Olivový sad a jiné novelly/Olivový sad

Olivový sad a jiné novelly
	Olivový sad	Pohorská hospoda

Údaje o textu
Titulek:	Olivový sad
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Le Champ d’oliviers
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Olivový sad a jiné novelly. Praha : F. Šimáček, 1891. s. 3–34. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

I.

Jedva že rybáři z přístavu — malého přístavu provençalského Garandou v pozadí zátoky piscaské mezi Marseillem a Toulonem — spatřili bárku abbéa Vilboisa, který vracel se z lovu, sešli k pomoři, aby pomohli mu vystoupiti na břeh.

Abbé byl v lodici samoten a vesloval jako pravý námořník s rázností řídkou a podivuhodnou navzdor svým padesáti letům. Rukávy vysoukané na svalnaté paže, sutanu zdola podkasanou a staženou mezi koleny, na prsou zpola rozepjat, třírohý klobouk vedle na lavici a hlavu pokrytou černou čepičkou lemovanou bíle, měl vzezření dokonalého a bizarního duchovníka horkých krajů, stvořeného spíše k dobrodružstvím nežli ke službám mešním.

Čas od času za sebe se ohlédl, aby udržel se v přímém směru k místu přistání, načež odměřeně, rhytmicky a mocně vnořil pokaždé vesla, aby opětně ukázal těmto špatným námořníkům Jihu, jak vyznají se na vodě plavci Severu.

Rozjetá bárka dotekla se břehu a prosmýkla se, jako by kýlem svým přemésti měla celý břeh; pak rázem stanula a pět mužů, kteří z dálky vyhlíželi faráře, přikročilo knězi bodře a uctivě v ústrety.

― Nu, jak? ozval se jeden s drsným přízvukem provençalským. Dobrý lov, pane faráři?

Abbé Vilbois složil svá vesla, sňal černou, bíle lemovanou čepičku, na hlavu přitlačil třírohý klobouk, shrnul rukávy přes lokte, zapjal si sutanu a nabyv opět vzhledu a důstojnosti venkovského vikáře, odpověděl hrdě:

― Ano, ano, velmi dobrý, tři okouni, dva úhoři a několik pražem.

Pět rybářů přiblížilo se k loďce a schýleno přes bort, znaleckým okem skoumalo mrtvé ryby, tučné okouny, ploské úhoře a fijalové pražmy křižmo žíhané zlatitými pruhy oranžového lesku.

Jeden z nich pravil:

― Donesu vám to do vašeho dvorce, pane faráři.

― Děkuji, milý hochu.

Stiskl řadou každému ruku a zůstaviv člun starosti a péči čtyř ostatních, v průvodu pátého rybáře dal se kněz na cestu.

Bral se dlouhým klidným krokem, vážně a v lehkém namyšlení. Ježto pak posud bylo mu horko, jak byl se zahřál při vesle, v mírném chladu olivovníků chvílemi sjimal s hlavy klobouk, aby na večerním vlažném a tichém vánku osvěžil klenuté své čelo, vroubené bílým, hladkým vlasem, krátce přistřiženým — čelo spíše vojáka nežli kněze.

Opodál kynula vesnice s táhlého svahu, uprostřed rozsáhlého údolí nížícího se znenáhla k pobřežní pláni.

Bylo to kteréhos červencového večera. Oslňující slunce, blízké sklonu za kosmatý hřeben vzdálených pahorků, kosmo promítalo na bělavou stezku, zahalenou drobným a sypkým popraškem, dlouhý stín duchovního, jehož široký třírohý klobouk vlekl sousedním polem vysokou temnou skvrnu, která hravě vyšinovala se na všechny nahodilé olivové kmeny, prudce klesala k zemi a plazivě zaléhala mezi stromy.

Pod nohama abbéa Vilboisa zvedala se mlha jemného prachu, onoho mělného prachu, jimž zaváty jsou v létě veškery provençalské cesty, dýmala kolem jeho sutany, již zastírala a pokrývala zdola šedým, stále jasnějším povlakem. Kráčel dál a dále, poněkud občerstven, s rukama v kapsách, oním volným a pevným krokem horala, který zvyklou pěšinou stoupá příkrým úbočím. Oči jeho klidně pohlížely ke vsi — jeho vsi, kdež farářem byl dvacet let, ke vsi jím zvolené a dosažené rozhodující přízní, kdež doufal umříti. Kostel — jeho kostel, ostře vyčníval nad tupým kuželem domů, skupených kolem něho, oběma svýma věžemi z hnědého kamene, nestejnýma a čtverhrannýma, jež v krásném tomto jižním úvalu trčely vzhůru svými starobylými obrysy, podobnějšími baštám tvrdého hradu nežli zvonicím posvátné budovy.

Abbé všecek byl veselé mysle, neboť vracel se s kořistí tří okounů, dvou úhořův a několika pražem.

Dosáhl tak nového malého triumfu nad svými osadníky — on, jenž nade vše byl ctěn, poněvadž přes svůj věk byl bezpochyby nejstatnější a nejmohutnější muž z celé krajiny. Tato skrovná nevinná marnivosť byla jeho největším potěšením. Střílel z bambitky, že přerazil stonek květiny, začasté s úspěchem potýkal se v šermu se svým sousedem, vysloužilým profousem od kyrysníkův, a plaval lépe nežli kdo druhý z dalekého přímoří.

Jinak byl dávný světák, druhdy velmi známý, elegantní švihák, baron de Vilbois, který dal se na kněžství ve dvaatřiceti letech následkem zrazené lásky.

Rodem ze staré pikardské rodiny, royalistické a nábožné, jež po několik staletí dávala syny své vojsku, úřadům a duchovenstvu, zamýšlel zprvu podle rady své matky vstoupiti do řehole, pak k naléhání svého otce odhodlal se prostě odebrat se do Paříže, vystudovat práva a hledat po té vhodné nějaké postavení u soudu.

Leč, co studia svá dokončoval, otec jeho podlehl zánětu plic, jejž ulovil si na honě v bahniskách, a jeho matka, jata zármutkem, zemřela krátký čas později. Takž, zdědiv náhle značné jmění, vzdal se nároků na jakoukoli kariéru a spokojil se s vyhlídkami bohatého muže.

Hezký jonák, vzdělaný, ač ducha vymezeného zásadami, vírou a tradicemi, dědičnými v rodině jako tuří svaly, líbil se všeobecně, domohl se významu v přední společnosti a okusil života muže mladého, zdrželivého, zámožného a váženého.

Té doby po několikerém setkání u kteréhos svého přítele zamiloval se do jisté mladé herečky — mladistvé chovanky konservatoře, jež se skvělým výsledkem debutovala právě v Odéonu. Zamiloval se do ní s celou vroucností a s celou náruživostí člověka stvořeného k důvěře v upřímnosť a poctivosť; zamiloval se do ní mezi romantickou rolí, v níž téhož večera, kdy poprvé vystoupila na jevišti, dosáhla velikého úspěchu.

Byla hezká, přirozeně úlisná, zjevu naivního děcka, který nazýval při ní podobou andělskou. Dovedla jej sobě úplně podmanit, učinit z něho jednoho z oněch bláhových ztřeštěnců, jednoho z oněch zuřivých šílenců, jež pohled či sukně ženy sežíhá na hranici smrtelných vášní. Pak vzal si ji za maîtressu, přiměl ji, že opustila divadlo a miloval ji čtyři léta láskou stále horoucnější. Posléz i přes své jméno i počestné skazky rodinné nepochybně býval by se s ní oženil, kdyby kteréhos dne nebyl zvěděl, že dávno podváděla jej s přítelem, jenž s ní jej byl seznámil.

