O pravém zlatě/II.

O pravém zlatě Josef Braun
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Dvě historické povídky z literární pozůstalosti. Praha : nákladem Libuše, matice zábavy a vědění, 1894. s. 16–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Téhož dne odpůldne, když pan Ondřej Kapl z Hartenštejna dávno byl již domů, do města, z předměstského příbytku páně Švarcova odešel, vkročil do jizbice učeného mistra mladý muž. Nemohlo mu býti ještě ani plných třicet let. Na plochém přismahlém jeho čele i v tazích jeho široké, pěkným plavým vousem obrostlé tváře, ne jemných sice, ale nikoli nehezkých, spočíval výraz bodrosti a prosté mysli. Modré jeho oko zdálo se, že neumí ani jinak pohleděti, nežli pohledem plným upřímnosti, který také upjal nyní na tvář dívčiny, uctivě jej vítající. Tázal se, možno-li mluviti se slovutným panem otcem dívčiným.

„Jest ve své dílně, urozený pane, ale libo-li, hned jej zavolám,“ děla přívětivě panna Markytka a ochotné odběhla, aby otce svého zavolala. Znala dobře tohoto příchozího, jehož šat z dobrých sice látek, ale rukou krejčíře nehrubě dovedného střižený, připomínal, že zhotoven jest v některém nepatrném městečku šosovním. Býval tu hostem dosti častým. Ráda jej viděla veselá panna, neskrblil slovem, a znal žert žertem ku podivu bystře a upřímně oplatiti.

Nyní rozhlédl se na mžik po jizbě, jejíž „táflování“, vysoké lůžko s drahou koltrou a medvědicí, skříně pěkně a pestře malované, z nichž jedna pootevřená všecka byla plna knih, v pergamenu vázaných, truhlice bité a tamo v koutě nádherný krb vlaským obyčejem činily dojem patrného bohatství a mírného přepychu. Ale již tu byl i s dcerkou svou mistr Švarc, a vážná jeho tvář přívětivě se usmála, když hostě svého vítal a ku posezení mu pokynul.

„Věru, pán z Ostroha jakoby na nás zapomínal,“ prál mistr Švarc, usedaje proti Radolínovi. „Dříve přece mnohem častěji jsme se těšili ze tvé návštěvy. Ovšem, nesmím se diviti — jsi v tomto hlučném městě posud neznám, činíš návštěvy a uzavíráš nová a nová přátelství, není-liž pravda? Ale činíš dobře.“

„Není tomu tak,“ odvětil mladý vladyka. „Mám tu dosti známých a přátel mezi měšťany i lidmi erbovními hned z časů nebožtíka otce, jenž často sem na Horu Kutnou zajížděl a mne s sebou brával. Sedím doma.“

„Po boku sličné a urozené své ženušky,“ doplnil ku podivu rychle učený mistr, ohlédnuv se maně za svou dcerkou, která právě odběhla. „Od rána do večera trávíte v líbánkách, laškujete a cukrujete jako dvě hrdličky, viď! Nu, vždyť jste mladí a tak věru má býti mezi mladými manžely. Dobře máš, že střežíš tento svůj poklad v soukromí své domácnosti, Slyšel jsem již od Kapla mnoho pochvaly o kráse, skromnosti i rozšafnosti paní choti tvé.“

„Což ten dobrý, veselý muž neumí nikoho pohaněti,“ usmál se mladý vladyka, jemuž patrně lahodily tyto lichotky, které učený mistr choti jeho udílel. „Ale není tak, mistře slovutný, jak se domýšlíš. Chci býti pravým mužem, jenž má míti vedle lásky ženy své i jiné věci na mysli. Víš dobře, že tajemné vědy, jichž ty jsi mistrem znamenitým, vábí mne od drahné doby tím více, čím hlouběji nořím mysl svou v jejich tajemství. Pročítám nyní od rána do noci všecky knihy alchymistické, jichž jsem se dosud mohl dopíditi, a to české jako latinské, vlaské jako německé.“

„Aj, ty umíš vlasky — ani jsi se nepochlubil! To ti mohu i já k službám býti mnohými knihami v jazyku tomto.“

„Dbal jsem, bych vlasky se naučil z knih a obcováním s Vlachy v Praze — vše z lásky a touhy po vědě alchymistické, která mezi Vlachy tak znamenité má pěstitele. Jsem povděčen, mistře slovutný, že sám ochotně knihy své mi nabízíš. Řeknu ti přímo: již několikráte chtěl jsem tebe o nějaké žádati. Ale netroufal jsem si tebe tou žádostí obtěžovati, neboť málokdo rád knihy vzácné z domu půjčuje. Dnes však již jsem se odhodlal, děj se co děj, o jednu z nich tě požádati. Tolik jsem o ní četl a slyšel. Není vlaská, je od tvého krajana Linharta Thurmeistra z Thurmu.“

