O pravém zlatě/I.

O pravém zlatě Josef Braun
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Dvě historické povídky z literární pozůstalosti. Praha : nákladem Libuše, matice zábavy a vědění, 1894. s. 3–15. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Učený mistr Švarc ze Švarcentalu sedě u okna v pohodlném křesle, otvíral právě mosaznou sponu veliké, v pergamenu vázané knihy, kterou švižná jeho dceř, panna Markytka, byla mu podala, když dvéře prostranné jeho jizby se otevřely a prudkým krokem vešel sem mladý, švarný muž s veselou tváří a s rozmarným pozdravem na rtech.

„Pozdrav tě Bůh, Ondřeji! Ty přicházíš jako jarní bouřka! Věru, jsi hned po ránu tak vesel a beze vší starosti, jako bys byl včera večer dostal zprávu, že bohatý tvůj strýc zemřel a všecko zboží své tobě jedinému odkázal! Či aspoň jako bys byl za dnešní noci býval povolán aspoň k desíti nemocným, z nichž každý se ti odvděčil za lékařskou pomoc aspoň desíti dukáty!“

Mistr Švarc ze Švarcentalu jako pravý učenec a mistr kolikera umění — mezi nimiž to, kterak zlato lze z látek obyčejných a nehrubě drahých připravovati, jest nejdůležitější — vždy a ve všem vážný, mluvil tato slova zvolna, s vědomím důstojnosti a učenosti své, ale zároveň s lehkým přídechem trpké výčitky. Načež pozdvihnuv svá sivá očka v hlubokých důlcích jen jen se blýskající, pohledem káravým hlednul ve veselou, dobrým rozmarem zářící tvář pana Ondřeje Kapla z Hartenštajnu, jenž před některým časem, ne dlouho po příchodu mistra Švarce na Hory Kutny, sem do města tohoto se přistěhoval za uměním lékařským. Pak vážně vztáhl svou ruku, aby stiskl hebkou dlaň rozmaruplného adepta vědy lékařské.

„Eh, nic takového, milý mistře,“ prál mladý muž. „Strýc můj pražský nemá se dosud k smrti a bohatí moji známí zde na Horách Kutných nemají se k nemoci. Lehko bych spočítal ty nemocné, jimž jsem v městě tomto dosud pomáhal k životu nebo k smrti. Věru, skorem tu zapomenu všecko umění své! Mají mne tu, pravda, rádi, ale k lékařskému umění mému nemají veliké důvěry proto, že zdám se jim příliš mlád. Berou raději staré mediky, mnohdy pak jen barvíře a bábu kořenářku. Nemohu jim přece říci, že starý hlupec a mladý nevědomec v ničem si neodevzdají. Ale což bych se proto trudil! Nějak bylo, nějak bude. Štěstí je slepé, nemůže mne hned tak najíti. Zatím ještě mám tolik, abych nějaký čas vesele žil a pak — nu, pak půjdu to štěstí hledat. Ono je slepé, za to však já mám, díky Bohu, dobrý, zrovna sokolí zrak, milý mistře —“

Kdežto učený mistr mluvil zvolna, mladému jeho hosti téměř jazyk nestačil. Řeč jeho zněla nejen rychle, ale i vesele a bezstarostně.

I ve všem jejich zevnějšku jevil se příkrý rozdíl. Tvář učeného mistra činila vážný dojem tím vysokým, některou vráskou již zoraným čelem, tím malým, sivým okem pod hustým obočím, těkajícím s jakousi věčnou nedůvěrou a u věčném očekávání, tou bradou hustě zarostlou vousem podivné barvy popelavé, ve které tu a tam stříbrná nitka šediny již již prosvítala. Dlouhý jeho vlas nestřižen splýval z pod malé, aksamítové čepičky, na temeni jeho hlavy pohodlně posazené.

