O podivínech a lidech nápadných/VI

O podivínech a lidech nápadných Antonín Heveroch
V	VI

Údaje o textu
Titulek:	VI
Autor:	Antonín Heveroch
Zdroj:	HEVEROCH, A. O podivínech a lidech nápadných. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 126–159.
Licence:	PD old 70

Přicházíme ku poslední skupině podivínů: podivíni s nápadnými či šalebnými úsudky. Ne všecky úsudky naše mají pro nás stejnou přesvědčivost, zdají se nám stejně pravdivými, jsou pro nás stejně nevyvratitelny. I v hovoru to naznačujeme: o něčem říkáme, jsme nezvratně přesvědčeni, o jiném víme, že tomu tak je, jinému věříme a o něčem připouštíme, že tak to může býti.

Zdá se na prvý pohled, že nejvíc o tom jsme přesvědčeni, co logicky nejvíce je podepřeno; a přece není tomu tak; nejvíc přesvědčen jsem o pravdivosti toho úsudku, jejž v affektu jsem uzavřel, hlavně vztahuje-li se k mé osobě, k mému já. O těchto úsudcích také nejmíň přístupni jsme rozvaze, disputaci. Stačí přehlédnouti na ulici někoho, kdo na pozdrav čeká, nepozdraviti ho, a už je přesvědčen do hloubí duše, že nezdravící nevšiml si naschvál, aby urazil. Nedovolí, aby se mu to vymlouvalo a hned odbude: spíš všemu jinému uvěřím, než že mne nechtěl urazit.

Přesvědčivost svou jeden a týž úsudek nepodržuje stále, nýbrž mění se zase hlavně s náladou. Když krev se usadí, pak mnoho, mnoho sleví se z úsudků, které jsme si o protivnících politických, společenských, vědeckých učinili, ač v době zápasového žáru jsme o pravdivosti jich tolik přesvědčeni. Nejživější přesvědčivost mají úsudky, které vyrůstají jaksi z celého dosavadního myšlenkového fondu a sledovány jsou náladou silně zbarvenou. Názor, učení, věta, o kterou před léty dostalo se do sporu celé lidstvo, za jiných poměrů ztratila na své hloubce, nikdo pro její pravdu se nebije. Pro náboženský výklad, větu prolilo se mnoho krve a přejde století s jinými myšlenkami a nikdo už nebije se pro ni, neuzná ji hodnou diskusse.

Nejpřesvědčivější úsudky nemusí býti pravdivé. Ze dvou úsudků proti sobě ve sporu postavených jistě jeden, ne-li oba, jsou nepravdivý, šalebný, a přece každý z jich zastánců přesvědčen je o jich pravdivosti. Ne pravdivost, ale přesvědčivost získává úsudku bojovníka někdy i celé strany a jen přesvědčivé úsudky mohou býti vedoucími hesly.

Úsudky, které jsou přesvědčivé pro zastance jich, ale nepravdivé, nazýváme bludy (Wahn). Bludů všude dosti na člověka nastrojeno. Bludy jsou v náboženství, v politice, společenském nazírání, ve výkladech vědeckých atd.

Celé učení o šťávách starých lékařů prohlášeno, když nový výklad přišel, za bludné. Myslím, že ani naše theorie neujdou témuž osudu.

O chorobných bludech mluvíme tam, kde z choroby úsudky ty se vylíhly. Celý svět ostatní vidí pošetilost názoru takového, jen nešťastný nositel bludu přesvědčen je o jeho pravdivosti nezvratně.

»Je to tak pravda, jako že jsem«, říkají naši pomatení a odbývají tím každý další o tom hovor.

Nesmíte mysliti, že všichni ti, kdo mají nápadně přesvědčivé, ač nesprávné a chorobné úsudky, jsou u nás. Nikoliv; horobnost jich úsudku zůstává nepoznána, i když jednají důsledně z úsudku toho; žijí ve společnosti a proto třeba je znáti.

Na prvním místě stojí tu žárliví. Žárlivost je strach, úzkost o něco, co nám náleží. Nejobyčejnější jsou ti, kteří přesvědčeni jsou o nevěře chotě či choti. Přesvědčení to je u nich nezvratné, s kým se setkají, tvrdí mu to, stěžují si.

Umějí blud žárlivosti podepřít a poněvadž tvrzení takové páchne trochu pomluvou, najdou mnohého, který jim přikývne, potvrdí a čerpají z toho nový důkaz pro svou žárlivost. Je důležité poznati chorobné žárlivce; ti nejen urážejí, bijí, ale často vraždí!

Z jakých skupin vybírají se žárlivci?

Žárlivci rekrutují se z degenerovaných, z osob s měnivou, nestálou povahou, nakloněných stále k nápadnostem a podivínství.

Znám paní, která byla od jakživa skrblice, samotářská, uzavřená, po 40. roce počala se u ní vyvíjeti žárlivost. Muž velice si naříkal: když šli na procházku, stále ho špehovala, nepodívá-li se na jakoukoliv ženštinu nápadně. Manžel vedl si velmi opatrně a přece po každé takové procházce byla doma hádka, že tu či onu dámu příliš uctivě pozdravil, že se při tom usmál atd. Poněvadž manželu v úřadě byl podřízen i ženský personál, měla ovšem příležitosti ku podezřívání dost a dost. Za dveřmi naslouchala, strojila mu chytlavé otázky, jen ze žárlivosti. Žárlila ne na jednu osobu, ale na každou ženskou bytost, ať byla stará či mladá, hezká či ošklivá. Později ve své žárlivosti stala se bezohlednou k okolí. Nezasloužené výčitky činila muži i za přítomnosti dětí, jež popouzela proti otci a zabředla do surových a hrubých hovorů. Nepila nikdy.

Trélat vypráví více případů žárlivosti. M. J. 30tiletý vzal si krásnou paní 20 roků starou. Oba byli zámožní. On trápen byl žárlivostí už za svobodna, než čekalo se, že po sňatku věc se obrátí. Zatím přišel opak. V každém bývalém příteli svém hledal soka a svůdce své ženy. Paní jeho marně byla nejvýš opatrná a nikdy sama nevycházela. Když s někým tančila, žárlil na ni, když zpívala čí na klavír hrála a pochvalu stržila, už zas zlobil se: »jakým právem cizí tleskají zpěvu mé ženy!« Ani před společností nedovedl žárlivost utlumit. Vyvolal srážku s mladým mužem a došlo k souboji, ve kterém utržil lehkou ránu.

Paní pro jeho žárlivost zřekla se vší zábavy a opustila s ním Paříž. Po roce novým podezříváním ji soužil, hrubě jí nadával, že v domě ženichy skrývá. V noci vstával a dům prohledával. Žárlivost rostla. Tloukl potom paní svou, až odešla k matce. To ho trochu schladilo. Z manželství narodily se dvě dítky. Byl přesvědčen, že mladší není jeho a vyhrožoval proto paní své, že je zabije. Vzala muže na cesty, aby se uklidnil. Vrátil se však horší a trpěl již hallucinacemi. Slyšel, jak nápadníci jeho paní z pod podlahy se mu vysmívají.