Katastrofa byla tím strašlivější, že chodila s outěžkem a že čekal pouze narození dítěte, aby odhodlal se ke sňatku.

Když v rukou držel důkazy — listy napadené kdes v zásuvce, vyčetl jí její ošemetnosť, její nevěru a její hanebnosť s veškerou brutálností polodivocha, jakým byl povahou i pudem.

Ona však — dítě pařížského dláždění, vyzývavá jako nestoudná, jistá tamtím jako tímto, smělá pak jako prosté ony dívčice, jež z pouhé svévole derou se na barikády, postavila se mu vzdorem a urážkami a když zvedal ruku, ukázala mu své lůno.

Stanul a všecek bled pomněl, že potomek jeho byl tam, v této poskvrněné útrobě, v tomto hříšném těle, v této pokálené bytosti — jeho potomek, jeho dítě! Pak vrhl se na ni, aby zdrtil je oba zároveň a zhladil tak na ráz dvojí tuto potupu.

Bázní se zajektala, měla se za ztracenu a jak choulela se pod jeho pěstí, jak nad sebou zřela jeho nohu, mžikem hotovou k zemi přirazit těhotný její bok, kde žil už zárodek člověka, vzkřikla, ruce rozpjaty, aby zachytila jeho ránu:

― Nezabíjej mne!… Není tvé, je to jeho!…

Skokem ocitl se zpátky, tak ohromen a ustrnut, že vztek jeho zarazil se jako jeho pata a zasípal:

― Co… co’s pravila?

Zděšením zjevena před smrtí, hrozící z plamenných očí a z násilných posuňků tohoto muže, opakovala zajíkavě:

― Není tvé, je to jeho!…

Zmaten mumlal zaťatými zuby:

― Dítě?

― Ano.

― Lžeš!

A znova mířil týmž zběsilým pohybem, aby ji rozšlápl a zdupal, co zatím maîtressa jeho na kolenou vzpřímena hleděla vyhnout se jeho noze a koktala dále:

― Vždyť pravím ti, že je to jeho!… Kdyby bylo tvé, neměla bych je už dávno?

Důvod ten zasáhl jej jako pravda sama. Jedním z oněch blesků myšlénky, kdy veškeren úsudek současně zjeví se s jasností oslňující, zřetelnou, přesnou, nezvratnou a neodolatelnou, byl přesvědčen a byl jist, že nijakž nebyl otcem bídného a nešťastného dítěte, jež nosila pod zvrhlým svým srdcem; a bedrům jeho náhle se ulehčilo a uvolnilo, a téměř upokojen a utěšen vzdal se úmyslu zničiti tuto hanebnou kreaturu.

Pak ozval se klidnějším hlasem:

― Vstaň, odejdi a nechť nikdy tě nespatřím!

Poslechla, pokořená a skleslá, a odešla.

A nespatřil ji více nikdy.

Odejel rovněž. Odebral se na Jih, v končiny teplého slunce, a zastavil se v jedné vesnici položené mezi údolem na břehu Středozemního moře. Zalíbil se mu kterýs hostinec, odkud byl širý výhled v dálnou zátoku; najal si v něm pokoj a zůstal tam. Přebýval v zátiší tom půl druhého roku v zármutku, zoufalství a v úplné odloučenosti; žil v ústraní tom v trýznivé vzpomínce na zrádnou ženu, její krásu, její půvab a její nevystihlé kouzlo a ve stesku po její přítomnosti a její lásce.

Bloudil provençalskými úvaly a na slunci, tlumeném přisedlým lupením olivovníků, hřál ubohou svoji churavou hlavu, jíž vířilo a zmítalo pokušení.

Leč dávné jeho zbožné pojmy a zmírněná poněkud horlivosť původní víry opět vzešly mu zvolna v duši za trudné této samoty a opuštěnosti. Náboženství, jež druhdy zdálo se mu jako útočiště před životem neznámým, přicházelo mu nyní jako útočiště před životem sklamaným a ztraceným. Uchoval si zvyk modlitby a v hoři svém přilnul k němu tím horoucněji a často za soumraku pokleknout uchýlil se do přitmělého kostela, kde v pozadí kůru zářivě kmitala se jiskra lampy, svěcená střežitelka svatyně a oznak božské bytnosti.

Svěřil strasť svoji Bohu — svému Bohu a požaloval mu všecku svoji bědu. Prosil ho za radu, smilování, pomoc, ochranu, útěchu a v modlitbu svou, opětovanou co den vroucněji a vroucněji, vkládal pokaždé mocnější zápal a úchvat.

Sklíčené jeho srdce, hlodané láskou k ženě, zůstalo otevřené a tlukoucí a stále žádostivé něžnosti; a znenáhla upřímnou modlitbou, životem poustevnickým, rostoucí zbožností — oddaností v ono skryté obcování duší bohabojných s Hospodinem, jež vábí a poutá ubožáky, vstoupila veň tajemná láska boží a překonala pomíjivou lásku světskou.

Posléz vrátil se ke svým prvotním záměrům a odhodlal se církvi věnovati život mužný, opomněl-li zasvětiti jí život panický.

Takž stal se knězem. Skrze svoji rodinu a svoje známosti dosáhl, že jmenován byl administrátorem v oné vesnici provençalské, kam tehdy byla jej přivedla náhoda; obětoval valnou čásť svého jmění dobročinným účelům a podržel si pouze, co dovolovalo mu, aby až do smrti býti mohl užitečným a pomocným chudině, a zúplna oddal se klidné existenci, zaujaté výkonem náboženským a péčí o strádající bližní.

Byl duchovním skrovného rozhledu, ale dobrého jádra, jakýms církevním pastýřem letory vojenské — církevním pastýřem, který velitelsky úzkou cestou vedl slabé, chybující a slepé lidstvo tímto lesem života, kde všechny naše žádosti a naše chtíče jsou bludnými stezkami. Než mnoho z dřívějších náklonností zůstalo v něm stále. Nepřestal míti zálibu v tělesném cviku, ve zbraních a v ušlechtilém sportu a štítil se veškerých žen úzkostlivostí dítěte před neznámým nebezpečím.

II.

Rybář, který provázel kněze, cítil na jazyku právě jižní chuť k hovoru. Neodvažoval se dlouho, neboť abbé budil ve svých osadnících uctivý ostych, ale na konec odhodlal se k slovu přece.

― Tedy, pravil, ve vašem dvorci se vám líbí, pane faráři?

Tento dvorec byl jedním z oněch malých venkovských stavení, v jakých Provençalové z měst a vesnic bytují přes léto na čerstvém vzduchu.

Abbé najal si domek ten v polích pět minut od své fary, příliš skrovné a stěsnané s kostelem uprostřed obce. V útulku tom nepřebýval však pravidelně ani v létě; stěhoval se tam pouze čas od času na několik dní, aby okřál ve svěží zeleni a postřílel si nerušeně z bambitky.

― Ano, milý příteli, odpověděl kněz, líbí se mi v něm velice.