Mladý medikus však jevil se jako dokonalý dvořan a člověk požadavků světa dbalý krátce střiženým svým vousem a pečlivě přičísnutým vlasem, výrazem své pěkné, zarůžovělé tváře a ještě více svým bělostným okružím, v němž jeho krk dosti tuze se otáčel, svým hedvábným mantlíkem s lehkou zálibnou nedbalostí přes ramena přehozeným, svým krátkým kabátkem a uzounkými poctivicemi, i pozlacenou rukojetí lehkého svého kordiska. Divně ovšem vyjímala se zelenavá, valně již otřelá a pohodlná župice učeného mistra vedle skvostné, ba nádherné strůje mladého muže, jenž nyní obrátil se k švižné dívčině v prostém domácím šatě a jednoduchém čechlíku z vedlejší jizby sem vešedší a tiskl malou její ručku.

„Nu, a což ty, panno Markytko,“ ozval se mladý medikus vesele, „ty mne neuvítáš jako pan otec nějakou mrzutou lekcí? Ty —“

„Bodejť by uvítala —“ vskočil do řeči mistr Švarc, „ta — takový blázínek jako ty! Od rána by se řehtala smíchem, nemajíc čemu, od rána je jí plný dům, zpívá a laškuje, a nemá taky věru proč —“

„Dobře, žes přišel, pane Ondřeji,“ prála s povděkem panna Markytka, a jasná, sličná její tvář zářila veselostí. „Nemám, komu jinému bych požalovala, že pan otec od samého rána, a teď už je k poledni — jenom mrzouti —“

„Nemáte oba rozumu — vy — fantidla,“ zahorlil učený mistr. „Nestaráte se o zejtřek, jako ptactvo nebeské, ale nás věru neošatí a nenakrmí Bůh Hospodin, jenž se stará o toto ptactvo a lilie polní. To jste se našli! Markyta jen přemýšlí o zábavách, tanci a kratochvílích, kdy nás zase některý soused pozve, a ty, Ondřeji, myslím, rovněž — jen že dovedeš si kratochvíli častěji způsobiti leckde na šenku při dobrém malvazí a nadějné kostce. Já jediný si na mysl připouštím a těžce ve dne v noci uvažuji, že to všecko tak dlouho už trvati nemůže — aspoň v tomto městě ne —“

„Hoho, právě v tomto městě!“ zasmál se pan Ondřej, jakoby schválem chtěl učeného mistra trochu podrážditi a rozzlobiti. „Jsme tu oba teprve něco přes rok. Ty mluvíš, mistře, již o konci, já teprve o počátku. Ano, my tu teprve začneme! A vytáhneme paty odtud teprve tehdy, až budeme bohatší než zdejší primas i s konšely dohromady!“

„Prosím tebe,“ vyrušil jej mrzutě mistr, „nech si podobné žerty pro mladší své druhy, až večer s nimi při korbelíku zasedneš! Víš přece tak dobře jako já, že jest mi tu už nesnesitelno, že žádná naděje velkého zisku nekyne tu všemu mému umění a že —“

„Ale pane Martine, mistře můj milý, ty jsi věru dnes tuze špatně se vyspal,“ dráždil mladý medikus dále, švižnými pohyby kol mistrova křesla se otáčeje a po očku vrhaje jiskrný svůj pohled na dívčinu, která usmívajíc se měřila švarného medika pohledem vyzvídavým. Postřehla dříve než otec její, že pan Ondřej má něco za lubem. „Nebo snad Krasopaní, od narození tvoje nepřítelka, blíží se k Saturnu a rozmar tvůj kalí? Kam bys, prosím tebe, odtud se hnul? U těch bohatších, jako je pan Hazmburský, či pan z Rožmberka, kteří pro zlato nešetří zlatem, místa zlatodějců na ten čas dobře jsou obsazena. Víš, že se alchymisti drží těchto svých podpůrců všemi deseti, a že dnes těžko jest z míst jejich je vypíchnouti. A do Prahy — ke dvoru? Což myslíš, že staří tvoji závistníci a nás obou nepřátelé za ten krátký čas na nás zapomněli? Milý mistře, ještě hezkých pár pátků musíme počkati, nežli budeme moci zamířiti ku pražským bránám. A hnouti se odtud do jiného města královského? Víš přece, že nikde jinde kromě Prahy není více bohatství než zde na Horách Kutných, ani tolik života, tolik nádhery, a při tom tolik lehké víry a důvěry k cizincům, která nám pomáhala a teprve bude pomáhati! Což pak jsi to vše neprohlédl, mistře? Což se zdejší měšťané k tobě i ke mně nechovají z míry přátelsky? Což jsi nenabyl dosti lehko tohoto domu prostranného, jednoho z nejlepších na Hloušeckém předměstí? Což té nepokládají za muže nejučenějšího, co jich kdy zaklepalo na brány kutnohorské, za mudrce, za hvězdáře, za čaroděje, který již co nevidět ve zlato dovede proměniti i nejobyčejnější perk,^[1] který tu z dolů na hromady vyvážejí? Což tě nezvou mezi sebe ke každé slavnosti, k hodům i kratochvílím, což tebe i dcerku tvou nezasypávají při těchto příležitostech všemožnými poctami?“