„‚Archidoxa‘ jest nazvána, viď, příteli urozený,“ přerušil jej opět mistr s rychlostí sobě neobvyklou, a když vladyka přisvědčil, dodal živě: „Tu mám — jak bych bez té se byl obešel! Rád ti ji zapůjčím. Nejsem závistivý, jako, žel Bohu, jiní mistři alchymie, ale mám radosť, když kdokoli o svatou vědu naši se zajímá. Byl bych už dříve ti librář (knihovnu) svon nabídl, bys kterékoli z knih mých použil. Ale nechtěl jsem, bys myslil, že se ti vnucuji se svými knihami i se svým uměním. Ale pohleď — a vol kteroukoli — ještě tři takové skříně, jako jest tato, mám ve druhých jizbách, a všecky jsou plny knih, z nichž jedna druhé je vzácnější.“

Vladyka Radolín, netaje svého obdivu i svého potěšení, stanul před vysokou, dokořán otevřenou skříní naplněnou knihami ztěžka tu směstnanými. Modré oko jeho se zalesklo, když za mžik držel v rukou knihu proslulého německého alchymisty Thurmeistera z Thurmu a chvatně ji rozevřev rychle jednotlivé listy převracel, tu a tam hltavým pohledem na jednotlivých stránkách se zastavuje, jakoby již nyní, za jedinou chvíli všecek její vzácný obsah chtěl seznati.

„Nu, když jsem ti knihy své nabídl, můžeš zvěděti, jak se dle nich při díle samotném zachovávám. Nevedl bych k dílu svému každého, ale tobě důvěřuji —“ mluvil mistr Švarc uváděje za chvíli vladyku úzkou chodbou svého domu k tmavým, železem pobitým dveřím.

Mladý muž již chtěl děkovati za tuto důvěru, která mu přicházela tím více vhod, čím více toužil spatřiti laboratoř mistrovu a čím větší má potřebu prohlédnouti si její zařízení, poněvadž on sám v domě svém podobnou si chce zaříditi. Avšak výraz těchto díků zůstal vladykovi lpěti na jazyku, tak veliké bylo jeho napjetí a očekávání, když nízkými, skřípavými dveřmi vešli do neveliké, vysoko sklenuté dílny mistrovy.

Zakrytými okny nepadl sem ani jediný paprsek dnešního jasného, slunečného dne. Jen olejový kahan zavěšený na sloupu prostřed místnosti, podpírajícím vysoké začazené klenutí, sporým, matným světlem ozařoval nevelikou místnost, přeplněnou nádobami podivných tvarů a tajemnými přístroji, jimž namnoze sám vladyka, ač viděl již několik dílen alchymistických, nevěděl jména ni účelu. Nejen strop, ale i všecky stěny této nevlídné místnosti byly do černa začouzeny. Dalo se souditi, že obě ohniště v koutech dílny se nalézající pilně slouží svému účelu. Pod jedním z nich v této chvíli žhavé uhlí řeřavělo. Všecka místnosť čpěla ostrým nepojmenovatelným zápachem, jenž vladykovi z jiných laboratoří dobře byl povědom.

„Hle, toto jest tedy malé království moje, z něhož hodlám celý zlatachtivý svět si podmaniti,“ usmál se mistr Švarc, jist jsa velikého dojmu, vzrušení a zvědavosti, jež na tváři vladykově jediným bystrým pohledem znamenal. A jakoby chtěl zkoumati, na kolik vladyka v alchymii se vyzná, vyptával se ho na to a ono z tajemné vědy, ukazoval mu zároveň tajemné látky, pevné i tekuté, jakož i přístroje, jichž k práci své potřebuje, a pokud vladyka jich neznal, připojoval zběžně i podivná alchymistická jejich jména. Mladý vladyka odpovídal pohledem zářícím. Seznával, že jest pravda, co praví o něm učený mistr: alchymistické vědomosti, které dosud byl si osvojil, nejsou prý nepatrné. Neprobděl tedy tolik nocí doma na své tvrzi nadarmo nad knihami alchymistickými, nebyly vyhozeny ty velké peníze, jichž spotřeboval, kdykoli jel do Prahy pro poučení a na radu i přezvěd k mistrům alchymistickým. Pravda, že nacházel dosud u vědomostech svých značné mezery vzhledem k tomu, že v dílně Švarcově poznává tolik nového, čeho dosud neznal. Ale právě to naplňovalo jej radostí; poznávalť ve Švarcovi pravého mistra své vědy, a jeho vlídnosť i důvěra k vladykovi slibovaly, že nebude se zdráhati, když vladyka požádá jej o poučení. A věru nebude žákem neučelivým, ani skrblivým: zlatem chce každé poučení mistrovo vyvážiti.

