Ohlas písní ruských/Čurila Plenkovič

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Čurila Plenkovič
Autor: František Ladislav Čelakovský
Zdroj: ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých. Praha: Orbis, 1948. Národní knihovna, sv. 1. s. 48 - 55.
Licence: PD old 70

K sídelnímu to městu, ke Kyjevu
přijíždí statný mladoň na sivém koni,
na siváku kosmatáku – hříva do země,
a byl on bohatýr Čurila Plenkovič;
on dobrý mládec navštívil otce, matičku,
ne na dlouhý čas – na tři měsíce,
navštíviv je vracuje se službu konat
u jasného slunéčka Vladimíra,
u toho-liž hosudar-kněze laskavého
po dávnému stolničit obyčeji.

I bude on mládec uprostřed pole,
i bude on bohatýr před Kyjevem –
nad pokrytými sněhem horami
černý k oblakům havran nevyletuje;
a nad paláci bělokamennými
černá korouhev po větru plyne,
černá korouhev, znamení žalostné.
„Snad-liž to skonal laskavý Vladimír kněz?
A skonal-li, Hospodine, spas duši jeho,
neskonal-li, dlouho podrž mezi námi;
snad laskavá kněžna Apraksějevna –
zesnula-li, Hospodine, spas duši její,
a živa-li, dlouho na zemi zachovej;
čili tvá nás, Hospodine, stihla ruka –
dej pro milost sílou jen naplniti se,
dej svatou Rus od zkázy uchrániti.“

A skáče on Čurila do bran kyjevských,
i letí po dlouhých po ulicích,
po ulicích dlouhých, širokých náměstích.
Na ulicích – ni vidu, ni sluchu,
na náměstích – ni kroku, ni skoku,
jak by vymřel celý slavný Kyjev,
nikoho tu mládec nepotkává;
a potkává jen dva rodné bratry,
Vasku a Michajla, kupecké syny.
„Hoj, an jste vy dva rodní bratří,
Vaska a Michajlo, synové kupečtí,
postavte vy přede mnou vše rovná slova,
a popříč nestavte ani slovíčka.
Čemuž ve starém slavném Kyjevě
není více radosti, veselosti
po způsobu dávnému, předešlému?
Čiliž skonal laskavý Vladimír kněz,
či laskavá kněžna Apraksějevna,
či ruka boží svatou Rus stihla?“
Jemu v odpověď dva rodní bratří:
„Hoj, an jsi ty Čurila Plenkovič!
Ani neskonal laskavý Vladimír kněz,
ani laskavá kněžna Apraksějevna,
leč ruka boží svatou Rus stihla.
Čiliž tobě neznámo, nevědomo,
jaké žaloby a bídy na nás došly,
jak přiletěl to odněkud to ze stran severních
do naších zemí loupežník pták Velikán
a Velikán to pták Velikánovič:
kam usedne, jakby hora na horu,
křídlem zatřese – bory zašumí,
a on pták Velikán Velikánovič
pit k mořím, řekám nechodívá;
třikrát udeří zobanem v matku syrou zemi,
a voda ze země proudem se valí,
proudem se valí, pramen zanechává.
Stáda volů a koní on požírá
jakby slepice zrnéčka ječná, ovesná,
stáda ovcí – jakby hrstku máku.
A zajde-li on pták Velikán Velikánovič
na ruské vesnice, na městečka,
on domy, chalupy rozhrabává,
a z rumu na potravu těla lidská
jakoby mravenečky vyhrabává:
tož to padlo veliké hoře na svatou Rus,
i na laskavého kněze Vladimíra.
Bylo – Vladimír kněz poslal, vypravil
tři sta mládců do jediného
na zlého toho ptáka Velikána,
všech on pozobal do jediného,
a jediný se smutnou zprávou se vrátil,
odtud strach a veliké hoře nastalo.“ –
A Čurila Plenkovič důmyslen byl,
chytrostí a rozumem hlava naplněna,
chytrost ta se rodila v Nověhradě,
a rozum se vyučil v slavném Kyjevě,
zaprosil on dvou bratrů, kupeckých synů,
a ním se vrátiti v paláce Vladimírovy.
I bude on mládec na knížecím dvoře,
koně svého siváka, kosmatáka
za uzdu hedbávnou váže k dubovému sloupu;
sám do světlého spěchá večeřadla,
modlí se k obrazu Spasitelovu,
a před knězem i přede kněžnou
bije čelem, k zemi se sklání,
i na všecky na čtyry strany.
Ach, nestalo více světlého večeřadla,
podlaha pokryta všecka sobolinou,
tož sobolinou, černou bobrovinou;
neviděti na stolech bělodubových
drahé kamky červené barvy,
a viděti sukno černé barvy.
sám pak sudar Vladimír, laskavý kněz
on nevesel sedí i neradosten,
veselé oči pomračily se,
jasné čelo potruchlivělo,
černé kudry po šíji se rozhrnuly.
Dobrému mládci srdcem se hnulo,
síla bohatýrská v něm se rozjařila,
i nemluví mládec Čurila Plenkovič
ni slova ke knězi Vladimíru,
a mluví on ke knížatům, bojarům:
„Hoj, an jste vy knížata, bojaré!
Já mládec vás zvu na rychlé koně,
a dozívám vás na ostré meče,
proti tomu ptáku Velikánu,
tož Velikánu, Velikánoviči.“
Všickni bojaré, knížata odmlčeli se,
větší za menšího schovávali se,
a neschovávali se dva rodní bratří,
Vaska a Michajlo, synové kupečtí.
Oni za mládcem z večeřadla šli,
na širokém dvoře koně sedlali,
a on sám mládec Čurila Plenkovič
od hlavy k nohoum – lítá ocel,
po boku meč ostrý, v pasu dva nože;
i skočili mládci na rychlé koně,
vyskočili z Kyjeva — v poli prach sloupem.
Přihnali se tři mládci k vysoké hoře,
na ní pták Velikán — hora nad horou,
on pták nebdí, a on pták dřímá,
hlavu pod levým křídlem skrývá.
Ne šeří vlci po poli rozskákali se,
a tři mládcové po lesu rozháněli se,
bujného tura za rohy uchvátili,
nožem Čurila tomu turu prsy proklal,
prsy proklal a dva bratří kůži stáhli,
do tuří kůže jej Čurilu zašili.
Zašili oni Čurilu se vší zbraní,
i se vší sílou jeho bohatýrskou,
a jej pod horou na pole položili,
sami koně po lesu rozpustili,
sami bratří na vysoký dub vylezli,
a v hustých sebe větvích ukryli.

