Ohlas písní ruských/Ilja Volžanín

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ilja Volžanín
Autor: František Ladislav Čelakovský
Zdroj: ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých. Praha: Orbis, 1948. Národní knihovna, sv. 1. s. 55 - 67.
Licence: PD old 70

Po zemi mraky rozprostřely se,
na nebi hvězdy pojevily se –
a všecky děti, všickni odrostkové
domů k matičkám navrátili se;
jediné dítě, mladý Iljuška,
syn bohaté vdovy, mnohorozumné,
ke své matičce nevracoval se.
Zajala tesknost matčino srdce
a zlé tušení do mysli padlo,
Marfa Andrejevna, bohatá vdova
v tesknosti takové a ve žalosti
takto ke sluhám slovo mluvila:
„Ach, vy sluhové, vy moji věrní,
vy sejděte se do jediného,
rozsvěťte pochodně vosku jarého,
a vy po okolí rozejděte se,
synáčka milého hledejte – ptejte;
kej kdo nalezne, přivede k matce,
bude za odměnu sto rublů jemu,
nude za náhradu kožich sobolový.“ –
Všickni sluhové, čeledinstvo věrné
po městě na ta slova rozběhnuli se,
po šírých polích rozskákali se,
a po hustých lesích rozvolali se,
mladého Iljušky nedovolali se.
A ona sama bohatá vdova,
Marfa Andrejevna mnohorozumná
s dvěma sluhama město přechází,
po městě vzdychá po slavičímu;
ze brány vyjdouc pole prochází,
po poli touží po žežhulčímu; –
a pole projdouc k řece dochází,
na kolmé břehy bystré to Volhy,
na břehu pláče po mateřskému.
Ne v bílém květu stojí trnina,
A oděvem se bělí křovina,
Ach, mladého to oděv Iljušky! –
„Ty synu milý, ty dítě moje!
zdali já tobě neříkávala,
tebe synáčka neostříhala:
ty nechoď, dítě, na Volhu řeku,
ty do jejích se nepouštěj proudů,
bude tobě zahubiť bujnou hlavičku;
závistivátě matička Volha,
neporodivši žádného syna,
a zrodivši ona přemnohé dcery,
přemnohé dcery – bystré vlny,
lidské syny k ním vábí, přitahuje,
a s dcerami svými je zasnubuje,
dobrým matičkám zámutek způsobuje.“

Neslyší více mladý Iljuška
kvílení, pláče drahé matičky,
Marfy Andrejevny, nešťastné vdovy,
a on Iljuška pode řeky proudem
v krásných palácích skáče, pobíhá,
v zámku to světlém matičky Volhy.
On divu nemůže nadiviti se,
on lesku nemůže nasytiti se,
jakto stropy, stěny kristalové,
a drahým jachontem vykládané;
jakto podlahy z ryzího zlata,
a zlato stříbrem prokvětované,
to prokvětované, to kostkované.
A vyjde-li on mladý Iljuška
do sadů utěšných Volhy matičky,
ne veská jabloň, ne plané hrušky
ne sadu tom kvetou, ovoce nesou,
a podivné stromy kvetou, ve plody zrají,
podivnější kvítí kolem vyrostá. –
Kdo sám neviděl, těžko pomysliti,
a kdo pomyslí, tíže uvěřiti:
na stromech kvetou drahé to perly,
na křovinách ve plody zrají korály,
dokola kvítí – jakby do lístků
se rozsypala duha nebeská.
A lehne-li on, mladý Iljuška,
večer na lůžko, postel praporovou,
ne húsli hrají, ani hudočky,
a zvuky divnější, lahodnější
po palácích se kolem roznášejí,
jak by stěny a stropy strunami hrály. –
Kdo sám neslyšel, těžko pomysliti,
a kdo pomyslí, tíže uvěřiti:
dcerušky to matičky Volhy – bystré vlny
okolo jejích paláců se honíce
šaty svými na stěny udeřují,
líbezné zvuky ze stěn vyluzují,
v těle celém život se rozslazuje,
a ve životu duše rozplývá.
mladému-li se zachce Iljuškovi
jísti, píti, zábavu míti,
jídla na stolech nejdražší ryby,
jakých v monastýru ani nebývá;
pití na stolech z medu sladkého,
jaké Car ani sám to nemívá;
a na zábavu všecky divy své,
umělou svou práci tisíciletou,
matička Volha sbírá, shledává,
a co sama nemá, to se vydlužuje,
z moří se vypůjčuje, jemu předkládá.

