O podivínech a lidech nápadných/II

O podivínech a lidech nápadných Antonín Heveroch
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	II
Autor:	Antonín Heveroch
Zdroj:	HEVEROCH, A. O podivínech a lidech nápadných. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 29–61.
Licence:	PD old 70

Řekli jsme si v úvodu, že každá představa, jež v duši naší se objeví, nese na sobě citové zabarvení, je nám příjemná či protivná, lahodná či hnusná.

Kvalita zabarvení řídí se obsahem této představy; sytost zabarvení hlavně tím, jak mnoho týká se našeho já. Zpráva o jakémkoliv úspěchu vlastním působí vždy velmi příjemně na každého. Proto dobře odůvodněným uznáním jednání jakéhokoliv dá se každý navnaditi, a naopak výtka vždy nepříjemně se dotýká.

Obsah našeho vědomí je provázen jistou náladou. Nálada ta je výslednicí zabarvení citového jednotlivých představ, vědomí právě vyplňujících. Oslavenci nalézají se v blažené náladě; ve vědomí jsou představy vychvalující jeho činnost, paměť vyvolává vzpomínky na úspěšné stoupání; vlastní sebeoceňování vykazuje úspěch — příjemná představa o vlastním já, jež má syté zabarvení citové. Stejně ten, kdo novinami je smýkán, dostává se do nálady mrzuté, hněvné, ba zoufalé.

Mezi obsahem vědomí a náladou jest i opačný poměr. Kdo nalézá se ve sklíčené náladě, tomu jen představy trudného obsahu v hlavě se líhnou. Kdo nalézá se v rozpustilé, jásavé náladě, ku př. na začátku opilosti, tomu marně domlouvati o vážnosti života. Je k tomu hluchý, nevnímá domluv těch.

Neurčuje však obsah sám náladu. Druhým důležitým činitelem pro náladu naši jest celkový stav našeho těla, jenž pocity se nám uvědomuje. Jsou-li pocity, jež v těle svém máme, příjemně zabarveny, mohou vyvolati dobrou náladu; jestliže nepříjemně, vyvolají špatnou náladu. Cítím-li se zdráv, jsem v dobré náladě. Kdo noc probděl či prohýřil, vstává ráno mrzut a rozladěn. Kdo pokazil si žaludek, cítí nejen obtíže žaludeční, ale je ve velmi pochmurné náladě. Z nemírné pitky každý ráno probouzí se jako »morous«: hlava brní, žaludek je »jako na vodě«; tyto pocity tělové vyvolávají charakteristickou náladu: »morositas alcoholica«.

Bez tohoto rozboru psychologického vědí maminky zcela dobře, že u děcka dobrá nálada je známkou zdraví. Když dítě přestane se smát a hrát si, když je nevrle a vrnivé, hned se ptají, co je mu, a hned tuší, že blíží se nemoc.

Nálada naše závisí tudíž na obsahu vědomí, jež vyplňují představy, i na zprávách, jež máme o stavu svého vlastního těla.

Jednou větší díl na náladě nese obsah vědomí — nějaká zpráva — jindy stav našeho těla. Nálada zas působí naopak na obsah vědomí, i na stav našeho těla. Mezi náladou na jedné straně obsahem vědomí a stavem těla je nepřetržitý vzájemný vztah.

Kdo je mrzutý, projde se, aby příjemným pohybem těla náladu si spravil. Pije se sklenka vína, aby se utopila zlost. Výsledek je nejistý. Přinese-li přítel tělesně nemocnému kytku růží, ulevuje jeho bolestem již touto pozorností.

Dovésti vyvolat dobrou náladu u nemocného a naději ve vyléčení, znamená i léčiti již choroby tělesné, a na tom zakládá se různý úspěch různých lékařů při stejném receptu.