S poslední oklikou cesty objevilo se nízké obydlí stojící mezi stromy, natřené růžově, pruhované, síťkované a zastíněné olivovníky, jimiž posázeno bylo nehrazené vůkol role, kdež bělavá střecha zdála se maně vzešlá z půdy jako provençalský žampion.

Ze zdálí zříti bylo velkou ženštinu, jež přecházela přede dveřmi a chystala k obědu malý stůl, kamž při každém návratu s odměřenou zdlouhavostí kladla příbor pro jednu osobu, talíř, ubrousek, skyvku chleba a sklenku na pití. Na hlavě měla malý arlézský čepec z bílého hedvábí, obšitý černým aksamítem, vybíhající v kuželovitý hrot a po straně ozdobený několika květinami.

Když ocitl se abbé na doslech, zvučně vzkřikl:

― Eh, Marguerito!

Stanula, ohlédla se a poznavši svého pána, odpověděla:

― Jste vy to, pane faráři?

― Ano. Přináším vám pěkný lov, usmažíte mi hned jednoho okouna… okouna na másle… pouze na másle, rozumíte?

Vyšedši oběma mužům v ústrety, hospodyně zkušeným zrakem prohlédla si ryby, jež na ruce nesl námořník v plátěném košíku.

― Jenom že máme už slepici s rýží, podotkla po krátkém váhání.

― Nu, co naplat? Ryba na druhý den nevyrovná se rybě čerstvě vytažené z vody. Popřeju si skromné labužnické pochoutky; nepřihodí se mi to často a pak lov není příliš veliký.

Žena vybrala okouna a co dala se již zpátky ke stavení, náhle opět se obrátila.

― Ah, pravila, málem byla bych zapomněla! Byl zde třikráte nějaký člověk a sháněl se po vás, pane faráři.

Opáčil lhostejně:

― Člověk! Jaký člověk?

― Takový! Člověk nevelmi podobného zevnějšku.

― Což! Žebrák?

― Snad, neříkám že ano či ne. Soudila bych spíše, nějaký záškodník.

Abbé Vilbois usmál se při tomto provençalském výrazu, který znamená tolik co bandita nebo zbojník, neboť znal bojácnou povahu Margueritinu, která nemohla za pobytu svého ve dvorci dnem ani nocí zbýt se myšlenky, že na samotě budou zavražděni.

Dal několik sous rybáři, který chvatně měl se k návratu do přístavu, a dle dávného zvyku přikročil k okapní nádrži.

― Opláchnu si trochu ruce, prohodil.

V témž okamžiku Marguerita ozvala se z kuchyně, kde proti lítu oškrabovala nožem hřbet ryby, jejíž trochu krví potřísněné šupiny odlupovaly se jako drobounké stříbrné penízky.

― Hleďte, tam přichází!

Abbé otočil se k aleji a spatřil skutečně jakéhos muže, který z dálky připadal mu dosti špatné ošacený a který zvolna mířil k domu. Čekal na jeho příchod, v duchu znova usmál ne strachu své hospodyně a pro sebe doložil:

― Věru, zdá se, že má dobře; vyhlíží opravdu jako záškodník.

Neznámý blížil se s rukama v kapsách, s pohledem upřeným na kněze, aniž měl se jakkoli k rychlejšímu spěchu.

Byl mlád, tvář vroubil mu rusý a kadeřavý plnovous a chumáče vlasů vydíraly se mu v kučerách zpod měkkého plstěného klobouku, tak špinavého a rozbitého, že stěží býval by kdo uhádl prvotní jeho barvu a tvar. Na sobě měl dlouhý hnědý svrchník, do kotníků otřepané kalhoty a obut byl v rákosové škorně, jež činily chůzi jeho lehkou, tichou a hbitou a dodávaly jí ráz kradmé plíživosti.

Ocitnuv se na několik kroků od duchovního, smekl svoji hučku, jež stínila jeho čelo, a odkryl tak s posuňkem poněkud theatralným svoji scuchanou, sháralou a úměrnou hlavu na temeni lysou — známka strádavého trudu či časné prostopášnosti, neboť muž ten dojista nebyl starší pětadvaceti let.

Kněz rovněž neprodleně smekl, domysliv a dovtípiv se, že nebyl to nijak obyčejný poběhlík, dělník bez zaměstnání nebo propuštěný káranec, bloudící mezi svobodou a vězením a neznající jiné mluvy nežli tajemné řeči žalářní trestnice.

― Dobrý večer, pane faráři, pravil příchozí.

Nechtěje tohoto podezřelého a otrhaného cestovníka nazvati „pánem“, kněz odpověděl prostě:

― Buďte mi vítán!

Okamžik upřeně navzájem se pozorovali a abbé Vilbois před pohledem tohoto pobudy pocítil bezděky vzrušení a dojem jako vůči neznámému nepříteli a onen podivný nepokoj, který nevolností a záchvěvem proniká ducha i tělo.

Tulák posléz se ozval:

― Nu, zdali pak mne poznáváte?

Velmi překvapen, kněz odvětil:

― Ani v nejmenším, neznám vás vůbec!

― Ah, vy mě neznáte vůbec? Lépe se na mne podívejte!

― Mohu se na vás dívat jak chci, nikdy jsem vás neviděl.

― To je pravda, odpověděl ironicky druhý, ale ukážu vám někoho, jejž znát budete spíše.

Dal si na hlavu svůj zedraný klobouk a rozepjal si svůj sválený svrchník.

Pod kabátem objevila se mu nahá vychrtlá bedra. Červený opasek, složený kol hubených jeho boků, udržoval nad kyčlí záplatované jeho spodky.

Vyňal z kapsy jakous obálku — jednu z oněch zvláštních obálek pomazaných všemožnými skvrnami, jednu z oněch obálek, které v podšívce bludných žebráků obsahují všeliké papíry, pravé či falešné, kradené či zákonné, drahocennou obranu volnosti proti cestou nahodilým četníkům. Vytáhl z ní fotografii, jeden z oněch lístků velikosti visitkové, jaké druhdy často se hotovily, sežloutlou, otřelou, dlouho všady vláčenou, ohřívanou kůží tohoto muže a skalenou její teplem.

Zvednuv podobiznu do stejné výše se svým obličejem tázal se:

― A poznáváte toho zde?

Abbé postoupil o dva kroky, aby přihlédl blíže a zůstal bled, ohromen, neboť byl to jeho vlastní obraz, spodobený pro ni, zrádnou ženu v minulé době jeho lásky.

Nechápal a nedal nijaké odpovědi.

Pobuda opakoval:

― Znáte toho zde?

A kněz zakoktal:

― Ano.

― Kdo je to?

― Já.

― Vy?

― Ah, ovšem.

― Nu, podívejte se nyní na oba, na svoji podobiznu a na mne.

Duchovní povšiml si již a viděl, že oba tito lidé, muž na fotografii a muž, který vedle se ušklíbal, byli si podobni jako dva bratří, ale nechápal ještě a mumlal:

― Co mi vlastně chcete?

Tulák odvětil potměšilým tonem:

― Co vám chci?… Nu, chci především, abyste mě poznal.

― Kdo tedy jste?

― Kdo jsem? Zeptejte se kohokoli, kdo se vám namane, zeptejte se své hospodyně, pojďme se zeptat k mairovi, chcete-li… Stačí ukázat jen tuto podobiznu a každý se vám vysměje, pravím, každý se vám vysměje… Ah, což? Vy nechcete uznat, že jsem váš syn, tatíku faráři?

