O věcech obecných čili Zóon politikon/O čapkovské generaci za války a po ní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: O čapkovské generaci za války a po ní
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných čili zoón politikon
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných, čili, Zóon politikon. Příprava vydání MACEK, Emanuel a TROCHOVÁ, Zina. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. (Spisy Karla Čapka; sv. 21). ISBN 80-202-0271-4.  
Licence: PD old 70

Tož to se rozumí: nejtíž dolehla válka na záda tehdejší mladé generace. Polovička byla na frontách, kde chcípala úplavicí nebo “tahala svá střeva po terénu”; druhé polovině už nestálo ani za to si zapínat kalhoty při tom běhání od musterunku k musterunku, od špitálu k špitálu. Bylo to ohavné životní provizórium; za naši kůži by nikdo nedal šesták. To nebyla generace vyreklamovaných a nepostradatelných; bylo to prostě pokolení obětované, pro které nebylo v zázemí místa, – nikomu nestálo za to zaměstnávat mladého člověka. Myslím, že málokterá generace poznala na svém těle tolik bezohlednosti a sobectví, zbabělosti, znehodnocení a ponížení jako tato.

A hned tady zaznamenávám: instinktivní reakcí a obranou proti tomu zneuctění člověka v nás bylo divné, skoro uchvácené zvnitřnění, zvroucnění, láska k člověku, nebo jak bych to řekl; už nešlo o spásu života, šlo o spásu duše. Najděte si to v českých knížkách z let války; ale myslím, že ta vnitřní zkušenost není vyčerpána dodnes.

——————————————————————————————————————————————————————————

Ztroskotán, rozmetán byl svět mladého Evropana z doby před válkou; rozmetán stav důvěry, civilizační optimism, naivní aktivism, radostný pocit součinnosti a hromadnosti. Mladý západník Q nebyl stržen slavjanofilskou vírou v ruský parní válec; jeho srdce krvácelo ranami dopadajícími v Belgii, ve Flandrech, u Verdunu. V prvních měsících války se pokoušel dostat se do Itálie; chtěl pomáhat futuristům v jejich protirakouské propagandě – ten pošetilý pokus mu vynesl jen nepříjemnou pozornost státní policie. Byl příliš nedůležitý, než aby mohl mít většího podílu na domácím odboji; byl by chtěl sloužit, nabízel se vážně, že odstřelí některý ze sloupů Rakouska, ale nikdo mu nekoupil revolver. Ten útlak vlastní bezmoci byl horší než hrubý tlak války. Hledal úlevu aspoň v tom, že se pokoušel organizovat kolektivní antologii francouzské poezie a sám se po dny a noci potil s překládáním; měl trochu mystický pocit, že tím jaksi pomáhá těm tam na Sommě a u Verdunu. A když Wilson podával Německu ultimátum, dával mladý intelektuál do tisku knížku o angloamerickém pragmatismu; přátelé, to nebyla “filozofe generace”, to byla politika; to bylo intelektuální spojenectví s Wilsonovou Amerikou; to byl svým způsobem ždibeček toho, čemu se říká “domácí odboj”. Ne že by to mělo nějakou váhu; ale bylo to silněji prožíváno, než si myslíte; bylo to krédo demokracie a svobody, byl to demokratický duch republikánského a civilního Západu, který se – v zjednodušené ideologii válečné – stavěl proti césarismu a militarismu centrálních mocností. A vida, kde jsi se octl, člověče předválečný! najednou, světoobčánku, stojíš oběma nohama na půdě národa, bereš na sebe jeho kříž, žiješ jeho fanatickou nadějí; horečně prožíváš to, nad čím jsi dosud krčil nosem, totiž politiku; jsi přesilně zapnut do nového hromadného zájmu a vztažen k novému ideálu; prostřed válečné mizérie pozvedáš hlavu a větříš dychtivě nový optimism, novou víru a vanutí nového ducha. A ocitáš se mezi lidmi, kteří naprosto nejsou umělci ani básníci, nýbrž celí, militantní chlapáci, lidé rizika, muži praxe; připadáš si mezi nimi se svým intelektualismem jako třasořitka. Zatím tvoji vrstevníci, tvá generace je v legiích. Bůhví, bylo to jako probuzení, jako veliký výdech: poprvé v životě bylo lze věřit cele, bez výhrady a kolektivně.

