Obrazy z jižní polokoule/II. Mezi Maory

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: II. Mezi Maory
Autor: Josef Kořenský
Zdroj: Zlatá Praha, roč. 19. č. 10; č. 12; č. 14
Vydáno: 1902
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Maorové

Odvážným skokem asi tak 20.000 km. mohli byste se ocitnouti ve vlasti Maorů.

Mne tam vedla cesta oklikami. Z Prahy zamířil jsem k někdejšímu sídlu benátských dožů, několik dní prodlel jsem při Arně v italských Athénách, působišti vlasteneckého Savonaroly, bral jsem se k Tibeře do věčného města, z Říma k úpatí Vesuvu, očekával jsem v Neapoli statečnou paroloď Severoněmeckého Lloydu »Královnu Louisu« a plavil jsem se k našim protinožcům. Ostrým sklem postřehl jsem sopečné kužele vyhaslých i činných vulkánů v souostroví Liparském, spatřil jsem, jak dýmá aiolský Stromboli, proplul jsem Messinským průlivem, pozvedal jsem oči k ohněrudé Etně sicilské, přibyl jsem ku břehům africkým, na okamžik dotekl jsem se půdy arabské v palčivém Adenu, uviděl jsem opět kokosové háje rubínového Cejlonu, překročil jsem rovník a obratník Kozoroha a vystoupil jsem na břehy Západní Austrálie.

Odtamtud vedla mě pouť do Austrálie Jižní a Viktorie, z té pak bouřlivým průlivem Bassovým do vlasti vymřelých Tasmanců, a v několika dnech přeplavil jsem se na Nový Zéland.

Opustiv ostrov jižní, spěl jsem na ostrov severní a byl jsem mezi Maory, mezi polyneským národem, jenž opanoval ostrovní ty kraje asi před půltisíciletim a stal se pánem podivuhodné říše na jižní polokouli.

Náčelník Ngahue, jenž vedl svůj lid, opustil před nepřítelem, jak pověst dí, asi před šesti sty lety Havaiki, jeden z ostrovů Tichého moře, snad nynější kraje Havajské nebo Samojské, připlavil se na dvanácti dlouhých korábech ke břehům nové země a položil základ k nové vlasti maorské, nazvané Aotere.

Následovaly-li později nové proudy polyneských přistěhovalců, těžko pověděti, ale že mnozí z prvních osadníků vytáhli ze severního ostrova také ke břehům nejbližší pevniny protější, potom dále na ostrov sousední, je jisté.

Maorský náčelnik Tavhiao ozdobený pláštěm z kivího peří

Praví se také, že pohlavár Ngahue přišel až do západních krajů ostrova jižního, tam drahocenný zelenokámen punamu (nefrit) našel a zpáteční pochod a plavbu do Havaiki nastoupil. Tradice zachovala z těch časů všecky podrobnosti, i jména hrdinů, podle nichž se oněch dvanáct lodi nazývalo. A co viděli Maoři v nové vlasti?

Z jícnů četných sopek šlehaly plameny, ozařovaly rudým odleskem rokle a pláně, podzemní nitro vyvrhovalo lávu, síru, pemzu, popel, sklo a praskavé pumy, v jezerech a tůních vřela voda klokotem, z puklin a skalních trhlin čišela a drala se pára, z vřídel vytryskovaly k nebi fontány a sloupy vroucího živlu, žárem vulkánů pokrytých sněhem a ledem obnažovala se horská temena, krátery zalévaly se vodou, počaly vříti, přetékati a zaplavovaly úpatí a doliny.

Na rovinách proháněla se stáda obrovských a bezkřídlých opeřenců, větších nežli pštrosové afričtí (moa), v zádumčivých lesích věčně se zelenajících vrkaly houfy tučných holubů kuku, v houští se ozývali podivuhodní ptáci se zakrsalými perutěmi a odsouzení jenom k běhání a brzkému vymřeni (kivi), v pobřežních skalinách šustěli a s vodními ptáky bydlili starobylí a za mládí tříocí ještěři, jakožto jediní potomci dávno vymizelých plazů permských a triasových (hatteria) a poskytující ještě jen na málo dní materiálu pitevnímu noži darwinistickému, při samém sněhu pokřikovali mohutní papouškové (kea), tehdy ještě býlozobci, nyní však dravci, napadajíce beránky, v děrách ukrývali se blízcí jejich pokrevenci, nelétaví papouškové noční (kakapu), vedouce život jako sovy a přespávajíce den v podzemních děrách, v horských údolích pobíhali velicí chřástalové (veka), v korunách stromů prozpěvoval umělec kokorimoko (Anthornis) a hopkovaly strakaté vrány, pějíce hlasem jako z lahodné flétny vykouzleným, v malebných fjordech hnízdily nesčetné pluky albatrosů, pinguinů, rybáků, racků a kormoránů, všecken kraj zelenal se bujným kapradím, nízkým i stromovitým a jako štíhlé palmy vysoko se vypínajícím, mokřiny zahalovaly se kyprými trsy liliovitého lenovníku, ve hvozdech rozkládaly svá ramena stověké damaroně, k nim tlačily se větve stromů železenců, obsypaných chvostíky nachových květů a střídaly se se skupinami ušlechtilých arekových palem nikau (Areca sapida) jakožto jediných, jež prospívají na Novém Zélandě ve volné přírodě.