Stařec vzhůru rozpjal ruce s posuňkem biblickým a zoufalým a zasténal:

― Není to pravda!

Mladý muž přikročil k němu tváří v tvář.

― Ah, není to pravda? Ah, abbé, jednou přec’ konec lži, slyšíte?

Líc jeho byla výhrůžná, pěsti zaťaté a pronesl slova ta s důrazem tak pádným, že kněz mimovolně couval krok za krokem a uvažoval, kdo ve chvíli té z nich obou se klame.

Konečně zmohl se k námitce:

― Neměl jsem nikdy dětí.

Druhý opáčil:

― A milenky snad také ne?

Stařec na odpověď dal jediné rozhodné a hrdé slůvko:

― Ano.

― A nebyla milenka ta s outěžkem, když jste ji od sebe vyhnal?

Dávný hněv, potuchlý před pět a dvaceti lety — ne potuchlý, ale stlumený v hloubi milencova srdce prolomil náhle klenbu víry, oddané zbožnosti a sebezapření, již nad ním byl zbudoval a uchvácen vášní, kněz zvolal:

― Vyhnal jsem ji, poněvadž mě podvedla a ježto v lůně svém nosila dítě jiného!… Nebýt toho, býval bych ji zabil, pane, a vás s ní!

Mladý muž v úžasu nad prchlým rozhorlením farářovým okamžik se zarazil, načež odvětil něco mírněji:

― Kdo vám řekl, že to bylo dítě jiného?

― Eh, ona, ona sama, mně na odpor a k potupě!

Pobuda, aniž opřel by se tomuto důvodu, doložil lhostejným tonem neomalence, který úsudek dává ve sporné věci:

― Nu, pak neměla dobře maminka, když postavila se vám na vzdory, to je celé!

Nabyv poněkud na prudký výbuch opět sebevlády, abbé tázal se váhavě:

― A kdo řekl vám, že jste můj syn?

― Ona, když umírala, pane faráři… A pak tady to! A nastavil knězi před oči malou fotografii.

Stařec vzal podobiznu a zvolna a zdlouha s dechem zatajeným srovnal tohoto neznámého přišelce se svým bývalým obrazem a nepochyboval více, že skutečně byl to jeho syn.

Tíseň zmocnila se jeho duše, pocit strastný a nevýslovně trpký jako výčitky dávného zločinu. Znenáhla rozuměl, tušil ostatek a na mysli zatanula mu opět bouřlivá scena při vzájemném rozchodu. Takž, aby zachránila svůj život, ohrožený pohaněným mužem, nevěrná a úskočná žena v tvář vrhla mu tuto lež! A lež ta měla kýžený účinek. Syn jeho se narodil, vyrostl a vyspěl v tohoto zedraného poběhlíka, který větří ničemnosť jak ohař plachou zvěř.

Zamumlal:

― Chcete se projít se mnou několik kroků, abychom se blíže dohovořili?

Tulák úšklebně se pousmál:

― U všech…! Vždyť jsem proto přišel!

A oba dali se vespolně olivovým sadem.

Slunce zapadlo zatím za vzdáleným obzorem a svěží chlad jižního soumraku rozestřel po šíré krajině neviditelnou studenou svoji roušku.

Faráře obešel lehký mrazík a když náhle dle kněžského zvyku pozvedl oči, spatřil všade vůkol sebe třesavé drobné zasedlé listí posvátných stromů, které uchránily ve svém stinném klínu největší bolesť a jedinou malomyslnosť Kristovu.

Z útrob vylinula se mu modlitba, stručná a vroucí, vyjádřená oním vnitřním hlasem, který nepřechází přes rty a jakým pravověrní vzývají Hospodina:

― Bože můj, buď mi pomocen!

Pak obrátil se ke svému synovi:

― Tedy vaše matka je mrtva?

Co slova ta pronesl, nová žalosť pronikla mu hrudí a sevřela mu srdce — podivná běda člověka, který nikdy nedovedl zapomenout, a krutá ozvěna trýzně, již zakusil, či spíše snad, že byla mrtva, záchvěv onoho blouznivého a krátkého štěstí mladosti, z něhož nezbýval nyní než kormutlivý stesk v jeho vzpomínce.

Mladý muž odpověděl:

― Ano, pane faráři, moje matka je mrtva.

― Je tomu dlouho?

― Ano, již tři léta.

Nová pochybnosť zmocnila se kněze.

― A proč nepřišel jste ke mně dříve?

Druhý s odpovědí okamžik váhal.

― Nemohl jsem. Zdržely mě všeliké překážky… Odpusťte mi, že přerušuji svoji sdílnosť, k níž vrátím se později, jak podrobně vám bude libo… ale musím vám říci, že nejedl jsem nic od včerejšího rána…

Palčivý dojem soucitu vzrušil všecko starcovo nitro.

― Oh, moje ubohé dítě! zvolal.

A chvatně rozepjal ku svému společníku obě své ruce.

Mladý muž uchopil vztažené široké dlaně, jež pevně stiskly jeho prsty, mnohem tenčí, vlažnější a horečnější.

Pak odvětil s oním úšklebným úsměvem, který neopouštěl jeho rty:

― Nu, opravdu, počínám věřit, že shodneme se spolu dobře.

Farář otočil se k domu.

― Pojďme k obědu, pravil.

A náhle s bezděčným, neurčitým a temným potěšením opamatoval se na krásnou rybu jím ulovenou, která vedle slepice s rýží poskytne tenkrát dobré sousto tomuto zbídačelému dítěti.

Arlésanka, znepokojena a skoro nevrla, čekala přede dveřmi.

― Marguerito, volal abbé, odneste stůl a postavte ho do světnice, rychle, hezky rychle a prostřete pro dvě osoby, ale hezky rychle!

Při myšlence, že pán její bude obědvat s tímto záškodníkem, hospodyně zůstala všecka zmatena a zaražena.

Abbému Vilboisovi posléz nezbylo, než aby sám sklidil se stolu a odnesl příbor pro sebe přichystaný do jediné místnosti v přízemí.

III.

Pět minut později seděl abbé společně s tulákem před hlubokou mísou, plnou zapraženého bouillonu, z níž vzhůru v obláčcích vystupovala lehká vonná pára.

Když talíře byly naplněny, pobuda lačně jal se hltati polévku lžíci po lžíci chvatnými doušky a sousty.

Kněze přešla zatím chuť a jen zvolna srkal lahodný bouillon, nechávaje chleba na dně svého talíře.

Náhle se tázal:

― Jak se jmenujete?

Uspokojen, že skonejšil svůj hlad, mladý muž dal se do smíchu.

― Otec neznámý, odpověděl, ne jiného jména rodného nežli jméno mé matky, které jste nejspíše ještě nezapomněl. Naproti tomu mám dvě jména křestní, která mimochodem řečeno valně se mi nelíbí… Philippe Auguste!

Abbé zbledl a tázal se stísněným hlasem:

― Proč vám dali tato křestní jména?

Tulák pokrčil rameny.

― Můžete se snadno domyslet. Když vás opustila, chtěla maminka přesvědčit vašeho soka, že jsem jeho, a on také věřil tomu až skorem do mého patnáctého roku. V té době však počal jsem vám být velmi podoben. A on, lotr, zapřel mě a neznal se ke mně. Dali mi tedy jeho obě křestní jména, Philippe Auguste; a kdybych byl měl to štěstí nepodobat se nikomu nebo být prostě synem nějakého taškáře třetího, na nějž by nebylo důminky, dnes býval bych se jmenoval vicomte Philippe Auguste de Pravallon, dodatečně uznaný syn hraběte a senátora téhož jména.

