Objevy Bretholzovy/V

Objevy Bretholzovy Josef Pekař
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	Objevy Bretholzovy
Podtitulek:	Čili od které doby sedí Němci v naší vlasti [V]
Autor:	Josef Pekař
Zdroj:	Postavy a problémy českých dějin Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990
ISBN:	80-7021-057-5
Licence:	PD old 70

Od vyhnání Němců z Čech r. 1055 uplynulo bezmála půldruhého století, než malý zlomek Němců v zemi se znovu usadivších domohl se práva býti kladenu na roveň Čechům svobodným. Časově prý doklad toho máme v tak zvaném privilegiu soběslavském, vydaném německé obci v pražském podhradí. Jako byly Bretholzovi padělané Rukopisy úhelným kamenem výkladu, že kolonisování Čech a Moravy Němci v 13. století je pouze výmyslem Palackého, tak je mu privilegium Němců pražských východiskem a základem učení o starobylé svobodě a sebeurčení českých Němců-Markomanů. A jako v případě prvém, tak i v tomto jsou závěry Bretholzovy výsledkem hrubých omylů a nerozpačité, u vážného badatele nepochopitelné machy.

Privilegium, jež se zove soběslavským, nezachovalo se nám v originále, nýbrž v dvou opisech městských knih pražských z 15. století. Nejde vlastně pouze o privilegium knížete Soběslava (Soběslav panoval 1173—1179), nýbrž o jakousi reprodukci listiny Soběslavovy a listiny Přemysla Otakara I. (††1230), spojených v jedno v době krále Václava I. (1230—1253) a jím v té formě potvrzených a doplněných; takto vzniklý celek je stvrzen potomními králi Přemyslem II. a Janem I. (nikoli Václavem II.). Prvá polovice vlastního privilegia hlásí se celkem do doby Soběslavovy, druhá do doby Přemysla I.; v této je již řeč o městě Praze, jež řídí se německým právem (městská obec pražská založena byla teprv v době Přemysla I.), v oné vidíme německou obec ustavenou ještě asi jako soukromý spolek a nadanou nižším soudnictvím podle německého práva, pod vlastním rychtářem a s vlastním kostelem a knězem, a žijící v podhradí pražském vedle Románů (Valónů), Židů a ovšem i Čechů. Že tu jde o společnost nedomácího původu, zřejmo z prvých slov privilegia („přijímám Němce v milost a ochranu svou“) a z ustanovení, že všichni příchozí cizinci mají se říditi právem jejich. Že jde většinou o obchodníky přišlé z říše, vysvítá z toho, že pokuty mají platit ne v české, ale řezenské minci. V prvé části listiny praví Soběslav, že Němcům v podhradí pražském, protože liší se svými právními zvyklostmi od Čechů, dovoluje, aby se spravovali svým německým právem, jak jim to bylo dopřáno již králem Vratislavem. Z ostatních ustanovení listiny, jež týkají se většinou řádu trestního, vytýkám zatím větu, jež je formulována jako důrazné připomenutí nevěřícím, to jest větu: Vězte, že Němci jsou lidé svobodní!

Listina, o niž jde, budí svým obsahem nejednu pochybnost, ale není zde místo to vykládati. Připusťme, že je pravá vesměs — v podstatě zajisté náleží k těm bezpočetným listinám doby kolonisační, kdy se příchozím do země německým osadníkům, zakládajícím obce městské, zaručovala od krále svoboda osobní a samospráva soudní a civilní a přidával rozličná hospodářská privilegia. Víme, že měšťané měst královských, vzniklých od počátku 13. století, stali se plnoprávnými politickými občany českými, tedy v svobodě své na roveň postavenými českým pánům a rytířům — v listině, o niž jde, shledáváme se s prvou stopou tohoto nového stavu; je přirozeno, že jsou to němečtí měšťané pražští, kteří první slyší české úřední ujištění: Jste lidé svobodní!

Ale co z toho neudělal Bretholz! Z listiny vyplývá, že již král Vratislav (1061—1092) slíbil ochranu Němcům, usadivším se v podhradí pražském, a dopřál jim soudní samosprávy podle německých zvyklostí právních, jak se to ve středověku v takových případech rozumělo samo sebou. Dostali-li již tenkrát Němci písemné stvrzení, v němž by je král ujistil svou ochranou, nevíme, ale pochopíme, že po vyhnání Němců ze země r. 1055 o ně stáli a snad je i dostali. Ale Bretholz píše jakoby již král Vratislav v 11. století vydal pražským Němcům privilegium téhož obsahu, jež známe teprv z doby o víc než sto let pozdější z doby Soběslava až Václava I.! To je prvý klam' jeho. Druhý záleží v tom, že svobodu danou výslovně německé obci pražské, eventuálně již městu pražskému, vztahuje se smělostí bezpříkladnou na všechny Němce v Čechách usazené — a to nejen usazené od doby Soběslavovy, nejen od doby Vratislavovy, ale od nepaměti!

