéž.

Když došlo řadou na Ulricha Kunziho, zašeptal Louise do ucha:

― Nezapomeňte na nás tady nahoře.

― Ne, odpověděla dívka tichounce, že spíše uhádl slůvko to nežli zaslechl.

― Nu tedy, s Bohem, opětoval Jean Hauser, a stálé zdraví!

A předešed ženy, dal se pěšinou dolů.

Brzy všichni tři zmizeli v prvé zatáčce cesty.

A oba mužové obrátili se nazpět k hospodě Schwarenbachu.

Kráčeli pomalu vedle sebe a v zasmušilém mlčení. Bylo rozhodnuto; zůstanou samotni, jeden po boku druhého čtyři nebo pět měsíců.

Posléz jal se Gaspard Hari vyprávěti o svém životě z minulé zimy. Ostal v krčmě s Michelem Canolem, nyní příliš už starým, než aby odvážiti se mohl k dalšímu ještě zimnímu pobytu na horách, neboť snadno přihoditi se může za dlouhé samoty nějaké neštěstí. Ostatně se nenudívali; vše záleželo na dobré mysli a trošce odhodlanosti v prvých dnech; pak lehko najde se zábava, hra a všeliká kratochvíle.

Ulrich Kunzi poslouchal s očima sklopenýma a myšlenkami sledoval ty, kteří ubírali se dolů k vesnici oklikami průsmyku gemmiského.

Záhy spatřili hospodu sotva viditelnou a malou jako černá tečka na úpatí obrovské sněhové vlny.

Když konečně otevřeli u stavení dvéře, uvítal je radostným štěkotem Sam, velký huňatý pes, a vesele dal se kolem nich do poskoku.

― Nu, synku, pravil starý Gaspard, teď už nemáme zde ženských a musíme strojit si oběd sami. Budeme přebírat brambory.

A oba, usednuvše na dřevěné stoličky, počali chystat na polévku.

Druhého dne přicházelo dopoledne Ulrichu Kunzimu náramně dlouhým. Starý Hari kouřil z krátké lulky, odplivoval si do popelníku, co zatím mladý muž vyhlížel oknem na skvoucí vrchy, strmící k modré obloze naproti domu.

Odpoledne si vyšel, dal se procházkou z předešlého večera a shledával cestou stopy mezka, který odnesl obě ženštiny. Posléz, když ocitl se nad průsmykem gemmiským, ulehl na pokraj hluboké stráně a daleko dolů zadíval se na Loëche.

Vesnice ve skalním svém úpadu nebyla posavad zanesena sněhem, ačkoli závěje blízko nížily se s vršin, zastaveny jedlovými lesy, jež chránily okolí. Stavení její zdála se s výše čtyřhrannými dlaždicemi, těsně rozsazenými v louce.

Tam byla nyní také Louisa Hauserova v jednom z oněch šedých domků. Ve kterém? Ulrich Kunzi nacházel se příliš daleko, než aby je byl mohl jednotlivě rozeznat. Jak rád býval by se dal křivolakou stezkou dolů, pokud byla ještě volná a prosta ledových lavin.

Leč slunce zašlo za vysokým vrcholkem Wildstrubelu a mladý muž vrátil se do Schwarenbachu.

Otec Hari klidně kouřil u krbu ze své krátké lulky. Vida přicházet svého soudruha, vybídl ho k partii karet.

A oba posadili se naproti sobě, každý na jednu stranu obdélného stolu.

Hráli dlouho jednoduchou hru, jež nazývá se „brisque“, načež povečeřeli a odebrali se na lůžko.

II.

Dny, jež následovaly, byly podobny prvému — jasné, studené a bez mraku a sněhu. Starý Gaspard zabýval se odpoledne čižbou na orly a vzácné ptáky, kteří zabloudili nahoru na horské ledovce, kdežto Ulrich pravidelně navštěvoval průsmyk gemmiský a díval se dolů k malé vísce. Pak hráli v karty, kostky, domino a vyhrávali a prohrávali nepatrné věci, aby učinili hru zajímavější.