Nálada člověka není jednotná, stálá, ale mění se tak rychle, jako obsah vědomí i celkový stav těla našeho. I u průměrného člověka kolísá nálada v každém okamžiku. Při tomto stálém kolísání nálady má přece každý jakousi průměrnou náladu. Známe ze života lidi s náladou spokojenou, veselou, jsou dobří společníci, pak lidi s náladou mrzutou a pochmurnou.

Nálada u jedněch je důsledná, drží se průměrného niveau. U jiných pohybuje se v prudkých kyvech. Barva citová jednotlivých představ je u nich velmi sytá. Tam, kde nálada v jedné barvě rychle vzkypí, mluvíme o vášni (affect, l'émotion). Od vášně musíme rozeznávati naruživost (Leidenschaft, passion), čímž vyznačujeme přehnanou, neodolatelnou zálibu v čemkoliv. Naruživost ve hře v karty, naruživost v četbě, ve sportu atd. Bohužel v mluvě slovo vášnivý se slovem náruživý se rádo zaměňuje.

U koho nálada lehce přejde ve vášeň, říkáme, že je vznětlivý.

Vášně či affekty, emoce, rozeznáváme co do kvality. Nejznámější jsou: affekt zlosti, hněvu, radosti, stísněnosti, strachu, hrůzy, nadšení, štítivosti; touha, naděj, zklamání.

Třeba ještě uvésti, jak affekt, vášeň na člověku se jeví. Rozdělujeme vášně na příjemné a na nepříjemné. Při vášních příjemných zrychluje se puls, je napjatější a údery srdce jsou mohutnější. Kdo upadne v jásot či hněv, cítí, jak mu srdce buší. Z pulsu poznal Hippokratés lásku Perdikkovu k Phile.

Cévstvo periferní i vlásečnice se rozpínají a z toho plyne rudnutí i zduření obličeje. Tem, kdo v hněvu jsou, hoří obličej. Vedle kůže překrví se i sliznice: rty nabíhají, oči stanou se krvavými u rozhněvaných. Tam, kde vášeň nepříjemného obsahu se rozžehne, objeví se opačné příznaky: lidé ve strachu, leknutí zblednou, jsou bílí jako smrt, puls je nehmatný a srdce jako by stálo.

Dýchání při veselých vášních děje se v mohutnějších kyvech, s větším rozběhem, při affektech oslabujících — stává se povrchním. Ve hněvu vše, co dýchání slouží, jeví zvýšenou činnost. Nozdry se rozvírají, ústa nestačí ku nabírání dechu a ku pojetí slin, jež v ústech se prýští a pění. Říkáme o lidech takových: »Zlobí se až má pěnu u úst.« Radost i hněv rozpaluje, strach i stísněnost mrazí. Teplota těla ve vášních povznášejících někdy vskutku stoupá.

I zažívání závisí na emoci. Ve veselé společnosti lépe chutná a mrzout jeden dovede pokazit celý oběd. Kdo cítí se šťastnými, nemohou se ani dosytit; za to stísněný nic nemůže polknout. Kdo je v napjetí a v očekávání, nemůže ani jíst. Před zkouškou, veřejnou produkcí si nikdo na jídle nepochutná. Jeden z mých přátel před cestou do ciziny netoliko že nic skoro nejedl, ale beze vší chyby dietní celý týden zvracel. O vrhnutí z rozčilení by dámy, jež mají vystoupiti na divadle či koncertním pódiu, lecos povídati dovedly.

Ve zlosti a rozpustilosti vyřine se na nás pot horký, ve strachu a očekávání studený. Poslední jednání Fidelia, kde má býti život hrdiny utracen, rozčililo jednoho z mých známých tak, že potůčky potu stékaly mu na čele i na prsou a vyhnaly ho z divadla.

Totéž platí o slzách. Jsou osoby, jež při každém affektu slzy cedí. Řekněte jim něco přijemného či něco dojemného, už třpytí se jim vlhké oči. Ošetřoval jsem paní, která v trudnomyslnosti celý den tonula v slzách a po čase zas jako by slzy vysušil, nemohla si zaplakat a trápila se pak, že už ani pláčem nemůže si ulevit. Ostatní žlázy vyměšující jeví ve vášních zvýšenou či nápadně sníženou činnost.

