O věcech obecných čili Zóon politikon/O čapkovské generaci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O čapkovské generaci
Autor: Karel Čapek
Zdroj: mlp.cz
Vydáno: ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných, čili, Zóon politikon. Příprava vydání MACEK, Emanuel a TROCHOVÁ, Zina. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. (Spisy Karla Čapka; sv. 21). ISBN 80-202-0271-4.  
Licence: PD old 70

Nemohu za to, že se stalo zvykem mluvit o čapkovské generaci; já ji nevymyslil, i myji si své ruce v nevinnosti. Pokud mohu soudit podle mínění osob, které se v problému generací vyznají patrně líp než já, zní zatykač na čapkovskou generaci asi takto: Vzrůst prostřední. Nos mezi očima, jejž občas jí upírají. Zvláštní znamení: relativismus, pragmatismus, humanismus, liberalismus. Holduje neřestem státotvornosti a kompromisnosti. Je oficiální, a následkem toho překonaná. Pěstuje přízemní realism a živí se přisluhováním vládnoucímu řádu. A tak dále. Slovem, generace děsně protivná. Když jsem se o ní tu a tam dočítal, míval jsem neodbytný pocit, že je-li taková generace, nebudu se do ní raději hlásit a navrhnu, abych byl škrtnut ze seznamu jejích členů. Jenomže nevím, koho o to formálně požádat.

Nejsem naprosto kompetentní mluvit jménem nějaké čapkovské generace; ale když už je mi hrou osudu určeno náležet mezi Čapky, dovolím si vyjádřit se o jistých čapkovských problémech, řekněme o čapkovské osobní historii. Je-li to v něčem kus osobní historie také jiných současníků, poznají-li v ní něco, čím se i oni museli prokousat, ať si to řeknou sami pro sebe; nebude to nikoho zavazovat ke generační ani jiné solidaritě.

——————————————————————————————————————————————————————————

To si musíte zpřítomnit české duchovní prostředí z let kolem roku 1910, ve kterém volky nevolky plavalo takové mladé, zelené, s přiměřenou živostí reagující čapkovské individuum, jež pro větší nestrannost a objektivitu označíme písmenou Q. Je-li vám známo, tehdy – až do roku 1914 – nebylo žádné světové války ani revoluce; to jest nebyl žádný dějinný zářez, který by pohodlně a přesvědčivě rozsekl dějiny na to, co je minulé, překonané a odbyté, a na to, co vítězně spěje lepší budoucnosti vstříc. Lidi, tehdy to bylo všechno náramně pomícháno; ideje i knihy se dožívaly dlouhověkosti přímo havraní; na nezkušeného mladého člověka tehdejších let dorážel současně a v jedné směsici Dostojevskij a Walt Whitman, Baudelaire a Strindberg, Balzac a Hamsun, Nietzsche a Ch. L. Philippe; bylo to děsné: to vše vedle sebe žilo a nikterak se nejevilo něčím uzavřeným a překonaným; vším bylo nutno se prokousávat na vlastní pěst a instinktivně zachraňovat svůj vlastní kožich z drtivého eklektismu fin de siecle. Tehdy vlastně jsme prožívali v nahromaděném součtu celé dekády let takzvaného vyrovnávání s Evropou; bylo toho příliš mnoho najednou; tehdejší mladý člověk se duševně rodil (přes notorické malé poměry) jako kulturní světoobčan, opájený i přesycený výpary toho čarodějnického kotle, ve kterém bublaly všechny veliké i podivné literatury světa. Možno říci, že ta kosmopolitní orientace byla pro kulturní vývoj našeho národa dějinně nutná; pro tehdejší mladé lidi to bylo veliké dědictví, které jim daroval – a zároveň zatraceně nastavěl do cesty kulturní diapason konce století.