Ale po zvěři čtyřnohé přistěhovalci maorští marně se ohlíželi. Lesy nehostily v sobě ani jelenů a srnců, ani vepřů, medvědů a klokanů. Nějaký netopýr a myš kiore byli snad tehdy jedinými zástupci ssavců v nové vlasti Maorů.

Z domácích zvířat byl Maorům soudruhem toliko pes, přinesený nepochybně z původní otčiny pacifického okeánu tak jako snad i kiore.

Megi Papakura, maorská průvodkyně po gejserech vakarevarevarských

Houfy opeřených kolosů zajištovaly novým přistěhovalcům budoucnost o vezdejší chléb na dlouhou dobu. Lovy na pštrosovité běhouny bývaly vydatny, a kresby a malby, zachované z těch časů ve skalách, podávají o slavných hodech a o podobě pověstných gigantů (moa) věrnou představu.

Za hostin tak skvělých nescházel maorským hodovníkům ani pečený pes, zanechávaje po sobě bývalým pánům ještě kožešinu k výzdobě plástů, zhotovených dovedně z pevných vláken lenovníkových a známých u nás jakožto konopí nebo len novozélandský (Phormium tenax).

Leč horlivým lovem řidla stáda pštrosovitých běžců, a nežli prošlo několik věků, neostal na živě ani jediný. Po moach zbyly jenom opálené hnáty a drobné kosti, smíšené zhusta se skořepinami rozbitých vajec a s ostatky po vymřelém plemeni psím.

Co nezbylo z dávnověkých hodů maorských, to zachovala příroda ve svých útrobách, v jeskyních, náplavech a bažinách. Ještě dnes, po několika stech letech, vynášívá tam náhoda na denní světlo celé kostnice po vyhynulých veleptácich, zachovalé běháky, drápy, pánve, obratle, lebky, zobáky, hrudní kosti i úplné kostlivce. Ba přišly z hlubin na boží den i rozvětvená peříčka, svazy, kůže a kaménky zažívacích ústrojů, ano i celá vejce s mladým ptáčkem uvnitř.

Vzácné to nálezy! Pochopujeme, že za jediné takové vejce nabízejí musea mnoho tisíc korun. Vždyť není takových památek na celém světě ani tolik, co je prstů na ruce. Snad nechybím, řeknu-li, že jedno vejce je v Drážďanech, jedno v Londýně, a že dvě jsou na Novém Zélandě.

Obrovský pštros moa žil, ale již nežije. Propadl neúprosnému osudu všeho živého a náleží již jenom geologické historii. Ještě r. 1841 ukazovali Maoři strom, pod nímž prý byl zabit poslední obr moa.

Vyhubením této zvěře pozbyli Maoři svých živitelů. Kořínky hasivky jedlé, kapradiny i u nás dobře známé (Pteris aquilina), dřeň ze stromovité cyatheje, o niž Presl praví, že upražená chutná řepou a že jest zemkův (domorodcův) novozélandských potravou oblíbenou a vydatnou, a hlinitá kaše z horkých blátivých gejserů nebyly s to, aby nahradily masitou krmi hltavým Maorům.

V té tísni o vlastní život utekli se Maoři k jediné záchraně svého bytí a živili se masem zabitých soudruhů. Nepřátelské půtky a výpady jednotlivých kmenů na osadníky sousední přiváděly vítězi tolik trofejí válečných, že mohl uhájiti život na delší dobu. Zajatci byli chováni jako otroci a zabíjeli se, bylo-li masa k hodům potřebí. Z Maorů stali se lidožrouti, a kanibalství na Novém Zélandě bylo pověstným a postrachem všech plavců.

Poslední hody kanibalské veřejně odbývané jsou zaznamenány z let 1843. Ale tajně pila se krev nepřátel a pojídaly se oči jejich k nabytí tajemné síly a nadpřirozené zmužilosti i v dobách potomních.

Snad nejvíce zásluh, že lidojedství zmizelo z Nového Zélandu, získal si sám pravý souostroví objevitel, slavný mořeplavec kapitán Cook. Holanďan Tasman připlavil se tam sice již o několik málo let dříve, ale nepřátelské přijetí vzalo mu všecku chuť, aby prozkoumával nově objevené kraje podrobněji.