Ty a takové myšlénky kmitaly jeho hlavou, když mistr přikročiv k jedné z nádob kolem sloupu rozestavených, zaklepal na rameno vladykovo.

„Seznal jsem, pravím to znova, že v posvátné vědě alchymistické dosti mnoho nabyl jsi vědomostí, pane Radolíne. Víš tedy také, co mezi alchymisty zove se ‚malý elixir‘?“

„Jak bych nevěděl,“ přerušil jej živě vladyka. „To jest tekutina, která obyčejné kovy do ní vhozené na čisté stříbro přeměňuje. Vím také, že dosud jen několika málo alchymistům podařilo se ji nalézti, vím to, že z malého elixiru dá se konečně připraviti elixir velký, který všechny kovy proměňuje v ryzí zlato.“

„Dobrá, nyní pozoruj.“

A učený mistr sáhnuv velikou kovovou lžicí do roztoku v nádobě, vylovil z něho několik drobných, beztvarných kousků kovu zvící velikého ořechu. Pak přistoupil k samotnému kahanu, aby mladý vladyka dobře mohl rozeznati skvoucí lesk, kterým tyto kousky z roztoku vylovené se zaleskly.

„Co vidíš?“ ptal se s pohledem vítězným.

„Toť stříbro, při sám Bůh!“ zvolal vladyka všecek jsa u vytržení a málem by byl upustil knihu alchymistickou, kterou dosud v ruce držel, jakoby se obával, že by ji tu mohl zapomenouti.

„Ano, dobře jsi rozeznal —“

„Tedy znáš tajemství malého elixiru!“ vyrazil ze sebe, ustoupiv na krok před mistra a vyvaluje modré své oči v nesmírném úžase na jeho klidnou tvář, jež sebevědomě se usmála.

„Ano, znám, vždyť se můžeš přesvědčiti,“ odvětil mistr Švarc zvolna. „Ale co nocí a dnů jsem v potu tváři tu strávil, bez spaní, bez jídla, bez oddechu, jsa na stopě vzácnému tajemství mlčelivé a skoupé přírody, která závistivě střeží svoje poklady pod zemí a nechce, aby lidé zvěděli, jak lze vyrobiti je nad zemí — či líp řečeno na povrchu zemském. Ale vyznávám ti, že celé tajemství malého elixiru dosud jsem nevyzkoumal. Kdybys roztloukl tyto kousky, poznal bys, že jen vrchní polovice jich na stříbro je proměněna; jádro jich zůstalo nezměněno.“

„Ano, slyšel i četl jsem, že obecné kovy od povrchu v elixiru se přeměňují, ale komu podaří se jen slabou slupku na povrchu jich ve stříbro proměniti, ten že jest na cestě pravé a cíle svého dosáhne.“

„Nepochybuji už o tom,“ prál mistr. „Ne slupka povrchu, ale polovička kovu již v roztoku mém se proměňuje. Vím, že bude to státi ještě veliké namáhání hledati způsob, jakým roztok můj má býti sesílen, aby kovy úplně a cele ve stříbro proměnil. Ale nebojím se toho. Mám společníka, který, ač mlád, moudrostí v alchymii převáží všecku znalosť mou — ač jestli mne nepředčí. Jest to dobrý tvůj přítel, od něhož často slyším tebe i urozenou choť tvoji chváliti — mladý medikus Ondřej z Hartenštejna —“

„Jak že?“ divil se vladyka. „Pan Ondřej?! Hle, již v Praze jsem se s ním seznámil, a on ani slůvkem nikdy se nezmínil, že v alchymii se zná a pracuje —“

„Jinak si to nevykládej, než přílišnou skromností jeho,“ odtušil mistr. „Pravda, jest veselý a jakoby trochu do světa. Ale to jest jen zdání a slupka pravé podstaty. Jest v něm jádro mudrce, člověka skromného, učeného a nade vše vážného. Jeho čeká ještě v životě sláva veliká — — Pracuje se mnou a polovina zásluhy na mém úspěchu jemu patří —“