― Jak to všechno víte?

― U všech ďasů, tak!… Poněvadž došlo přede mnou k výstupům a k prudkým výstupům… Až těch učíme se životu.

Cosi trudnějšího a trapnějšího nežli vše, co dosud v půlhodině byl pocítil a zakusil, tíží a tlakem ulehlo knězi na prsa.

Bylo mu, jako by hrdlo jeho svírala dusnota, jež znenáhla rostla a hrozila jej usmrtit, a to ne následkem tolika věcí, jež slyšel, ale spíše vzhledem ke spůsobu, jakým byly vyřčeny a vůči zhýralé tváři tulákově, jež dodávala jim odporného výrazu. Mezi tímto mužem a sebou, mezi svým synem a sebou počínal nyní tušit onu stoku morálního kalu, jenž jistým duším bývá smrtícím jedem.

Byl ten zde jeho synem?

Nemohl tomu věřit do té chvíle. Chtěl všecky důkazy, všecky; chtěl zvědět a slyšet všecko a všecko uvážit a vytrpět.

Abbé vzpomněl si znova na olivový sad, který obklopoval dvorec, a zašeptal bezzvukým hlasem podruhé:

― Oh, Bože můj, buď mi pomocen!

Philippe Auguste dojedl svou polévku.

Tázal se:

― Víc k jídlu nebude, abbé?

Ježto kuchyně nacházela se mimo dům v přilehlém přístavku a jelikož Marguerita nemohla slyšeti farářův hlas, dával jí znamení, měl-li čeho potřebí, několika údery na čínskou měděnou puklici, jež visela za ním blíže zdi.

Abbé vzal tedy koženou paličku a uhodil tři- nebo čtyřikrát na kulatou kovovou desku.

Ozval se zvuk, nejprve slabý, pak zvolna silnější a silnější, až rozechvěl se v plný, ostrý a pronikavý ton, hlasně hlaholivý celou jizbou.

Hospodyně objevila se na prahu.

Tvář její byla zamračena a zrak její metal na záškodníka zuřivé blesky, jako by pudem jakýms věrné feny byla tušila strasť, jež doléhala na srdce její pána. V rukou na mělké míse nesla smaženého okouna, z něhož vypářela se libá vůně rozpuštěného vroucího másla.

Abbé rozpůlil lžící rybu ve dví od jednoho konce ke druhému a předkládaje masitý hřbítek svému synovi, podotkl s výrazem hrdosti, jež na okamžik převládla jeho svízel:

― K večeru sám jsem ho ulovil.

Marguerita neodcházela.

Kněz pokračoval:

― Přineste víno, nejlepšího druhu, bílé korsické…

Hospodyně rozčilením ve tváři zrudla a vzepřela se téměř rozhořčeným posuňkem.

Abbé opakoval s přísným pohledem:

― Jděte, dvě láhve!

Hostil-li koho, což zřídka kdy se nahodilo, farář pokaždé popřál láhev také sám sobě.

Philippe Auguste spokojeně mumlal:

― Tisíc láter! Výtečná myšlenka! Takhle nejedl jsem už dávno!

Hospodyně vrátila se ve třech minutách, jež knězi zdály se třemi věčnostmi, neboť dychtivosť po zprávách ohnivě sálala mu v krvi a pálila ho jako žár pekelný.

Z lahví vyndány byly zátky, ale hospodyně neměla se k odchodu a stále upírala jen oči na zedraného hosta.

― Opusťte nás! pravil farář.

Stavěla se, jako by nebyla slyšela.

Abbé opakoval téměř příkře:

― Poručil jsem vám, abyste nás nechala o samotě!

Po těchto slovech konečně hospodyně se vzdálila.

Philippe Auguste polykal rybu s chvatem skoro dravým.

A otec jeho pohlížel naň čím dále tím udiveněji, v hloub duše skormoucen vším, co surového a podlého zřel v této tváři, jež tolik se mu podobala. Malá sousta, jež přenášel přes své rty, zůstávala mu v ústech a zúžené hrdlo jeho proti nim se vzpíralo. A žvýkal pomalu a mezi otázkami, jež tanuly mu na mysli, pátral po oné, na niž nejdříve přál si míti odpověď.

Posléz ozval se tlumeně:

― Nač umřela?

― Na úbytě.

― Byla dlouho nemocna?

― Asi půl druhého roku.

― Z čeho tak se roznemohla?

― Není známo.

Oba se zamlčeli.

Abbé zabral se v přemítání.

Pamětí vířilo mu tolik myšlenek, k nimž rád býval by zvěděl vysvětlení, neboť od chvíle rozchodu — od oné chvíle, kdy málem maîtressu svoji býval by zabil, nic dále o ní neslyšel. Jindy ovšem nebažil po nijaké toho druhu novině, ježto odhodlaně vmetl ji v hrob zapomnění, ji a s ní i dny svého blaha; nyní však, co bylo mu vědomo, že je mrtva, náhle cítil, jak probouzí se v něm palčivá touha po bližší zvěsti, žádosť žárlivá a téměř prahnoucí žádosť milencova.

Pokračoval:

― Nebyla samotna, není-li pravda?

― Ne, žila stále s ním.

Stařec se zachvěl.

― S ním! S Pravallonem?

― Nu, ovšem.

A muž, druhdy zrazený, rozpomněl se, kterak žena ta, jež byla ho podvedla, ztrávila více než třicet let s jeho sokem.

Zamumlal téměř bezděky:

― Byli spolu šťastni?

Mladý muž odpověděl s úsměškem:

― Nu, arci, tak a tak… všelijak. Nebýt mne, mohlo se jim vést dosti obstojně. Já jsem vždycky všecko pokazil.

― Jak a proč? tázal se kněz.

― Už jsem vám povídal; poněvadž domníval se až do mých patnácti let, že byl jsem jeho synem. Ale nebyl hloupý, dědek, a poznal záhy podobu tu sám a pak nastaly výstupy. Já poslouchával jsem za dveřmi. Vinil maminku, že jej ošálila. Maminka odpovídala: Co mohu já za to? Věděl’s velmi dobře, když jsi’s mě bral, že byla jsem milenkou jiného… Ten jiný byl jste vy.

― Ah, tedy někdy o mně mluvili?

― Ano, ale přede mnou vás nikdy nejmenovali, až na konec, až docela na konec, poslední dny, když maminka cítila, že jí není pomoci. Měli nedůvěru jeden k druhému…

― A vy… zvěděl jste vbrzku, že změnil se nějak poměr vaší matky?

― K ďasu! Vždyť nejsem spozdilý a nebyl jsem nikdy! Něco takového rozezná každý na prvý pohled, co jen trochu podívá se na svět.

Philippe Auguste přes chvílí doléval si perlivého vína. Oči jeho počaly se znenáhla lesknout a následkem dlouhého postu opojný nápoj rychle stoupal mu do hlavy.

Kněz toho si povšiml, mínil ho napomenout, leč náhle překvapila ho myšlenka, že opilosť činí sdílným a neopatrným, a chopiv se láhve, znova naplnil sklenku mladého muže.