Rozmarný dříve tón řeči páně Ondřejovy jakoby opravdu vážněl. Ale mistr, dosud trpělivě jej poslouchav, nyní jej přerušil.

„Prosím tebe, ušetř plic. Snad jich brzo k tanci upotřebíš. Marně tu řečňuješ. Tím bys nejvýš jen Markytu mohl přemluviti. Pravím tobě, že odsud vytrhnu. Chceš-li s námi, dobrá, nechceš-li, zůstaň si tu. Prodám ti třeba i tento svůj dům — beztoho těžko bych kupce sám naň hledal. Činil jsem si jiné naděje při svém příchodu, vidím však, že žádná z nich se nesplní! Ti od hor a hutí, kteří vědě zlatodějské rozumějí, hledí na mne úkosem a nedůvěřivě. Bohaté měšťáky pak do své dílny zlatodějské přilákati se mi nepodařilo a žel, už nepodaří —“

„Ale v tom snad, mistře, jsi se mnou za jedno, že i mezi nimi dosti je těch, kteří by dali se z lakotné touhy navésti k alchymii, aby svoje staré železo mohli proměniti v nové, žluťoučké zlato, a kteří by za toto umění zkušenému rádci štědře do žlábku sypali!“

„Ano, jsou,“ přisvědčil mistr. „Ale jen jednoho jediného kdybych mohl dostati do svých rukou! Byli by mými nyní již všichni! Klamal jsem se ve hvězdách. Špatně stály, když jsem vjížděl do tohoto města. Ani jediný z takých lakotných baživců nevstoupil dosud na práh mojí alchymistické dílny, ač viděl jsem, jak mnohému oko žádostivě se leskne, když jsem vypravoval tu onde ve městě o zázračném umění, jak zlato se připravuje. Vykládám si, že některý z těch od hutí^[2] mi toto vzácné ptactvo poplašil dříve, než jsem síť rozestřel —“

„Ale ta síť může a musí býti rozestřena. Jenom vytrvat, mistře, jenom neodcházet dříve odtud, dokud —“

„Prosím tebe, nedráždi mne!“ zvolal již hodně mrzutě učený mistr, „sumu toho rozumu všecku již znám, kterou ty mi tu chceš vyložiti. Ty chceš říci, že je potřebí ještě tu vytrvati, nádherně žíti, při každé příležitosti mezi měšťany okázale a s pochlubou bohatství svého vystupovati, ani na jedné z kratochvílí městských nescházeti a všude plýtvati zlatem, jakoby to byl ten jalový perk, o němž prve jsi se zmínil.“

„Ano, to chci říci! Pak by ti od hutí museli umlknouti, a měšťáci by si pomyslili: ‚Hle, ten učený mistr jistě už připravil si ‚velký elixír‘, kterým zlato sobě robí.‘ Víš, že není lehkověrnějších lidí nad zdejší domácí —“