Jinak správně ještě šel za svým povoláním, a nebýti veřejného výstupu, nikdo by ani netušil, že trpí takovým chorobným bludem.

Paní V. je 50 r. stará, ženou stejně starého muže; hotoví v Paříži tobolky. Dvě dcery z toho manželství léčeny byly v Saipétriéře, jedna pro hysterii, druhá pro melancholii. Obě roznemohly se pro událost, jež rodinu jich stihla. Otec byl totiž obžalován, že chtěl znásilnit mladší, sotva 15letou dceru.

Zatčen byl na udání vlastní ženy. Byl nevinen; vše způsobila žena, jež byla povahy zasmušilé, žárlivé, nenávistná a mstivá, a jež od počátku jen nešváry v rodině tropila. Udání provedla ze žárlivosti.

Trélat vypravuje o podobném případu, kde paní stále podezřívala muže v žárlivosti ze styků s vlastní dcerou, a každé maličkosti užila za důkaz proti muži. Schválně chodila poslední spát a kus šatstva dceřina hodila k šatstvu mužovu a ráno těm, kdo dřív vstali, ukazovala na podezřelost toho nálezu; prádlo dceřino tajně podstrkávala do postele mužovy a ukazovala pak to ostentativně členům rodiny. Nešťastnice pocházela z rodiny, v nichž bylo více členů choromyslných.

Mezi degenerované patří i nemocní s hysterií. Ti v lásce nejrůznějším podivínstvím trpí. Ovšem, že i žárlivost často jimi lomcuje. Jest zajímavé, že paní, která co do věrnosti nepatří mezí úzkostlivé, často muže nedůvodně podezřívá a naň žárlí.

Znám paní, se kterou muž nemohl do společnosti, ani do divadla. Stále žárlila, jak se upřeněji zadíval na jeviště, už ho podezřívala, že je zamilován do té či oné herečky. Nestrpěla, aby se po někom ohlédl, každý výklad byl marný a takové nevinné ohlédnutí se buď veřejnou hlasitou hádku mělo za následek, anebo z pravidla šla domů.

Nejdůležitější je znáti nebezpečnou žárlivost u pijanů. Jest až hanba, jak málo o tom společnost ví! Co týrání zkusí mnohá nevinná paní od opilce pro žárlivost jeho, co zkusí úšklebků v sousedstvu, které ve zlomyslnosti sousedské vychází od nesprávné věty: »Pro nic by to také neříkal!« Okolí z pravidla si vše převrátí. Začne se s jeho žárlivostí, věří jí a už omlouvá pijáka: »Pije, protože má nehodnou ženu« a omlouvá vinníka a všecko zlo uvaluje na bedra nevinné paní.

Mnoho bídy, trýznění, pomluv a ran, mnoho vražd i žaláře by si společnost ušetřiti mohla, kdyby jen viděti chtěla, že taková žárlivost líhne se z pijanství. O kom se ví, že pije nemírně a ženu svou žárlivostí že týrá, pro toho je svrchovaně na čase, aby dán byl do ošetřování ústavního; ta neznalost těžce se mstí: odnáší to z pravidla ubohá paní zákeřnickým zavražděním.

Nebudu Vám schválně uváděti doklady pijanské žárlivosti u našich nemocných, řeklo by se: a to jsou již choromyslní — uvedu Vám několik příkladů z denních zpráv, které jsem během roku sebral. Uvidíte z toho, jak málo — bohužel — o věci se ví.

U soudu považováni jsou za hrubé zločince, kterým trest se vyměří podle sazby zločinecké a ne vzhledem k jich nebezpečnosti.

»Nár. Listy«. 13./9. 1900.

1. Bývalý domkář Ant. Billig, 61 lety z Heidemühle, vystřelil včera o polednách z revolveru na svoji manželku, nesoucí z hostince jídlo pro své zaměstnavatele. Když žena skácela se na zem, zastřelil Billig sám sebe. Jeho žena, s níž byl rozveden, je těžce raněna. Čin svůj spáchal Billig, který oddán byl pijáctví, ze žárlivosti. Měl kdysi dosti značné jmění, za krátko je však prohýřil.

2. »Zavraždil ženu ze žárlivosti« ^[1] Manželé Bartlovi žili spolu delší dobu již ve vzorném míru. Manželství jejich požehnáno bylo čtrnácti zdravými dítkami a patnácté měla Bartlová právě poviti.

Před několika měsíci počal se Bartl domnívati, že má příčinu, aby byl žárliv na svou manželku; neboť tato prý v posledním masopustě stýkala se často s jistým mladíkem, což však nebylo pravda. Každý, kdo znal Bartlovou, líčil ji jako vzor hodné ženy: byla velmi pilná a pořádná v každém směru. Přes to však v posledních dnech spřádal s ní manžel neustále půtky a hádky, takže ustrašená žena, jakoby v předtuše své smrti, pravila dva dny před osudnou nocí k svým sousedům, že kdyby v noci zpozorovali něco podezřelého, aby jí přispěli na pomoc, že je o to snažně prosí. Ve středu večer ulehli manželé Bartlovi jako obyčejně v časných hodinách večerních. Asi po hodině povstal Bartl s lože a přiblížil se s ostrým nožem v ruce k posteli své ženy. Než nebohá žena učiniti mohla aspoň jediný pohyb ke své obraně, rozehnal se muž a bodl ji nožem do krku. Ostřím nože zasáhl jí žílu a prořízl ji. Smrtelně zraněná nešťastnice měla ještě tolik síly, že povstala z lože, když muž odskočil, a zvolala na svou patnáctiletou dceru: »Pro Boha, musím zemřít!«

Mezi tím vysel vrah ven, probudil sousedy a ukázav několika mužům zkrvácený nůž, vyzval je, aby šli pro lékaře a celníka, byl prý zde nějaký »zatracený lump!« Chtěl tím říci, že někdo píchl jeho manželku. Současně chtěl též dát sousedům vražedný nástroj, který však nikdo nechtěl přijati. Bartl na to pravil: »To si ho nechám, budu ho snad ještě potřebovati.« Potom odebral se k své matce a pravil jí, aby odvedla do svého bytu dítky, načež vrátil se na jeviště krvavé události. Nebohá žena zatím zemřela vykrvácením. Bartl byl pak celníkem zatčen a dopraven do vazby k okresnímu soudu ve Šternberku.«

3. Národní Politika ze dne 25./4. 1900. »Zastřelil ženu svou ze žárlivosti. Průběhem dnešního přelíčení dokázáno nade všechnu pochybnost, že jedině žárlivost vtiskla nešťastníkovi smrtící zbraň do ruky. Zároveň pošínut hrozný povahou případ obžalovaného do stadia daleko příznivějšího, než-li jak v žalobě uvedeno. Dokázali totiž svědkové, že Ryznar si někdy přihnul, ale jinak byl to člověk poctivý a vážený. Se svými spoluobčany i rodinou žil ve shodě nejlepší. Manželku svou miloval vřele, o čemž dnes z úst mnohých svědků podány tklivé důkazy. Teprve od podzimka min. r., kdy provdal svou dceru za rolníka K., stal se zasmušilým.