Kteréhos jitra, časně procitnuv za svítání, Hari vzbudil svého společníka. Venku po horách choulela se hustá bílá mlha a s oblak sypalo se drobné jíní, jež zlehka a tiše ukládalo se k zemi na silný a kyprý koberec. Tak trvalo to čtyři dny a čtyři noci. Bylo třeba uvolniti dvéře a omésti okna, proházeti od stavení chodbu a vysekati schody, aby překonán byl tento ledový prach, který za dvanáct hodin třeskutého mrazu stvrdl nad žulu horských valounův.

Odtud žili jako vězňové a neodvažovali se téměř přes práh svého příbytku. Podělili se v domácnosti o práce a jeden i druhý vykonávali je s ochotnou družností. Ulrich Kunzi vzal si na starosť praní, mytí a poklízení, kdežto Gaspard obíral se kuchařením a topením. Pravidelné a jednotvárné jejich dílo přerušováno bylo dlouhými partiemi v karty a v kostky. Oba byli povahy klidné a mírné, nesvářili se a nehašteřili, aniž jakéhokoli znali nedorozumění či trpkého slova, a snášeli se v úplné shodě, jakou nejlépe dovedou zařídit společná opuštěnosť a vzájemný stesk.

Časem sundal starý Gaspard se stěny svoji pušku a vyšel si na lov kamzíků. Někdy zastřelil, někdy ne a vrátil-li se domů s kořistí, bývala v hospodě Schwarenbachu velká hostina s čerstvou zvěřinou připravenou na několikerý spůsob.

Tak rovněž jednoho jitra vydal se do hor s ručnicí na rameně. Teploměr udával z venčí osmnáct stupňů pod nulou. Slunce posavad nízko bylo pod východem a lovec doufal, že napadne plachá zvířata na krajní stráni Wildstrubelu.

Osaměv, Ulrich pohověl si na lůžku až do desáté hodiny. Letorou svojí nachýlen byl k ospalosti, ale v přítomnosti starého průvodčího, povždy čilého a ranného, nijakž neosměloval se oddávat se svojí náklonnosti.

Pomalu posnídal se Samem, který tolikéž trávil dny a noci dřímotou a spaním u teplého krbu. Pak pocítil tesknotu a nevolnosť samoty a zmocnila se jej dychtivá touha po každodenní partii v karty, jakž děje se, osvojil-li si kdo nepřekonatelný návyk.

K večeru vyšel ze stavení, aby dal se v ústrety svému soudruhu, který vrátiti se měl kolem čtvrté hodiny.

Sníh závějemi srovnal celé hluboké údolí, zasypal rokliny, zanesl obě jezera, pokryl skaliny a nakupil mezi vysokými vrcholky hor prolehlá a nesmírná sedla, bílá, skřehlá a slnivá světelným třpytem.

Tři neděle už nechodil Ulrich k průsmyku gemmiskému, odkudž díval se ke vsi. Mínil zastavit se tam, nežli pustil by se vzhůru strání, jež vedla na Wildstrubel. Tenkrát byla Loëche rovněž pod sněhem a domy, zahalené bledým příkrovem, nebylo možná už rozeznat.

Pak obrátil se Ulrich na pravo a stihl k ledovci lömmernskému. Kráčel svým dlouhým horalským krokem a pádně opíral se kovanou holí do sněhu tvrdého jako kamení. A bystrým pohledem pátral v dáli po malém černém a pohyblivém bodu na nezměrné bílé vršině.

Když ocitl se na kraji ledovce, okamžik stanul a přemítal, zda zaměřil stařec touto cestou; po té, poněkud znepokojen, dal se rychlejším chvatem podél morén.

Den skláněl se k večeru; sněhy prosvitaly růžovým nádechem a suchý a studený vítr prudce vál od severu přes kristalický jejich povrch. Ulrich jal se v přestávkách pronikavě a táhle volati. Hlas jeho hlaholil mrtvým tichem, v němž nerušené dřímaly staré ojíněné hory, rozléhal se široko zamrzlými lady a ledovými rozsedlinami jako ptačí skřek nad mořskými vlnami a zanikal posléz bez ozvěny a bez jaké odpovědi.

