Obrazy z jižní polokoule/III. K souostroví samojskému

Obrazy z jižní polokoule Josef Kořenský
II. Mezi Maory	III. K souostroví samojskému

Údaje o textu
Titulek:	III. K souostroví samojskému
Autor:	Josef Kořenský
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 19. č. 16 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	1902
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Tonga, Samoa

Pozdravujte doktora Pečírku a neopomeňte navštíviti moji paní!«

Těmi slovy loučil se se mnou lékař dr. Funk z Apie, když jsem měl odplouti z Aucklandu a opustiti Nový Zéland navždy.

»Zde tedy slíbená odporučení! Zdržte se u nás hodně dlouho, nejlépe až do našeho návratu. Odporučuji vám zvláště málo prozkoumaný ostrov Savaii. Šťastnou plavbu!"

Těmi slovy loučil se se mnou guvernér Samojských ostrovů dr. Solf.

»Jakmile přistanete v Apii, vydejte se přímo do Vailimy. Náš správce postará se již o pohostinství.«

Těmi slovy vyprovázel mě tajemník pana Kunsta z villy Vailimy u Apie a opouštěl palubu lodi »Manipouri«.

»Ať vám tam ukáže správce toho velikého brouka v lihu chovaného!« volal milý pan Voigt ještě s nábřeží.

Tajemník rakouského konsulátu, ochotný pan Klette, byl poslední, jenž opouštěl palubu po třetím zvonění. Rád by mě byl následoval do vod Jižního moře. Tak se mu naše společné výlety po ostrožně severního ostrova novozélandského líbily.

Málem byl bych zapomněl, že mi přišel na loď dát poslední s bohem také ochotný pan Hutter, přinášeje zároveň odporučení ke svému bratru do Nukualofy na posvátném ostrově Tongajském (Tongatabu). Ještě jednou mi opakoval, že jeho bratr jest jedna ruka s králem tamějších ostrovanů, a že mě uvede do paláce tongajského potentáta, chráněného pečlivými poberty anglickými.

Pan Hutter přišel na jižní polokouli odkudsi z Haliče, myslím že od Krakova. Zkoušel štěstí nejprve doma a poznal i Prahu.

Ale obchodní pokusy jeho talentu, vrozeného jemu již plemennou dědičností, nesly špatné ovoce na půdě evropské. Proto zatoužil podnikavý duch Huttrův po působišti, nedotknutém ještě od jeho soukmenovců, a zaletěl daleko od břehů staré Evropy do vod Jižního moře.

Dnes může si dopřáti někdejší chuďas, vyšlý z vlasti do světa s ranečkem na zádech, po několik neděl odpočinku v sanatoriich novozélandských a sbírati zase nové síly k rozkvětu svého obchodu, založeného teď nejenom na ostrově Tongajském, ale také na kokosovém ostrove Haapajském.

Že byl laskavý Haličan obchodníkem od kosti, leží v povaze národa, z něhož Hutter pochází. Ale polsky mluviti pan Hutter přece nezapomněl, ač prodlévá u protinožců již po léta. I hovořil on polsky, já pak po česku. Ale odporučení v otevřeném listě napsal pan Hutter hebrejsky.

Za hovoru o ostrovech Tongajských či Přátelských myslil jsem více nežli na sušená jádra kokosovníková (kopru) z archipelagu hojně vyvážená na skvělé a zajímavé zjevy z říše brouků, motýlů, pakobylek. Sběratelská vášeň, probuzená ve mně již za mladosti, popadla mě na jižní polokouli jako zimnice a lomcovala mnou mocněji než kdykoli jindy.

Hlavou vířili mi snové o divuplné přírodě na ostrovech, jichž se měly mé nohy poprvé dotknouti. Pan Hutter měl mi přispěti na pomoc a utvrditi mě v očekávaných divech.