Každá veliká láska je monogamní, každá zjevená víra se udá jednou pro život; kdo toto prožil, zůstane tím poznamenán do smrti. Dnes je lehko tvrdit, že “Plutarch lhal”, že šlo o mocenskou a kapitalistickou válku, a ne o konflikt ideálů nebo duchovních světů. Pokud nás se týče, nám šlo opravdu o ty ideály, pro nás se skutečně dála světová revoluce a bojovalo se o nový řád světa. Šlo o věc národa, ale nejenom o ni; šlo o hodnoty demokracie a svobody, o sociální spravedlnost, o samé krásné a světové věci. Ostatně najděte si české projevy, programy a manifesty z konce války: od roku 48 nemluvilo české politické vědomí v koncepcích tak evropských a pokrokových jako tehdy.

A tu mi asi řeknete: Aha, pane, tady to vězí; vy jste ustrnul v ideálech let války a nemůžete dál; kdežto pro nás mladší a radikálnější je to už jen překonané haraburdí. – Milí přátelé, na tento vítězný pokřik bych zdvořile namítl, že jaksi nebylo na čem ustrnout, protože svrchu řečené ideály se z největší části dosud nestaly skutečností; naopak jsme od nich v některých ohledech dále než tehdy. Ale hlavně musíte odpustit, že opravdu jsem ustrnul v paměti na léta války, na léta hromadného vraždění, despotismu a bezpráví; a že pokud dýši, budu takříkajíc s pěnou u úst protestovat proti všemu, co by brutálně hazardovalo s lidskými životy, právy a svobodou. Odpusťte, nejsem tak cynický, abych přes tu zkušenost dovedl jen tak přejít. Národní sociální a světové ideály z let války se nezrodily z pohodlných debat a špekulací, nýbrž z osobního a kolektivního de profundis. Je možno je zradit; není možno je překonat.

——————————————————————————————————————————————————————————

Bylo po válce; a předváleční mladí nastupovali do praktického života. Nepadaly jim do klína tučné ouřádky, nevynesla je revoluční konjunktura; ale i ta sebemenší funkce byla tehdy, v počátcích nového státu, cítěna odpovědněji a vážněji, než si dnes dovedete představit. Zdálo se, že všechny věci jsou ve stavu reformování; bylo nutno se zajímat o všechno; s povzdechem se odkládala stará kulturní exkluzívnost a šlo se sloužit mnohým věcem. Místo literárních kaváren a debat byli jsme postaveni do prostředí docela jiných lidí, zájmů a hodnot; a musili jsme se učit – učit koukat se především. Myslím, že málokteré pokolení se kdy životně střetlo s tolika tak různými osobnostmi, úkoly, zájmovými sférami a praktickými problémy; abych tak řekl, naše klerictví bylo zatraceně sekularizováno. Mělo to své dobré, ale byla to i nepohodlná zkušenost.

Předně to byla zatrápeně blízká perspektiva; viděli jsme modly národa i s jejich hliněnými nohami; viděli jsme rub hesel a podolek velkých programů; příliš záhy jsme prokoukli omezené partajnictví, osobní interesy, nesnášelivé církevnictví a podfuk velkých slov. Na druhé straně jsme poznali lidi i poměry víc a důvěrněji, než abychom nebyli nuceni odložit intelektuální a dogmatické fouňovství, pohodlné přezírání a takzvané zásadní odmítání. Dělej co dělej, svět se jevil ve složitém aspektu částečných pravd a chronického konfliktu; konfliktu tak dějinného a hromadného, že žádný myslící člověk není oprávněn považovat jej za vnitřně vyřešený tím, že se rozhodl pro tu nebo onu politickou víru. Takové “Hie Velf, hie Ghibellin” se hodí pro bitvu, ale je krajně vrtáckou devízou pro dějinný proces; zejména u intelektuálů se rovná abdikaci na prerogativy i povinnosti myslícího ducha. Nezbývá než hledět rozumem a svědomím si razit cestu v té džungli sporných skutečností. Vždycky jsem měl za to, že důvěra v praktickou platnost rozumu a svědomí ve světovém dění se jmenuje optimism; ale shledávám s trapným podivem, že v hantýrce zásad se tomu říká skepse, relativism, kompromisnictví a nevím jak ještě.