I byl on mládec – po rodu Ilja
a nazván Volžanín po vychování,
po vychování u matky Volhy –
i byl on mládec v jejích palácích
plným plno jedenácte let –
jedenácte let jemu jakby půl roku –
na dvanáctý rok zastesklo mu se,
on v sobě pocítil sílu bohatýrskou,
a takto promluvil k matičce Volze:
„Hoj, an jsi ty Volha, nerodná mi matka!
Ty pusť mne mládce ze svých paláců
a z toho tvého smutného zámku.
Zachtělo mi se mládci projíti se,
tam pode jasným teplým slunéčkem,
i pod hvězdami, i pod měsícem.
a mne tu netěší dobrého mládce
více tvé světnice zlaté, kristalové,
ni sady tvoje stromů podivných,
ni tvoje dcery – bystré vlny,
ani hrání jejich, zvuky lahodné.
tvoje to jídla, medová pití
nejsou více po chuti, po žádosti;
tvoje to hříčky, vodní škořípky
jsou mně mládci dobrému k mrzutosti.
A mně k radosti dej, ty Volho řeko,
chceš-li mi matkou býti po předešlému,
to bujného koně, to meč ostrý,
to brnění hrdinské, kalené střely,
a křepký luk to s tětivou hedbávnou.“
Neodpovídá matička Volha,
neníť po mysli mládce propustiti,
a jest po mysli s ním se utěšiti.
Ilja Volžanín rozjařil se,
v hněvu mládeneckém rozpálil se,
k Volze on řece mluvil dále:
„Ty pusť mne, pusť mne, řeko Volho!
Neradnoť mladého vlka v domě vychovati,
ani dobrému mládci vůli odjímati;
a nepustíš-li ty mne po vůli,
i bude tobě po nevoli,
po nevoli tobě i dcerám tvojím:
polámu já ve sadu tvém drahé stromy,
rozbořím já v paláci stěny, stropy,
zůstanou ze zámku tvého zříceniny,
v nich to ryby tvé si budou pohrávati,
z tebe to se matky Volhy radovati.“
A on v hněvu svém Ilja Volžanín
udeřil pěstí na stůl kristalový,
pěstí udeřil – stolu nestalo,
rozlítnul se stůl na tisíc kousků.
I ulekla se matička Volha,
bystré dcery její na břeh vyskočily,
a ona sama matička Volha
Ilju Volžanína na břeh vypouští,
na svobodu jej mládce propouští,
a ne po vůli, po své líbosti,
leč po veliké, těžké nevoli.

O jak pod jasným, pode modrým nebem
duše se mládci rozveselila;
a jakto srdce rozplesalo se,
krev bohatýrská v těle rozehrála se
mládci to Iljovi tož Volžanínu:
na břehu stojí, čeká na bohatýra
dobrý kůň hrušák, do žluta barva,
hříva na koni havraní do syré země,
a kůň sám osedlán čerkeským sedlem,
pod sedélkem popona na něm bucharská,
Na jablku u sedla brnění visí,
brnění visí hrdinské – stříbra, zlata;
a ostrý meč, toul – kalené střely,
i křepký luk s tětivou hedbávnou,
i šišák jasný – ocele dobré,
a šišáku jasnému počtu ceny není.
Dobrý on mládec Ilja Volžanín
na mohútné prsy brnění odívá,
za dar to drahý Volhu vychvaluje,
na bujnou hlavu jasný šišák staví,
za dar se veliký Volze pokloňuje;
meč ostrý u beder, toul na plecech,
křepký luk v ruce – Ilja vyskakuje
na dobrého koně, na hrušáka,
kalené střely v toulu zařinčely,
a s Volhou matkou on dobrý mládec
i s dcerami jejími se rozlučuje,
se rozlučuje i rozžehnává.
Ne matčiným hlasem, ne temným vzdychem,
a zazněla Volha velikým chechtem,
tak mladoně dobrého provázejeci.