Nikdo nevěděl, co svírá jeho srdce, Ryznar nikomu se s tím nesvěřil. Až jednoho dne odhalil nitro své příteli svému, nadučiteli p. H. »Pane nadučiteli, to je něco hrozného, ten zeť mně vrazil červa do hlavy. Moje žena je mně nevěrnou«. Při tom nešťastník držel si oběma rukama hlavu a naříkal ustavičně. Na zlost pil a také jiným lidem se svěřil. A ti, ačkoliv znali jeho slabou stránku, ještě jej popuzovali a vyprávěli jemu všelicos.

A Ryznar věřil všemu a trápil se ještě více. Konečně podlehl v zoufalé chvíli rozvířeným myšlénkám a když žena šla poklízet dobytek, nabil revolver a nepozorovaně vyplíživ se za ní, ranou dobře mířenou usmrtil tu, se kterou plných 25 roků žil ve shodě nejlepší a lásce nejupřímnější, Prý hrozný červ žárlivosti tak se zahledal mu do hlavy, že ani nevěděl, co dělá. — Ryznar uznán byl vinným zločinem zabití a dle vyšší sazby odsouzen k těžkému, posty a ve výroční den činu tmavou komůrkou zostřenému žaláři v trvání dvanáctí roků.«

Ještě strašněji čte se soudní referát o Stejskalovi v »Nár. Politice« 29. května 1900.

Zajímavá a charakteristická pro vraždu žárlivého alkoholika je ta lhostejnost jeho po činu. Někdy sám první hledá pro ní pomoc, někdy hloupě se vymlouvá, někdy usne. Je vidět, že nezná dosah svého jednání.

V beletrii pěkně popsali žárlivost pijanů Gorkij, Tolstoj (Kreutzerova sonáta;, Maupassant (L'ivrogne). I Tolstojův i Maupassantův žárlivec po vykonané vraždě vedou si klidně a usnou.

Žárlivost chorobná nemusí býti jen v lásce. I mezi dětmi vyvinouti se může chorobná žárlivost. Descuret vypráví o 12letém děvčeti, které ze žárlivosti udusilo svou mladší sestru, jež byla v kolíbce, tím, že vecpalo jí svíčku do úst a ucpalo ústa i nos popelem.

Mladík 16letý ze žárlivosti otrávil sestru 2měsíční.

O žárlivosti 7letého Gustava G. vypráví také Descuret: Nápadně hubnul, byl stísněný a bez ducha. Na naléhání přiznal se: »Mám těžkou bolest, doma nemají mne rádi, a posýlají mne jen proto do školy, aby všecko mladšímu bratru dáti mohli.« Žárlil, že matka kojí jeho ročního bratra.

Se žárlivostí je příbuzná závist, v tom, že při obou strachujeme se o cosi nám cenného. Při závisti závidíme cenné, jež je cizím majetkem, při žárlivosti bojíme se o své. Závistníky najdeme u lidí sobeckých, ctižádostivých, u nespokojenců. Závidí se nejvíc to, po čem se touží. Závist roste ze sebepřeceňování. »Dvě krásné ženy sotva jsou přítelkyněmi a shodnou se sotva ve svých nárocích. — Komandant sotva je spokojen s komandantem, poněvadž jsou oba dva velcí.« (Fléchier), »Le potier est l'envieux du potier«, dí franc. pořekadlo. Nejvíce závistníků najdeme mezi literáty, umělci, advokáty a lékaři. Invidia medicorum pessima. Medicus medicum odit.

Závistník nemůže těšit se z cizího štěstí, už myšlénka, že jiní šťastni jsou, ho dusí. Nesnese, aby kdokoliv jiný se povznesl, a proto oslabuje zásluhy jiných. Závistník neštítí se při tom nejhanebnějších prostředků.

Že dva hypochondři závidí si útrpnost, kterou vzbuzují, jsem již řekl. Kahleis uvedl hypochondra, kterého závist obchodní z hypochondrie vyléčila.

Velice blízko k našim nemocným stojí již podezírači. Ti chovají se stále nedůvěřivě k jednání jiných. Za všim čenichají podskok a nástrahu. Nevinný projev vykládají si, jakoby se byl prozradil takový domělý nepřítel. Když jdou po ulici, zdá se jim, že k vůli nim se lidé otáčejí, hovor na ně padá, když někdo si odplivne, že je tím chtěl uraziti atd., každé jednání jiných je jim podezřelé, záhadné, tajemné; podezírají okolí, že se jim stále zastírá, cos proti nim kutí. Nikdy nezdá se jim dosti bezpečno, aby věřili. Otázky uměle nastavují, aby se podezřívaný podřekl. Dvéře zalepují papírky, aby přesvědčili se, že nikdo k nim v noci se nevkrádá.

Pěkný případ chorobné podezíravosti vidíme v Moliéreově lakomci. Pořád se otáčí, vyptává na okolí, čenichá, nechce-li ho připraviti někdo o peníze.

Nedůvěřivost a podezíravost z pravidla souží staré pány. V mladých vidí jen nedočkavce na jich odstoupení číhající, a v každém nevinném návrhu, názoru, již čenichají zasahování do vlastních práv. —

Přicházíme k podivínům, kteří tvoří typy a u nichž abnormalita snad ve všech stránkách duševních je vyvinuta.

Na prvém místě stojí dobrodruzi. Všední pravidelný život je jim nudný a těžký, touží po životě pohnutém, trochu nebezpečném, ve kterém se kráčí na srázu. Hleděti stále v tvář nebezpečí je láká, lahodí jim. Vagabunda dusí, že je přilepen na jednom puntíku světa, dobrodruha dusí pravidelný život. Zápas má přednost u nich před pravidelným, pohodlným životem. Trochu obtíží, bídy ba i smrti se nebojí, aspoň nemyslí na to; jsou přesvědčeni, že to »vždy nějak dopadne.«

Znám spisovatele, který zaběhl si do světa pro dobrodružství. Sel pěšky do Říma a nevadilo mu toulat se tam v rozedraných šatech. Věděl, že trochu šatstva u přítele se vypůjčí a cestu zpět že provede lacino postrkem. Dostal se tak do Prahy a po roce hnal se za novým dobrodružstvím do Španěl a potuloval se po pobřeží středozemního moře.

Cestovatel do neznámých končin musí míti v sobě trochu touhy po dobrodružství. Dobrovolníci cizinecké legie jsou většinou dobrodruzi — naděje na události je láká.

Takovým neklidným dobrodruhem byl český spisovatel Havlasa. Vystudoval gymnasium v Budějovicích a odešel do Prahy na obchodní školu. Dlouho nevydržel. Touha po dobrodružství vehnala ho k divadlu. Nemaje nadání hereckého byl nápovědou, ale za to spisoval. Když poznán byl jeho talent spisovatelský, zaopatřeno mu bylo místo účetního v cukrovaru. Pravidelné povolání se mu hnusilo, opustil je a zašel na Šumavu. Tam psal. V roce 75. vydal se na bojiště turecké, bojoval pro bratry slovem i mečem. Přišel do Prahy si odpočinouti, ale brzo odešel do Paříže a zas do Prahy se vrátil. Za tím vznikla válka rusko-turecká. To ovšem vylákalo Havlasu na bojiště. Bojoval jako dobrovolník, až choroba tělesná z válečných námah zlámala mu zdraví. Zemřel tam ve vojenské nemocnici.