Maorská dívka, v pozadí lenovník novozélandský

Na neblahou výpravu Tasmanovu upomíná posud staré jméno zátoky v okolí nynějšího města Nelsonu: Moordenaars Bogt č. Massacre Bay, t. j. Vraždový záliv, nyní Tasmanův zvaný. Když tam totiž Tasman r. 1642 připlul, přepadli Maoři jednu z jeho lodic a beze vši příčiny pobili všecko mužstvo její, až na tři, kteří se zachránili skokem do vody.

Na návštěvu Cookovu vzpomínají si maorská podání s vděčností celého národa. Cook to byl, jenž nepřinesl na Nový Zéland plané slovo lásky, ale přivezl za třetí své návštěvy r. 1777 domácí vepře, brambory a jiné užitečné rostliny hospodářské. Když pak vepři ve vlasti Maorů zdivočili a hojně se rozmnožili, zanechávali ostrované lidojedstvi a přivykli si brzy chutnější vepřovině. Pokrmu toho přidržují se posud náruživě. Ale snášeli-li se Maoři s Cookovým mužstvem zcela přátelsky, počínali si jako divoši, když jim velitel francouzského korábu D'Urville za své návštěvy r. 1769 náčelníka kmene zajal a odvezl, chtěje tak potrestati Maory pro krádež spáchanou na jeho lodi.

Maoři přijali před tím hosty zcela po přátelsku, ale na trest tak krutý nemohli zapomenouti a pomstili se při nejbližší příležitosti. To se stalo o tři léta později, když se připlavil do jejich krajů jiný francouzský koráb s kapitánem Marionem.

Pomstychtivi Maoři, zvěděvše o příchodu cizí lodi, přepadli posádku, zabili třináct Evropanů, mezi nimiž i kapitána, a slavili kanibalské hody.

Ale také zbytek mužstva na francouzské lodi neotálel odplatou. Poručík Crozet dobyl maorské osady, sežehl chýše a usmrtil mnoho ostrovanů.

Od té doby pochází nenávist Maorů oproti bělochům. Požíráním Evropanů posilovali se Maoři v srdnatosti a nepřátelství.

Ale také běloši nabývali odvahy tím větší, čím výnosnější jim kynul obchod na půdě maorské. Lihoviny byly hlavním zbožím, jež Evropané vyměňovali za produkty domácí, za dříví a lenovník. Zprostředkovateli byli v prvé řadě uprchlí trestanci, kteří, uniknuvše šťastně z vězeňské kolonie Sydneyské, stanuli na východním pobřeží severního ostrova a založili s velrybolovci, uprchlými námořníky a dobrodruhy nejstarší městečko na Novém Zélandě, zvaném tehdy Kororareka, nyní Russel, asi 2 stupně na sever od Aucklandu.

Kororareka byla tehdy sídlem takové volnosti, že tam neplatily ani zákony ani právo. Silná pěst, pistole a prach vyrovnávaly neshody. Pro šibenici hodilo se každé místo. Sběh pobudů prováděl soud, vykonával spravedlnost bez odkladu a lynčovaného vinnika věšel a střílel.

Každý domek, v němž běloch bydlil, byl brlohem prostopášnosti a nepravosti. S bělochy sdílely jakýsi rodinný život i maorské ženy a přispívaly vydatnou hřivnou k zasloužené pověsti, již se Kororareka proslavila.

Obyvatelé kororarečtí mohli se tehdy rozděliti do dvou skupin: jedni rum kupovali, pili a prodávali, druzí jen kupovali a pili. První byli Evropané, druzí Maoři.

Kostra vymřelého ptáka moa

A čím platili domorodci?

S počátku přinášeli Maoři za rum lenovnik, lenovnikové rohože, pláště a kabelky, nefritové sekery, později ženy a dcery a na konec — uřezané hlavy pobitých nepřátel. Po těch byla svého času největší poptávka. Žíznili po nich jak v Sydneyi, tak i v Evropě.

Poptávka po maorských hlavách byla tak veliká, že nemohli Maoři ani přání hned vyhověti, byt se jim slibovala dávka rumu dvojnásobná.

Ale stoupaly-li v ceně uřezané hlavy na pohanské půdě maorské, stoupala i sběratelská náruživost v křesťanské Evropě. Obchodnici londýnští mohli žádati za maorskou hlavu sebe více, dostali, co za trofej chtěli.

A v čem záležela hrozná cena uříznuté hlavy maorské?

Skvělé umělecké výzdoby provedené v kůži proslulým tetováním maorským učinily z maorských hlav nejcennější kus každého musea anthropologického a každého kabinetu s raritami.