Tím vyložíme si, že lidé, kteří trvají delší dobu ve stálém rozčílení, scházejí na výživě. Naši melancholikové hubnou. Očekávání napjaté a neurčité působí i na nevěsty před svatbou tak, že ve výživě klesají; všecky snad, když k oltáři jdou, jsou přepadlé, ač rády by hezky vyhlížely.

Radost podporuje vnímání pocitů tělesných, bolest a strach je tlumí. Při vášních povznášejících svalstvo těla je v napjetí, při vášních skličujících jest ochablé. Kdož jsou v povznesené náladě, zmítají celým tělem, ruce jich stále ve vzduchu se povznášejí, jazyk nemůže jim stačit a obličej mění se v oživené hře mimické.

Ve hněvu, hrůze a očekávání je držení těla upjaté, ztrnulé. Zrak je utkvělý do nekonečna.

Kdo upadl v extasu, obrací vzhůru oči do široka otevřené.

Při zdrcení a zničenosti celé tělo je zlomeno, bez vlády.

Při strachu nastává ochabnutí svalstva dolních končetin a v nich třes. Ovšem i při vzteku třesou se nám nohy, ale to je třes ne z ochabnutí, ale z přepjetí.

Zorničky při hněvu a radosti se stahují, svírají, při strachu, bolesti a zděšení rozvírají. Ve strachu a hrůze naskakuje nám husí kůže, totiž stahují se hladké svalíky kožní.

Ve vášni každému se mění hlas. V hněvu je hlučnější a pronikavější, ve strachu šeptavý a osípělý. —

V obou případech z pravidla se chvěje. Každá vášeň objevuje se nejprve kolem očí a teprve při dalším stoupání přechází na svalstvo ostatního těla.

Každá vášeň, jak jsme si řekli, projevuje se řadou příznaků tělesných. Tam, kde prudčeji vznikne, může míti v zápětí i smrt (Féré).

Každá zpráva o neštěstí drahého, může míti v zápětí skutečnou tělesnou chorobu. Ale i při zprávě dobré může náhlá emoce míti trudné následky, ba smrt. Z novin i ze života znáte případy takové. Velká výhra losu leckoho již zabila.

Letos ve všeob. nemocnici na české chirurgické klinice vykonána byla na paní jakés těžká operace. Byla už před operací ustaraná o svou rodinu. Pozdravila se úplně z operace a psáno dcerám, aby si pro ni přijely. Objímaly se radostí, že zas se shledaly, v tom sklesla jim mrtva k zemi. Pitvou nenašla se žádná příčina smrti; velká radost — emoce — ji uzdravenou zabila.

Náhlá úmrtí na operačním stole na počátku narkosy nejsou úmrtí snad z chloroformu, ale úmrtí z děsného strachu před operací. K popravě většinou delinkventi vlečeni bývají polomrtví.

Féré uvádí tyto případy: Polykrates umřel prý radostí, když dověděl se o uznání Maxejských. Lev X. umřel radostí, když dověděl se o dobytí Milana. Podle Homéra i pes Odysseův umřel radostí, když shledal se se svým pánem.

Z nešťastné lásky také již náhle zemřeli, anebo pozvolna se utrápili. Už v bibli čteme, »že Ammon, syn Davidův, měl sestru krásnou, jménem Tamar; i zamiloval ji Ammon, syn Davidův. A tak se o to trápil Ammon, že i v nemoc upadl pro Tamar, sestru svou.« Známější jsou případy smrti z náhlého strachu.

Sám znám případ takový. Setník jeden ve společnosti přistoupil na sázku, že v noci půjde pomodlit se na hrob kamarádův v čáce; když přiblížil se k hrobu, spadla mu čáka, nasadil ji, po druhé se přiblížil, čáka znova spadla; a přátelé, kteří s ním sázku uzavřeli, našli ho mrtvého. Ti, kdož se vsadili, pro postrašení napjali mezi dvěma stromky nad hrobem drát.