Marguerita přinesla slepici s rýží. Postavivši mísu na stůl, opětně upjala zrak na pobudu, načež s rozhořčenou tváří obrátila se ke svému pánu:

― Ale, podívejte se, vždyť je opilý, pane faráři!

― Nech nás přec’ s pokojem, odvětil kněz, a hleď, abys odešla.

Hospodyně chvatně měla se z jizby a přirazila za sebou dvéře.

Abbé se tázal:

― Co říkala o mně vaše matka?

― Nu, co říká se obyčejně o muži, s kterým se rozejdeme; že jste byl nepohodlný, pro ženu nudný a že byste jí býval svými názory velice stížil život.

― A říkala to často?

― Ano, leckdy s obalem, abych nerozuměl, ale dovtípil jsem se všeho.

― A jak zacházeli v domě s vámi?

― Se mnou? Z počátku velmi dobře a naposled velmi špatně. Když maminka viděla, že pletu se jí v počtech, pustila mě po proudu.

― Jak to?

― Jak to! Zcela jednoduše! Provedl jsem v šestnácti letech několik veselých kousků a ohavy ty, aby se mne zbavily, daly mě do káznice!

Položil lokte na stůl, podepřel o dlaně obě tváře a úplně spit, mysl rozjařenu vínem, zachvácen byl náhle onou neodolatelnou dychtivostí o sobe se rozhovořit, jež svádí pijany k chlubnému tlachu.

A lehce rozmile se usmíval s jakýms ženským půvabem na rtech, s půvabem zlověstným, jejž poznal kněz na prvý ráz a nejen že poznal jej, nýbrž pocítil jej, tento nenáviděný a lichotný půvab, jenž druhdy byl ho podmanil a zničil. V okamžiku tom syn podobal se více své matce, ne rysy v obličeji, nýbrž jímavým a úlisným pohledem a především svůdností klamného úsměvu, jenž zdál se otevírati průchod veškerým vnitřním stajeným mrzkostem.

Philippe Auguste jal se vyprávět:

― Ah, ah, ah!… Od té doby, co vyšel jsem z káznice, vedl jsem život, dobrodružný život, který každý řádný románopisec zaplatil by mi drahými penězi. Věru, tatík Dumas i přes svého Monte-Crista nesmyslel by si znamenitější příhody, nežli jaké mne všady potkaly.

Zamlčel se s mudráckou vážností opilce, krátko přemítal a posléz pokračoval:

― Má-li být z hocha co hodného, neměl by se nikdy posílat do káznice vůči taškářství, k němuž snadno namane se příležitosť za všelikých okolností. Stropil jsem také dobrý šprým, ale měl špatné konce. Co klackoval jsem se tak se třemi soudruhy… jeden jako druhý stejně zvedení… potkal jsem kteréhos večera o deváté hodině na silnici blíže folackého brodu vůz, v němž všecko spalo… vozka, jeho žena a dvě jejich děti. Byli to vesničané z Martinonu, pozdě vracející se z města od výročního trhu. Vzal jsem koně za uzdu, zvolna svedl jsem ho na převoznou pramici a odstrčil jsem plavidlo od břehu do prostřed řeky. Voda šumivě zašplouchala, občan, který řídil potah, se probudil, nic nespozoroval a práskl bičem. Kůň zatáhl a sřítil se do víru i s povozem. Všichni se utopili! Moji společníci mě udali. Z počátku, jak viděli mě strojit můj žert, chechtali se o přítrž. A opravdu, nemysleli jsme, že tak zle to skončí, a nadali jsme se pouze studené lázně a nějak směšné příhody… Odtud provedl jsem několik podařených kousků, abych zjednal si odvetu za trest, jakého… věru… první moje darebnosť ani nezasluhovala. Ale nestojí za to, abych o každém vyprávěl. Povím vám jenom poslední, protože ten dojista bude se vám líbit… Pomstil jsem vás, tatíku!

Abbé pohlížel na svého syna vyjevenými zraky a více nejedl.

Philippe Auguste chystal se k dalšímu slovu.

― Ne, chvatně předešel mu kněz, okamžik počkejte…

Obrátil se, udeřil paličkou o čínský cymbál, že jasně zazněl plným zvukem.

Marguerita v minutě vstoupila do světnice.

A pán její poroučel hlasem tak drsným, že ulekaně a poslušně sklopila hlavu.

― Přines nám lampu a všecko, co máš ještě k snědku. Pak nevkročíš sem, pokud nedám znamení na puklici.

Hospodyně vyšla, vrátila se a postavila na stůl bílou porcelanovou lampu se zeleným papírovým stinidlem, velký kus sýra a misku ovoce, načež rychle se vzdálila.

A abbé pravil odhodlaně:

― Teď můžete počít; poslouchám.

Philippe Auguste klidně navršil svůj talíř zákuskem a nalil svoji sklenku vínem.

Druhá láhev byla skoro prázdná, jakkoli farář nesvlažil rty ani jediným douškem.

Mladý muž, ústa přeplněná pokrmem a hlavu třeštící nápojem, pokračoval koktavě:

― Tedy poslední… Byl dosti krušný!… Přišel jsem zpátky domů a zůstal jsem jim navzdor, poněvadž měli ze mně strach… ze mně strach… Ah, dráždit mě nesmí nikdo… jsem schopen všeho, jestliže kdo mě podráždí… Víte… žili pohromadě a zase ne pohromadě. Měl dvoje obydlí, byt jako senátor a byt jako milovník. U maminky býval však častěji nežli ve vlastním příbytku, neboť nemohl se už bez ní obejít… Ah, maminka, ta byla schytralá a rázná a uměla si člověka přidržet! Lapila ho tělem i duší a uhlídala si ho až do konce. Muži jsou přec’ jenom hloupí!… Nu, tak přišel jsem zpátky a opanoval jsem je strachem. Jsem potměšilec, musí li to být, v šibalství, v úskoku jako v pěsti a nebojím se nikoho… Pak náhle maminka se rozstonala a ubytoval ji nedaleko Meulanu v pěkné ville, položené uprostřed parku rozsáhlého jako les. Již jsem vám řekl; trvalo to asi půl roku. Posléz viděli jsme, že blíží se smrť. Přijížděl každý den z Paříže a bylo na něm znát opravdový zármutek… Takž jednoho dne rozprávěli spolu asi hodinu a bylo mi divné, o čem tak dlouho mohou žvástat, když nenadále mě zavolali… A maminka mi pravila: Jsem na umření a chci ti sdělit něco přes náhled hraběte… nazývala jej vždycky hrabětem, kdykoli o něm mluvila… totiž jméno tvého otce, který posavad žije… Tázal jsem se naň více než stokrát… více než stokrát… na jméno svého otce… více než stokrát… a pokaždé mi je odepřela… Myslím, že kdysi vyťal jsem jí několik poličků, aby je vybleptla, ale nevedlo to k ničemu. A pak, aby se mne zbavila, namluvila mi, že jste umřel bez halíře, že jste nebyl nic kloudného, přelud její mládí, svůdce její cnosti a kdo ví co dál. Povídala to tak upřímně, že jsem se dal úplně ošálit a věřil jsem ve vaši smrť… Nu, pravila mi tenkrát: Totiž jméno tvého otce… Tamten, co seděl ve křesle, opakoval třikrát za sebou: Nejednáte dobře, nejednáte dobře, nejednáte dobře, Rosetto… Maminka na lůžku se vzpřímila… Vidím ji posud s lícemi červenými a s očima blýskavýma; nebo přes všecko měla mě ráda a odpověděla mu: Tedy pro něho něco učiňte, Philippe!… Mluvila-li k němu, nazývala ho Philippe a mě Auguste… Dal se do spílání jako zuřivec: Pro toho ožralu? Nikdy! Pro toho ničemu, toho lotrasa, toho… toho… toho… A zasypal mě nadávkami, jako by celý život nebyl dělal nic jiného, nežli do zásoby sháněl potupné přezdívky… Počal jsem se jitřit, ale maminka mě okřikla a pravila mu: Pak chcete, aby zemřel hlady! Vždyť nemám, co bych mu zanechala… Opáčil bez jakýchkoli rozpaků: Rosetto, dával jsem vám třicet pět tisíc franků ročně, což za třicet let činí více nežli milion. Skrze mne žila jste jako žena bohatá, jako žena milovaná a troufám si říci, jako žena šťastná. Tomuto otrapovi, který skalil stará naše léta, nejsem povinen ničím a nehnu proň prstem! Marně a zbytečně byste na mě naléhala! Chcete-li, řekněte mu jméno jeho otce. Bude mi toho líto, ale odpovědnosť od sebe odmítám!… Na to maminka obrátila se ke mně… Co na mně, mínil jsem u sebe: Dobrá… tak chytnu si aspoň pravého tatíka… a bude-li mít peníze, jsem zachráněn… Pokračovala: Tvůj otec, baron de Vilbois, jmenuje se nyní abbé Vilbois a je farářem v Garandou blíže Toulonu. Býval mým milencem, pokud neopustila jsem ho pro hraběte… A pak vyprávěla mi všecko, kromě jak obelstila vás ohledně svého outěžku… Nu, ženy, vidíte, nemluvívají nikdy pravdu!…