Aby mohli Maoři vyhověti tolikerým zakázkám, podnikali honby na nepřátele jenom za tím účelem a dodávali zboží včas.

Pověstný obchod kororarecký zapouštěl kořeny i na jiných místech pobřežních a byl by snad rozkvétal, kdyby se nebyli dostavili k Maorům hlasatelé lidskosti.

První missie na Novém Zélandě byla anglikánská. Přišla tam roku 1814 ze Sydneye. Missionář Marsden dal zkoumati napřed půdu svého příštího apoštolování skrze Halla a Kendalla, kteří Maory navštívili a navrátivše se do Austrálie dobrou zprávu o budoucím působišti podali.

Potom vydal se na cestu také Marsden a plavil se společně s ostatními k Maorům.

Maje Cookův přiklad v paměti, vezl Marsden na Nový Zéland koně, hovězí dobytek, brav a drůbež. S takovými dary přijali ho všickni maorští pohlaváři jako svého nejlepšího přítele a naslouchali o vánocích jmenovaného roku prvému kázání křesťanskému.

Missii dařilo se dobře, i když Marsden přenechal apoštolské dílo svým spolubratrům, kteří se zatím zdokonalili v jazyku maorském a kusy svaté bible do maorštiny přeložili.

Už zdálo se, že si missie naklonily všecky Maory, neboť byl jim oddán i pohlavár Hongi. O jeho věrnosti byli apoštolé anglikánské církve tak přesvědčeni, že ho vzali s sebou za odměnu i do Anglie.

Hongi šel v Anglii z ručky do ručky. Každý si pokládal za štěstí, že mohl zříti příšerně tetovanou tvář jeho.

Také královský dvůr projevoval maorskému pohlaváru velikou přízeň, chtěje si získati přízně Maorů i do budoucna.

Moa a kiwi

Pohlavár Hongi prohlédl brzy politiku v Evropě. Zvěděl mnoho také o Napoleonovi a byl jeho obdivovatelem. Od toho okamžiku měl jen jednu myšlenku: státi se Napoleonem všech kmenů maorských a vládnouti pevně žezlem nad říší Novozélandskou.

Hongi navštívil v Anglii též universitní sídlo v Cambridgi a byl nápomocen při sepsáni maorské grammatiky.

Anglie rozloučila se s Hongim jako s nějakým osvíceným knížetem a obdarovala ho bohatě. Král Jiří IV. daroval mu skvostnou přilbu a brnění.

Sotva že Hongi připlul šťastně zase do Sydneye, již pomýšlel na provedeni svých záměrů. Cenné dary přišly mu tam právě vhod, a brzy je zpeněžil, aby nakoupil zbraní a střeliva.

Navrátiv se do svého sídla v okolí kororareckém, vyzbrojil Hongi svůj lid puškami, táhl asi se 3000 věrnými z kraje do kraje, podmaňoval si náčelníky a jejich kmeny a zahájil tak dílo, jimž se chtěl povýšiti na samovládce ostrovní říše maorské.

Leč maoršti kmenové neměli nikdy společného vládce a proto vzpírali se proti choutkám samozvancovým. Krvavé zápasy zuřily na severním ostrově několik let a utuchly, když byl Hongi raněn a ráně podlehl.

Po smrti náčelníka Hongi nastalo přiměří, a missie pokračovaly zase v šířeni křesťanství. Tou dobou vznikaly školy a mládež maorská nabývala v nich prvého vzděláni.

Nyní rostla zase moc missionářů, kteří také toužili po panství světském, přejíce si míti v rukou otěže maorského státu znenáhla se tvořivšího.

Missionáři dosáhli toho, že byl již vyslán na Nový Zéland zástupce Britannie, aby posiloval neodvislý stát missionářský, a skutečně se také v Kororarece usadil a lepší pořádek zaváděl.

Zámysly anglikánských apoštolů byly by se málem vydařily, kdyby se nebyli v Anglii brzy přesvědčili o jejich panstvichtivosti a o znamenité povaze ostrovní půdy, líčené před tím jako země pustá a neúrodná.

Po čem toužili sami missionáři, to provedla Anglie a učinila vlast Maorů svou osadou, udělivši privilej zvláštní společnosti, jež měla Nový Zéland kolonisovati.

Výpravy na Nový Zéland počaly dílo šťastně, pozemky od pohlavárů kupovaly a připravovaly půdu pro přistěhovalce po dobrém.

Rokem 1840 přišli tam první emigranti, Hobson jmenován místodržitelem a nepatrný Auckland stal se residencí Nového Zélandu.

Maoři neznali tehdy ceny rozsáhlých svých pozemků a prodávali je přistěhovalcům za babku. Ale když pak poznali, že byli od bělochů notně ošizeni, hlásili se mocí ke svému právu. Vzpoury z toho vsešlé stály mnoho životů. Zahynulo mnoho bělochů i Maorů.