„Ó, to všecko mi na mysli již tanulo,“ mávl mistr beznadějně a mrzutě rukou. „Ale jedné věci, nejpotřebnější k životu nákladnému, se mi již nedostává — peněz, brachu, peněz. Ale ty to víš tak jako já. Žíravé tekutiny v alchymistické dílně i výdaj na dosavadní nákladné živobytí pohltily skorem všecko opravdové a těžce nastřádané zlato mé. Proto chci odtud vyraziti. Snad se nám podaří někde na venkově nějakého bohatšího rytíře pro umění své získati. Jen několik tisíc kop grošů míti v ruce, potom ovšem bych se vrátil sem na Hory Kutny, a pak bych teprve počal rozestírati pevné sítě na vzácné zdejší ptactvo. Jinak s měšcem vyprázdněným je mi tu nesnesitelno a každou chvílí se zmáhá moje netrpělivosť.“

„A přece tu zůstaneš!“ zvolal živě mladý muž a v jeho oku opět šelmovsky zajiskřilo.

„Nemluvme již o tom,“ odtušil mistr. „Jestli se ti na Horách zalíbilo, půjdeme s dcerou sami. Já však bez peněz tráviti tu nechci a nemohu — škoda času. A kde jich pojednou vezmu? Abych se vypůjčil? Od koho? Leda od tebe?! Ubožáka, tobě také dochází! Kolik grošů hotových zbylo do dneška na dně tvého sáčku? Ať jsem hlupec, jestli více než deset — mně však pomoci může jenom deset tisíc kop — — Proto, milý Ondřeji, marny jsou tvoje řeči. Nezdržuj sebe, mne, ni Markytku. Ona má dosti domácí práce a já hledám cosi v mistru Paracelsovi.“

A učený mistr znova otvíral velikou svoji knihu. Mladý medikus, jakoby se ještě naposled chtěl nasytiti pohledem na mrzutosť a beznaději svého otcovského přítele, hleděl na chvíli s úsměvem do jeho tváře.

„Mistře, poslyš,“ promluvil zvolna. „Ty potřebuješ peněz — mnoho peněz, a to proto jedině, abys jimi vyzískal ještě více peněz. Já rovněž tak. Nuže, již vím, jak zaopatříme toto mnoho, abychom s tím pak dobyli ještě více. A nejhlavnější při tom jest, že nebudeme muset z Hory se hnouti ani jediným krokem —“

Vážný mistr již po druhé zavíral sponu své knihy. Sivé jeho očko upjalo se na tvář Ondřejovu, jakoby ji chtělo proniknouti.

„Tos tedy měl za lubem — ty kašparovitý — a proč to neřekneš hned?“ kohoutil se, překládaje nohy křížem.

„Aj, já to také hned z prstu si nevyssál!“ zasmál se po té hlučně pan Ondřej, vědom jsa předem svého vítězství.

„Jen bude-li to co,“ podotkl mistr Švarc s nedůvěrou sobě vlastní. „Nuže, ven s tím —“

„Neřeknu hned,“ smál se pan Ondřej, toče se na svém podpatku. „Namáhej se, milý mistře, jako já, když jsem celou noc o tom přemýšlel Ale pomohu ti aspoň otázkou. Ale dříve, nežli ji vyslovím,“ dodal, obraceje se s čtveračivým úsměvem k dcerce páně Martinově, „chci se zeptati tuto panny Markytky, zdali ji úradou svou v denní práci nezdržíme.“

Mistr Švarc dobře tomu porozuměl, ale rovněž i jeho dcera.

„Však již vidím, že mne chceš odtud vystrnaditi, pane Ondřeji,“ odsekla hbitě a pohodivši vzdorně hlavou, zasmála se. „Hleď, teď schválně nepůjdu. Však si potom s prací pospíším. Proč bych vás nemohla vyslechnouti?“

„Pro mne a za mne, zůstaň si,“ stavěl se pan Ondřej na oko lhostejným, ale potají mrkl na mistra alchymistu. „Ale až bude pan otec broukati, že nejsi s prací svou hotova, nerci, že já jsem tím vinen. Úrada naše ještě dlouho potrvá.“

Dívčina vesele se zasmála, ale než mohla promluviti, pokynul její otec, aby se vzdálila. Všecka její zvědavosť, jakoby rázem potuchnula. Panna Markytka byla zvyklá na jediný pokyn otce svého vždy a ve všem uposlechnouti. Kdyby byl snad řekl: „Skoč do ohně!“ sotva by se dlouho rozpakovala. Vyběhla z jizby a za několik okamžiků zazníval z venčí jasný, zvučný její hlas u veselém zpěvu.