Konečně dal se Ulrich zpět ke Schwarenbachu. Slunce zašlo za vysoká temena vrchů, jež odlesk oblohy barvil do purpurová a nížiny úvalu znenáhla se temnily. A mladého muže náhle zmocnila se neurčitá jakás bázeň. Zdálo se mu, jako by ticho, zima, samota a vůkolní poušť prostupovaly jej samého, stavěly jeho chod, mrazily mu v žilách krev, ochromovaly mu údy a měnily jej v nehybného a ledového tvora. A dal se do běhu a prchal skokem k nedalekému příbytku.

― Starý Gaspard, mínil u sebe, za nepřítomnosti mé se vrátil. Přišel jinou cestou; bude už sedět u krbu se zastřeleným kamzíkem u nohou.

Brzo spatřil hospodu. Z komína nevycházel dým. Ulrich úprkem doběhl k domu a otevřel dvéře. Vstříc vyskočil mu Sam a uvítal jej radostným štěkotem, ale Gasparda Hariho ve světnici nebylo.

Zaražen a postrašen, Kunzi kolem sebe se rozhlédl, jako by doufal, že najde svého soudruha schovaného v některém koutě. Pak rozdělal oheň a uvařil polévku a každým okamžikem čekal na starcův návrat.

Ob chvíli povstal ze židle a vyšel před stavení, aby se podíval, neblíží-li se už k domovu. Noc prostírala se nad celou krajinou, šerá noc horská, noc bledá, noc siná, v niž sporým paprskem zářil s pokraje obzoru úzký žlutý srp měsíce, schýlený k samému západu za vzdálenými vrcholky.

Pak znova mladý muž vrátil se do světnice, usedl ke krbu, hřál si ruce a přemítal o možných nehodách a neštěstích.

Gaspard mohl si zlomit nohu, spadnout do propasti, učiniti chybný krok a vymknout si kotník. A zůstal schoulen ve sněhu a sděšen úzkostí a hrůzou a skřehlý zimou, volal bezpochyby o pomoc a křičel z plna hrdla do noční zamlklé prázdnoty.

Ale kde?

Hory byly tak rozsáhlé, kol do kola zvlášť v této době tak nevlídné a nebezpečné, že by třeba bývalo deseti či dvaceti zkušených průvodčích a pátrat dnem i nocí na všech stranách celý týden, aby na prostranství tomto našel se kdes zapadlý člověk.

Posléz rozhodl se Ulrich Kunzi, že vydá se do okolí se Samem, nevrátí-li se Gaspard Hari mezi půlnoci a jednou hodinou ranní.

A pořídil si nutné přípravy.

Vložil do torby na dva dny potravin, vytáhl ze skříně železný hák, otočil si kolem beder dlouhý, tenký a pevný provaz, přesvědčil se o spolehlivosti své kované hole a naostřené sekery, jež sloužila k vysekávání schodů na kluzkém, náledí.

Pak čekal.

V krbu praskal plapolavý oheň; velký pes supivě hověl si v záři šlehavého plamene; hodiny jako srdce kývaly pravidelným tikem v hlaholivém pouzdru.

A čekal — napjatě naslouchal každému vzdálenému šumu a tajil dech při každém zavanutí větru, kdykoli opřel se prudčeji o dřevěný vykýř.

Odbila půlnoc.

Zachvěl se.

Pak pocítil, jak obchází jej mráz a strach, a postavil na plotnu vodu, aby vypil šálek horké kávy nežli vydá se na cestu.

Když hodiny odtloukly prvou s půlnoci, vzchopil se, vzbudil Sama, otevřel dvéře a dal se směrem k Wildstrubelu. Pět hodin bral se vzhůru osněženou strání, slézal skály pomocí železného háku, rubal led nabroušenou sekerou, stoupal stále výš a výše a mnohdy provazem za sebou přitahoval psa uvízlého pod příkřejším srázem. Bylo šest hodin z rána, když stihl konečně na temeno hory, kam starý Gaspard z pravidla docházíval na lov kamzíků.

