Objevy Bretholzovy/III

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Objevy Bretholzovy
Podtitulek: Čili od které doby sedí Němci v naší vlasti [III]
Autor: Josef Pekař
Zdroj: Postavy a problémy českých dějin
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990
ISBN: 80-7021-057-5
Licence: PD old 70

Důrazné ujišťování Bretholzovo, že Palacký čerpal své přesvědčení o ryzí slovanskosti Čech před 13. stoletím z falešných Rukopisů, předpokládá, že z jiných zpráv o stavu Čech 9.—12. století takového přesvědčení nijak nabýti nemohl. Skutečnost je ovšem jiná. Je tuším známo sdostatek, že nejstarší naše tradice legendární i kronikářská století 10.—12. je naplněna jistotou, že Čechové jsou prvými obyvateli země české, že nemá tušení o tom, že by tu byl kdy před Čechy seděl národ jiný. Ta jistota je sama argumentem, jak nepochybnou jevila se předkům našim v století  10.—12. stará výhradná slovanskost země — Čechové teprve v 15. století počínali se dovídati, že v zemi jejich bydlili kdysi národové jiní, a teprve tenkrát nabývali vědomostí o starých bojích svých předků s Franky v 9. století, o nichž neproniklo do kroniky Kosmovy nic mimo nejasnou paměť o poplatku Čechům uloženém. A také všechen ostatní ráz a obsah české letopisné tradice z 10. až 12. století nemohl než ztvrzovati jistotu, že Čechy i Morava byly zeměmi s obyvatelstvem slovanským — fakt ten jevil se tak samozřejmým, že po celá staletí nenapadlo nikomu, kdo se starou českou historií obíral, dotknouti se ho jakoukoli pochybností. I to je jistě argumentem pro sebe. Bylo zřejmo z této letopisné i listinné tradice ovšem, že němectví od počátku do vlastí našich rozličně vnikalo, ale právě z hojných zpráv o tom, jak společnost česká si toho všímala a jak, nejednou bojovně, proti německým přišelcům nebo vůbec zdůrazňovala přirozenou slovanskost země, jak častěji promluvila slovy národněčeského uvědomění, nemohl nikdo dojíti k závěru jinému, než že Němci, usazující se v Čechách, byli tu cizím živlem, a že posice, jichž tu do druhé polovice 12. století nabyli, byly přirozeným důsledkem geografické polohy Čech a jejich politické, církevní a kulturní závislosti na německém sousedství. Krátce: příslušné prameny samy musily Palackého (a s ním každého jiného historika) vésti k přesvědčení, že Němci do konce 12. století byli u nás živlem cizím a výjimečným; že by jich tu v té době vůbec nebylo, Palacký nikdy netvrdil, ano opřel se Kosmovi, že by je byl Spytihněv vesměs vyhnal; také o rozsahu a významu německé kolonisace země v 13. století věděl Palacký vskutku daleko, daleko méně než víme dnes.