Leží Čurila bohatýr v šírém poli,
leží z ranní rosy do poledne,
a v poledne pták Velikán procítnul,
v šírém poli zrnéčko to zahlídnul,
zrnéčko to Čurilu v tuří koži.
a on pták Velikán s hory nesletuje,
on s hory na dolinu — čtyry kroky;
sezobnul on zrnéčko-bohatýra,
a po více těch zrnéčkách se ohlíží.

Hoj divu, divu to velikého!
všickni větrové, vichrové rozvětřili se,
všecky bouře, hromové rozbouřili se,
syrý bor, doubrava travou polehá;
pták Velikán křídlama to rozmachuje,
on k nebi povylétnul — slunce pomrklo,
on k zemi padá — oblaky na zem trhá;
i zahřměla máť země velikým pádem,
a od hřmotu velikého dva rodní bratří,
kupečtí synové s dubu upadli,
Vaskovi v těle dvě žebra ve dvé,
Michajlo z pádu toho do smrti kulhal.

A pták Velikán Velikánovič
on po druhé rozjařil se, rozlítil se,
tož to velikou bolestí v útrobě své;
on bez paměti skáče, běží
přes řeky, hory, lesy, dolinečky,
až i on k zemi hlavou dopadává,
rozperutiv se křídlama doklepává,
a vše neblíže to, nedále půl versty
od slavného, sídelního města Kyjeva.
A jasné slunéčko Vladimír kněz,
laskavý Vladimír kněz se kněžnou Apraksějevnou,
i s bojary všemi z oken se dívá;
kněz se kněžnou divu podivili se,
bojaré s knížaty polekali se,
a z boku toho ptačího ostrým mečem
Čurila bohatýr si dvéře protíná,
po sivém peří k zemi skáče,
on do Kyjeva do bílých paláců přiběhne,
knězi a kněžně pokloní se,
a knížatům a bojarům nekloní se.
Promluví tu laskavý Vladimír kněz:
„Hoj, an jsi ty Čurila Plenkovič!
Čím mně tebe mládce podarovati,
čím mně tobě bohatýru odměniti se
za službu tu velikou, přeochotnou,
a za veliký skutek bohatýrský? — “

Jak mu odpovídá Čurila Plenkovič:
„Aj, jsi ty laskavý Vladimír kněz,
a nevíš, čím mne mládce podarovati,
čím mně to bohatýru odměniti se?
ty dej nanositi černé země
na tělo ptáka Velikána Velikánoviče,
a ty kaž mi vystavěti na tom vrchu
nový palác — okna proti tvojím;
a sloupy u paláce ne ze dříví,
ale z brků křídel Velikánových;
a prahy u paláce ne rybí kost,
ale zoban to ptáka Velikána;
a střecha to na paláci ne z cihel dobrých,
ale z drobného peří tohož ptáka. —“

I kázal mu vystavěti Vladimír kněz
nový palác po jeho žádosti,
po jeho to vůli bohatýrské;
i byl vesel, radosten Vladimír kněz,
nosilo se medové pití,
nosila se cukrová jídla, —
a to staré pověsti, tak se to dálo.