Pohádky a pověsti/O koníčkovi

Pohádky a pověsti
O vysloužilci	O koníčkovi	O Fricovi

Údaje o textu
Titulek:	O koníčkovi
Autor:	Josef Ackermann a František Ladislav Popelka
Zdroj:	Pohádky a pověsti sbírkou Fr. Lad. Popelky. Polička: Knihosklad a knihařství F. L. Popelky, 1883. s. 19–26. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jednou jeden král i královna, a ti měli tři prince. Nejmladší z nich byl trochu přihlouplý. Když princové povyrostli, zachtělo se jím do světa. Rodiče je z toho zrazovali, ale konečně na velké prosby dali jim své svolení a požehnání. Královna dala nejmladšímu princi ještě meč pro obranu, kdyby životu jeho hrozilo nějaké nebezpečí.

Princové vydali se tedy na cestu do širého světa. Chodili sem tam, a pořád dál, až přišli jednou do lesa. Přišli do lesa a ven nemohli; chodili pořád hloub a hloub a nikde vyjíti nemohli. Řekli tedy nejmladšímu princovi, aby vylezl na vysoký strom a se porozhlédnul, není-li na blízku nějaké město nebo stavení. Princ tam vylezl, rozhlédl se, ale nikde nic nespatřil. Lezl tedy zas dolů, ale než to učinil, bratři se umluvili a dali se na útěk, chtějíce se ho tak zbaviti. On však pustil se za nimi a také je po chvilce dohonil. Ale oni se mu dobře vymluvili.

Lesu pořád nebylo konce. Chodili ještě dlouhý čas i vybídli nejmladšího, aby ještě jednou na strom vylezl. Na to on jim odpověděl, že nepůjde, že by mu utekli. Bratři ho ujišťovali, že to neučiní, až si princ dal říci a opět na strom vylezl. Rozhlížel se po vůkolí a hle! v dáli zámek spatřil a lesknouti se něco jako vody. Protož rychle dolů slezl. Avšak byli ti tam; ani památky po nich nebylo. Pustil se za nimi a když jich dostihl, vyprávěl jim, v kterou stranu hleděl, a že tam spatřil zámek.

Když princové konečně vyšli z lesa, tu spatřili veliké jezero, za nímž vypínal se vysoký kopec, a na něm krásný zámek. Ale teď, jak do něho? Pojednou zahledli u břehu lodici, vstoupili do ní, pluli, až konečně připluli šťastně ku břehu. Tu však bylo ještě větších obtíží: do zámku nemohli pro příkrý kopec, z něhož snadno mohli spadnouti do vody. Přemýšleli, jak by se přec na ten kopec dostali, a v tom tu na břehu spatřili motyku i lopatu, a pustili se hned do kopání schodů až na vrchol kopce. Když byli hotovi, řekli nejmladšímu princovi, aby je čekal na loďce, až se ze zámku vrátí. Princové šli tedy do zámku. Nejprve přišli k veliké zahradě, která byla kolem obehnána zdí a měla mnoho krásných hrušek. Zachtělo se jich princům a proto chtěli si nějaké utrhnouti: ale sotva že po první sáhli, již tu před nimi stál obr a chtěl je zavražditi. Princové však nečekali a utekli.

Když přišli zase k loďce, vyprávěli svému bratrovi, jaká je tam krásná zahrada a že tam na stromě překrásných hrušek spatřili. Poslali ho, aby jim nějakých natrhal.

Nic zlého netuše, princ šel. Ale když vztáhl ruku svou po stromě, aby hrušku utrhl, již tu zas obr byl, aby prince zabil. Ten však měl u sebe meč a hned ho proti obrovi napřáhl; nic se obra nebál. Ale za to obr počal se strachy třásti a snažně prosil prince za milosť.

„Dám ti milosť“ — pravil princ — „jestli mě dále propustíš.“ Na to obr prince propustil. Kráčeli dále, ale když přišli ke stráži, obr chtěl prince znova o život připraviti. Princ, proti obru znova napřáhl meč a obr zas prosil za milosť.

„Dostaneš ode mne milosť“ — pravil princ — „ale jen tenkráte, propustíš-li mne a řekneš-li, co v zámku skrýváš?“

„Jdi si jen volně“ — odpověděl mu obr — „zasluhuješ toho.“ Pak pravil: „V zámku jest koníček a pes.“

Princ kráčel nyní volně dále. Když vešel do zámku, nalezl psa uvázaného v boudě na dvoře a ten měl k žrádlu seno; a když vstoupil do konírny, spatřil, že má koník ve žlabě místo obroku kosti. Princ dal psovi kosti a koníčkovi seno.

