Přeskočit na obsah

Pohádky a pověsti/O lháři pasákovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: O lháři pasákovi
Autor: František Ladislav Popelka
Zdroj: Pohádky a pověsti sbírkou Fr. Lad. Popelky. Polička: Knihosklad a knihařství F. L. Popelky, 1883. s. 10–14.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Tak byl jednou král a ten král měl jedinou dceru. Ale nechtělo se mu ji žádnému dáti, že by musil popustiti království. Princezna byla již dospělá a mnoho rytířů se o ni ucházelo; milý král však ustanovil, že princeznu dostane jen ten, který by uměl tak lháti, až by král řekl, že to není pravda.

Chodili rytíři a šlechticové, často i po chuti princeznině, a ucházeli se o její ruku; ale žádný nedovedl tak lháti, jak si toho král přál. Tak žádný nic nepořídil a musil odejíti s prázdnou.

I dověděl se o tom také jednoho pastýře syn, jménem Honza. Zpříčilo se mu již pasení stád a napadlo ho zkusit štěstí a ucházet se o princezninu ruku. Když přihnal domů, ohlásil svému otci, že půjde lhát ke králi.

„Co pak tě napadá, ty hlupáku!“ — zrazoval jej otec. — „Chodí tam rytíři a nepodařilo se jim to, jak pak by tobě!“

Ale Honzovi to nešlo do hlavy. Časně z rána vyhnal stáda a zanechal je svému osudu.

„Jak já si něco cestou vymyslím,“ rozumoval Honza a šel do hradu.

Když přišel ke bráně, varta ho zastavila: „Kam jdeš?“

„Ale jen mne nechte,“ řekl jim Honza a mermomocí vedral se skrz tři varty ke králi.

„Já jdu lhát ke králi,“ řekl pasák ve hradě.

„Ale ty hloupý hochu“ — smál se mu komorník — „ty toho spravíš.“

Ale Honza se nedal a komorník ho konečně u krále ohlásil.

Honza na pokynutí královo předstoupil.

Krále ani nenapadlo, že by Honzovi se chtělo princezny, pravil k němu: „Tak pojď hochu, co pak chceš?“

„Milostivý králi, já jdu lhát,“ povídá Honzík a nedbá na nic.

Král mu ale povídá: „Nebudeš-li uměti tak lhát, že byl bych nucen říci, že to není pravda, přijdeš o hlavu.“

Po těch slovech poručil Honzovi, aby odešel a za hodinu opět se dostavil. Mezitím sezval mnoho šlechticů, aby šli poslouchat „lháře“.

Když byli všichni pohromadě, dal král Honzu zavolati a řekl mu, aby tedy lhal.

Honza začal: „Když jsem byl malý chlapec, šel jsem do lesa na ptačí hnízda. Tu vidím, jak z jednoho stromu vyletěl pták. Vlezu tam a strčím ruku do doupěte. Ale doupě bylo nízké, že jsem tam nemohl dosáhnouti. Tu mne napadlo, abych si šel domů pro sekeru a dláto. Vydlabal jsem díru níž a zrovna u samého hnízda. Sáhnu tam a co vidím?! Hnízdo plno mladých holátek, neopeřenců. Vybral jsem je pěkně do čepice, sedl na haluz a dal se do škubání. Když byly oškubány, hodil jsem sekeru a dláto dolů.

Slezu dolů, ale pro samé peří nemohl jsem nalézti ani sekery, ani dláta. Než-li jsem na jedné straně ta holátka oškubal, tak už jim na jiné straně narostlo jiné peří a tak toho bylo mnoho. Co teď? I připadlo mi, abych peří zapálil, že sekeru a dláto najdu. Ale na neštěstí shořela sekera i dláto a jen topůrka zůstala.“

Honza jakoby se zamlčel a nemohl dál.