Zasedací síň maorská ve Vakarevarevě, před ní tanečnice

Zvláště udatně počínal si pohlavár Heke, ale konečně byly i jeho palisádové pevnosti Okaikan a Ruapekapeka dobyty a zničeny, a r. 1848 uzavřen mír.

Příznivé té doby užili britští příslušníci k zakládání nových osad. Tak vznikly Dunedin s Otagem a Christchurch s Canterburym.

Porobu svou nesli Maoři těžce a vidouce v ní pro budoucnost svou vlastní záhubu, sjednotili se. Ba někteří pohlaváři zvolili si i krále, a vážený náčelník Potatau te Verovero, kdysi srdnatostí proslulý, ale té doby starý, slepý a chromý, měl říditi osudy říše. Po smrti krále Potataua ujal se vlády jeho syn Tavhiao, jsa vítaným hostem v Anglii r. 1885.

Vzájemnou úmluvou bylo docíleno, že nebudou pozemky bělochům prodávány neb odstupovány. Ale když se z umluveného toho závazku jistý náčelník vymknul a pozemek Evropanům přenechal, jali se Maoři kaziti provedení a osadivše pozemek ubránili jej i proti anglickému vojsku.

Z toho vzplanuly nové boje, a okolí zálivu Taraneckého na západě severního ostrova (při 39° j. š.) stalo se krvavým dějištěm. Maoři hájili svou vlast s udatnosti, jíž nebylo nikde rovno, a ničili nepřátelské voje tak dovedně, že odolávali i šesteronásobné přesile.

Rokem 1860 rozšířilo se povstání tak, že bylo třeba povolati pomocné voje anglické z pevniny australské i mateřské země evropské.

Neshodou náčelníků maorských byla ukončena válka vítězstvím vojsk anglických. Ale kousek půdy taranacké o rozloze asi 240 hektarů stál Anglii asi 30 milionů korun válečných výdajů.

Maoři odhodlali se sice ještě jednou k odboji, majíce za vůdce hrdinského náčelníka Te Kuti, ale přibylé posily anglické pokořily je r. 1870 na dobro. Od pronásledování statečného vojevůdce maorského Angličané ustali a z opatrnosti dali mu r. 1883 rovněž »milost«, jako všem ostatním rebelům.

Od dvaciti let je tedy na Novém Zélandě na dobro pokoj, a bohatá kolonie našich protinožců stala se chloubou britského panství na nejdálnějším jihu.

Z Maorů, nedávno ještě kanibalských ostrovanů, stali se řádní příslušníci britští, a dva pohlaváři povoláni byli dokonce i do zákonodárného sboru již r. 1877.

Maorské dřevořezby (ozdoby nádveřní)

Maory můžeme tedy teď navštíviti beze strachu. Někdejší lidožrouti jsou teď veselými druhy všech hostí, kteří vyjíždějí si z Evropy na Nový Zéland, aby se tam zotavili a potěšili podivuhodnými zjevy přírodními.

Vláda koloniální počínala si od posledního povstání velmi opatrně a vyhýbala se všemu, co by mohlo Maory zase pobouřiti. Ba starala se, aby Maoři, kteří dle všeho nebyli k vytrvalé práci stvořeni, protože jim příroda v původní vlasti poskytovala všeho potřebného k živobytí bez práce, v ničem netrpěli, a dodávala jim na účet zemský mouku, cukr, oděv.

Moučná a cukrová ta politika byla pro Brity mnohem výhodnější nežli boje, z nichž synové Albionu nevycházeli vždycky slavně.

Také bylo dopřáno Maorům míti své poslance ve sněmovně nižší i vyšší. V prvé zasedají čtyři zástupcové, ve druhé dva.

Vzájemnými smlouvami byla Maorům zaručena pravomoc nad jejich územím, zaujímajicím několik tisíc čtverečních kilometrů. A ježto Maoři žiji po způsobu patriarchálním, bývají pohlaváři maorští pány tak rozlehlých krajů, že by mohli činiti nároky na titul vévodů. Pozemky, náležející jenom jedinému náčelníku maorskému, mívají do sebe mnohdy cenu několik set tisíc korun.

Mnozí pohlaváři maoršti dávali se ve svém přepychu i malovati a platili umělcům za portréty kavalírsky. O tom mohl by náš český podobiznář Bohuslav Lindauer mnoho vypravovati. Obrazy jeho, roztroušené v rodinách maorských i v obrazárnách soukromých a veřejných na Novém Zélandě, nabývají nyní tím větší ceny, čím více ubývá tetovaných tváří mezi národem maorským.