„Až půjdeš ze zámku“ — radil koníček princovi — „na mně nezapomeň.“ Princ mu to přislíbil a vešel do pokoje. Tu byla na stole nejvzácnější jídla a nejdražší, nejlahodnější vína. Princ sedl ke stolu a počal s největší chutí jísti a píti. Sotva lžíci odložil, vešel do pokoje škaredý drak.

„V noci od jedenácté až do jedné hodiny budeš míti krušnou chvíli;“ promluvil k němu drak; „ale děj se s tebou co děj, ty nedbej ničeho a dělej, jako bys spal. Nezachováš-li se tak, bude s tebou, zle.“

Drak domluvil a odešel. Princ svlékl šaty, ulehl a po chvilce usnul.

V jedenáct hodin přišlo do pokoje komonstvo toho zámku i počalo prince lechtati, tahati a tělo jeho škrábati. Ale princ dělal, jako by spal; sám sebou ani nepohnul. V hodinu s půl noci komonstvo odešlo.

Ráno zas přišel k princovi drak, ale ne celý drak; od hlavy až po pás byla z něho krásná panna. Ta panna natřela prince mastí a jeho tělo poškrábané okamžité se zhojilo. Princ vyšel pak zase na dvůr ke psovi a vidí, že pes má k žrádlu seno a koníček místo obroku kosti. A tak zas dal psovi kosti a koníčkovi seno. Koníček zas princi pravil: „Až půjdeš ze zámku, pamatuj na mne.“

Princ měl hezký život: procházel se v zámku a na skvostném jídle a víně si pochutnával.

Večer zas panna, do polovice drak, k princi vstoupila a řekla mu: „Dnešní noc budeš míti ještě horší než první; ale nechť cokoliv se s tebou děje, ty se stav, jakobys spal; sice bude s tebou zle, neučiníš-li tak.“

Když panna odešla, princ ulehl a klidně spal. O jedenácté opět komonstvo do pokoje přišlo a prince tlouklo a kleštěma štípalo. Ale princ sebou ani nepohnul. Všecko trpělivě snášel a tvářil se, jako by spal. Teprve o hodině s půlnoci, když komonstvo zmizelo, princ si oddechl. Jak se rozednilo, přišla ku princi již celá panna, avšak ještě s ohonem dračím. Opět prince mastí potřela, a ztrýzněné tělo jeho bylo v okamžení úplně zdrávo.

Princ se opět procházel a především zašel si ke psovi a koníčkovi. A zas měl pes seno a koníček kosti. Princ dal psovi kosti a koníčkovi seno a ten zase princi řekl, až půjde ze zámku, aby naň pamatoval.

Když pak byl večer, přišla panna opět k princovi a řekla mu, že dnešní noc bude nejhorší, jen aby ani nehlesnul. A zase přišlo komonstvo i počalo prince trhati a sekati; když jej na kusy roztrhalo a rozsekalo, vyhodilo tělo oknem.

Ráno přišla panna, ale již bez ohonu dračího. Všecky části těla sebrala, jak náleží složila a mastí namazala, a princ hned obživnul. „To jsem dobře spal“ — pravil, probudiv se. „Tys nespal; od komonstva byls na kusy roztrhán,“ řekla mu panna a radila pak k rychlému útěku.

Princ v největším chvatu kvapil k jezeru, na milého koníčka zapomena, a vstoupil s pannou do loďky k svým bratrům. V tom vzpomněl si na meč od matky a slova koníčkova. Zanechav panny na loďce, pádil do zámku. Vešel do konírny, ale koníček se hněval a nechtěl naň promluviti. Ale princ koníčka hladil, k němu se lichotil, a konečně mu koníček odpustil. Princ běžel ještě pro meč a řekl koníčkovi, že se pro něho hned zastaví.

Princ vzal meč z pokoje, k jezeru pospíchal a na koníčka zase zapomněl. Přišel k jezeru, ale loďky s bratřími a pannou nespatřil. Princové mezitím s pannou odpluli a panně přikázali, aby se doma rodičům o nejmladším princovi ani nezmiňovala.

Teď teprve vzpomněl si princ na koníčka a smuten k němu se navracel. Ale koníček ještě více se hněval a mluviti nechtěl. Po dlouhém hlazení a lichocení konečně si dal říci: „Vím, že ti bratři odpluli. Pomohu ti, abys se odtud dostal, ale dříve mne osedlej.“

Princ ho osedlal, vsedl naň a jeli k jezeru. Přeplavali jezero a pustili se do světa.