Jeden z našich nemocných má také pohnutou minulost. Pracoval a podniky úspěšné zakládal v nejrůznějších koncích světa. Ve válce francouzsko-německé byl dobrovolníkem, pak byl po bitvě u Orleansu zajat, a držán v německé pevnosti. Tam platnými službami získal si důvěru, až — utekl a to znovu na bojiště, bojovat na straně francouzské.

Jan Lucemburský byl takovým lovcem dobrodružství.

Ovšem nesmíme z kruhu zámožnějších hned již vše za dobrodružství prohlašovati, poněvadž divočejší spůsob zábavy u nich zastupuje tu naši zábavu prostinkou.

Arciť mnohé zábavy, v jakých leckterý šlechtic si libuje, zůstávají pro nás nepochopeny. Jaká je to zábava, zavézti svojí paní v kočáře do rybníka, nevím, jako sotva zdá se mi přiměřenou zábavou zvrhnouti nevěstu do hlubokého rybníka, aby se mohl ukázati neohroženým zachráncem života.

Čtou-li se životopisy králů, ať jsou to římští císařové či některý král z doby novější, najde se nejrůznějších podivínství a ztřeštěností, ale najdou se u nich i určité známky duševních chorob.

Potrhlí říkáme těm, kdo mají v jednání svém plno malých nedůsledných nápadností a zvráceností. Vznětlivost náladová je z pravidla u nich druhou známkou. Jako nám zůstává nevysvětlitelnou záhadou jich zvrácené chování, tak i jich skoky v barvě nálady jsou nám záhadny. Přece však jednání jich není tak bezdůvodné. Buď se opírá o náladu labilní neb o celou řadu podivínských názorů, jež řídí jich jednání, s nimiž však oni nikomu se nesvěřují. Z mnohého potrhlého člověka spřádáním různých těch podivínských nápadů vyvine se v pozdějším životě paranoik, nemocný s bludy.

Znám výborného takového podivína z dřívějších dob. K., rukavičkář, byl zuřivým ochotníkem. Nedostal-li roli, na kterou se těšil, rozbil obyčejně každé představení. Ani ostatní interpreti nehráli mu po chuti. Při zkouškách jim nahlas nadával, když deklamovali své úlohy.

Když k němu přišel někdo pro rukavice, (šel tam každý, nebylo v místě jiného rukavičkáře), začal se vyptávat, jak se mu líbilo poslední představení. Hrál-li v něm, mluvil o sobě nadšeně, nehrál-li, začal nadávat. Nejdříve přiskočil ke dveřím krámu a zamkl, aby tam nikdo nemohl. Jda od dveří, kašlal už v pose starého Rychnovského a po několika větách monologu z »Mlynáře« podíval se vítězoslavně na zákazníka a řekl: »Takhle se hraje »Mlynář« a ne jako ten nafoukanej X. y., ten člověk neumí ani kašlat.«

Nikomu nedal to číslo rukavic, o které si sám řekl. Stejně paní purkmistrové jako poslednímu gymnasistovi říkal: »Daj' sem tu pracku. Voni že by měli 6? Takhle O a Y a jim praskne, ale ne mojí vinou! Takovéhle rukavice neprasknou snadno« a začal jeden pár ždímat a natahovat, předstíraje napjetí sil, při kterém rukavice nepraskly. Setrval-li někdo na svém čísle, raději mu rukavice neprodal, aspoň 1/2 čísla s ním musil usmlouvati.

Zvláštností jeho bylo, že z pouhé záliby a sportu pořizoval si nejen kostýmy pro historické role, ve kterých hrál, ale i pro ostatní osoby téhož kusu, ba i pro »lid« a zbrojnoše. Na obchod s kostýmy nebo půjčovnu neměl živnost rozšířenou, také nechtěl nikdy tyto kostýmy ani ochotníkům půjčit.

Večer někdy se do toho oblékal a oslovoval ženu jako král, kníže, rytíř, šenkýř atd., mezi tím, co se žena zlobila na muže — blázna, který tolik peněz vráží do barevných cárů.

K těm potrhlým patří různé typy podivínské, kteří pod heslem podivíni ve společnosti jsou známi. Nápadní jsou zálibou ve zvláštní ústroj. Nosí částky oděvu, které nikdo nenosí. Jiní napadni jsou strojenou chůzí.

Zajímavá je skupina těch podivínů, již tvoří si svůj zvláštní sloh a slova. Mohl bych uvésti krásný příklad, ale nedá se všecko citovati, musíme pamatovati, že by dotyčný člověk mohl se to dovědět a pak by ho to bolelo.

Tím ovšem připomínají naše paranoiky, kteří pro svá zvláštní pozorování tvoří si zvláštní slova, jimiž se později hovor jich stává nesrozumitelným.

Potrhlí a podivíni těchto skupin stávají se brzo předmětem pozornosti i posměšku společnosti. Jsou to šaškové společnosti.

Tím že společnost je na své šašky pasuje, podivínství jich znamenitě bují. Mnohý takový podivín-šašek při svém podivínství tolik prozíravosti si umí udržet, že nahlédne, jak dobře šaškovstvím se uživí, i přidává pak a přehání své podivínství.

Takové pěstování šašků z podivínů nevyjímá se nikdy příliš ušlechtile, ale mnohdy tomu, kdo do zákulisí, do duše dívat se umí, objeví hodně trapné tragiky.

Znám případ jeden dosti trapný. Professor X. v Praze stal se brzo známou postavičkou veselých kruhů, tím, co všecko dá si namluvit. Dávali mu dostaveníčka s baronkami a kněžnami, posýlali ho na zalétné cesty k předstíraným milionářkám mimo Prahu, atd. Když se tak as půl léta společnost jeho lehkověrností bavila, donesen byl nešťastný professor do nemocnice a umřel tam nádorem mozkovým! Kdybychom uměli poznati, že mnohý ten šašek jen tím se šaškem stal, že náhle projevuje defekty inteligence, a pomyslili, co za tím může vězeli, snad by přestala se jim společnost smát, a začala by je litovat!

Šaškové, kteří úlohu svou celý život hrají, jsou z pravidla slabomyslní. Dokud obce naše neznaly výhody ústavů pro choromyslné, v nichž zajistí se nemocní nebezpeční majetku či životu, měla skoro každá obec svého slabomyslného šaška.

Úlohu šašků hrají často i podivíni či potrhlí, u nichž všecko jednání plyne z různých bludů, z pravidla ani nepozorovaných.

Praha měla vždycky známou nějakou figurku takového podivína šaška.

Všude vypráví se o zpěváku »Ispahánu« s kudrnkou vlasů na hlavě, na níž stejně si zakládal, jako na své čisté a bezúhonné, bohužel často hostmi potřísněné košili.