Jede on Ilja po šírém poli,
i zachtělo se mládci stranou se dáti,
rodnou matičku v domě navštíviti,
poklonu bohaté vdově učiniti
Marfě Andrejevně mnohorozumné.
Ach, jaké změny na svaté Rusi,
jakéž to bídy po rodném kraji!
Kde město stálo, kde dům matičky,
kámen od kamene, sutiny pusté,
a sutiny trním, hložím zarostlé;
Kde ulicemi skákal Iljuška,
hadina se plazí po tmavém bejlí,
kde po náměstích hrával Iljuška,
ostružina se plazí, křoví otáčí.
I zarmoutil se Ilja Volžanín,
on v zámutku, žalosti k městu promlouvá,
k městu druhdy slavnému, již pohřbenému:
„Hoj, ty moje rodné, ty město slavné!
Kdož tebe město rozbil, oloupil,
tvé jasné věže, boží chrámy
do prachu uvrhnul, jím se porouhal?
Kdo rozrušil dům bohaté vdovy,
Marfy Andrejevny mnohorozumné?
A kde žitelé, pravoslavný národ,
kdeže dobrá moje rodná matička? –“
Ze sutin mládci hlas odpovídá,
půl hlas mezi světským, půl mezi hrobovým:
“Rozbili, obloupili mne slavné město
zlí hosté, Tataré to, Orda divoká,
se svým to Carem Ugadajem,
i s jeho zetěm Bajadurem;
ti jasné věže, boží chrámy
do prachu uvrhli, jím se rouhali,
ti dům rozrušili bohaté vdovy,
Marfy Andrejevny mnohorozumné;
všecky žitele, pravoslavný národ
i tvou to dobrou, rodnou matičku
na ostrých šavlích roznosili,
a ze mne tvého města rodného
ni živé duše nepropustili.
Aniž bídám konce po svaté Rusi,
zlí hosté Tataré, Orda divoká
ponízová města pálí, hubí,
všecky to vlasti naše chtí popleniti,
a pravoslavný národ vyhubiti. –“

Jakto u mládce ňádra rozedmula se,
jak žalostí mu srdce překypělo,
on z překypění dvě slzy vypustil,
jedna slza – slavnému městu,
druhá slza – rodné matičce.
I on Ilja Volžanín koněm zatočiv
po dolinách se žene, poskakuje,
kůň na dolině, jakby lítý zvěř,
a mládec na koni, jak sokol jasný;
i přeletěl Ilja řeky devatery,
přeskákal Volžanín doliny, hory,
a horám, dolinám počtu není,
vše to z poledne do večera,
a z večera zas do ranní záře;
na cesty on mládec se nevyptává,
jemu průvodčí, ukazovači
zpustlá města, v ohni vesnice,
a lidská těla nepohřebená.

Jak dalece, dalece v šírém poli,
v šírém to poli mezi horami,
ne jezero se leskne po ranním slunci,
a zbraň to poleskuje dvojího vojska,
pravoslavného ruského i zlého tatarského.
I srazila se vojska v jednu sílu,
pochmuřila se bitva černým mrakem,
nebouří hromové po jasném nebi,
a jakby bouřili pod syrou zemí,
máť syrá země hory potřásá;
vojsko tatarské bez počtu – vlny morské,
vojsko ruské do počtu – příkré skály.