Sofia, manželka Terentia Varra, zemřela na místě, jak dozvěděla se o smrti Aemilia Paulla a o prohrané vojně svého manžela.

Plater vypravuje o dívce, která hodila kamenem na oběšence. V tom přepadena byla škubáním a zemřela.

Jiná chtěla odvahu svou tím dokázat, že v noci sestoupí do hrobky samotná a zabije hřebík do rakve. Náhodou přibila i vlastní sukni. Když se vracela, cítila, že něco ji drží, lekla se a padla mrtva.

Haller uvádí případy delinkventů, kteří sklesli mrtvi, když se jim rozsudek na smrt přečetl.

Je dokázáno, že více lidí umřelo ze strachu před hroznou kometou, která měla zničit svět 13. června 1857 v poledne!

Strach před smrtí vede i k sebevraždě!

Strach před nemocemi přivádí nemoci; oslabuje organismus.

Tak projevuje se asi vzkypělá nálada — vášeň — u každého jednotlivce. V tom není nápadného nic. Nápadnými stávají se teprve ti, u nichž vášeň velmi lehce, nepřirozeně lehce vybuchuje. To jsou vznětliví.

Příklady uváděti zbytečno. Každý zná jednotlivce zmítané citovým vlnobitím: hned soptí, hned se zapřísahají, hned láskou, hned nepřátelstvím se rozplývají.

Znám pána, který je zajímavý v tom ohledu. Má smutné zkušenosti o své vznětlivé náladě a vyhýbá se každému alkoholovému nápoji. A přece jak mezi své známé do větší společnosti zasedne, hned všecko s ním hraje, hlas jeho stoupá, dostává hulákavý tón, smích je prudší, výbušnější, oko jen se míhá, ústa otvírají se do široka, ruce míhají se ve vzduchu. Když nálada u přátel jeho pitkou k půlnoci stává se divočejší, i on stoupá ve svých projevech nekrocených, nedovede už sedět, jen nadskakuje a bije do stolu.

Chování jeho vzbudí v cizinci podezření, že as hojně již alkoholem se otrávil a přec pije celý den i večer jen čistou vodu. Je spit svou vášnivou náladou.

Francouz Lenigan uveřejnil podobné případy a říká jim: »ivresse émotionelle« (opilost vášní).

Každý z vás dovede rozpomenouti se na nepříjemnou chvilku, kterou dovede připraviti hulákáním a rámusováním takový člověk nápadný svou vznětlivostí. Osoby takové jsou dobře zapsány ve společnosti jako křiklouni. Intelligence nijak nedovede zdusit jich vznětlivost. Slibují si, napomínají se, ale už při nejnevinnějším slově bývá oheň na střeše.

Mezi degenerovanými najde se celá řada těchto vznětlivou. Poněvadž velmi často v kruzích degenerovaných rodí se umělci, nacházíme často tuto vznětlivost u umělců. Zlostní muzikanti jsou pověstní. Mezi hudebníky-umělci nemluví se z pravidla v rukavičkách. Vzpomínám kapelníka H., který i komponoval; stěhoval se od divadla na kostelní kůr a zas zpět pro svou prudkost. O živých není dovoleno hovořiti.

Vznětlivost náladová je známá u pijanů (»ferocitas alcoholica«). Kdo moc pije, lehko se nakvasí. Hádky a pračky v hospodách jsou jen důsledkem takové pijácké vznětlivosti. Pro nevinné slovo tasí se nůž. Čtete-li v novinách o bezohledném surovci či divokém bezcitovi, pamatujte na prvém místě, že může to býti piják.

Muž, který doma mnoho se zlobí a pro každou maličkost »už hoří«, ať hezky doma sedí; nenechte ho chodit do hospody, ale také doma neposýlejte mu pro pivo ani pro víno!