Lindauerův štětec zvěčnil také tvář krále Tavhiaa, zesnulého r. 1894.

Počet Maorů ztenčil se nyní asi na 40.000 duší, ač jich kdysi žilo na Novém Zélandě asi pětkrát tolik.

Nyní žijí Maoři skoro výhradně na ostrově severním. Zvláště památný jest maorský kraj, zvaný podnes »královským« (King Country) a rovnající se rozlohou asi dvanáctému dílu naší vlasti. V něm prostírá se malebné jezero Taupské, v něm šumí řeka Vaikato, v něm bouří gejsery, dýmají solfatary a zjevují se osněžená a ledová temena sopečné trojice, již vytvořují Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu s jícny plnými maorských bájí a pověstí.

Těmi končinami putoval jsem právě před rokem a přibyl jsem k jezeru Rotoruajskému, vroubenému místy horkými vřídly. K Maorům, usazeným v osadě Vakarevareva, máme z Rotoruje jenom asi půl hodinky cesty.

Pozvání k taneční zábavě rád jsem od Maorů vakarevarevských přijal a téže noci po svém příchodu do taneční síně se dostavil.

Rozhlásí-li se po Rotorui, že budou Maoři tančiti své zamilované tance, pospíchá každý nově přibylý host do Vakarevarevy. Veliký vůz, tažený dvěma páry koňů, zprostředkuje spojení mezi blízkými osadami.

Maorské památky aucklandského musea

Divoké tance Maorů stoji za podívání. Stačí jen ještě připomenouti, že jsou to zbytky kanibalských obřadů, a zvědavost vyláká z Rotoruje i nejposlednějšího turistu do taneční síně vakarevarevské.

Divoký rej Maorů nepočíná dříve než až asi o desáté hodině noční. Zmíněný omnibus sbírá zvědavé hosty po všech hotelích rotorujských až po večeři a přijíždí do gejserové osady vakarevarevské v pravý čas.

Společnost našeho vozu, jenž nás odvážel po dva dni pustým krajem při úpatí trojice sopek severního ostrova, dostavila se k produkci v plném počtu. Akademikové sydneyští nepromeškali ani chvilky, jen aby mohli užiti co nejvíce radosti v družině veselých tanečnic maorských.

I já zamýšlel jsem již v Čechách usaditi se ve Vakarevarevě a býti mezi samými domorodci maorskými. Proto ustanovil jsem již doma, aby dopisy a noviny byly adresovány: Mr. Josef Kořenský, Geyser Hotel, Vakarevareva. New Zealand.

Ale za mého příchodu do Vakarevarevy bylo vše v řečeném hostinci obsazeno, a nezbývalo, než uchýliti se s ostatními soudruhy do nedaleké Rotoruje, kde jsme byli uschováni co nejlépe.

Balík časopisů, jako »Národní Listy«, »Národní Politika«, »Politika«, »Hlas Národa«, »Zvon«, »Švanda Dudák«, »Paleček«, »Humoristické Listy« a m. j., očekávaly mne ve Vakarevarevě již po několik neděl. Také dopisů a dopisnic bylo na tucty. Přítel Felcman neopomínal říditi za mnou nejnovější tiskové události do všech konců jižní polokoule. Též pošta na Jávě, v Siamu, Číně, Žaponsku a Sibiři předala mi nejednou tolik zásilek, že bylo třeba odvážeti je místy ve zvláštním vozíku.

Za čiré tmy zastavil bus (omnibus) před taneční síní vakarevarevskou. Před síní shromáždily se davy zevlounů, jako bývá u nás o muzice. Panstvo zaujalo zatím místa v tanečním sále. Tahací harmonika byla náhradou za jakoukoli hudební kapelu.

Maoři dostavili se do taneční síně v četném počtu. Polovici tvořily ženy. Bylo celkem čtyřicet tanečníku a tanečnic. Ženy rozestavily se za sebe do jedné řady, muži do druhé. V čele mužů stál předtanečnik, dobře živený, svalnatý, tlustý. Petrolejové lampy ozařovaly pestrou společnost.

Kromě tanečníků a tanečnic drali se do sálu i četní diváci pouliční, používajíce vhodné příležitosti, když nebyly dvéře střeženy. Všickni vetřelci krčili se ke stěně a do koutka, jen aby mohli býti účastni národních tanců maorských, známých jménem haka.

Větší úctu prokazovali tanečníci a tanečnice bělochům, nabízejíce jim sedadla u zdi a pozdravujíce je maorským tena koe, t. j. jak se máte, buďte zdrávi, nebo here mai, t. j. budiž vítán.

Jiní vítali upejpavé hosty před taneční siní slovy tomo mai, t. j. vejděte, pojďte dále.