A čekal, až svítal z východu den.

Obloha nad hlavou jeho bledla a posléz podivný záhadný svit vyjasnil celý nesmírný ocean šerých vrcholků, jež dokola prostíraly se do sta mil. Podobalo se, jako by tento jas zářil ze samého sněhu, šířil se veškerou prostorou a tratil dole v úvalech. Znenáhla vzdálené a vysoké vrcholky vesměs zbarvily se růžovou červení a purpurové slunce zjevilo se z ohromných velikánů bernerských Alp.

Ulrich Kunzi dal se na další cestu a kráčel jako lovec s tělem nachýleným ku předu a bedlivě pídil se na vše strany po každé stopě.

― Hledej, Same, hledej! křikl chvílemi na svého psa.

Zvolna sestupoval s vrchu, bystrým pohledem pátral v propastech a ob čas zahoukl do hor táhlým voláním, jež rychle zanikalo v němé pustině. Také přiložil ucho k zemi a poslouchal. Domníval se, že postřehl tlumený hlas, pustil se do běhu, zahoukl znova, neslyšel stále nic a usedl vysílen únavou a zoufalstvím.

K polednímu něco pojedl a nakrmil Sama, neméně zemdleného dlouhou klopotou.

Pak opět měl se k dalšímu hledání.

Když nastal večer, byl ještě na nohou a prošel tak padesát kilometrů hor; a ježto nacházel se příliš daleko schwarenbašské hospody, aby dorazil domů, a příliš byl uondán, aby déle se vlekl, vyhloubal ve sněhu díru a schoulel se do ní se svým psem pod stejnou houni, již s sebou přinesl. Takž leželi jeden vedle druhého, člověk a zvíře, ohřívali se těly svými navzájem a přes to prokřehli oba až do kosti.

Obraznosť vzrušenu přeludy a údy prochladlé mrazem, Ulrich po celou noc nezamhouřil oka.

Vysoko na horách svítalo, když zvedl se z nevolné jámy; nohy měl stuhlé jako železné tyče, mysl chabou a srdce stísněné, že jektal úzkostí a klesal leknutím, kdykoli domníval se, že doslechl jaký šelest nebo hluk.

A zdálo se mu pojednou, že také umříti musí zimou v této samotě, a strach před smrtí takovou podnítil jeho ducha a vzpružil jeho sílu.

Pak zvolna ubíral se dolů svahem k hospodě, padal s náledí, opět se zvedal, sledován z pozdálí Samem, který belhal se o třech nohách.

Posléz dospěl do Schwarenbacbu ke čtvrté hodině odpolední.

Stavení bylo prázdné.

Mladý muž rozdělal oheň, pojedl a usnul, tak utahán a otupen, že nemyslel už na nic.

III.

Ulrich Kunzi spal dlouho, velmi dlouho, tvrdým nepřekonatelným spánkem, až nenadále jakýs hlas, jakýs výkřik a zřetelné slovo „Ulrich“ probudilo jej z hluboké zmalátnělosti, že zjeveně se vytřeštil a na lůžku svém se vzchopil. Mámil jej bludný klam? Byl to jeden z oněch divných hlasů, jež kmitají se sny znepokojených duší? Nikoli, slyšel jej posud, rozechvěný tento výkřik, jenž zalehl mu ostře v sluch a pronikl až v trnoucí morek kostí. Ovšem, zajisté — kdosi vzkřikl, kdosi zvolal: Ulrichu! Někdo byl zde, na blízku samého domu a nebylo žádné pochyby.

Otevřel dvéře a zavřískl z plna hrdla:

― Ty’s to, Gasparde?

Nic se neozývalo — nijaký hles, nijaký šelest, nijaký sten…

Byla noc a sníh vůkol bledý a šerý a ob chvíli zvedl se a prudce zafičel vichr, palčivější a dusnější sprahlého větru poušti — vichr ledový, který rve a trhá kamení a nic nenechává na živě v těchto prázdných výšinách.