Nejvíce vznětliví jsou nemocní stížení padoucí nemocí. Toho, kdo záchvaty křečovými trpí, neradno dráždit! Vrhne se bezohledně na svého pokušitele, udáví ho, uškrtí, umlátí. My lékaři choromyslných, kteří ošetřujeme 30-50 nebezpečných epileptiků, máme své zkušenosti trpké o tom, jak jsou zlostní. Rvačky s takovým nemocným jsou na život a na smrt. Stačí, když některý nemocný o něho zavadí či jen doléhá naň svým hovorem a už padají surové bezohledné rány a teče krev. Tři, čtyři opatrovníci mají co dělat, aby ho odtrhli. Ošetřoval jsem nemocného, kterému nebylo možno nic odmítnout: překotil na nás stůl, aneb nemaje jiného nástroje, stáhl střevíc a tím tloukl po nás. I když po záchvatu padoucí nemoci jich vědomí úplně je zastřeno, zůstává jim jich útočnost. Ošetřoval jsem nemocného, který vrazil otci svému v bezvědomí po záchvatu nůž do krku a když probudil se, divil se, co se děje.

Kde vznětlivost nálady v tom se jeví, že nemocný lehko dojmům podléhá, mluvíme o měkkých povahách. Lidé měkcí nereagují prudce na vněm, nýbrž z pravidla emoce jich je resignovaná, zlomená, rozplakaná.

Děti mají měkkou povahu. Stačí zamračit se na ně, už spustí nářek. U dam je pravidlem měkčí nálada, než u mužů. U starých lidí někdy je zlobivost, někdy nápadná měkkost. Znám starého pána, který dá se do usedavého pláče, jak se začnou národní písně zpívat. Vzpomíná prý si na uprchlou mladost. Znal jsem také jiného, který přišel do hněvu až skoro na bezvědomí hraničícího, když se před ním proneslo slovo »fagot«. Jednou skácel se mrtev k zemi, když zas kdosi před ním nešťastné to slovo pronesl.

Také alkoholikové jsou známí svou měkkostí.

Znal jsem medika, který rád si popil, ale při každé pitce aspoň dvakrát do půlnoci se rozplakal; půlhodiny, hodinu se mu slzy řinuly a nebylo lze ho utišit. Pro jaké hlouposti se rozplakal! Jednou, že mu kdosi tvrdil, že »viděl také hlízu.«

Měkkost alkoholiků je velmi zajímavá. Podléhají pro ní lehko svému okolí. Po domluvě o nepořádném životě, změknou, obyčejně v slzách prosí za odpuštění a přísahají všemi prsty a celou duší, že se obrátí. Ale jak takový člověk na ulici vyjde a přítel kumpán ho podpíchne, »proč se nechá tak vodit, jak malý chlapec«, už zas měkne pod jeho slovy a brzo zasedne s ním k nové pitce.

Pan Wrengel v Rosmersholmu je taková hnilička náladová. »Půjde do města, zanese tam nové myšlénky, daruje lidstvu své vzácné nitro, které sobecky po dvacet pět roků schovával, bude žít, pracovat atd.«; když vskutku přišel do města, prodá tam vypůjčené kusy obleku a dá se do pití a stejně lehkovážně vnímá svou nedůslednost, mravní tupost. Také v ruské literatuře jsou časté takové typy, čemuž se nikdo nepodiví, kdo zná ruský alkoholismus.

Proti těmto náladám vzkypujícím v různé vášně, stojí na druhé straně řada lidí nápadných náladovou netečností a apatičností.

Nic se jich netkne, nic je nepřivede z rovnováhy. Žijí lhostejně a bez barvy citové svůj pravidelný život. O všem uvažují tak, jako by se to jich netýkalo. Jsou to takoví »Trastové« ze Sudermannova dramatu »Čest«. Při řádné intelligenci hodí se na vůdčí místa, poněvadž sdělují klid svým podřízeným, stejně jako nehodí se na vůdčí místo vznětlivci, kteří hned na vše prudce reagují a své podřízené poplaší. Kdo je vznětlivý a kolísavý ve svých náladách, poplaší brzo celé okolí. Dobrý generál musí býti nálady klidné. Kdo dovede klidně stát v nepřátelském ohni, více vojáky k stejné odvaze roznítí, než by dovedl nejlepšími slovy.