——————————————————————————————————————————————————————————

Mluvím o literatuře; tehdy se totiž v ní a skrze ni žilo daleko intenzívněji a hlouběji než teď – patrně z nedostatku politických, revolučních a jiných zájmů. Byli jsme politickou a společenskou provincií; tož jsme se náruživě vyžívali v písemnictví a jiných starostech intelektuálů. Ano, fueramus Pergama; spatřili jsme světlo světa mezi duchy, kteří nemluvili k zástupům a pokolením, ale byli ochotni si ukousat hlavy pro příslušnost k té nebo oné literární rodince. Podnes se nemohu rozhodnout, abych bral vážně osoby, které se tehdy dovedly tak vytrvale a tak nabubřele potýkat o literátské kozí chlupy. Nehledíc na ty kotérie, kvetli tehdy na našich literárních luzích realisté (které jsme cítili jako překonané), dekadenti, senzualisté, ironikové; vedle nich se ne docela určitě rýsoval program, nebo spíše postulát nějaké kulturní syntéze, kázně, stylu, nadosobních a duchovních hodnot – ale jaksi in abstracto; byl to jen rámec, do kterého bylo možno vložit katolicismus nebo klasicismus, uctívání forem nebo uctívání idejí. Úhrnem můžete říci, že tehdy šlo literátům hlavně o sebeprožívání a sebezrcadlení, o tanec kolem vlastního já; bylo to zhruba estétství – stav zcela pochopitelný tam, kde literatura se cítí ve výlučné osamělosti nadřazena svému národnímu prostředí – a vlastně i samotné skutečnosti.

Ano, abych nezapomněl: tehdy se totiž také vyskytovala jakási skutečnost, i když na ni lidé ducha a pera brali po čertech malý zřetel. I do našeho provinciálního závětří to vhrkalo ze všech stran: mašiny, beton, železo; něco sportovního ducha, něco amerikánství a něco dráždivého exotismu; bezohledné lokte technické civilizace; hromadné síly, nástup rychlosti a dynamismu. A mládenec Q, vylákaný do světa literárním kosmopolitismem, už si tam nemohl dřepnout v Café Größenwahn nebo butikách Montmartru, nýbrž trochu vyjeveně se konfrontovat se skutečností syrovější, drsnější, sociálnější a – víc vzrušující, než byly magické třpyty a osobní problémy knížek, na kterých se dosud tak dychtivě kazil.

——————————————————————————————————————————————————————————

Je pravda, že v letech před válkou se rodila nová skutečnost; ale je neméně pravda, že v nich dožíval veliký, stoletý poklid a koncentrace ducha. Můžete to vidět na předválečných filozofiích. Byla tu čirá, skoro mrazivá potřeba duchovní kázně u filozofů novokantovských, u logicistů a systematiků; byl tu jemný, estetický, kulturní eklekticism v heidelberské filozofii hodnot, v relativismu Simmelově, v historismu Rickertově; do toho vpadl přírodní dynamism vitalistů a velkolepý ohňostroj Bergsonovy filozofie tvořivého života; mezi těmi zářivými systémy čirého myšlení si kasal rukávy civilního kabátu anglosaský pragmatism, Marta biblická, neštítící se zasahovat do “faktů demokratických”. Z většiny těch filozofií vanul duch osvobozující; skutečnost se už nejevila ve strnulém aspektu pozitivistického kauzalismu; bylo v ní volné místo pro tvořivý vývoj, pro lidskou iniciativu a uskutečňování, pro svobodně volený řád účelnosti. Skutečnost už nebyla něco hotově daného, podřízeného věčným zákonům; vnikl do ní element heraklitovský, možnost vývoje a dějin, tvoření, vzniku věcí nových a nebývalých. Psychologické nauky už přestávaly demonstrovat univerzální, uměle vyrobený model lidského vědomí; tuhle narážely na podvědomí, onde na nekonečnou individuaci lidské duše, tam na psychologii sociálních skupin. Všemi mezerami, které zbývaly, drala se do světa sociologie; vlastně ve veškerém filozofování se víceméně hlásily k slovu zájmy kolektivní; věci, hodnoty, ba i vědy samy se jevily v aspektu sociálním, to jest vývojovém, historicky podmíněném – a vlastně relativním. Rozumějte relativismu trochu filozoficky; neznamená jen skepsi, nýbrž i utěšenou vyhlídku, že věci tohoto světa nejsou jednou provždycky hotové a věčně platné, že bez konce mohou být činěny lepšími. Byl v tom opojný dech optimismu; jen udělat místo pro život a tvoření, a můžeme překonat nebo uskutečnit vše, překonat i smrt, jak zajásal Bergson. A teď uvažte, že historickou odpovědí na ten duchovní optimism byla světová válka.

Kdybychom si z ducha tehdejší filozofie konstruovali životní typ soudobého člověka, byl by to asi optimistní a konstruktivní anarchista, věřící ve svobodu člověka, kolektivní řád a radikální iniciativu v účelném předělávání světa. Jak vidíte, vyhnul jsem se obratně jakékoliv zmínce o revolučnosti. Tehdy totiž revolučnost nebyla programem ani taktikou.