Ulrich křičel znova:

― Gasparde!… Gasparde!… Gasparde!

Několik vteřin čekal.

V horách zůstalo vše zamlklo a ticho.

Pak zmocnilo se ho zděšení a zalomcovalo jím do samé útroby. Skokem ocitl se ve stavení, přirazil za sebou dvéře a zastrčil závory. Jektaje zuby, sklesl na židli, bezpečen a jist, že soudruh jeho volal jej v posledním okamžiku, kdy vypouštěl ducha.

O tom byl přesvědčen, jak jen přesvědčen být může někdo, že k životu třeba vzduchu, jídla a pití. Starý Gaspard Hari umíral kdesi dva dny a tři noci, v některé propasti, v některé hluboké strži, jejíž slnivá bělosť hrůznější byla podzemního temna. Umíral dva dny a tři noci a skonal právě s myšlenkou na svého soudruha. A duše jeho, jedva uvolněná, ulétla k hospodě, kde spal Ulrich, a volala jej tajemnou a strašlivou mocí, jakou mají stíny nebožtíků nad živými lidmi. Vzkřikla, tato duše bez hlasu, ve sklíčenou a skormoucenou duši spícího; zvolala pozdravem, výčitkou či kletbou člověku, který hledal a pátral nedosti bedlivě a svědomitě.

A Ulrich tušil ji zcela na blízku, za zdí a za dveřmi, které za sebou uzamknul: obletovala kolem, jako perutí tepe noční pták na osvětlená okna…

Mladý muž, zjeven blouznivou představou, téměř zaječel zoufalým děsem. Chtěl prchnouti a neodvažoval se přes práh — neodvažoval se a neodváží se nikdy, neboť příšera těkat bude vůkol hospody dnem i nocí, pokud tělo starého průvodčího nebude nalezeno a uloženo v posvátnou půdu hřbitovní.

Nadešel den a s východem jasného slunce Kunzi nabyl poněkud klidnější rozvahy. Připravil si pokrm, zbytek jídla uchystal psu, pak usedl nehybně v otřelé křeslo a se srdcem stísněným zahloubal se v myšlenky na starce zapadlého sněhem.

Posléz, když večer níž a níže skláněl se nad krajinou, zmocnilo se jej nové úzkostlivé rozčilení. Přecházel v temné světnici, sotva skrovně vyjasněné plamenem čadivé svíce, dlouhými kroky od jednoho konce ke druhému a naslouchal a čekal, zda nezazní venku chmurným tichem strašný výkřik z minulé noci. Cítil se zuboženým a bídným, jak nikdy nebyl nijaký člověk. Byl samoten v nesmírné této sněhové pustině, samoten dva tisíce metrů nad obývanou zemí, nad lidskými příbytky a nad životem, který se hýbe, hlučí a množí — samoten skorem až u ledové oblohy. Schvátila jej šílená dychtivosť, aby zachránil se kamkoli a jakkoli, aby pustil se do Loëche či vrhl se do propasti. Leč neodvažoval se ani otevříti dvéře, jsa jist, že ten druhý, nebožtík, postavil by se mu v cestu, aby samoten nezůstal tam vysoko na horách.

K půlnoci, upachtěn chůzí a strmácen úzkostí a strachem, usnul v křesle, neboť bál se lůžka jako začarovaného místa.

A náhle sípavý výkřik z předešlé noci zalehl mu v sluch, tak pronikavý, že Ulrich prudce rozmáchl rukama, aby odstrčil příšeru, a převrátil se s celou stolicí na znak.

Probuzen hřmotem, dal se Sam do vytí, jak vyjí poděšení psi, a sápal se kolem světnice a slídil, odkud hrozí nebezpečí. Dospěv ke dveřím, zavětřil a tlamu při prahu, odfrkoval, čenichal a skučel se srstí sježenou a s ocasem schlípeným.