Bezděky zašklebil se úsměškem, v němž zříti bylo veškeru spustlosť zvrhlého jeho citu.

Znova naváhl si ze sklenice a pokračoval s tváří stále rozjařenější:

― Maminka umřela dva dny… dva dny později. Doprovodili jsme rakev její na hřbitov, on a já… není-li to veselé… suďte sám… on a já… a tři sluhové… to bylo vše. Plakal jako stará baba… ubírali jsme se vedle sebe… každý býval by řekl, že jsme otec a syn… Pak konečně vrátili jsme se domů… nikdo nežli my dva… U sebe jsem mínil: Musím jechat bez halíře… Měl jsem právě padesát franků, čeho mohl jsem se chopit, abych se pomstil?… Dotekl se mého ramene a pravil mi: Rád bych s vámi mluvil… Odebral jsem se s ním do jeho kabinetu. Posadil se ke stolu, načež rozplývaje se v slzách, řekl mi, že nechce být ke mně tak zatvrzelý, jak byl se vyjádřil k mamince. Pak prosil mě, abych vás neobtěžoval… Doložil: To… to v prospěch váš i můj… Nabídl mi bankovku tisíci… tisíci… tisícifrankovou!… Co měl jsem si počít s tisíci franky… já… člověk jako já?… Všiml jsem si, že v zásuvce bylo jich více, mnoho, celá kupa. Pohled na takové papíry mate mi smysly. Vztáhl jsem ruku, abych vzal si bankovku, kterou mi podával, ale na místě, abych byl přijal jeho almužnu, vrhl jsem se naň, srazil jsem ho k zemi a stiskl jsem mu hrdlo, až z důlků vystupovaly mu oči. Na to, když spatřil jsem, že pozbyl vědomí, zacpal jsem mu roubíkem ústa, pevně jsem ho svázal, obrátil zády nahoru a pak… ah, ah, ah!… znamenitě jsem vás pomstil… ah, ah, ah!…

Philippe Auguste smíchem se zajikl.

A na vyhrnutém jeho rtu v divém a veselém záhybu shledal se abbé Vilbois s dávným úšklebkem ženy, jež druhdy byla jej připravila k zoufalství.

― A dál? tázal se.

― Dál… ah, ah, ah!… V krbu plným plamenem… bylo to v prosinci… umřela samou zimou, maminka… plamenem hořelo uhlí… Chopil jsem se pohrabáče… rozžhavil jsem ho… a vypálil jsem mu na zádech kříž na kříž… osm, deset a nevím kolik. Na to otočil jsem ho naznak a právě tolik vypálil jsem mu jich na břiše… Roztomilé, tatíku, he?… Tak znamenali se jindy galejníci… svíjel se jak úhoř… ale dobře zandal jsem mu hrdlo, že nemohl křičet… Pak vzal jsem bankovky… dvanáct… s mojí bylo jich třináct… liché číslo, nepřineslo mi štěstí… A vytratil jsem se, poručiv služebnictvu, aby nerušilo pana hraběte až k obědu, poněvadž spí… Domníval jsem se arciť, že o ničem se nezmíní z obavy před skandalem, jelikož zasedal v senátě… Mýlil jsem se šeredně!… Čtvrtý den na to byl jsem zatčen ve kteréms pařížském restaurantu. Za svůj kousek obdržel jsem tři léta těžkého žaláře… A jenom proto nemohl jsem přijít k vám dříve…

Nalil si znova a dál blábolil, že jedva rozuměti mu bylo slova:

― Tak… tatíku… tatíku faráři!… Znamenité, za tatíka mít faráře… znamenité!… Ah, ah! Se synkem musí se jednat líbezně, tuze líbezně, protože synek není jen tak kdo… Leccos dovede… je-li pravda… leccos dovede…

Tentýž hněv, který zmocnil se kdysi abbéa Vilboisa vůči věrolomné jeho maîtresse, popudil jej nyní proti ohavnému tomuto muži.

On, který tolik odpustil ve jménu božím, mrzká tajemství našeptaná v skrytosti zpovědnice, cítil se bez útrpnosti a bez soucitu ve jménu vlastním a nyní nevolal víc k podpoře své onoho Boha slitovného a milosrdného, neboť chápal, že nijaká pomoc nebeská či pozemská nemůže zachránit zde na světě ty, na něž dolehly takové strasti a bědy.

Veškerý vznět náruživého jeho srdce a horké jeho krve, stlumený posvěcením kněžským, procitl v něm neodolatelnou bouří proti tomuto bídáku, který byl jeho synem, proti této podobě s ním a s matkou — s matkou nehodnou, která počala ho rovného sobě, a proti osudu, jenž připjal otrapu tohoto k jeho otcovské noze jako galejní kouli.

Zřel a přezíral vše s náhlou zřetelností, probuzen touto ranou ze svých pětadvaceti let zbožného snění a míru.

Přesvědčen pojednou, že třeba energicky se ozvati, aby zastrašil tohoto pobudu a rázem docílil nad ním převahy, pravil, zuby zaťaty vztekem, nedbaje více na jeho opilosť:

― Nyní, kdy všecko jste mi vypověděl, poslyšte také mě. Odejdete odtud zítra ráno. Usadíte se v kraji, který vám naznačím, a neopustíte jej na chvíli bez mého svolení. Budu vám posílat důchod, který stačí vám na živobytí, ale malý, neboť nemám mnoho peněz. Překročíte-li rozkaz můj pouze jedenkrát, zastavím vám plat a budete mít co dělat se mnou…

Jakkoli vínem omámen, Philippe Auguste dovtípil se pohrůžky a zločinec, který v něm dřímal, nabyl obratem vrchu.