Slavným byl mezi návštěvníky pražských kaváren »prof. Macák« (recte flašinetář Hais). Ten vymyslil hluboké tajemství a nikomu je nesvěřil, jak dá se předurčiti, narodí-li se komu syn či dcera.

Pro tajemství to domníval se, že volán bude do rodin šlechtických i královských. Za tajemství to dostalo se mu od veselé společnosti diplomu, na kterém si tolik zakládal. Diplom zněl:

»Nejvyšší rada učenců v zemích a královstvích na říšské radě nezastoupených jmenuje tímto pana Františka Macáka profesorem a doktorem vědy a poukazuje témuž počínaje dnem 1. ledna 1883 u první pokladny v Praze ročních 2000 zl., splatných proti kolkované kvitanci v měsíčních předem jdoucích lhůtách. Z rektorátu nejvyšší rady učenců ve Vídni 5. listopadu 1892. Za pařížskou akademii Senoir, tajný sekretář; Vahel, odborný přednosta, Kolarz, präses, — a Kulička — pedela. Diplom opatřen je velikými pečetěmi, z nichž jedna má nápis »Velký generální sněm celé Evropy«, druhá, připevněna na zelené šňůrce, je těžká pečeť s nějakým záhadným nápisem… Těch ročních 2000 zl. nedostal, ale přišel, když sestárl a seslábl, k nám, kde poznána slabomyslná paranoia, a tam umřel. K smrti jsem ho dochoval, ale tajemství mi nesvěřil.

Tito podivíni-šaškové 'mají chuďounké sebevědomí, těší je hráti úlohu směšnou. Někdy ovšem proto, že je to živí. Proti nim postavíme si lidi nápadné jich hrdostí.

Hrdopyšství záleží v přehnaném přeceňování sebe sama, provázeném snahou vynášeti se nad jinými. S nimi sousedí ješitní, kteří touží jen po chvále, jen po tom býti obdivováni. Mezi hrdými a ješitnými dá se nalézti dosti typů.

Ne každá hrdost je podivínská — naopak je nutná pro každého — jen kde je přehnána je nápadnou. Muži spíše jsou hrdí, ženy ješitné. Národové mají různý typ hrdosti. Napoleon řekl: »První třída u Angličanů má hrdost, u Francouzů na neštěstí jen ješitnost«.

Hrdopyšstvím známi jsou v dějinách mnozí a mnozí. Nabuchodonosor není spokojen s poctami královskými, žádá si pocty božské. Philipp Macedonský, aby nezapomněl, že je princem této země, dal si opakovati každý den: »Pamatuj, že's člověk!« Alexandr, když dobyl říše perské, začal hanbiti se, že je z krve královské a chtěl, aby vzdávala se mu pocta, jako synu Diovu. Domitian nedovolil, aby se mu stavěly na Kapitolu jiné sochy, než zlaté a stříbrné, žádá, aby zván byl: Pán a bůh.

Paní Ducrestova vypráví o herci T…, který zván byl na hostinu k velmi bohatému bankéři pařížskému. Hovořilo se jen o něm, což velice mu lichotilo, ač byl vedle své uměleckosti i velice vzdělaným. Sám vypráví o své cestě v Belgii a prvém setkání se s králem Vilémem takto: »Spozoroval jsem, že J. V. bylo v nesnázích přede mnou, uchváceno byvši mojí reputací; než dal jsem si tolik práce mluviti s ním laskavě.«

Naši paranoičtí císařové mají také značnou porcí osobní hrdosti. Jeden z našich nedovolí, aby vstoupilo se bez jeho dovolení do pokoje, a když cizí tam vejde, umí se hezky zhurta osopit. Posledního, kdy vyplácí se opatrovníkům gáže, je celý den nakvašen a kasá se na nás, jak můžeme se odvážiti vyplácet peníze, když on k tomu nesvolil.

Záliba pro cokoli stupňuje se u některých v přehnanou míru, v nadšení.

Tak líbí se některým hudba, divadlo, umění, věda, politika, ale jiní jsou pro to či ono nadšeni. Již promluvili jsme si o přehnané a chorobné zálibě ve sbírkách, penězích, hře, nakupování atd., než tu sotva kdo by mluvil o nadšení. Přehnaná záliba pro vyšší výkony duševní dělá nám nadšence. V politice a náboženství nazýváme je fanatiky.

Descuret uvádí případ učence Mentelliho, nadšence studia. Vzdal se každého pravidelného úřadu, že tím ztrácel čas pro studie, jimž tolik byl oddán. Byl vzdělán ve vědách všech, znal latinsky, řecky, uhersky, hrvatsky, arabsky, sanskrit, persky, čínsky, německy, italsky, anglicky, francouzsky. Přátelé jeho nabízeli mu stolici professorskou, ale odmítl to, jen aby mohl studiím vlastním čas věnovati. Bydlel ve starém baráku a vycházel jen jednou týdně dávati hodinu, která ho živila. Studoval 10 hodin denně, aniž tím jeho zdraví trpělo. Při tom byl nápadným samotářem, zanedbával zevnějšek. Když přátelé snesli mu šaty, aby se strojil přiměřeně svým vědomostem, dlouho jich nenosil. Umínil si, že je prodá a za peníze koupi knih pro své studium. Šaty složil do vaku a nesl ve svém původním ošuntělém úboru k vetešníkovi. Ten přihlížeje k jeho zevnějšku, domníval se, že jistě obleky ukradl a dal ho zatknouti. Týden zavřen byl pohromadě s vagabondy. Neprotestoval a nenaléhal na své propuštění, naopak přiznal se, »kdyby dali mu oddělené vězení a knihy ku studiu, nechtěl by nikdy opustiti místo to, kde dostával vodu a chléb zdarma«.

Když svou jedinou hodinu ztratil, žádal o místo v ústavě. Chce prý jen trochu výživy a kout, kde by mohl spáti, peněz nežádá.

To je takový nadšenec — fanatik studia.

V umění je podivínů nadšenců takových víc než mezi učenci. Vzpomeňme jen historií a běd kočujících herců, co snesou ve službě takového nadšení. Je to pud, který se dědí. Znám herce, který utekl rodičům z povolání za divadlem a jeho synek zas opustil studie proti vůli otce-herce a utekl ku kočující společnosti. Herecká krev!

Mezi nadšenci a fanatiky dá se vybrati různých typů, na př. podivíni se zálibou stále uvažovati, přemýšleti o pojmech metafysických (mezi klášterníky i zatvrzelými samotáři jest jich dosti), podivíni nadšení pro rozumkování a hloubání (toto nadšení jest přirozené v době dospívání pohlavního, ale často zvrhá se to v chorobu duševní hebefrenii). Tito stále rozumují a uvažují, jak svět spasit. Jeden z našich nemocných poznává po těch myšlénkách, že je zvláštním vyvolencem božím.

K nim řadí se podivíni pedanti.

Jsou podivíni nadšeni pro básnické umění, a celý ostatní svět je jim bezcenný brak.

Sem patří i nadšení obdivovatelé přírodních krás, kteří stále v přírodě se toulají a zanedbávají praktický život. Z nich jsou nadšení cestovatelé do krásných krajin.