Všecek hrůzou bez sebe, zvedl se Kunzi se země, za lenoch uchopil nejbližší židli a sípal:

― Nechoď sem!… nechoď sem!… nechoď sem, nebo tě zabiju!…

A pes, podrážděn tímto křikem, zuřivě štěkal na neviditelného nepřítele, jemuž platila pánova pohrůžka.

Pak znenáhla Sam se utišil a ulehl na své místo u kamen, ale zůstal nepokojným a hlavu vzhůru, oči jiskřící, vrčel s vyceněnými zuby.

Zatím Ulrich poněkud se vzpamatoval, ale spozorovav, jak strachem opouštějí jej síly, přikročil ke skříni, vyňal láhev s pálenkou a vypil za sebou několik sklenic. Myšlenky jeho rozptýlily se a schably, odvaha jeho vzrostla a žilami jeho prochvěla plamenná horečka.

Nazítří netkl se Ulrich Kunzi ani sousta pokrmu a pil toliko líhovinu sklenku za sklenkou. A takž prožil několik dní spit od rána do noci jako němá tvář. Jakmile přišla mu myšlenka na Gasparda Hariho, počal pít znova, až opilostí zmožen klesl k zemi. Pak ležet zůstal, jak padl, s údy zmalátnělými, s obličejem k podlaze a chrápal v hlubokém bezvědomém spánku. Jedva že však strávil opojný a palčivý nápoj, pokaždé probouzel jej tentýž posupný hlas „Ulrichu!“ — jako by kulka byla mu prohnala hlavu; a posud se potáceje a tápaje kolem sebe rukama, aby udržel se v rovnováze, stavěl se na nohy a volal na pomoc Sama. A pes, který zdál se posedlý běsem jako jeho pán, vyřítil se na dvéře, dral je svými drápy a hryzl svými špičatými tesáky, kdežto mladý muž s hrdlem převráceným a s ústy do výšky hltal plnými doušky prahnoucí pálenku, jež v brzku opětně uspala jeho myšlenku, jeho paměť a zjevenou jeho bázeň.

Ve třech nedělích vyčerpal veškeru zásobu líhoviny, ale nepřetržité toto pijanství jen konejšilo jeho strach, který litěji schvátil ho tou chvílí, kdy nebylo mu dál možná jej ukojit. Fixní idea, vznícená úplnou samotou a rozeštvaná celoměsíční opilostí, utkvěla v něm jako by spájána s jeho mozkem. Obcházel příbytkem jako zvíře v kleci, přikládal ucho na stěnu a na dvéře a poslouchal, zda druhý, jejž předvídal a tušil za zdí, je na blízku a vůkol domu.

Posléz, jakmile sdřímnul přemožen únavou, vždycky zaslechl hlas, jenž rázem vyburcoval jej z polosnění, že rovnýma nohama ocitl se z lůžka.

Jedné konečně noci, podobně zbabělcům dohnaným ke krajnosti, vrhl se na dvéře a otevřel je, aby shlédl toho, kdo jej volá, a přinutil ho k mlčení.

Vstříc do tváře šlehl mu studený vítr, že zamrazilo jej ve všech kostech, a Ulrich prudce přirazil veřeje a znova zastrčil závory, aniž postřehl, že prodral se mu Sam ven mezi koleny. Chvěje se zimou, přihodil na oheň klestí a usedl ke krbu, aby se ohřál. Nenadále však strnul — někdo škrábal po zdi a zazněl úpěnlivý sten.

Mladý muž vzkřikl všecek bez sebe:

― Pryč odtud, ohavo, pryč… pryč!

Odpovědí byl mu dlouhý žalostný kvil.

A okamžikem tím poslední zbytek rozumu a smyslu utuchl v mozku jeho svrchovanou hrůzou; kletbu za kletbou chrlil na svého trýznitele, vytřeštěným zrakem těkal kol sebe dokola a hledal, kam by se skryl. Druhý dál vedl bolestný nářek, pobíhal podél stavení a sápal se na zeď.