Jeli dál a dále, až pojednou přijeli k jednomu královskému zámku. Koníček se zastavil a řekl princi, aby slezl. „Jdi do zámku“ — pokračoval pak — „budou tam všichni lidé smutni, ale ty buď vesel. Nabídnou-li ti nějaký dar, skvosty, neber, ale něco jiného ber. Pak přijď ke mně.“

Princ vešel do zámku a v pokojích samé zlato a stříbro viděl; ale lidé tu velmi smutni byli. Princ byl vesel, smál se i zpíval; a služebníci hned k němu přišli a skvosty i šperky mu nabízeli. On však nevzal ničeho. Když odcházel, přišel král k princi. „Daruji ti stříbrný svícen“ — pravil— „když jsi ničeho vzíti nechtěl.“ Princ králi poděkoval a odešel ze zámku.

„Dostal jsem od krále stříbrný svícen“ — řekl koníčkovi. „Jen ho uschovej“ — radil koníček — „budeš ho potřebovati.“ — —

Po dlouhé jízdě přijeli k druhému královskému zámku. Koníček tu princi radí: „Jdi do zámku; budou tam všichni veseli; ale ty buď smuten a šperků neber. Dají-li ti něco jiného, to vezmi.“

Princ vešel do zámku a v něm rozličných, ještě krásnějších věcí, než v prvém, naleznul. A hrála tu hudba, až milo poslechnouti. Lidé tančili, zpívali a byli veseli. Princ však byl zarmoucen a sklíčen. Opět přišli k němu sloužící a dary mu nabízeli, ale princ ničeho nepřijal. Na to přišel k němu král a řekl jen: „Daruji ti šunku.“ Princ se za ni poděkoval a odešel. Koníčkovi pak vyprávěl, že od krále přijal uzenou šunku.

„I té bude zapotřebí,“ pravil mu na to koníček.

Jeli opět dál a dále. Konečně přijeli na rozcestí. Zde se koníček zastavil a pravil:

„Přestál jsem nyní svůj trest, k němuž jsem byl odsouzen. Proto snažně tě prosím, nežádej, abych s tebou dále jel; musíme se rozejíti. Dávej jen dobrý pozor: bratři tvoji podkopali kus země před hlavním městem; jdi opatrně, abys se nepropadl.“

Princ slezl s koně a loučil se s ním.

„Ty víš“ — pokračoval koníček — „jakou jsem ti službu prokázal, pročež se mi za to odměň.“

„Mluv jen, kterak že se ti odměniti mám,“ tázal se princ.

„Svým mečem mně hlavu utni.“

Toho princ zcela se zdráhal a nikterak učiniti nechtěl, ale koníček tvrdošijně na svém stál.

„Ty mne musíš hlavu utnouti, a neučiníš-li mně toho, já tobě hlavu useknu.“

Vida princ, že výmluva neprospěje, mávnul mečem a koníčkovi hlavu useknul. A z trupu vyšel mladý král, vysvoboditele svého srdečně objal a líbal.

„Matka má v koně mne zaklela“ — žaloval král. Na to se rozloučili a rozešli.

Princ ještě dlouho chodil, vzpomínal na koníčka, na zámek a spanilou pannu, již vysvobodil, tak že ani pozor nedával, kudy chodí a kde je. Pojednou se do země propadl a nemohl ven. Jáma byla tak hluboká, že do ní ani světlo nepřišlo, a tak ve tmě a o hladu trávil první den. I vzpomněl si pak, že má při sobě dary, jež dostal od králů. Rozžehnul svíci a počal jísti. A jak mu byly ty dary dobré: svíčky neubývalo, a šunky bylo stále stejný kus. Nahoru však přece dostati se nemohl; volal o pomoc, ale den po dni ubíhal a nikdo k pomoci nepřicházel.

I stalo se jednou, že si nějaké dítě na blízku hrálo se zlatou kuličkou, a ta se pojednou ukryla do malé skuliny. Chtělo-li ji dítě dostati, musilo odhrábnouti kousek zeminy; a tak stále odhrabovalo a odhrabovalo, až se mu dole malé světélko objevilo. Dítě zavolalo hned služebníka, ten vyhrabal otvor ještě větší a tak bylo princovi pomoženo. — —

Mezitím bratři přišli domů. Rodiče měli velikou radosť; že opět syny své spatřili; ale radosť brzy proměnila se v zármutek, když bratři vyjevili, že nejmladší princ v jezeře se utopil. Král i královna ztraceného syna velice želeli a zármutku tomu konečně oba podlehli.

Přihodilo se zrovna, že princ přišel do hlavního města, když průvod s jeho rodiči se k věčnému uložení ubíral. Dozvěděv se, že zemřeli hořem nad jeho ztrátou, oba své bratry za zrádu a ošemetnosť jejich ztrestal a z království vyhnal.

Spanilá panna, kterou osvobodil, stala se pak královnou. Panovali dlouho a šťastně, neboť se měli rádi; a jestli neumřeli, jsou živi podnes.