Nadšení obdivovatelé umění malířského, sochařského i dramatického stávají se nápadnými svými zálibami a často jmění všechno v tom utopí. Jsou nadšenci a fanatikové myšlének politických a sociálních problémů. Kolik existencí vyžádalo si toto podivínství! Mezi mladými muži nejvíc najde se nadšenců pro reformy — reformátorů či reformátorských nohsledů.

Nesmíme dívati se na anarchisty činu jako na hrubé zločince. Jsou to otroci nesmyslné myšlénky, touhy po absolutní individuální volnosti a svobody. Myšlénka ta jak blud hnízdí v jich podivínské, abnormní duši, pro ni, jako naši paranoikové pro jakýkoliv blud, vraždí a obětují vlastní životy. Lombroso napsal o nich studii a věda začíná se otázky všímat. Jest nejlepší prostředek proti anarchistům, studovati anarchisty. Ukážeme-li, že jednání jich vyplývá z nesprávného, chorobného názoru, víc pomůže udusiti nešťastné poblouzení, než trest smrti, který dodává poblouzení jich jen glorioly mučednictví. Naši paranoikové, druh druhem pohrdá a pokládá jeho bludy za pošetilé.

Naši císařové posmívají se navzájem svým majestátům a uznávají je útrpně za poblouzení. Jakmile se srazí anarchistovi aureola mučednictví a prohlásí se za poblouzence, už ztratí na přitažlivosti !

Známi jsou fanatikové náboženští, již zavrhují každou práci a celý život stráví jen na modlitbách. V náboženském fanatismu dají strhnouti se až ku bezohlednostem a surovostem.

Známé je nápadné i bezohledné pobožnůstkářství u některých epileptiků.

Do skupiny nadšenců a fanatiků náleží i fanatikové pořádku, puntičkáři.

Rabelleau znal člověka, který vstával pravidelně o 4 1/2 h. ráno a procházel se přes 5. hodinu, ať byl mráz jakýkoli, ať pršelo. Určil si procházeti se každý den zrovna míli. Na zdi psal si křídou, kolikrát obešel a nezastavil se, až délka procházky byla ta, kterou si ustanovil. Spát chodil v 8 hodin. Po 30 let při nepevném zdraví podnikal pravidelně procházku tu a nevynechal ji ani jeden den; když tma ještě byla, nosil v ruce svítilnu a když byl prudký liják, v druhé ruce deštník.

Descuret vypráví o jednom takovém fanatiku pořádku, kterému přezdívali; »l'homme a la minute«.

Po 50 let svého života vstával v zimě v létě, ať byl zdráv či churav, důsledně v 6 hodin. V 6 1/2 šel do svého kabinetu, tam vyškubal si vousy místo holení a myl se. Jedné a téže vody používal na obličej po celý týden, druhý týden byla určena na ruce a pak jí zaléval květiny. Nedovolil ženě, aby něco změnila na tomto pořádku a hospodárnosti. Stejně důsledně bral si čistou košili vždy v neděli, kapesník jednou za 14 dní a kravatu na nový rok.

Když toaletu ukončil, stál plnou hodinu nad plivátkem, čekaje, až vyčistí se jeho průdušky. Přesně v 8 hodin snídal. Pil kávu a k ní tři tartinky: nesměly být ani tlusté ani tenké, ani dlouhé ani krátké, ani široké ani úzké a nesměly vážit ani víc ani míň než 125 g. Potom tři hodiny ve svém pokoji rovnal a pořádal listiny, knihy a nábytek. Před 11. šel do kostela, vrátil se ve 3/4 na 1. a četl do 2 hodin bez 10 minut. Těch 10 minut měl volného času. Při obědě, který sestával z polévky a dvou jídel, vytáhl kus papíru, který měl zabránit, aby vidlička ubrus nepomazala. Potom papír byl uložen k jiným ještě účelům.

Po obědě, ať byl čas jakýkoli, šel na procházku do zahrady Luxembourské a to vždy chodil jen v aleji »des Veuves«. Domů vrátil se ve 4 1/2, vždy stejnou cestou. Potom četl hlasitě až do večera, když chraptil, co na tom — pořádek to předpisoval. Do postele uložil se vždy v 9 hodin. Stejně přísný byl v pořádku svého těla.

Nemoc, ani smrt ženy jeho, ač ji miloval, pořádek mu neshatila. »Musí zemřít«, říkal, »poněvadž je stará, a před smrtí obyčejně se stůně«. Poslední noc dlel u ní; v tom na hodinách uhodila devátá; rychle běžel do postele a určil jen sluhovi, aby ho zavolal, až bude umírat. V 11 hodin zbudili ho, ustrojil se a odříkával u ní modlitby umírajících. Jak zemřela, šel si lehnout, spal klidně jako jindy. Když sám se roznemohl, s klidem díval se na blížící se smrť, dal rozkazy o vlastním pohřbu a jak přesně žil, tak i zemřel — zrovna v 9 hodin večer.

Z nápadných nejzáhadnějšími jsou i ti, kdož utracují svůj vlastní život s úmyslem zničiti jej ^[2] — sebevrazi.

Sebevražda zajímala od jakživa lidstvo a hledalo se vždy, kde leží příčina sebevraždy. Buď jest příčina ta v individuu, či okolnostech. Kdo si všímá více individuality, najde důvod v individuu: choroby, affekty, dědičnost, zatíženost, podivínství atd. Sociologové statistikami zas dokazují, že více z okolností společenských líhne se sebevražda. Kde bouřněji proudí život, je více sebevražd.

Pravda bude uprostřed. Individualita i okolnosti zvláštní plodí sebevraždu. Čím odchylnější individualita, tím méně zvláštních okolností třeba, aby ku sebevraždě došlo. Melancholik sahá si na život i za normálních poměrů společenských, počestný muž a zdravý dosud končí sebevraždou, když nešťastnými okolnostmi i jmění i čest ztratil.

Není času povídati vše, co o sebevraždě by se povídati dalo a je napsáno. Uvedeme si jen nejnápadnější ze sebevražd: sebevraždy hromadné. Jako jsou epidemie chorob duševních, epidemie zločinů, jsou i epidemie sebevražd.

Případů takové hromadné sebevraždy jest uvedena celá řada. Legoyt udává: v Číně skončilo sebevraždou 500 filosofů školy Confuciovy, poněvadž nechtěli přežíti ztrátu svých posvátných knih, jež na rozkaz císařův jim byly spáleny.

O podobné hromadné sebevraždě čteme v Annales med. psychologique r. 1897.

U Tiraspolu nalezli 17 mrtvol poustevníků, již žili v Tarnovce a ztratili se, jakož i 30 ostatních. Byli zazděni v podzemní jeskyni a zatčený mnich Kovalev přiznal se k činu, jenž stal se po jich přání. Odhodlali se k smrti té, aby očistili se z hříchů před koncem světa, jejž z ohlášené komety tušili. Kovalev oznámil na další doléhání, kde je zavražděno 10 jiných jeho druhů a jich mrtvoly také nalezeny byly.