——————————————————————————————————————————————————————————

Upřímně řečeno, trochu vybledlejší je politický obrázek tehdejšího mladého člověka, řekněme Q. Domácí politické hádačky, nějaké ty protiburšácké demonstrace a řečnické výkony v parlamentě mu byly, budiž na něho žalováno, náramně cizí; ten mladý dareba byl z literárního dopuštění takový kosmopolita, že ho dejme tomu pan Maštálka zajímal stejně jako monsieur Daudet. Masaryk se mu jaksi ztratil ve Vídni; a Vídeň mládence nezajímala, nezajímala ho ani rakouská monarchie; byla mu prostě cizí. Nebyl to už ani nějaký odboj proti Rakousku; bylo to jakési tiché a samozřejmé zúčtování naivního světoobčanství s něčím příliš úzkým, zkostnatělým a neschopným vývoje. Toto své politické lajdáctví do jisté míry nahrazoval pozorností k věcem sociálním; tady se něco dělo, byla to doba sociálních revizionismů, taylorismu, trastů, dynamického kupení sil. Zkrátka tady bylo v co věřit; kdyby tehdy byl nastal nástup revoluce s heslem nového uspořádání světa, byl by předválečný Q šel nadšeně a přesvědčen s sebou. Určitě. Byl k tomu preparován všemi antecendencemi.

——————————————————————————————————————————————————————————

To tedy byl v několika ohledech svět mladého člověka před válkou. Nebylo žádné generace, která by ho nesla s sebou; každý se musel víceméně prokousávat sám a po svém si vyřídit ten nával literatur, ideologií a skutečností, který se na něho hrnul tím víc, čím byl pozornější. Byla to těžká škola všestrannosti – zdá se mi, že dnes jsou věci přece jen jednodušší. Nejdřív si mládenec Q musel vyřídit spor s dekadencí, estétstvím a subjektivismem fin de siecle; tím vypadl z magického kruhu výlučnosti a zapletl se do anarchického a dobrodružného světa faktů; zkrátka svým způsobem novinařil, škrabal to a ono na okraji dnů a kompromitoval se zájmy literárně ne dosti důstojnými; přitom se občas trápil, že nepíše dost umělecky, dost vznešeně, dost lege artis, jak ho kdysi poučil významný kritik.

A tehdy přišel jistý převrat v intelektuální sféře; přineslo jej výtvarné umění. V malířství vypukl kubismus, kladoucí přísný a autonomní řád, geometrii, svobodnou kázeň ducha místo citového a smyslového impresionismu; s ním bylo zahájeno přehodnocování a nové poznávání všeho toho kulturního nánosu, jejž naplavily dějiny umění, etnografie, sběratelství, inženýrství, fotografická kamera a kdeco – i film; bylo to, jako bychom prokoukli novýma očima. Architektura se vzepřela dosavadnímu formálnímu eklektismu a položila si svůj vlastní ideál: účelnost materiální i funkční – tehdy ještě nebylo vynalezeno slovo konstruktivism. To výtvarné novatérství a ta jasná potřeba formální kázně nakazily i literaturu; nějaký čas si hleděla pomoci zkoušením starých formálních kadlubů a regulí, ale ta cesta nevedla dál a nestačila na dynamism současnosti; bylo nutno rozbíjet kadluby, metriku, syntaxi, literární konvence, fetišism stylu, krasomluvení a celou tu starou, bohatě ověšenou statiku. –

Fueramus Pergama; bylo to po čertech zajímavé období, ale literárně se nevyžilo, aspoň u nás ne; i ve svém osamění jsme však táhli ruku v ruce s mladou Evropou, s Apollinairem a Paulem Zechem, s německými expresionisty a taliánskými futuristy, s unanimismem, s kolektivisty různých denominací, s celou tou dobou tendenční a hledající, ale bůhví nějak krevnatější a jadrnější než ta, která si (mluvíme o písemnictví) říká revoluční. Tehdy, zdá se, každý dělal nějakou revolucičku na svou vlastní pěst; ale byl v tom veliký optimism vývoje, – abyste věděli, čemu válka udělala konec. A řeknu vám, že těžko dnes najdu v literárních nebo výtvarných manifestech a programech něco, co by víceméně výslovně nebylo řečeno a – děláno před válkou.

Ale to není to poslední slovo, které bych chtěl říci o mladém člověku před válkou. Nešlo jen o literaturu a umění. Šlo opravdu o nějaké nové evropanství, a o víc, o nějaký nový vztah k světu. K světu hromadnému, zrychlenému, budovatelnému. Odtud ten duchový obrat k objektivitě. Odtud i ta – snad až těžkopádná – potřeba poznávat. A snad až zbytečný pocit odpovědnosti.

To byl duševní stav, do kterého brutálně zasáhla světová vojna.