»Pane Huttře« — odbočil jsem z rozprávky, jež se týkala vývozu ze souostroví Tongajského — »je na vašem ostrově někdo, jenž se zabývá studiem hmyzu, brouků, mravenců, švábů, motýlů, zkrátka entomologií? Zajímá mě zvláště jistý druh kobylek, jenž prý v zápase o život vystřikuje z tlamy ostrou tekutinu a oslepuje lidi.«

»Jakže?« — vpadl mi Hutter do řeči — »sběratel kobylek, švábů, mravenců? Pane Kořenský, myslíte to do opravdy?«

»Ovšem« — odvětím — nad to pak bych rád viděl, zdali v kokosových plantážích vašeho ostrova objevuje se podivuhodný rak, jenž rozbíjí klepety ořechy, aby z nich vybíral chutné jádro? Samojsky jmenuje se o le uu.«

»Pane Kořenský, ujišťuji vás, že se o takové věci nestarám. Kde je řeč, jak možno vydělati sto liber, slyším do veliké dálky, ale mluvi-li se o kobylkách, broucích a racích, zacpávám si obě uši, abych jich ušetřil pro záležitosti obchodní. Proto jsem zde. Kdo by chodil pro kobylky až na Přátelské ostrovy! Vydělávat peníze je můj životni cíl.«

Lepšího rádce našel jsem v doktoru Funkovi, jenž zná poměry v Jižním moři jako pravý přírodozpytec. Prodlévaje již drahná léta v Apii osvojil si vědomosti polyneských jazyků a mohl se odvážiti, aby sepsal mluvnici samojské řeči s vokabulářem německým a anglickým.

Ve spisu Funkově čítal jsem za své plavby v Jižním moři denně, a podnes zni mi v uších: o le tagata (člověk), o le tamaloa (muž), o le fafine (žena), o le teine (dívka), o le tama (otec), o le tina (matka), e tasi (jedna), e lua (dvě), e tolu (tři), e fa (čtyři), e lima (pět), talofa (dobrý den), tofa (buď zdráv).

Také si ještě pamatuji, že le jest určitý člen a že o znamená nominativ, dále pak, že se jest člen neurčitý, a že Samojci vystačí jako Maoři asi 15 hlásky. Chybí jim tedy také r, a proto říkají Američanu tagata Amelika, t.j. doslovně člověk Amerika.

Doktor Funk přišel se svým spisem o samojštině v pravý čas. Po zabráni souostroví Samojského říší Německou r. 1899 spatřuje se gramatika Funkova v každém tamějším podniku německém.

Doktor Funk uvykl podnebí Jižního moře, tak že po vlastním domově již ani netouží. Samojská domácnost připoutala ho k ostrovu Upolu již do smrti, a pověsti o něm šířené učinily spisovatele »Krátkého návodu, jak naučiti se jazyku samojskému« historickou osobou. Jeho legendární zasnoubení s dcerou bohatého námořského piráta za prvých dob, když se počaly Samojské ostrovy osazovati Evropany, ozařuji ostrovního doktora gloriolou hrdiny vyňatého z romantických dějů, jakými jsou naplněna Stevensonova fantastická líčení o Jižním moři. Ve Vailimě u Apie navštívíme hrob oblíbeného básníka skotského.

Doktor Funk zná všecky válečné koráby světa, které kdy v Apii kotvily. Tak poznal i našeho krajana, fregatního lékaře doktora Pečirku, jemuž teprv nyní vyřizuji po »Zlaté Praze« Funkovo pozdravení z vod Jižního oceánu.

Pan Voigt byl mým soudruhem již na lodi, když jsem se plavil z Neapole ke břehům australským. Představil se mi jako tajemník podnikavého pan Kunsta.

Podivná náhoda! Proslulá firma »Kunst a Albers« žije podnes ve mnohých městech sibiřských, ve Vladivostoku, Chabarovsku, Blahověščensku, a podniky její rozšiřují se ode dne ke dni. Nemaje nikoho, kdo by přijímal v těch místech mé dopisy z domoviny, dával jsem je adresovati na firmu tuto jmenovanou. Tištěné seznamy adres rozdal jsem svým přátelům, některé pak choval jsem při sobě. Adresy do Sibiře byly vysázeny kyrilikou.

