O výpravě na černé moře

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O výpravě na černé moře.
Autor: Bohuslav Čermák
Zdroj: Sládek, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha: 1868. Dostupné online. Str. 14–28.
Vydáno: 1868
Licence: PD old 70

Plane oheň, rudé blesky hází
po stepi té valné po Nohajské,
a kol ohně tři molodci chrabří
v zelenoučké usedli travině,
v zelenoučké, milé k odpočinku
po daleké po kozácké jízdě.
A že sedli k odpočinku mládci,
odepjali karabely těžké,
odložili tři si kopí dlouhá,
tré i sedel s lesklými střemeny,
tré to sedel tří koníků rychlých,
tří koníků, tří junáckých křidel.
Plane oheň, rudé blesky hází
po stepi té valné po Nohajské,
a kol ohně tré kozáků chrabrých,
tré kozáků trojí kozačiny.
Jeden kozák z Ukrajiny valné,
kozák druhý od siného Donu,
třetí kozák, starý asavula,
asavula z Záporožské síči.
Atmanem on cárských byl molodců
a sám s nimi na dalekém Krymu,
ve Stambulu též i u sultána
s poselstvím to od ruského cáře.
A když cárská nemilá mu služba —
těžká služba volnému kozáku —
v Záporožskou pozajel si síči,
za ženu si vyvoliti lulku
a tu slávu, slávu molodeckou.
Táže se ho první chrabrý mládec:
„Pověz, bratře, milý asavulo,
když si z moře zdráv zas povrátil se,
jak se vedlo bratrům tam kozákům?
Jak na šajkách moře proplouli jste,
jak ve městech turských hejřili jste,
zda živ vrátil ataman se velký,
zda se vrátil Konaševič Petr?“
Odpovídá starý asavula:
„„Rád já povím co sám uviděl jsem,
i co slyšel od molodců chrabrých,
o svých bratrech z Záporožské síči
a o celém slavném o kozáctvu.
Jen mně přejte starému již mládci
poulevit zemdleným si údům,
pooddechnout, pozavlažit ústa. —
Na hlavě mě dosud pálí rány,
rány těžké od turské to šavle,
pán té šavle mojí zdrcen rukou
ve Varně tam odpočívá městě;
plakat bude rodná pro něj matka,
budou plakat černobrvé ženy,
krásné ženy, krásné otrokyně.““
Pooddechnul starý asavul si,
poulevil zemdleným i údům,
svlažil ústa slaďounkým též vínem,
z Cypru vínem, z bílé Kaffy vzatým,
a pak hodiv kontuš se ramena,
milou družku odloživ burunku,
pěkně počal vyprávěti druhům:

„„Vyšlo slunce, ohnivé slunéčko,
za ním mráčky sivé, bělohlavé
tam na nebi letí na vysokém
a po moři dálném po dalekém
štíhlá šajka velkého atmana,
hejno za ní bělokřídlých lodí.
Sto junáckých na každé kozáků,
sto kozáků, sto je kopí bystrých,
sto je kopí, sto karabel těžkých,
sto i k střelbě lesknoucích se pušek.
Neschází ni děla lehká ta kozácká,
šest jich každá v lůně nese šajka,
stokrát tolik olova těžkého,
pěkné jiné skořistěné zbraně.
A letí ty šajky po hladině temné,
jakby houfem povylétli čápi,
zas po vlnách poskakujou lesklých,
jakby v tanci na stepi komoni.
A co divu, jsoutě na nich plavci
dobří mládci z Ukrajiny valné,
ze síče i pěkné Záporožské,
Donci jaří od siného Donu
s atamany svými kuřeními
i se svými znáčky vojskovými.
Na největší sivohlavé šajce
orel bílý svá rozpíná křídla
a pod orlem, zástavou kozáctva,
do tří set je Záporožců chrabrých,
sám jim v čele Konaševič Petr
i se svými sice stařešiny.
A je nemluvný dnes, neveselý
velký atman obé Ukrajiny;
posedá si, silně pokuřuje
ze krátké té burunky kozácké,
jak by chmury hrdého on čela
poukrýval před svými molodci,
a zas divu, jak se zapomíná,
po moři kdy dálném rozdívá se,
že uchladnout družince dal milé
a že vous si pozatáčí tmavý,
vrtí hlavou a zas pokyvuje
ve vážném on pěkném zamyšlení.
Divné věci dnes ataman velký
ve junácké považuje mysli,
divné věci, příštích dnů osudy,
zlé osudy Turkům těm Turčínům.
milé, slavné celému kozáctvu.
Mládci zatím k břehům ku zeleným
dalekého dohlédají Krymu,
dalekého ode stepi valné,
ode chatky rodné, molodecké.
A je teskno jim tu bez sokola,
bez havranů družných, černohlavých,
bez koníka, rychlého komoně,
bez té síče pěkné, tovaryšské.
A že teskno milém po domovu,
ku zpěvu se porozladí mládci.
Zavzní kobza na stu lodic lehkých
a za kobzou na tisíce hlasů,
rodné dumy, dumky ty kozácké
ku milé tam Ukrajině kvílí,
že se v stesku rozhlaholí vody
po dalekém po černém tom moři,
až se v truchlé porozplynou pláče
ve vlnách tam šumných, temnotemných.
A ticho je v těch běloplachtých šajkách,
veselo zas, hlučno, po kozácku,
jak by v stepi změnilo se moře
a ty loďky v nízké chaty rodné.
Sedm dní tak na vodách jsou mládci,
po sedm dní, sedm nocí dlouhých,
a když osmé různě vzplane ráno,
uzří věže Stambulu zlatého,
četné věže minaretů turských
i věž bílou Sofijského chrámu,
svatého to chrámu křesťanského:
Zastaví se, pozarazí šajky,
v polkruh pěkný rozjedou se zase,
jak jim káže ataman on velký,
jak jim káže Konaševič Petr.
A když v polkruh pěkný rozstaví se,
sepnou plachty lehké bělohlavé,
hodí kotvy do hlubiny těžké
a po večer na šírém jsou moři.
A když slunce porozbarví vodu,
v červené se záři pozatápí
v zlatých proudech tam za městem bílým,
hrdými i Stambulu paláci,
ruče kotvy vytrhujou mládci,
rozpínají plachty bělohlavé.
Pozaduje vítr v ně, větérek,
že po dálných rozletí se vodách
ku pěknému zelenému břehu,
pěknému to břehu Cařihradu.