Jako doma pohybovala se po sále líbezná Maorka, Megi Papakura, či vlastně Papakurová, dívka ušlechtilého mravu a vábného zevnějšku.

Tentokráte byla Megi ustrojena jako anglické baby s růžovým čepečkem. Havraní vlasy splývaly ji po zádech. Jiskrné oko s bohatým obočím a bělostné zuby jako řada perlí zdobily její dětinnou tvář. Pro každého, kdo ji oslovil, měla několik laskavých slov a zapředla-li hovor delší, plynula její řeč jako bystrá voda a zněla jako lahodná hudba. Potvrzovala tedy naše milá Megi, že pochází z národa, jenž slyne talentem řečnickým. I dámy vychvalovaly půvaby sličné Maorky a vyslovily roztomilé dívčině obdiv, že ovládá tak mistrně jazyk anglický.

Řidčeji objevuje se Megi Papakurová ve svém národním obleku, s lehkým pláštíkem lenovníkovým, buď jenom prostým, jako na přiloženém obrázku (na stránce 118), nebo vyzdobeným peřím kivím, jindy pak peřím pestrého ptáka tui (Prosthemadera Novae Zelandiae). Potom vsak neopomíná Megi vztyčiti do černých vlasů dvě chvostová peří z vymírajícího ptáka, jehož jméno huja (Heteralocha acutirostris).

Také dnové tohoto novozélandského opeřence jsou dle všeho již sečteni, a jenom přísný zákon, vydaný na prospěch jeho asi přede dvěma lety, prodlouží život významných tvorů, kterými jsou kromě huje i bezkřidlý kivi a podivuhodný ještěr hatterie neboli sfenodon.

Ale jen jedna osoba ve Vakarevarevě nemá sladkou Papakuru v takové lásce jako jiní. Stařenka Tepaea Hinerangi nebude se snad na mne hněvati, že jsem tu prozradil její jméno. Žárlí na přítulnou Papakuru, že jsouc vábnější odvádí ji hosty, které Tepaea vždycky po gejserech a po okolí provázela, a tak za celý rok hezkou sumu peněz za své služby vyzískala.

Tepaea Hinerangi byla do nedávná jedinou průvodkyní v kraji rotorujském. Umějíc dobře anglicky mohla zodpovídati všecky otázky zvědavých turistů a uspokojovala každého svrchovaně. Vypravováni její poslouchá se příjemně.

A Tepaea může o maorské vlasti mnoho vypravovati. Šíje její jest do dneška vyzdobena talismanem zhotoveným z člověčích kostí. O kanibalských hodech vypravuje Tepaea přes všecko své stáři živými barvami tak, že posluchači ani nedutají, vyjeveně dívají se na příšerný náhrdelník a kladou řady otázek, mezi nimiž nikdy neschází, jak chutná člověčí maso.

Vypravování stařenky Hinerangové zní věrohodně, ať se již týká hrozného výbuchu taraverského v letech 1886, nebo hodů kanibalských, nebo života, jaký vládl v pověstné osadě kororarecké.

Stařenka Hinerangová přijala již dávno křesťanství a s ním zároveň jméno Sofie, které se vyslovuje maorsky jako Tepaea nebo Tepaja, protože Maoři, majíce jenom písmen 15, a to a, e, h, i, k, m, n, ng, o, p, r, t, u, v, vh, hlásku p a t těžce vyslovují nebo ani vysloviti neumějí.

Patrno z toho, že se maorština může dobře obejíti bez hlásek b, c, č, d, ď, f, g, l, q, s, s. Hláska ng zní jako ng v anglickém singing nebo v německém singen, bringen.

Jen tak si vysvětlíme, že jméno Josef vyslovuji Maoři jako Hohepa, misionář mihanere, january (leden) hanuere, june (červen) hune, a že ze slova terasa udělali tetarata, jméno památného místa u Rotomahany, kde před hrozným výbuchem stávaly dva proslulé divy přírodní, chemické výtvory gejserových vod, kolosální stupňovité nádržky, známé v geologii jako Bílá a Růžová terasa (White and Pink Terraces).

Žofie Hinerangová nepochází z kraje vakarevarevského, nýbrž z vykřičené osady kororarecké, narodivši se tam r. 1827. Čítá tedy nyní 75 let. Otec její byl Skot Alexandr Gray, kovář, matka Hinerangi z maorského kmene Ngatiruanui. Žofie dobře se pamatuje, jak hrozně počínal si vůdce Maorů Hone Heke za dobývání evropské osady, a jak utečenci našli spásu jenom na lodi..

Později provdala se Žofie za Maora z kmene aravského a žije již po mnoho let v kraji rotorujském. I starší cestovatelé se dobře pamatují, když je výmluvná Žofie v okolí proslulých teras u Rotomahany provázela.