„Jak mu závidím, mistře slovutný,“ povzdechl upřímně vladyka. „Ovšem mohou pak vlohy jeho prospívati, když tak znamenitého má učitele. Ale já, ubožák, při vší své snaze a píli sotva kdy kam to přivedu —“

„Takto-li myslíš, milý vladyko, tož ti řeknu, že bych se těšil viděti v tobě nejen svého přítele, ale i žáka. Jest v této dílně místa dost třeba i pro dva — tamto i zde může pohodlně umístiti se ohniště —“

„Bern tě za slovo, mistře,“ zvolal prudce mladý muž. „Ještě dnes chci počíti své učení a zlatem chci vyvážiti každou hodinu —“

„Jen se neukvapuj, mladý příteli,“ vážně mluvil mistr Švarc. „Nemysli, že práce alchymistická lehká jest, a že vede rychle k cíli. Tys dosud jen v knihách se probíral. Zde pak, v dílně, nezačal bys pracovati ihned roztokem mého elixiru, ale musel bys od počátku a dlouho seznamovati se s látkami pevnými i tekutými, jichž v alchymii je potřebí, a vlastní prací přesvědčiti se o vzájemném jich na sebe působení za rozličných okolností. Jen touto pomalou, obtížnou a namáhavou cestou můžeš se dopracovati té umělé zběhlosti a dovedností využitkovati pravdy v knihách alchymistických napsané, jakou osvojil si za drahný čas přítel náš medikus. Rozmysli sobě, pane Radolíne: netajím ti, co peněz na přípravy, co drahého času, co železné vytrvalosti a co svaté trpělivosti stojí, než adept vědy alchymistické ve své dílně znamená první pokrok. Mnozí jsou, kteří na polou cestě rozmrzele všeho zanechali.“

„K těm nebudu patřiti! Uhlídáš! Zde na to má ruka!“ zvolal Radolín, podávaje mistru svou pravici.

„Nemohu ji ještě přijmouti,“ odpíral vážně mistr. „Prosím tebe, rozmysli sobě toto odhodlání! Ono jest větší, než si myslíš! Nechci, bys jednou na mne naříkal. Není přece jisto, zda se nám podaří připraviti elixir dokonalý — a to množství stříbra, jež nyní dovedeme připraviti, sotva stačí k uhrazení nákladů. Žádný posud nekyne z toho zisk! Můžeš jinak svých peněz užiti — jsi mlád — po boku spanilé choti své! Ano, dobře, že na ni vzpomínám. Což myslíš, že by ona ti dovolila, abys celé dny a snad i noci trávil v dílně nad svými tyglíky a křivulemi? Toť jest zaměstnání pro vdovce, jako jsem já, či nanejvýš ještě pro svobodníka, jako jest Kapl“ —

Čelem mladého vladyky kmitla se chmura.

„Slovutný mistře,“ odpověděl s rozhodností, „já nejsem z rodu, kdež by byli mužové zvyklí ptáti se žen svých a prositi o dovolení, co mají a smějí činiti. Činil jsem ve své domácnosti do dneška, co jsem já chtěl — a nebyly to změny malé, jež jsem za posledních časů v ní způsobil. Miluji svou ženu nade vše, a ona musí si toho býti vědoma, že také alchymie jest jen prostředkem, abych nejen sebe ale i ji oblažil. — Ale ty, slovutný mistře, snad se bojíš, že bych přiměřeně poučení tvá nezaplatil. Pravda, nemohu se rovnati panu z Rožmberka — ale zboží mého otce nebylo z posledních ve stavu rytířském a nerad skrblím grošem.“

„Snad nechceš mne upřímnosti touto urážeti?“ jakoby pohněván odpověděl mistr. „Milý vladyko, já nejsem z těch, kteří zaprodávají svou učenost i sebe za mrzký groš. To mne špatně znáš. Přístroje i látky ovšem ze svého si musíš koupiti — ale mně nesmíš nabídnouti ani grošíku. Nemusíš v tom spatřovati nezištnosť; vyhrazuji si míti podíl ze všeho výsledku tvé práce — jako nebudu míti tajemství já před tebou, tak nesmíš ty míti ho přede mnou. Při tvých vlohách a snaze vím, že nebudeš dlouho pracovati bez úspěchu. Jeden každý z nás nechť pracuje se všemi a pro všecky a všickni pracovati budeme pro jednoho. Jsi nad tím spokojen?“

„Ne spokojen, ale všecek šťasten!“ zvolal vladyka Radolín z Ostrohu, prudce tiskna suchou pravici německého mistra. Byl by jej v radosti své věru objal, ale ústa k jeho stáří i učenosti v čas mu zabránila.