„To je všecko možno“ — povídá král. „No jen mluv s chutí dál. To se mi zdá, že přijdeš o hlavu.“

„Tak jsem šel z lesa domů, ale na cestě bylo mnoho bahna. Já si myslil: „Vždyť to můžeš přeskočiti“ ale skočil jsem tak nešťastně, že jsem byl po krk v bahně. Křičím a volám o pomoc, ale nikdo nepřicházel. Když jsem nemohl nikterak ven, vzpomněl jsem si, že máme doma velikou lopatu, a tak jsem si šel domů pro lopatu, bahno vyházel a vylez ven.“

„To může všechno býti“ — řekl král — „proč pak ne? Jen dál. Mně se zdá, že přece přijdeš o hlavu.“

„Když jsem přišel domů, zasili jsme s tatíkem u zahrádky míru lenu, a jak jsme ho zasili, přišla velká bouře a všechen len nám sebrala voda na jednu hromadu. Táta to nechal a myslil si: „Ať z toho je něco nebo nic.“ Ale hned z toho semena vyrostlo jedno vlákno, které mělo haluze jako dub a jeho vršek šel až k nebi. Když jsem viděl, že je vršek až u nebe, napadlo mne, abych se tam podíval. Tedy jsem lezl, lezl, ale když jsem byl v polovici, popadl mě nehorázný hlad. Slezl jsem zas dolů, najedl se a lezu zas. Ale u vršíčku měj jsem juž zas hlad. Ovázal jsem si okolo sebe provaz, přitáhl se na milý len a dal se do buchet. V tom ale mně vítr s haluze shodil a visel jsem mezi nebem a zemí za provaz. Vítr se do mne najednou opřel a tak jsem šťastně nebe prorazil.“

„Jak pak se ti tam líbilo?“ — praví král.

„Inu líbilo, ale přece jsem tam nechtěl zůstati. — Když jsem přišel k tomu otvoru a chtěl jíti dolů, tu vidím, že je strom pryč. Tatík ho nepochybně skácel, když jsem byl v nebi.“

„A tak jsi musil zůstati v nebi?!“ praví král. — „To může všechno býti. Měj se na pozoru.“

„I nezůstal, milostivý králi! Chodil jsem sem tam po nebi. Tu spatřím hromadu popele a myslím si: „Upleteš z toho provaz, uvážeš si ho na trám a spustíš se dolů.“ A tak jsem také udělal. Teď ale byl juž konec provazu a já ještě náramně vysoko. Vylezl jsem si tedy na vrch a na vrchu kus provazu uřízl a dole navázal. I spustil jsem se po druhé dolů. Ale přijda na konec, ještě jsem byl vysoko. Nechtělo se mi ale už nahoru lézti i napadlo mě: „Pusť se po svém proudu.“ Vyplivnul jsem tedy a po slíně se pěkně zas dostal domů.“

Když Honzík dokončil, pravil mu král: „Tys chytrá hlava, ale to může všechno býti. — A cos tam viděl v tom nebi? Viděl-lis pak tam mého otce nebo své předky?“

„Ó, viděl, milostivý, králi, všechny jsem tam viděl.“

„A co tam dělali?“ — ptal se král.

„Inu, váš otec ležel na lavici a povaloval se v medu a můj děda ležel pod lavicí a válel se v blátě.“

„Vidíš,“ — skočil mu do řeči král — „my máme všude přednosť: můj otec v medu a tvůj děda válel se v blátě.“

„Ano, milostivý králi, ale můj děda lízal vašeho otce a váš otec zas mého dědu.“

Tu se král zapomněl a rozzloben zvolal: „To nemůže býti, aby můj otec lízal tvého děda, povalujícího se v blátě.“ A hosté hned hlučně volali: „Sláva, sláva Honzo, vyhrál’s, budeš míti nevěstu.“

Co měl nyní král dělati? Dal Honzu vycvičiti a ošatiti a když byl ke kralování připraven, teprv jej princezně ukázal. A v skutku Honzovi to slušelo jak náleží: princezně se velmi zalíbil, že s radostí mu ruku podala. A tak se stal z Honzy lháře šťastný a slavný král.