Zasípal na odpověď v samém škytání:

― Ah, tatíku, tak se mnou se nejedná!… Jsi farář… mám tě… mám tě v hrsti… Ohneš se… ohneš se pěkně jako druzí!…

Abbé vymrštil se skokem se svého místa a v železných svalech svých pocítil nepřekonatelnou dychtivosť schvátit tohoto netvora a shroutit jej jako třtinu a dokázat mu tak, že musí se podrobit.

Hřmotně zatřásl stolem, přirazil mu ho na prsa a vzkřikl:

― Ah, mějte se na pozoru, mějte se na pozoru!… Já… já nebojím se nikoho!…

Pozbyv rovnováhy, opilec na židli zakolísal. Pociťuje, že klesá a že ocitl by se v moci knězově, chvatně vztáhl ruku s úkladným pohledem po noži, který ležel na ubruse.

Abbé Vilbois postřehl pohyb a smykl stolem tak prudce, že syn jeho překotil se nazpět a celou tíhou padl k zemi.

Lampa se převrhla a shasla a v zápětí sřítilo se k podlaze všecko stolní nádobí.

Několik vteřin zazníval temnou jizbou slabý cinkot rozharašených střepů, načež na okamžik ozval se šust, jako by lidské tělo namáhavě vleklo se po parketách a dál více nic.

S roztříštěnou lampou prostřela se nad oběma z nenadání tak neočekávaná a hluboká noc, že zarazili se v strnutí jako nad děsivým jakýms úkazem. Schoulen při stěně, opilec vice se nehýbal a kněz sklíčeně zůstal na židli, pohroužen v neproniknutelnou tmu, jež stopila jeho hněv. Temný tento závoj, jež cele byl jej zabalil a stavil jeho podrážděnou prchlivosť, stišil také vzkypělý záchvat jeho duše.

A v hlavě knězově vynořily se jiné myšlenky, černé a pochmurné jako temnota vůkol něho sama.

Nastalo ticho, němé ticho jako v zasypaném hrobě a nic nezdálo se dál ani dýchat ani žít. Rovněž z venčí nezaléhal do vnitř ni nejslabší rachot vozu z dálky, ni nejtlumenější štěkot psa z blízka, ni nejlehčí šumot vánku skrze větve stromů či kolem rohu stavení.

Trvalo to dlouho, velmi dlouho — snad hodinu. Pak náhle zazněl cymbál jediným ostrým a silným úderem, na nějž sledoval podivný lomozný hluk jako pád těla a převržené židle.

Marguerita, stále hotova k službě, přispěchala v několika okamžicích. Leč jakmile otevřela dvéře, ucouvla zpět polekána čirou temnotou, jež objevila se jí v ústrety.

Pak, všecka se chvějíc, srdce úzkostlivě tlukoucí, hlas stísněně stajený, zvolala:

― Pane faráři!… pane faráři!

Nikdo neodpovídal a nic nikde sebou nehnulo.

― Můj Bože, můj Bože! mihlo se jí myslí. Co se přihodilo, co se s nimi stalo?

Neodvažovala se vejít a neodvažovala se vrátit a vzít světlo; a zachvátila ji zmatená touha utéci, prchnout a křičet, jakkoli cítila, že nohy v kolenách jí vravorají, jako by padnout měla na místě.

Opakovala:

― Pane faráři, pane faráři!… To jsem já, Marguerita!

Pojednou však, přes veškeren její strach instinktivní její žádosť přispěti svému pánu a srdnatý vzdor, jenž mnohdy činí ženy hrdinnými, naplnily duši její zoufalou smělostí, že otočila se zpět do kuchyně a přinesla domácí svůj kahan.

U dveří světnice stanula. Spatřila nejprve při zdi rozloženého tuláka, který spal či zdál se spáti, pak rozbitou lampu, dále pod stolem v matném přistínu dvě nohy vězící v černých punčochách, obě abbéa Vilboisa, který skácel se asi na znak a hlavou svojí narazil na čínskou puklici.

Třesouc se na všech údech hrůzou, opětovala pro sebe:

― Můj Bože, můj Bože, co to znamená?

A jak bázlivě a zdlouha brala se ku předu, sklouzla po čemsi plihlém, že málem bývala by padla.

Chvatně sehnula se dolů a spatřila, jak po parketové podlaze pomalu řinula se červená tekutina, táhla se kolem její nohou a proudem vážila se ke dveřím — chápala, že byla to krev.

Všecka střeštěna kvapila z jizby, odhodila kahan, aby více nic nezřela, a pádila sadem a poli směrem ke vsi.

Oči zjeveně upjaty ke vzdáleným světlům, cestou vrážela do stromů a úpěnlivé kvílela; chraplavý její hlas pronikal nocí jako žalostné houkání sovy a volala a křičela bez přestání:

― Záškodník!… záškodník!… záškodník!…

Konečně dospěla k prvým vesnickým domům a ustrašení lidé seběhli se ze stavení a obklopili ji dokola.

Stařena, úzkostí uděšena a úprkem uřícena, klesala v zástupu a pozbývala téměř vědomí.

Neobyčejným příběhem užaslí osadníci shodli se posléz v tušení, že událo se ve dvorci farářově nějaké neštěstí, a četa mužů narychlo se vyzbrojivších dala se neprodleně spěchem na pomoc.

Uprostřed olivového sadu malý, růžově natřený domek úplně a zcela ztrácel se v čiré a tiché noci. Co jediný svit ve vyjasněném jeho okně uhasl, zůstal zastřen ve stínu a pohroužen ve tmu a nezvěsten nikomu, kdo zevrubně nebyl znám s krajinou.

Brzo zašlehla stezkou světla, probleskla stromy na vše strany a blížila se ke stavení. Lesk jejich dlouhými žlutými pruhy šířil se po svadlé trávě a rozsázené kmeny olivovníků podobaly se vůkol kmitavým fantastickým obludám, jež každým okamžikem měnily svoji tvářnosť a velikosť.

Daleko promítaná reflex zavadila náhle v předu o cosi bělavého a matného a v krátku nízká cihlová zeď a skrovný domek srůžověly v záři luceren.

Několik rybáků se svítilnami vkročilo na předdvoří v průvodu dvou četníků, třímajících v pěsti revolvery. Za nimi objevili se polní hlídač, maire a Marguerita, již s boku podpírali dva sedláci, neboť mdlobou opouštěly ji síly.

Přede dveřmi, posupně otevřenými dokořán, nastal okamžik zasmušilého váhání.

Seržant chopil se posléz pochodně, vešel a s ním ostatní.

Hospodyně nelhala: stydlá nyní krev pokrývala podlahu jako koberec, splynula až k pobudovi a zaplavovala jednu jeho nohu a jednu jeho ruku.

Otec a syn spali; první s hrdlem podříznutým sen věčný a druhý s tělem zmalátnělým sen opilců.

Oba četníci přikročili k poslednímu a dříve nežli byl probuzen, měl pouta v zápěstí.

Tulák promnul si oči, zmámen a otupen vínem a když spatřil mrtvolu knězovu, tvář jeho strnula hrůzou a nechápal ničeho.

― Jak že neprchl? tázal se maire.

― Byl příliš spit! odvětil seržant.

A všickni byli jeho náhledu, neboť nikomu nepřišlo na mysl, že by snad abbé Vilbois byl mohl vražedně vložiti ruku na sebe sám.