O jiné sektě sebevražedné čteme:

V Kazani jest sekta, jež domnívá se, že je záslužno před Bohem zemříti udušen, tím že někdo přitlačí mu polštář na ústa, až umře. Výkon provádí stará bába, a ostatní členové sekty obcházejí umírajícího a zpívají verše. Poněvadž bojí se vykonávati rdousení v obyčejných domech, přenášejí nemocné do isolovaných domů. Mrtvoly pochovávají tajně.

Z podmaněných národů římských skončili mnozí hromadnou sebevraždou, aby nepadli v ruce nepřátel. Hromadně nastavovali se v dobrovolnou smrt první křesťané, židé hromadně končili sebevraždou při obléhání Jerusalema. V těchto případech vznikla sebevražda za zoufalých poměrů, k nímž přistouplo napodobení.

Napodobivost vystupuje jasněji v případech následujících:

Lord Castlereagh vrhne se do kráteru Vesuvu r. 1815 a příklad jeho svede několik krajanů k témuž činu.

V r. 1772 se pověsilo 15 invalidů na jednom hřebíku ve tmavém koridoru invalidovny.

Sapho, básnířka, nešťastná, že opustil ji její milenec, plavec Phaon, skočila s Leukadické skály do moře a mnoho dívek za ní, skončilo na tomtéž místě své útrapy z lásky. Což není historicky zaručeno.

Jedna z dívek Miletských se oběsila a za ní řada skončila jich stejnou smrtí. Musilo se vyhlásiti, že těla jejich budou nahá vystavena, aby se další epidemii zabránilo.

Z monumentu v City v Londýně seskákalo tolik nespokojenců, že třeba bylo opatřiti svršek jeho zábradlím, aby se tomu zabránilo.

V kavárně »d'Harcourt« během tri měsíců otrávilo se 5 žen, vždy u téhož stolu.

Moreau vypravuje o hošíku 11letém, jenž skončil sebevraždou; kamarád jeho 14letý, jenž byl na pohřbu, skončil sebevraždou na stejném místě.

Esquirol vypravuje, že v hlavním městě Ostrava Keos nebylo starců, poněvadž považováno bylo za nečestné žíti déle jak 60 roků.

Dr. des Etangs zaznamenal za revoluce francouzské celou řadu případů hromadných sebevražd z politických příčin.

V Praze zažili jsme v minulém roce epidemii sebevražedného »skoku z okna«.

Za 2 měsíce zaznamenaly noviny ne méně než 13 sebevražd skokem z okna. Z nich nejzajímavější tento případ:

1. května 1900 v Mezibranské ulici hodila pí. M. z pavlače ve 4. poschodí svou dcerušku a za ní sama skočila. Zůstala mrtvá. Příčina činu je neznámá, zdá se, že vyvíjela se u ní melancholie.

28. V. 1900. Na Novém Městě v jisté rodině vyčítala 15letá dcera otci, že chodí za jakýmsi děvčetem na Žižkov, čímž vyvolává hněv matčin a různice. V hádce dcera rozčílila se tak, že vyběhla z přízemí do druhého poschodí a vrhla se do dvora. Jak otec zkrvácené tělo uviděl, vyběhl ven, vylezl po žebříku na štít vedlejšího domu a vrhl se v sebevražedném úmyslu na dlažbu. — Zároveň jest to případ sebevraždy ve dvou.

Zajímavé jsou sebevraždy dvou či více osob na stejném místě, či za stejných okolností.

Dahlia Mollová, 15letá otrávila se strychninem, jejž si zaopatřila, předstírajíc, že otráví kočku. Důvodem byla nešťastná láska.

Po několika měsících její sestřenice se utopila v řece, předstírajíc, že život je jí nesnesitelný. Bylo jí 20 r.! V listě napomínala, aby rodiče jinak děti vychovávali. Před utopením v průvodu babičky navštívila hrob otcův. Po 14 dnech utopila se na stejném místě babička, ač divila se před tím, jak vnučka se mohla činu odvážiti.

Sebevraždy u více osob objevují se za podobných událostí.

Při průvodu, když přenášeny tělesné ostatky Verdiovy v Miláně se hřbitova do útulku hudebníkův a skladatelů, zastřelil se na ulici 20letý neznámý muž. Před měsícem při prvotním Verdiově pohřbu spáchána byla taktéž sebevražda, tehdy skokem s okna.

Mnohým z Vás známy jsou sebevraždy, jež hromadí se v jedné rodině: »dědičnost sebevražd«. Za dobrých poměrů hmotných, bez důvodů vnějších končí členové rodiny v stejném asi věku sebevraždou.

V Annales med. psychologiques uvádí se případ sebevraždy pěti sester ve věku od 19 do 32 roků. Muž, jehož otec i děd skončili sebevraždou ve 52. roce, od svého 50. roku má choutky sebevražedné.

Jsou i hromadné sebevraždy u dětí z důvodů úplně ješitných.

Někdo sáhne si na život, aby vyhrál sázku na kamarádovi. Aubry vypravuje tuto strašnou událost: 10 dětí utvořilo si tajný spolek. Jednoho dne v tajném sezení umluvily se, že vzájemně se postřílí. Označily se běžnými čísly od 1. do 10. a umluvily se, že číslo následující střelí na číslo předcházející. Seřadily se a číslo 2. střelilo na číslo 1.; ten padl mrtev k zemi. Číslo 3. střelilo na č. 2., ten padl a svíjel se v bolestech. Dalšímu odstřelování bylo zabráněno sběhnuvšími se lidmi.

Collineau vypravuje, že existoval v Krajově (v Rumunsku) klub lidí dobře situovaných, jehož členové skončiti musí sebevraždou, podle toho, čí jméno se vytáhne. Pět kadetů dodrželo úplně stanovy klubové.

Jako je šílenost ve dvou, jsou i sebevraždy ve dvou. Sem čítati můžeme ty nejčastější sebevraždy hromadné: sebevraždy milenců. U jednoho z nich zlíhne se touha skončiti bídný život, dovede přemluviti i druhého, jenž smrt s ním si volí.

Doklady čteme každou chvíli v denních zprávách i v soudní síni.

Tragičtější jsou již sebevraždy celých rodin. Nedávno četli jsme o případě takovém ve Vídni, kde skončil sebevraždou otec a 3 dcery. Aubry vypravuje o sebevraždě rodiny Hayensovy, kde kysličníkem uhelnatým se otrávil otec a 6 dětí, jen matka pokus sebevražedný přestála, i tato hromadná sebevražda našla napodobitele.

V krátké době v téže čtvrti udusila se plynem uhelným sebevražedně matka a dcera a brzo potom jiná rodina: muž, žena a syn.

Jindy celá rodina nalezena oběšena. U Cambridge německá rodina (Karel Kernig, jeho manželka a syn) nalezena v malém domku sedm mil za městečkem oběšena. Syn visel na postelním sloupci, Kernigová na klice u dveří v téže světnici, kdežto otec visel v místnosti sousední na háku. Úřadové jsou toho náhledu, že mladý Kernig pomohl oběsiti se nejdříve otci, potom matce, načež sám sebe uškrtil.

Ku hromadným sebevraždám čítati musíme hromadné zohavování těla, jež provozuje ruská sekta Skopců.