A je krásný břeh ten Cařihradský,
krásnější než matičky sám Volhy,
krásnější než Azovského moře
podél stepí šírošírých, valných.
Na tisíce stinných na něm stromů,
s listy jejich šepotají vánky,
zlatem líbá v západu je slunce,
v noci stříbrem bleďounký měsíček.
Na tisíce nizoučkých je křovin
z myrtí, růží, kaliny bělounké,
tisíce v nich měkkých hlásků ptačích
na vonném se porozplývá květu,
jen ta píseň žalná slavíkova
daleko se, daleko zanáší.
V šeptu tichnou srdce za ní mladá,
sladce ústa v zulíbání vřelém,
různá ústa krásných žen tureckých,
Turčínů i mladých to junáků
v besídkách tam vábných, milokrásných,
ve člunech i zdobných, růžoplachtých.
Živo na těch vodách na temnoučkých,
živo na břehu je na pomořském,
nejživěji na dvoře sultána
v přebohatých, v přerozkošných síních.
V nejkrásnější na koberci růžném
rozložen je mocný on padišah.
šerbetu on sněživého pije,
kávu pije, čibuk k tomu kouří.
Kolem něho říše hodnostáři,
vezírové, agové i baši
hlavy v tupém pouklání hnuti
k otrocké té ku sultánské službě,
že až rozveselen světlý je padišah
nade svými bídnými otroky.
A že rozveselen, sladká pije vína
za pěkného otrokyní zpěvu,
při divokém saltimbanek tanci,
bujném tanci při cimbálu zlatém.
A když sladkým rozbouřen je vínem,
po serajlech hýří po překrásných,
v blbém až se povyzuří plesu,
povybouří k rozkoši zas jiné.
Takto denně on sultán sultánů
z mysli pusté pozahání trudy,
pozahání lenivé i chvíle
za těch za večerů milokrásných.