„Nuže, mistře,“ děl nyní pan Ondřej, „prál’s před chvílí, že nikdo z těch, kteří by k alchymii navésti se dali, práh domu tvého nepřekročil. A přece byl aspoň jeden, a tys naň zapomněl. Míním toho mladého rytíře Radolína z Ostrohu. Ten jest, na něhož myslím, a kterýž nám penězi svými chtěj nechtěj dopomůže ke cti a bohatství.“

„Pak chybila mošna měchury,“ zvolal mrzutě a v patrném sklamání mistr alchymista. „Marná řeč o tom mladém bláznu. Vzpomněl jsem naň, ale neuznal jsem ho za hodna ani jmenovati.“

„Jen pomalu, milý mistře. Což neprodal tento mladý muž venkovskou svoji tvrz a všecek statek svůj a neusadil se v městě, aby alchymii volně se mohl oddati? Zanechal hospodaření, dědiny, robotníků, oráčů i sekáčů a chce se naučiti, jak zlato se dělá — ten dobrodušný, lehkověrný, upřímný venkovan! Nuže, a co nejhlavnějšího: všecky peníze, přes padesát tisíc kop českých, které stržil za rytířský svůj statek, má na hotovosti u sebe.“

„Dávno jsem o tom všem přemýšlel,“ usmál se mrzutě mistr alchymista. „Pronikl jsem toho zemana hlouběji než ty. Je upřímný, všecko o sobě vypoví. Marná s ním práce. Proč? Pravda, touží převelice seznati tajnosti alchymie, aby také on dovedl dělati zlato. Ale touha jeho neprýští z pouhé lakoty a z žádosti bohatství k vůli němu samému — a to je pro nás ta chyba. Posedlo ho to a jistě sám neví jasně proč, jako mnozí jiní. Má mladou, hezkou ženu, je nejspíše asi k vůli ní žádostiv cti, lesku světského a slávy, jako všickni tací venkované, kteří vychováni byli v ústraní venkovských tvrzí. Chce se ženou svou užívati kratochvílí nádherných společností a vyrovnati se nejpřednějším pánům — že však nemá tolik peněz, má mu alchymie k nim dopomoci. Naproti tomu žena jeho nechce o alchymii ani slyšeti. Ona větří, že by se groše a dukáty manžela jejího a její hezky zrychla rozkutálely. Ti dva lidé se milují, a ty ani netušíš, čeho taková mladá žena na muži dovede. Navedeme ho nyní k alchymii, ale až bude mět sáhnouti ke svým penězům, žena jeho všemi silami se opře mužově snaze a — na konec zvítězí. Nemám chuti nadarmo se namáhati a šalebnými nadějemi těšiti. Ona má nad ním velikou moc: chtěl rozpůjčiti peníze své pod vysoký úrok, ale ona nechtěla, a tak zůstaly peníze na hotovosti. Bezpochyby domnívá se mladá paní Apolenka, že muže svého pohne, aby znova na venku se zakoupil. Sám mně řekl, kterak mu těžce vyčítá, že venkov opustil a do města se přestěhoval.“

„A přece,“ trval na svém mladý muž, „pravím ti, že netknuté groše Radolínovy mohou býti a budou naše. Musíme však zlomiti moc, kterou sličná paní Apolenka nad mužíčkem svým dosud provodí.“

„To se lehko řekne! Nestav na písku! Ti dva lidé se milují, a to znamená —“

„— že se nemusí tak milovati do smrti. Kde jsou manželé, kteří by po první čas manželství svého nebyli jako dvě hrdličky?“

„Dobrá, ty je rozkmotříš, ale oni za nějaký čas přec jen se usmíří, a pak bude tím hůře pro nás —“