Třeba zmíniti se o lidech geniálních — podivínech. Již během přednášky několikráte narazili jsme na lidi geniální — podivíny. Celá otázka má za sebou hluboký literární spor.

Poukazuji na Lombrosova „geniálního člověka“. Nebudeme zde otázku tu rozhodovati, ale třeba ukázati na geniální lidi se zřejmými známkami chorob duševních či degenerovanosti.

»Geniálnímu chybí z pravidla »takt«, totiž ta vychvalovaná, vyšlapaná střední cesta a proto nemají úspěchu ve společnosti. »Le bon sens vaut mieux, que le génie«. Originalita odlišuje geniální lidi. Vidí víc, lip a jinak než ostatní smrtelníci. Geniálním dáno jest odlišné, originální, tvořiti. Tuto originálnost sdílí geniové s některými duševně chorými.

U genia vidíme originální a abnormní tvoření, zároveň však schopnost přehledu a kritiky. Choromyslný některý má originálnost tvorby, ale nedovede kritikou se opraviti. Průměrný člověk dovede kritisovati, ale nedovede nic originálního stvořiti. Proto ani choromyslný ani průměrný člověk nedovede stvořiti nic velkého. Ve své tvorbě mnozí geniové připomínají tvorbu choroduchých. (Poe, Dostojewski).«

Známek degenerovanosti (totiž zdědění přenesených vad) u geniálních Lombroso vypočítává celou řadu: abnormní vzrůst, rhachitis (Byron, Mendeissohn byli hrbatí), hubenost a vytáhlost (Voltaire), abnormně stavěnou lebku, veliký obsah lebečný (Volta 1860 cm3, Turgeněv 2012 cm3 Cuvier 1830 cm3 Kant 1740 cm3), koktavost (Demosthenes, Aesop, Virgii, Darwin), neplodnost (svobodnými zůstali Kant, Newton, Descartes, Locke, Spinoza, Haendel, Mendelssohn, Mayerbeer, Camoens, Voltaire), předčasný vývoj (Dante psal v 9 letech sonet, Tasso v 10. verše, Comte a Pascal byli již ve 13 letech myslitely, Goethe v 10 letech psal novellu v 7 rocích, Wieland uměl latinsky v 7 letech, Pope ve 12 r. napsal »0de on solitude«, Mayerbeer hrál jako 6leté dítě výborně na piano, Mozart dával koncerty v 6. letech atd.), odpor před novotami (Schopenhauer odsuzoval revolucionáře; znám je Napoleonův klobouk, Darwin nevěřil na hypnotism), nestálý a dobrodružný život (Heine, Byron, Giordano, Tasso, Goldsmith, Petrarka, Cellini, Cervantes, Mayerbeer cestoval 30 roků.)

Okamžitý nápad, z něhož nová myšlenka se rodí je charakteristikou genálních.

Přechodné poruchy duševní ukazovali Luther aj.

Pošetilosti a titěrnosti — tvoření zvláštních slov — u řady geniů se uvádějí.

I chorobami duševními trpěli: Napoleon měl křeče v levé ruce a levé polovině obličeje, Sokrates tancoval a skákal bez důvodu po ulici. Julius César, apoštol Pavel, Petrarka, Karel V., Moliére, Flaubert, Händel, Dostojewski trpěli padoucí nemocí.

Paganini, Musset, Alfieri trpěli záchvaty.

Richelieu myslil v záchvatu epileptickém, že je přeměněn v koně, běhal kolem billardu a potom nic o tom nevěděl.

Melancholií trpěli Goethe, Chateaubriand, Rousseau, Dupuytren. Voltaire byl hypochondr, Chopin ku konci života trpěl trudnomyslností. V blázincích zemřeli, jen abych známé uvedl: Schumann, Maupassant, Blodek, Smetana, Nitsche atd. Kdo čte Nitsche-ovu filosofii, vycítí v ní paranoické elementy.

Každou chvíli setkávali jsme se se slovy: degenerovaní zatíženci, slaboši.

Od let šedesátých zatíženost, degenerovanost hraje v chorobách duševních tak důležitou úlohu. Zatížení tvoří svoji zvláštní skupinu, typ, vyznačující se řadou známek tělových i duševních. Zatíženec je méně dokonalý ve svém vývoji než normální člověk. Tuto oslabenost v dokonalosti přináší buď na svět s sebou, či teprve ji získává. V případě prvém mluvíme o zatíženosti zděděné, ve druhém o zatíženosti získané.

Z rodičů trpících chorobami duševními, pijanstvím, neurosami (epilepsií, hysterií), zatíženosti, jevící se podivínstvím a nápadností, z rodičů oslabených chorobami tělesnými, nouzí, bídnou výživou, starostmi a útrapami rodí se zatíženci. Ovšem vyhlídka byla by pro potomstvo rodičů těch příšerná, kdyby zatíženci z nich roditi se měli a rodina taková musila by vymříti ve čtvrtém koleně, jak Morel učí. Ale z rodičů degenerovaných mohou roditi se i normálná individua, a proto správně žádá Pere, aby se zatíženost rodiny takové vyjádřila číslem, udávajícím kolik členů rodiny té je normálních a kolik odchylných.

Degenerovanost může se získati i chorobami tělesnými, úrazy, špatnou výživou, nepořádným životem, otravami olovem, opilstvím, morfinismem atd.

Degenerovaní odlišují se od normálního člověka a to svým tělem i duší.

Známkám degenerovanosti říkáme stigmata. Jest jich plno, vše, co uchyluje se od normálnosti, může býti stigma, ale jedno takové stigma není již známkou degenerovanosti. Mezi známkami degenerovanosti uvádí se abnormní vzrůst, nápadná vlasatost, šilhání, nesouměrný obličej, znetvořené boltce ušní, nesouměrné či nadpočetné zuby, špatná výslovnost, koktání atd.

Známky duševní degenerovanosti stále v spisku svém jsem uváděl. Je to nestálost, dráždivost, vznětlivost, odchylná paměť, nápadná vnímavost v jednotlivých smyslech, odchylná intelligence, vůle nápadná, jednání plné zvrácenosti a nedůslednosti, chorobné strachy, chorobné impulsy, vetřelé myšlénky, episodické poruchy duševní atd., zkrátka: duše nemá jednotlivé mohutnosti, jednotlivé projevy sharmonisované. Jak v úvodu jsem řekl, přednáška o podivínech a nápadných byla většinou kresba degenerovaných.

Jest užitečno znáti duši podivínů a lid i nápadných, poněvadž všude s nimi v životě můžeme se setkati. Jest i zajímavé znáti jich duši, poněvadž na nich naučíme se dívati se trochu do vlastní duše.

Duše lidská poskytuje nádherné a bohaté divadlo, jen musíme se umět dívati do ní!

---

1. »Národní Politika« ze dne 30. 6. 1900.
2. Durkheim počítá za sebevraždu každou smrt, jež vyplývá přímo či nepřímo z aktivního či passivniho jednání, vykonanou od individua samého, ač vědělo, že bude míti ten následek. S definicí nesouhlasím, poněvadž úmysl »zničiti se« je v ní vynechán.