Ruch (almanach 1868)/Husita na Baltu

Ruch (almanach 1868)
Chaloupka	Husita na Baltu	O výpravě na černé moře

Údaje o textu
Titulek:	Husita na Baltu
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	Sládek, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha: 1868. Str. 9–13. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1868
Licence:	PD old 70
Související:	Husita na Baltu – verze ze sebraných spisů (1908)

Hromu rachotem a vichru letem
vozy Husitů se valí světem,
prachu sloupy se jim za kolesy
chumelí, jak by se rvali běsi;
přebohata na plen, na trofeje
vozů tíž se řítí do dálavy,
anděl pomsty před nimi se chvěje
s věncem lačných supů kolem hlavy.

Slunce zlaté paprsky své stele
po Husitů obrněném těle,
po žen jejich lících opálených,
vlasech prostých, ňádrech rozhalených,
uprostřed pak kalich zlatoskvoucí
bledý kněz hle! týčí ku nebesku —
uhánějí jako orkán řvoucí
při lomozu zbraní, bubnů vřesku.

Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří,
z obrví však mladý oheň září.
Jako dóm, ký již již v prach se boří,
však v něm dosud věčná lampa hoří.
V čele šišák sluncem plápolaje
tkví mu, v prsou lesklých šupin řada,
po pleci mu jako prapor vlaje
vichrem zdmutá, sněhobílá brada.

Ha! již Baltu odvěké ty vzdory
řvou jim vstříc. Již bohatýrů zory
s šedých skal se nad pěnnými valy
jako mořští orli roztěkaly.
Mužů šíje vzpínají se výše
ve vítězoslávě. Ženám hledy
bujněj’ planou, ňádra dmou se v pýše,
slza kmetům ve vous splývá šedý.

Aj tu vůdce: „Trup se loučí s duší,
našed hrobu, jaký reku sluší!
Slavný hrob — tož skalní tato stěna,
naše jednou, potom odcizena,
teď! ha naše opět v vítězení!
Tu mne složte mrtva, palcát svírej
dlaň, a přílba třpytná na temeni
vlasy vichrem rozeváté sbírej!

Hlavu opřete, bych zíral, bratři!
hrdě před sebe, jak reku patří.
I štít lesklý položte mi k noze —
jak jsem sedal ve válečném voze.
Balt ať hučí v sluch mi rozkypělý
jako bubny ku krvavé srážce,
tak tu budu dlíti — zkamenělý
věkovité slávy české strážce —“

V krátce skonal kmet — a vedlé přání
na skalní hrob vzdušný dostal skráni.
V ruce palcát — přílba kryje čelo —
tak tu dřímá bohatýrské tělo.
Balt mu ve sluch hučí rozkypělý
jako bubny ku krvavé srážce,
tak tu sedí, jako zkamenělý
dávnověké slávy české strážce!

Hromu rachotem a vichru letem
Husitů vůz nebouří již světem.
Sláva kalichu již zbledla, zhasla,
a pěsť hnije, Evrópou co třásla.
Však tam v dáli jeden posud sivý
sedí Husita a hlásá světu,
kam až druhdy český vítězivý
ve velebném zavlál prapor letu.

Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá,
na přílbu pták mořský staví hnízda,
palcát halí mech a po krunýři
skalní květ své sporé zvonky šíří,
s prsou mu však kalich září zlatý
jako maják moře do dálavy,
nad hlavou pak jemu rozepjatý
vlaje prapor dávné české slávy.

Bouře do pěnné kdy hřívy švihá
Baltu, že až k nebesům se zdvihá
rozlícen — a koráb v bezdno vrhá,
stěžeň praská — plachta v dvé se trhá: —
na lanovém často na řebříku
stojícímu strašný nenadále
zjevuje se mrtvec námořníku
v blesku svitě, na vysoké skále.

Zdává se mu, jak by život nový
probouzel se náhle v hrdinovi,
mrtvé rty jak by se rozsmekaly
k písni, před níž Němci utíkali,
jakby oko poděsného zjevu
blesky metalo a sevíral tu
palcát těžký ve strašlivém hněvu
starý, mrtvý Husita na Baltu.