Rozumí se, existují velmi protivní lidé, kterým stačí mít recht a krčit rameny nad omyly a bláznovstvím druhých; oni to vědí lépe, což je plní osobním uspokojením. Nepřál bych si přechovávat v sobě tento druh rozumu; prodal bych jej za sebemenší dávku morálního stavu, kterému se říká účast. Svět, ve kterém žijeme, není dělán pro tento luxus, “míti pravdu”; je ustavičně něčím ohrožen: reakcí, bankrotem, válkou a bezprávím. Nemáme v bezpečí svůj stát; nejsou zaručeny dosud dosažené úspěchy národní i sociální; není celkem v suchu nic lidského. Ve většině docela všedních i nejvážnějších věcí je zač cítit odpovědnost; opravdu není jaksi pokdy na lidi, kteří mají nejvíc na starosti svou zajímavost a svůj “postoj”. Jděte mi do Paďous se všemi postoji; to se hodí do panoptika, ale ne do hemžení života. Svět, ve kterém se káže, prorokuje a žvaní, je ovšem absolutní, zásadní a nepodmíněný; ale jakmile zkusíte něco realizovat, setkáte se se světem zatroleně relativním a podmíněným. Jenže, přátelé, v tom právě je veliká dramatičnost světa: že něco prakticky konat, něčím se činně zabývat je tak nesmírně těžší a složitější než jenom povídat. Zdá se, že přemnozí se dovedou uvést ve stav víry jenom tou metodou, jakou se fakír uvádí ve stav mystického vytržení, totiž zíráním na špičku nosu; nebo – chcete-li – pěstují pohlížení na věci “pod zorným úhlem” toho či onoho názoru; čím ostřejší je ten úhel, tím břitčí jsou jejich soudy; bohužel si přitom přestanou uvědomovat, že každý zorný úhel je jenom výsekem ze tří set šedesáti stupňů celé skutečnosti. Svět, ve kterém se opravdu a cele žije, je třírozměrný; jsou v něm věci bližší a vzdálenější; v třírozměrném světě je košile bližší než kabát, dnešek bližší než budoucnost, skutečnost bližší než programy. A je v něm místo pro boj i pro lásku, pro osobní život i pro dějiny, pro národy i pro lidstvo. Je to svět pluralistický a všelijaký jiný, ale především je to svět daleko dramatičtější a lidštější než to, co se zjevuje v zorném úhlu a osvětlení sebeoslnivější teze.

——————————————————————————————————————————————————————————

Ale jako že je košile bližší než kabát, je člověk bližší než košile; nemáte-li proti tomu zásadních námitek, tedy snad starost o dnešního a budoucího člověka je přece jen to nejhlavnější. Ano, v prvé řadě starost o to, aby se na lidech nedála křivda hmotná ani morální – do všech důsledků; zhodnocovat život všech usilováním o lepší řád sociální a světový; a dát se do toho prakticky, bez chiliasmu a bez klapek na očích. Ale to “v prvé řadě” neznamená, že vyslovivše to, spasili jsme svou duši – nebo vzali dostatečný zřetel na duši bližního. Dejme tomu, existuje jakési puzení nezhořčovat bližním zbytečně život. Nebo nějak oživit jejich důvěru, jejich úsměv, jejich lidské vztahy. Nebo nepřihlížet mlčky, když jsou nakloněni urážet sebe i druhé, ubližovat si, užírat se v sobě. A tak dále. I tady jde tuším o jakési zhodnocování života. Nebrat lidem víru, ale brát jim bolest, otravu, malomyslnost a osamocení. Hledět udržet lidi ve stavu srdečnosti, vzájemné loajality a ochoty, radosti a úcty, jedním slovem morálky; jedním slovem optimismu; a ještě jedním slovem nezvrtačeného a plnomocného lidského života. Uznejte, že lež, fráze, nenávist a malodušnost, hloupost, intolerance a hypochondrie, demagogie a cynismus člověka ponižují, drží v duchovním nevolnictví, vyřaďují ze vzestupu; a uvažte, zda té charakterové přítěže nevleče náš život s sebou až příliš mnoho. Můžete se od toho odvrátit neúčastně a povýšeně, jako že máte na mysli věci vyšší a ideovější; anebo –

Anebo se dá s vámi mluvit.

——————————————————————————————————————————————————————————

Vylíčil jsem jenom antecedence, životní zkušenosti, determinující okolnosti mladého člověka předválečného. Jak se s nimi vyrovnal, co a jak dělal, to posoudit už je vaše věc. Jen to bych doložil: je-li to jaká generace – bůhví kde všude je; ale zajisté to není kavárenský stůl. Museli byste ji vyhrabávat ze šachet na frontě; a z obyčejného, dělného života; z malých ouřadů a škol od Jasiny po Cheb, neboť – mimochodem – je to první pokolení aktivních Čechoslováků. Řekl jsem generace obětovaná; na konec dodávám: generace zapřažená v nesčetných úkolech; a generace, která až dosud sloužila za podnož – starším i mladším.