Ne kalená střela přiletěla,
mezi ruským vojskem proletující,
do vojska tatarského doletující:
a přihnal se mládec Ilja Volžanín
v celé své síle, moci bohatýrské;
on skáče promezi ruskými – jedvaže vidu,
on doskočil Tatarův – a již sluchu.
Seče, bije, střely vypouští,
travou přede vichrem Tataré k zemi,
listím přede vichrem Tataré v outěk;
pobil on mládec zlého Tatarstva
ne více a ne méně do dvou tisíc.
I byl boj krutý v polovic boje,
a byla půtka v polovic půtky, –
ne hromový mrak proti mraku,
a měří zeť chánův, vůdce Bajadur
střelou, mečem proti Volžanínu;
střela zasvistěla okolo ucha, –
meč na meč – bohatýr tu na bohatýra.

Či od kovadlin skáčí jiskry
Ze žhoucího železa prýskajíce?
To jiskry srší z brnění, ze šišáků,
ode ran lítých bor, doubrava šumí,
pěna prýská z ust mládcům, bitcům,
pěna prýská od dobrých koní.
I byl boj lítý přes poledne,
Bajadur –Tatařín rozjařil se,
on rozehnal koně proti koni,
mečem hruď proklal koni hrušáku,
sám ode rány meče Volžanínova,
ode rány na šíji k zemi se valí,
k zemi se valí, zraky bujné se kalí.

Ach, nastala bída na bohatýra,
veliké hoře padlo na Volžanína,
ne hrušák, dobrý to kůň k zemi padá,
a pod mládcem žlutý sypký písek k zemi se hrne,
dar to nerodné matky řeky Volhy;
ne meč ostrý z ruky vypadává,
a slizký ouhoř se vymykuje,
ocelový šišák – kost želvy vodní,
a kalené střely – drobné rybičky,
vše darové podvodní matky řeky Volhy.

Přihnali se Tataré, přiskákali,
oni dobrého mládce uchvátili,
mocí, sílou velikou z boje vyvedli,
a k Caru Ugadaju jej přivedli,
k Caru to Ugadaju Ugadajoviči.
I kázal Car jej mládce pod stráž vzíti,
do temného vězení uzavříti,
k sloupu to dubovému přikovati;
i rozkázal jej mládce trýzniť, mučiť,
chtělť on Car Volžanína ztatařiti,
na víru tatarskou obrátiti,
pro těch-li zabitých Tatar do dvou tisíc,
pro zabití zetě svého Bajadura.
I byl mučen Volžanín prvního dne,
a veliké muky jej neznutily;
i byl trýzněn Volžanín druhého dne,
nepokořila jej mládce velká trýzeň,
a na třetí den sám Car Ugadaj
s novými katy k vězení přijíždí,
žalář otvírá, mládce se táže:
„Hoj, an jsi dobrý mládec, Ilja Volžanín!
Ty chceš-li s námi Tatary za jedno býti,
ty chceš-li víru tatarskou na se vzíti,
a s námi to na křesťany bojovati?
Drahou přízní já tebe podaruji,
velikou tobě láskou odměním se,
tož přízní, láskou – vlastní dcerou,
a vlastní dcerou Ugadajovnou.
A ty nechceš-li činiť po vůli,
bude hněvu mého tobě zakusiti,
tvé dám po kusích tělo rozřezati,
tvou sílu bohatýrskou ohněm popálím,
a tebe po částkách zbavím života. –“

Po prvé mládec pocítil bázeň,
on zachvěl na těle po osyčímu;
a on hroznému Caru neodpovídá,
k Bohu se modlí se slzami,
Boha na pomoc sobě přizívá:
„Učiň, Bože, milost nade mnou,
ty sešli posla, z bídy vytrhni,
neb aspoň duši z rukou nevěrných!“
A rychlý posel boží přichází,
rychlý to posel – hrom hněvu božího;
on prorazil vězení, katy zabil,
samého Cara omráčil, k zemi svalil,
na dobrém mládci kruhy sežeh, rozbil,
a věrnému mládci neublížil.
I poskočil Volžanín na rychlé nohy,
meč Ugadajovi od boku vytrhnul,
na carského vyskočil dobrého koně,
seče, bodá Tatary na vše strany,
až on dostihnul šírého pole,
a na šírém poli s koně skočil,
s koně skočiv Bohu se modlil,
za milost velikou to díky vzdával,
za divné zachování svého života.