Ulrich skokem ocitl se u dubové skříně, plné nádobí a potravin, a pozvednuv ji silou nadlidskou, odvlekl ji ke dveřím, aby před vetřelcem se zatarasil. Pak na hromadu snesl všechen ostatní nábytek, peřiny, rohože, slamníky, židle a se všech stran ucpal okna, jako by každou skulinou obával se útoku svého nepřítele.

Leč venku ten čím dále tím bolestněji a zoufaleji bědoval a mladý muž jal se odpovídat podobným skřekem a řevem.

A míjely dny a noci, aniž ustali na sebe vzájemně skučet a výt.

Jeden bez přestání kroužil kolem domu, dral omítku a zdivo takým úsilím a vztekem, že zdálo se, jako by chtěl je provalit; druhý uvnitř stíhal každý jeho pohyb a sehnut a shrben, ucho při stěně, odpovídal na každý jeho hlas strašlivým křikem.

Čtvrtého večera Ulrich neslyšel víc ničeho a usedl tak schvácen mdlobou, že usnul mžikem.

Spal těžkým snem přes noc, den a noc a probudil se bez vzpomínky, bez myšlenky, jako by hlava jeho byla prázdná, docela prázdná; pouze sluch trnul mu zvonivým šumotem a zrak svítil mu blýskavou jiskrou.

Měl hlad a jedl…

IV.

Minula zima a nadcházelo jaro s teplými a příjemnými dny.

Průsmyk gemmiský byl opět sjízdný a rodina Hauserova vydala se na cestu a vracela se do své pohorské hospody.

Dostihnuvše poslední výšiny příkré stráně, ženy sedly na svého mezka a zabraly se v hovor o obou mužích, s nimiž měly se v několika chvílích zase shledat.

Divily se, že jeden nebo druhý předem nesešel dolů do Loëche, jakmile úbočí a stezky staly se poněkud schůdnými, aby přinesl zprávu o dlouhém svém přezimování.

Konečně povzdál nahoře objevila se hospoda, posavad pokryta a zapadlá sněhem. Dvéře a okna byly zavřené a slabý bělavý dým vystupoval z komína, což upokojilo otce Hausera, v němž vznikati počaly veliké obavy. Leč, jedva že ocitli se u samého stavení, spatřili na prahu velkou zvířecí kostru, ležící na boku a rozsápanou dravými ptáky.

Všickni překvapeně přihlédli blíže.

― Vždyť je to Sam, mínila matka.

A obrátivši se ke dveřím zvolala:

― He, Gasparde!

Z vnitř odpověděl výkřik, pronikavý výkřik, jako by pocházel z hrdla divého zvířete.

Otec Hauser opětoval:

― He, Gasparde!

A ze světnice ozval se výkřik podobný prvému.

Pak všichni tři muži, otec a oba synové, pokusili se zjednati si vchod do stavení. Prosté úsilí bylo však marno, ježto zastrčeny byly závory. Vzali tedy z prázdného chléva dlouhý trámec a jako taranem několikrát prudce obořili se jím na dveře. Pažení zapraštělo, povolilo a prkna rozlétla se v kusy. V zápětí rozlehl se domem lomozný rachot a příchozí uzřeli uvnitř jizby za převrácenou skříní státi člověka s vlasy splývajícími na ramena, s vousy dosahujícími na hruď, s očima blýskavýma a se zedranými cáry na těle.

Nikdo jej nepoznával, až úzkostlivě a zděšeně vykřikla Louisa Hauserova:

― To je Ulrich!… maminko, Ulrich!…

A matka přesvědčila se, že byl to Ulrich opravdu, ačkoli vlasy jeho byly bílé.

Nebránil jim vstoupit do světnice, nebránil jim, aby se ho dotkli, ale neodpovídal na nijakou otázku, jež byla mu položena.

A nezbývalo než odvésti jej do Loëche, kde zjistili lékaři, že byl šílený.

A nikdo nezvěděl nikdy, co přihodilo se s jeho soudruhem.

To jaro pak Louisa Hauserova málem byla by umřela záhadnou nemocí, již přičítali chladnému a sychravému horskému vzduchu.

---

1. Pátý francouzský département mezi Savojskem a Provencí. Pozn. překl.