V Kolombu na Cejloně přibylo několik cestujících nových. Mezi nimi byl též starý pán úhledného zevnějšku a veselé tváře. Chodil zpříma jako mladík, ale společnosti nevyhledával, než také se ji nevyhýbal. Když jiní bavili se hrou v kostky, sedával nový pasažér u hracího stolku sám jediný, popíjel střídmě šampaňského a hrál sám s sebou v karty; úsměv s tváře mu nikdy nesešel. Chvílemi pohovořil se svým tajemníkem a procházel se po palubě zase sám. Šlo od úst k ústům, že to dobrý starý mládenec.

»Vy neznáte pana Kunsta?« tázali se mne moji spolucestující a pověděli mi o starém pánu mnohé podrobnosti.

Ale jakmile vyslovili »hamburský velkoobchodník Kunst«, byl jsem již doma a pospíchal jsem, abych se mu představil. Hovor začal jsem rusky. A pan Kunst rozuměl a přisvědčoval slovy, dá, dá.

»Mám doporučení k vaší firmě do Sibiře,« pravím k panu Kunstovi. »Zde vizte adresu!«

Pan Kunst četl rusky ještě plynně a jal se mi vysvětlovati změny, jež se staly prodlením doby v někdejších jeho závodech.

»S podniky v Sibiři jsem již uzavřel dávno účty. Také můj společník Albers tam již nežije, ale obchod zkvétá neustále. Nyní přeložil jsem své sídlo do teplejšího kraje, nežli je mlhavý Vladivostok. Teď jedu na Samojské ostrovy a pobudu v Apii několik měsíců. Potom si zajedu na ostrovy Havajské a ostatek roku okřivám v Evropě.«

Tak mluvil milý pan Kunst a vypravoval mnoho podrobností z bývalého života sibiřského. Chvíle ty plynuly při dobrých markách remešského moku tím příjemněji. Od té chvíle byl jsem za čtrnáctidenní plavby do Adelaidy častým jeho hostem. Pohoštění dostalo se mi pak i v jeho zátiší ve ville, jako začarované v horském kraji tropické přírody ve Vailimě u Apie.

Na milého pana Kunsta přišla opět řeč, když jsem se plavil na zpáteční cestě z jižní polokoule po Amuru. Bufetník parolodi »Baron Korf« znal pana Kunsta ještě za mladosti. Znal i jeho hospodyni, hezkou Korejku, kterou však sibiřský tygr jednoho dne přepadl a roztrhal. V obchodních spekulacích pan Kunst posud neustal. Za mé návštěvy uzavíral jeho tajemník pan Voigt smlouvu s paroplavební společností novozélandskou. Tak získal podnikavý pan Kunst velikou paroloď, která má sloužiti přímé dopravě mezi Apií a ostrovy Havajskými. Touto linií má se nahraditi paroplavební spojení, které před zabráním Samojských ostrovů Německem udržovala společnost americká. Ale od té doby, co také Spojené Státy severoamerické urvaly v mezinárodním dělení trochu ostrovní země Samojské, Pango Pango s přístavem Tutuila a jiné menší ostrůvky sopečné, hledí Amerika seslabovati blízkého souseda v ohledu národohospodářském a udržuje teď spojení mezi Tutuilou a Honolulem. Námořská bývalá komunikace jest pro zájmy plantážníků německých v Samojském souostroví vysoce potřebnou, a pan Kunst vidí v linii, kterou snad již zahájil, mnohoslibnou spekulaci. Plantážemi kakaovníkovými na ostrově Upolu zakládanými chce podnikavý Hamburčan zahájiti novou činnost v Jižním moři.

Plavbu k ostrovům tohoto oceánu nenastupoval jsem s největší srdnatostí. Prvá polovička února právě minula a pověstné cyklony byly na denním pořádku.

Vzpomínka na ně zaplašovala na chvíli příjemnou náladu, ale krásný den prvý, druhý, třetí a všecky, jež následovaly, vrátily mi zase humor.

Šťastně přibyl jsem k ostrovům Tongajským, šťastně připlavil jsem se i k ostrovům Samojským.