O vysloužilci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O vysloužilci
Autor: Josef Ackermann a František Ladislav Popelka
Zdroj: Pohádky a pověsti sbírkou Fr. Lad. Popelky. Polička: Knihosklad a knihařství F. L. Popelky, 1883. s. 15–18.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byl jeden vysloužilý voják. Světem stále chodil, aby něčeho zakusil. Nosil s sebou vždy svěcenou hůl i křídu a ničeho na světě se nebál.

Tak na té cestě přišel také k veliké skále; seděli u ní na zemi dva muži a holýma rukama kameny ze skály vysekávali.

„Pomoz vám bůh!“ — pozdravil je.

„Děkujeme“ — odpověděli dělníci.

Vojákovi hned připadlo, že je asi má zlý duch ve své moci, protože mu na pobožné pozdravení řádně neodpověděli. Zastavil se a otázal, jak se jim daří.

„Práce by ještě prošla“ — rozhovořili se dělníci — „ale hlad nás trápí, protože je strava špatná a velmi nedostatečná.“

Voják sedl si vedle nich a pomáhal jim prostou rukou kameny sekati.

Když bylo poledne, přinesl jim čert oběd. Ale jaký?! Holí výprask dostávali. I bylo vojákovi líto těch dvou mužů, a proto se čerta chopil a svěcenou holí mu výprask oplácel. Čert prosil a přisliboval, že je více trýzniti nebude, až konečně se nad ním voják slitoval. Čert utíkal a najednou pod velikým ploským kamenem do země zmizel.

Zvědavi spěchali teď všichni tři k onomu kameni, odvalili jej a pod nimi černala se hluboká propasť. Ale jak dolů, aby se přesvědčili, jak to v říši těch tryznitelů vypadá? Vytrhnuli mladý strom, upravili ho na tenké pruty od vrchu až dolů a upletli z toho dlouhý provaz. Teď však se nikomu dolů nechtělo; jen jediný voják se k tomu odhodlal, ale dříve oběma nařídil, aby ho opět vytáhnuli, jak zatřese provazem.

Když přišel voják na pevnou zemi, octnul se na druhém světě, na zelené louce, kde uprostřed zahrady nádherný zámek se vypínal. Vešel do zámku, pak vkročil do pokoje, ale nikde nikoho. Jen uprostřed pokryt byl celý stůl nejvzácnějšími jídly a nápoji. Chutě se do nich pustil a zas pak dále se po zámku procházel. Přišel do chodby, ze které vedly dvéře; ty živou mocí otevříti nemohl. Vyšel ven do zahrady, aby někoho vyhledal. I spozoruje, že stromy jsou duté a že v nich kdosi je. Přišel také k velmi objemné vrbě a v té seděl čert na třínožce u verpánku, švec řemeslem, a šil; nástroje a kopyta měl u nohou. Voják ptal se ho, má-li klíče od pokojů. Čert zapíral; ale voják nelenil a mrskal čerta svěcenou hůlkou, až ten se s klíčem vytasil a dvéře otevříti přislíbil.

Sotva byl čert klíčem u dveří, prvních v řadě, otočil, rozlítly se tyto a ve skvostné komnatě zjevila se překrásná princezna. Radostně ho uvítala a prosila, aby ji vysvobodil. Voják vyprostil ji ze zajetí a šel ke druhým dveřím. Jak se otevřely, druhá, starší, ale ještě krasnější princezna vítala jej a snažně prosila, aby ji vyprostil. Kráčeli tedy do třetího pokoje. A v něm nejstarší, avšak z nich nejkrásnější princeznu nalezl. I tato jej co osvoboditele radostně uvítala. Sňala svůj skvostný prsten, vstrčila mu jej na prst a darovala mu bílý, hedvábný, jejím jménem vyšitý šátek. —

Voják odvedl teď princezny ku propasti, upevnil nejprve nejmladší princeznu a provazem zatřásl. Mužové velice se divili, když třikrát po sobě na místě vojáka objevila se jim vždy krásnější princezna.

Trvalo to chvíli, než mužové spustili provaz po čtvrté. Vojákovi bylo to již nápadno a proto místo sebe uvázal kámen na provaz a pak jím zatřásl. Druhové jeho provaz vytáhli do polovice, ale pak jej zcela pustili. Chtěli se tak vojáka zbaviti, aby měli sami princezny ve své moci.

„Vy šibalové“ — klnul jim voják — „dostanu-li se kdy nahoru, vaší nevěrnosť zle splatím.“

Ale nahoru to nešlo. Krátil si tedy dlouhou chvíli procházkou po zahradě. Napadlo ho, že se čert jeho svěcené hole bojí a že by se s jeho pomocí z propasti přec dostati mohl. Zašel si tedy ke skroušenému čertu ševci a ptal se ho, co dělá.

„Před tvou holí se ukrývám“ — skuhral čert.

„Neublížím ti“ — řekl mu na to voják — „ale odneseš mne nahoru.“

Čert si radostně poskočil a neměl nic pilnějšího, jako vojákovi pomoci nahoru na pevnou zemi.

Voják chodil zase světem, až přišel do hlavního města.

Vešel do hospody, aby si odpočinul. Tázal se jak pocestných zvykem co nového?

„Nejstarší dcera králova slaví oddavky s osvoboditelem svým,“ zněla odpověď.

„S osvoboditelem?“ divil se voják.

„Inu, je to celá historie“ — vykládal šenkýř. „Náš král a králová měli tři princezny a ty se ztratily. I rmoutili se nad tím velice, neboť nevěděli, co se s nimi stalo. Až teprve před rokem byly ze zajetí zlých duchů vysvobozeny a dvěma muži rodičům přivedeny. Princezny o svatbě nechtěly ničeho věděti; ale konečně král i královna z vděčnosti k osvoboditelům ustanovili ji na rok a den, a ten zrovna vypršel.“

Voják hned se domyslil, že to jsou tytéž princezny, jež osvobodil, a tázal se krčmáře, obdržel-li by pohár vína z královského stolu.

„Pochybuji“ — krčil rameny krčmář — „ale zkusiti to můžete.“

Voják šel do zámku, ale do komnaty, kde hosté k zasnoubení již shromážděni byli, stráž pustiti ho nechtěla.

Když ani hrozby ani prosby nepomohly, tedy je prosil, aby mu alespoň pohár vína od princezny přinesli. Stráž řekla to komorníkovi a tento opět princezně a tato zvláštní té prosbě také vyhověla. Voják nepozorovaně hodil do poháru prsten, jejž od princezny dostal, a pohár opět odevzdal.

Princezna hned prsten spatřila a poznala, že pochází od pravého osvoboditele; poručila, aby ten, jenž víno z poháru pil, byl předveden. A jak tento vstoupil, princezna blahem a vděčností klesla osvoboditeli svému do náručí.

Ti dva šibalové byli pak od divokých šelem roztrháni.

Svatební veselí bylo nyní hlučnější a veselejší, až v tom tu trh zvonec — a to je té pohádky konec.