„Nikoli, o tom jsem již přemýšlel. Jejich hněv by musel býti takový, jenž nikdy z prsou člověka nevymizí. Místo věčné lásky, věčná nenávisť! Půjde to, mistře. Slyš, přemýšlel jsem o tom dlouho a dlouho. Potřebuji jen získati obě jejich srdce. Jedno, Radolínovo, pro alchymii, druhé, paní Apolenky, pro sebe. V prvním ty mi pomůžeš a druhé — míníš, že nedovedu? Často jsem docházel k Radolínovům. Vyzkoumal jsem již její povahu, její žaly a stesky na jednání mužovo — a to už je polovina zlatého klíče k jejímu srdci.“

„Ano, ale muž postřehne tvé úmysly a sešrámuje tě nebo tě vyhodí oknem na ulici. Víš, jaký je obr.“

„Vynaložím všecko své umění, aby před časem mne nepostihl. Není nejtěžším úkolem klamati toho důvěřivého, prostomyslného a upřímného venkovana. Až dosáhnu svého cíle, až bude paní Apolenka muže nenáviděti a mne milovati, pak teprve otevru oči jemu, Radolínovi. Opustí svou ženu a zažene ji, neboť jestli ji miloval, bude ji muset navždy nenáviděti a teprve potom úplně a s celou duší vrhne se na alchymii, kterou mu žena dříve zabraňovala.“

„Ovšem, ale dříve než se vrhne na alchymii, vrhne se na tebe, milý brachu, a nebude-li veta po tvé hlavě, kterou ti může roztlouci, bude aspoň veta jistě po vašem přátelství a to navždy.“

„O tom se neklamu, milý mistře. Ale proto jsme my dva umluvenými spojenci. Čím více já budu se od něho vzdalovati, tím více ty musíš se k němu blížiti. Až to pak všecko propukne, řekneš: „Hle, milý Radolíne, jaký je ten Ondřej bídník! Klamal tebe a klamal i mne — chtěl i moji dceř za manželku. Do smrti mi nesmí na oči. Nu, a pak bude ten dobrodušný zeman tak cele tvůj, jako je dnes ženin. Do té doby nesmí vydati na alchymii jediného groše, bylo by to nebezpečno pro naše záměry. Teprve až paní Apolenka bude za horami a on pánem klíče ke svým penězům, můžeš sáhnouti po jeho zlatě. Ono bude všecko tvé do poslední babky!“ A zamlčev se pan Ondřej doložil: „Toť je návrh můj, jak si pomůžeme. Ovšem, jen hlavní věci naznačuji. Vedlejší upraví se samo sebou. Nuže, rci, zda přijímáš?“

Z tváře páně Ondřejovy dávno již vymizel veselý, laškovný výraz. Mistr Švarc ze Švarcentalu dlouho neodpovídal, hledě v zamyšlení před sebe a pohrávaje si sponou veliké knihy, kterou bez ustání mimovolně zavíral a otvíral.

„Bude to věru dlouho trvati,“ promluvil konečně. „Ale budiž, můžeme to zkusiti.“

„Ovšem, snad dlouho, snad krátko. Víš, mistře, že planeta moje miláčkem žen mne učinila. Vše závisí na ctnosti paní Apolenky. Ale byť i srdéčko její bylo diamantové, já je přece provrtám a zavěsím na šňůrku kolem rukojeti svého kordu! Nebyla to první, nebude snad poslední! Uvidíš, že to dokážu! Jen trpělivosť! Nuž, a potom ty tisíce hotového zlata a stříbra z truhlic Radolínových! Pak budeme moci hledati ‚velký elixír‘ dále s dostatkem prostředků, pak budeš moci, mistře milý, plýtvati penězi a vystupovati s nádherou a leskem mezi zdejšími měšťany. Pak přijde chvíle, kdy řeknou: ‚Ten alchymista vystupuje po knížecku. Jak to může dělati? Jistě zlato dovede —‘ a pohrnou se k tobě. Ty pak budeš moci jen škubati zlaté peří těchto ptáků. A až bude ho dosti, hneme se o dům dále, mistře, viď — nuže, na zdar toho podniku!“

A mladý medikus za hlučného smíchu chopil se suché ruky alchymistovy prudce jí potřásaje.

---

1. Perky — jalová ruda.
2. V těch dobách mnozí z hutních úředníků na Horách Kutných alchymií se zabývali.