Vyšel měsíc, bleďounký měsíček
bílé stříbro po noci rozsíval,
zlaté světlo svých i sester milých,
milých sester, milých tovaryšek.
S nimi bloudil po nebi tom valném,
po všech s nimi po vodách se brodil,
a když došel k černému on moři,
štíhlé šajky pozdravil kozácké.
to na cestě k zlatému Stambulu.
A když cestou sprovodil je chvíli,
dvakrát v pěkná políbil i čela,
černou nocí zahalil si tváře.
i s sestrami svými zlaťvlasými.
Ticho nyní nad městem je bílým,
ticho ve přístavu ve překrásném,
na lodích i zakotvených, turských,
na galerách, vysokých, Benátských,
a jen vzdálí, jakby píseň dumná,
po vodách to pozakvílí valných
a jen vzdálí lodic křídla šumí.
jakby letem orlové to bílí. —
Povyletěl plamen, za ním plamen jiný,
zahořelo nebe, zahořelo moře,
turské lodě v jednom ve plamenu.
Zahučela děla — zasyčela
po vodách těch valných, černomorských,
zahučela z šajek ze kozáckých.
A ty letem k břehu srazily se,
ku pěknému Cařihradu břehu
a z nich ruče na své silné nohy
vyskočili chrabří ven molodci.
Povyletěl plamen, za ním plamen jiný,
tisíc ohňů černou nocí letí.
tisíc ohňů po Stambulu zlatém,
ve plamenu tisíc turských sídel.
Povybouřen z rozkoše je sultán,
na něm kaftan v cáry rozedraný,
oko k vášni rozpáleno divé
a ret bledý — krví potřísněný.
Klne ďaurům on padišah velký,
ženám klne — z brady vous si dere,
všem vezírúm, agům všem a bašům,
velkému i proroku Mahmudu.
Vyskočí zas, silnou dupne nohou,
že až trnou říše hodnostáři,
ve boj káže orlům janičárům,
káže ve boj všem Turkům, Turčínům.
Mžikem nocí rozletí se temnou
vezírové, agové i baši,
mžikem Turci, chrabří janičáři
za nimi se ulicemi valí.
Pozavíří kotle, bubny hlasné,
pozavlajou bunčuky turecké
a jak bouře mořem rozvzteklená
divoké to větrem „allah“ vřeští,
v to zas, jak by zahřímaly hromy,
„Chvála Bohu“ plesá molodecké.
Sraziliť se junáčtí kozáci
k prudkému se s janičáry boji,
i se všemi litými Turčíny,
srazili se ostrými zbraněmi,
srazili se olověným deštěm.
v dusném kouři mládec proti mládci.
Zvoní kopí o krunýře lehké,
pozazvání jatagany ostré,
až se tříští jatagan i kopí
ve divokém, krutém zápolení.
A zuří boj ten po ulicích pyšných,
dlouho zuří po mešitách pěkných,
po sadech i turských, milokrásných,
krev že rudá jeho značí cestu.
V velké tísni velký je ataman
se svými on chrabrými molodci,
jako mračna kobylek ta temná
víc a více naň se Turci valí,
jasné blýská tvrdá jejich ocel,
zatíná se do ňader bělounkých.
A když v velké ataman je tísni,
zahřmí rána, po ní ran dvanácte,
od krásného Sofie tam chrámu
zahřmí děla — lehká to kozácká,
vynešena z šajek běloplachtých.
Zaraženi Turci jsou, Turčíni.
„Chvála Bohu!“ pět set mládců volá
a jsou mládci Donští to kozáci
na komoních ze koníren turských,
sám jim v čele kuření ataman,
mladý atman Ivan Ivanovič.
Bleskem kopí k koním naklonili,
bleskem vjeli na Turky — Turčíny,
rozrazili valné řady jejich,
rozrazili, rozmetali kopím.

Devět bašů sám ataman ubil,
devět mládci dobyli bunčuků,
na útěku honí již Turčíny,
poturčence — janičáry chrabré.
Za nimi i Ukrajinští mládci,
ze síče i pěkné Záporožské,
honí Turky kopími ostrými,
honí Turky karabelou těžkou
po všem po Stambulu sultanovém.

Mnoho dobrých zhynulo tam mládců
daleko od domoviny milé,
daleko od stepi — chaty rodné,
bez mohyly — bez havranů černých.
Nad nimi jen střelba zahučela
a ty trubky zakvílely táhle,
nad nimi jen mládci zaplakali
v žalné písni — písni molodecké.
A zas v šajky seskočili lehké,
s nimi mořem šírošírým letí,
letí k břehům Dunaje valného
a za nimi v tisíci plamenech
zlatý Stambul, sultanovo sídlo.

Po břehu zas na černém tom moři
s novým ránem znovu mládci hýří,
bílá města Turčínům spalují,
kořisť mnohou na lodě odnáší,
na lodě to šajky rychloleté.
Pozachvěje znovu se i Stambul,
pozachvěje Otomanů říše,
přede těžkou zachvěje pohromou,
před junáckým, před slavným kozáctvem.
Darmo zuří sultán on sultánů,
darmo bašů rusé stíná hlavy,
směje se mu ataman veliký
tam na dálném šírošírém moři.
Po třicet dní hýří tak kozáci,
po třicet dní turské hlavy sekou
a když po třicátém slunce vstalo,
uzří pěkné Bachčiseraj město,
k zelenému přirazí tam břehu,
z lodí kořisť přemnohou vynáší,
pěkné látky z hedbáví tenkého,
z damašku i tamerlamy zlaté,
hermelín i soboliny krásné,
skvostná sedla — udidla též zlatá
posázená kameny drahými,
mnoho dobré, přebohaté zbraně.
A když kořisť povynesli z lodí,
na bělouše složili turecké
i s bunčuky v boji dobytými
tam ve zlatém sídle sultánovém,
milé bratry pohladí koníky,
v sedla skočí v Bachčis’raji městě,
skočí v sedla — ku domovu letí.
Duní země pod kopyty koňů,
víc a víc se pod nohama ztrácí,
daleko již Bachčiseraj město,
k němu jen se temný dusot nese
a ta píseň dumná — ukrajinská.““
Dohovořil starý asavula,
jenž se svými ve Krymu byl mládci,
ve Stambulu sám i u sultána
s poselstvím to od ruského caře.

Dohovořil, z číše dopil víno,
milou družku zapálil burunku
a pak k spánku mile rozložil se
na té trávě, travce zeleňoučké.
Hovoří s ním ještě dva kozáci,
o bojích zas vypravují svojich,
jak honili Tataříny rychlé,
potřeli je, rozmetali všude.

Oheň zatím rudý dohořel již,
hasnou jiskry ve uhlí, jiskřičky,
až noc spánkem oči pozaváže
těm molodcům, třem kozákům chrabrým.