Vraťme se k Bretholzovi. Přesvědčili jsme se, že snažil se čtenáři namluviti, že poznání, jež je prostě výsledkem studia příslušných pramenů, bylo vneseno do českého dějepisu z padělků Hankových. Poznali jsme také, s jakou revoluční thesí vystoupil — ne pouze proti Palackému, ale proti veškeré dosavadní práci vědecké o našich starších dějinách. Očekávali bychom právem, že vážný badatel, odváží-li se již hájiti theorie, která tak pronikavě zvrací dosavadní jistoty, přistoupí k thematu s náležitou opatrností i pohotovostí. Čekali bychom jistě, že probéře důkladně premisy a závěry vládnoucího dosud mínění, vyloží vratkost starších názorů podle své nejvyšší schopnosti, event. vyvrátí důkladně námitky, jež byly proneseny proti jeho knize z roku 1912. Toho však Bretholz neučinil! Co místo toho čtenáři na oporu svého vynálezu podal, je, jak ještě poznáme, daleko úplnosti a svědomitosti, jež v kampani tak dalekosáhlé by byly na místě. Očekávali bychom dále, že pravděpodobnost nebo správnost nového názoru svého dovodí i positivně a vyvrátí předem všechny námitky proti němu. Jak by bylo možné, musíme se zajisté tázati, aby v Čechách a na Moravě seděly na stu nebo snad na dvou stech místech roztroušené obce markomanských Germánů, mluvící ještě podle všeho starým markomanským jazykem, obce záležející z mužů svobodných („pánů“), jak by tu seděly půltisíciletí mezi slovanským obyvatelstvem a jak by ani jediná zmínka o tom podivném stavu nevnikla na příklad do bohaté české kronikářské tradice 12. století nebo do některé zprávy zahraniční? Jak by bylo možné, abychom nečetli o německých (či markomanských) jménech místních v zemi, neslyšeli v kronikách hojná germánská jména, nedověděli se nic o vlivu této svobodné početné vrstvy cizí v životě právním, ústavním, kulturním, církevním? Jak vyložiti, že ze staré markomanštiny nezachovalo se nic v české němčině 13.—14. století, popřípadě ze není z ní přejatých slov v staré češtině, a jak vyložiti, že naši Němci mluví nářečími svých zahraničních sousedů? Jak vysvětliti sociální privilegovanost těchto markomanských osad, když je a priori pravdě podobno, že zbytky Markomanů záležely z barbarů, nestojících kulturně pranic výše než čeští Slované? jak vysvětliti posice jejich a poměr k slovanskému okolí hospodářsky? jak vysvětliti, že se během půltisíciletí neposlovanili nebo nebyli vyhubeni v bojích s okolím, jež lze jistě předpokládati? Atd. Žádnou z těchto otázek si však Bretholz opravdově nepoložil a na žádnou neodpověděl. Lehkomyslnost, s jakou si při konstrukci své převratné theorie počínal, je úměrná šalebné povrchnosti, s jakou psal pověstnou úvodní kapitolu své knihy.

Ale na tom není dosti. Nejen domácí naše prameny z 10.—12. století utvrzují badatele v jistotě, že země naše byly zeměmi lidu slovanského, ale i všechny zahraniční, v tom ovšem především německé, zápisy a relace shodují se v tom jednosvorně od samého počátku, to jest od konce 8. století. Slyšíme od počátku o Čechách a Češích jako o „zemi Slovanů“, „národu Slovanů“ (také „Vindů“), o Slovanech českých, o „Sclavanii“ atd. atd. Mohl-li i tato svědectví Bertold Bretholz pominouti mlčením? Nikoliv, nikoliv — Bretholz se přece o tom, ovšem jen jednou, jen o tažení Karla Velikého proti českým Slovanům zmínil. Ale je ku podivu: v jeho reprodukci mluví se „von einen Kriegszug Karls d. Gr. gegen „Slawen“ in Böhmen“ (str. 39).

Nemusím snad upozorňovat mnoho na význam uvozovek, jimiž Bretholz svědecký výrok staroněmeckého kronikáře (jediný výrok z přemnohých) přizpůsobil své theorii. Neváhám také říci, že tu máme co činiti s očividným paděláním dokladů. Vědou, která takto postupuje, lze ovšem dokázat všechno.

Abychom padělku lépe rozuměli, třeba vzpomenout onoho místa Bretholzovy knihy, kde vykládá, jak Karel Veliký, buduje franckou říši, zachoval se podobně jako Bismarck r. 1866: odhodlal se vyloučiti z ní (prozatím) Němce v sudetských zemích. Části „německého národa“, sídlící za hraniční linií hor českých na východě, zůstaly tak odtrženy od soukmenovců v říši, protože byly se Slovany silněji promíseny. Ale nová hranice prý vskutku dělila jen Němce od Němců.

Jak vidíme, má Bretholz za to, že Markomané a Quadové v naší vlasti seděli v době slovanské jako početný a sousedům dobře známý národ, s nímž možno pro budoucnost Frankům počítati. V pramenech nenašel Bretholz pro tyto fantasie ovšem nejmenší opory, naopak pouze data, znající v Čechách té doby jenom Slovany. Jeho uvozovky jsou pamětihodnou ukázkou, jak zatočil s výpovědí pramenů, nechtějících mu býti po vůli.