Nemám bohužel dosti místa, abych demonstroval čtenáři celou tu šalebnou, nepěknou hru, kterou tu Bretholz s nezasvěceným čtenářem provozuje. Ale uvde aspoň to nejdůležitější. Listina praví o Němcích v podhradí pražském, že „nejsou povinni účastnit se vojenského tažení, leč by šlo o obranu vlasti. Je-li kníže na výpravě mimo Čechy, jsou Němci povinni hájiti Prahy dvanácti štíty.“ Hle, volá Bretholz, jaký byl rozdíl mezi německým a slovanským obyvatelstvem země! Slované jsou povoláni do boje, kdykoli kníže země jako man císařův musí účastniti se tažení jeho, buďsi to kamkoli — a Němci zůstanou doma, aby hájili vlasti. Listina, pokračuje, sice mluví jen o obraně hradu Prahy — ale kdo hájil ostatních hradů země, kdyžtě „slovanské obyvatelstvo“ musilo knížete provázet do vojen zahraničních? Jistě zase Němci („doch wohl wiederum nur die Deutschen“). A mohla hrstka obchodníků, přišlých z ciziny, hájit celé země? Proto nezbývá než odpoutat se od mylného a bezdůvodného předpokladu, jakoby Soběslavova listina platila jen pro několik přivandrovalých Němců v Praze, a předpokládat, že platila Němcům v zemi vůbec, že Němci nebyli cizinci a obchodníci, nýbrž starousedlý, se zemí srostlý národ, rozsazený po všech místech vojensky a hospodářsky důležitých…

Co věta, to klam a na jednom klamu vybudován je klam druhý. Lituji, že jiného slova nemohu užíti — klamal bych sám čtenáře, kdybych to pojmenoval jiným jménem. Tím způsobem vlastně dokázána je these Bretholzova, že všichni Němci byli lidé svobodní, ano svobodnější než sami Čechové, že byli starousedlým národem v zemi a zaujímali v ní místa zvláště důležitá. Vyvracet to není vůbec třeba — každý čtenář vidí přece sám, jak ohromný je rozdíl mezi slovy privilegia a mezi tím, co z toho udělal Bretholz. Ale upozorniti třeba přece, že Bretholz, aby potlačil nedůvěru čtenáře cele, zamlčel (!) mu důležitou věc, že totiž Němci pražští mají hájiti Prahy dvanácti štíty, nebo, jak je v druhém, asi lepším textu, postavit 12 mužů u každé brány. Již z pouhého data o tak skrovné pomoci vojenské — jde o 12—36 mužů! — by se pozornější čtenář poučil, že svůdný obraz, jak na pouhých Němcích záležela obrana celé země (!) a jak ubozí Čechové musili se vláčet daleko za hranicemi, kamkoli by velel německý vrchní lenní pán jejich, je (opakuji) kombinovaný klam. A vtipnější čtenář také pochopí, že pražští Němci, právě proto, že byli obchodníky, podnikateli, živnostníky, prosili naléhavě, aby nemusili (dosáhli-li již rovnoprávnosti s Čechy svobodnými a tím také povinnosti státi na povel k vojně) účastniti se dalekých výprav. Neboť to by je zničilo hospodářsky. Ale svobodný Čech měl dědictvím nebo lénem od krále své poddanské vsi nebo statky, jejichž důchod nejen mu dovoloval, ale namnoze byl určen k tomu, aby splnil kdykoli to, co bylo prvou povinností jeho: jíti v boj tam, kam král povelí. Měšťané bojovali pravidlem (jak i z našeho privilegia vysvítá) pěšky a hodili se proto málo k tažením dalekým; proto obyčejně setkáváme se v privilegiích měst svobodných s ustanoveními, jež snižují vojenskou povinnost měšťanů na míru nepatrnou. Ve Francii na příklad v celé řadě měst omezena byla časová délka městské vojenské výpravy na jediný den, pouze do západu slunce (podobné privilegium dostala Vídeň), proto i jinak postihujeme, jak města snaží se vymknouti i skrovné branné povinnosti nebo stavět raději najaté žoldnéře. A dočetli jste se snad v kronikách někdy o tom, jak Němci, samí Němci bránili celé země české, zatímco „slovanské obyvatelstvo“ bojovalo za hranicemi pro německého císaře? Podle Bretholze to přece musilo býti pravidelný zjevem od počátku českých dějin! A můžeme mu nevěřiti, když jsme slyšeli z úst jeho slavnostní ujištění, že se chce odpoutat od lživých a držet se jen spolehlivých pramenů?

Ale zanechme ironických otázek a potěšme se jen výsledkem jeho práce, té práce, která chtěla učiniti konec velké lži v českých dějinách. Hájek žil v době, jež nepokládala za hřích doplniti historii tam, kde vypovídala službu, bajkou dle potřeby a také Hanka a přátelé jeho nebyli odborně školenými historiky, členy a spolupracovníky předních institucí vědeckých v Berlíně a ve Vídni. Padělaným Rukopisům českým dostalo se po stu letech v díle Bretholzově zajímavého pendantu českoněmeckého. Kdežto však šlo před sto lety v Praze o výrobek mladých nadšenců, skládajících hrdinské romantické básně, oděl se novodobý padělek českoněmecký v roucho nejdokonalejší, nejmodernější vědy!