V těch krajích, nyní ovšem již valně změněných sopečným výbuchem, provázela Žofie také nás a vypravovala srdcervoucí události, jež se odehrávaly na blízku jejího bydliště ve Vairoi.

Žofie Hinerangová představuje tedy kus historie kraje rotorujského a stála za to, že její tetovaná tvář byla českým malířem Lindaurem zvěčněna a podobizna její do Partridgovy galerie v Aucklandě zařaděna.

Spanilá Megi není tetována, ale její rodiče mají obličej příšerně vyzdobený.

Z mnohých obličejů tanečnic i tanečníků šla až hrůza, ale přišerněji vypadaly tváře Maorů, jež jsem spatřil za své celodenní plavby po řece Vanganui do Pipiriki.

Mezi Maory vakarevarevskými mizí tetování vůčihledě, a sotva se již tedy podaří, aby divák mohl spatřiti Maorky, jež koupajíce se v přirozených nádržkách gejserových a vynořujíce se nad blankytnou hladinu ukazovaly by z ješitnosti své hýždě tetované nádhernými ornamenty.

Ještě nejspíše dávají se tetovati ženy a to pouze na bradě. Mladší mužové maorští upustili místy od tetováni nadobro.

Když se přibylé panstvo v taneční síni vakarevarevské rozhlédlo a s národem blíže seznámilo, dal předtanečnik znamení k tanci. Několik slov, zazpívaných hřmotným hlasem kyprého velitele, uvedlo taneční sbor do náležitého pořádku. Ženy, před tím švitořivé a hašteřivé, na povel rázem utichly, narovnaly těla a napodobovaly nohama i rukama, co jim předtanečnik ukazoval. Udeřil-li vůdce rukou o své stehno, činily tak i obě řady mužů i žen, vztyčil-li paže vůdce, pozvedly rázem paže i ostatní osoby, zařval-li náčelník tanečního sboru, zařval celý sbor. Vyplazil-li prvý jazyk, vyplazovali jazyky tanečníci i tanečnice a skákali, křičeli, kouleli očima, nakloňovali se na levo, na právo, dolů, nahoru, hekali, chrochtali, výskali, chechtali se, dupali, vymršťovali břicha, křečovitě se šklebili, sedali na bobek, tleskali, prskali, mumlali. Ani nevím, jak se ještě po svém vůdci pitvořili. Zpěv zazníval s počátku mírně, ale sesiloval se ke konci tak, že se řevem všecko třáslo. Diváci trnuli a pohlíželi ustrašeně na divoký sbor zuřivých mužů a žen. Z tanečníků a tanečnic řinul se zatím pot, a dostavovala se únava. Krátká přestávka a hlučný potlesk dodaly jim pak zase nové sily a zmužilosti.

Po tanci prvém, smíšeném, následoval tanec žen, tanec mužů, a tak střídavě předváděly se všecky národní tance maorské. S počátku tančili účastníci oblečeni, ale později odkládali zpocení tanečníci a rozjařené tanečnice kus oděvu za kusem, až zbyl jen lenovníkový opasek. Břišní tanec ukončil divokou zábavu.

Střídměji vypadal tanec po půlnoci, kdy vmísil se v rej také ten neb onen pakeha, běloch, aby provedl vždy některou spanilejší Maorku. Že provedl každý také milou Megi, každý pochopí. Z rána den na to očekávala nás Megi Papakura již u gejserů a provedla nás všemi památnostmi svého okolí. Přišla v národním kroji a s nefritovým bůžkem (hei-tiki) na krku. Posvátný ten šperk dostala Megi od rodičů, matka přijala bůžka od otce, otec od dědečka, potomek od předka.

»Co byste chtěla za svou nákrční ozdobu,« otazoval jsem se své průvodkyně.

»Kdybyste nabízel sebe více, pane,« odvětila maorská dívčina, »odkazu toho nikdy neprodám. Až budu míti dítě, přejde drahocenná ta památka na mého potomka. A potomek bude si vážiti odkazů po svých předcích a zachová je zase věkům budoucím.«

Nefritový idol hei-tiki lze koupiti nyní na Zélandě jen ve vzácných případech. Je-li pravý, platívá se za drobné bůže i několik set korun.

Povinnou odměnu přijala milá průvodkyně Megi mlčky. Neděkovala. Maoři nikdy neděkují. Slovo »děkuji« v maorském slovníku schází. Ještě v dáli slyšeli jsme slova rozloučení: Haire! t. j. jdi, jdi šťastně! My pak odpovídali: Enoho koutou! Enoho koe! t. j. doslovně sedni si (zachovej se v pokoji).

Abychom pak žal stařenky Žofie zmírnili, vyžádali jsme si ji za průvodkyni na celodenní výlet do kraje rotomahanského.