Tam, kde intelligence je nízká, bývá z pravidla i nálada apatická. Individua taková nemají dosti vněmů z venčí, jimiž by se nálada rozdmýchala. Stejně tak i zprávy o stavu vlastního těla jsou u nich velmi nedostatečny. Proto prosedí takový idiot — vrozeně slabomyslný — celý čas na stejném místě, bez účasti na okolním životě, beze všeho projevu nálady. Jsou to živé stroje, jež musí jiný v pohyb uvádět. Vyvine-li se u nich jakás emoce, jest to nejčastěji zlost, hlavně když se různým jich pudům klade odpor.

Apatická nálada provází mnohdy chorobný úbytek intelligence. Za normálních poměrů vidíme to nejčastěji na starých lidech. Nejraději doma sedí, podrobují se svému pravidelnému návyku. Takového nedostaneme nikam do společnosti, do divadla, už ho tam nic netěší. Domácích událostí účastní se také jen formálně a je nejradši, když má svatý pokoj. Že vedle těchto apatických jsou někteří zase měkcí, jiní zlobiví a mrzutí, řekli jsme již výše.

Kdo chce viděti nejzazší hranice chorobných nálad, musí si zajíti do ústavu pro choromyslné. Máme choroby duševní, při nichž odchylná nálada jest hlavní známkou. Tam, kde nemocní vše černě vidí, mluvíme o melancholii. Cítí duševní bolest, trpkou tak, že nedá se jí žádná bolest těla přirovnati. Vše je ztraceno, každá naděj do budoucna zničena, oni jsou původci vší té vlastní bídy. Nic nemůže je do lepší nálady přivésti, každé potěšení z venčí jen znova je rozlaďuje. Tato bolest, zoufalost a zlomenost kreslí se v jich obličeji vyhaslým okem, ochablými rysy, staženým obočím, četnými vráskami na čele.

S nimi kontrastují maniakové. Ti utápějí se v náladě jásavé. Obličej jich hoří, oči se blýští, mimika je ukvapená. Jazyk nestačí vypovídat, co vše v duši se převaluje. Každá maličkost zachycena jich pozorností; reagují na vše, co se kolem děje vtipkováním, posměchem, nadáváním i útokem. V této rozbouřené náladě pochody duševní uhánějí u nich daleko prudčeji, ovšem bez plánu a každou chvíli se narazí a odrazí.

Při psychose cirkulární vystřídávají se za sebou takové dvě kontrastní nálady: melancholická a maniakální.

V míře menší tato střídavost nálad s pravidelnými kyvy 5měsíčnými až víceměsíčnými není žádná vzácnost. Obecenstvo ví o tom neb onom, že je jednou ve veselé náladě, kde vesele jde po práci, vyhledává zábavy, rád si zajde do společnosti a pak zas přijde na něho mrzutost a sklíčenost, zahrabává se do kouta, každá návštěva i hovor je mu protivný, straní se lidí a v samotě snáší tíhu své chmurné nálady.

Znám spisovatele, který má takové 5měsíční střídání nálad v míře sice takové, že je tím svým přátelům nápadný, ale málo kdo z nich tuší, že jde o lehounkou formu cirkulární psychosy.

Znám paní, která má pololetní kyvy, jež drží se skoro nálady v přírodě. Na jaře a v létě vychází ven, účastní se každé zábavy, je hovorná, sama pořádá hry atd. Jak přijdou podzimní chladna, zatáhne se do svého příbytku, »zapupuje se«, jak jeden pán o ní říkával, a nikdo jí neuvidí. Doma je stísněná, není k žádné práci, mrzutá, každou chvíli musí do postele, nic jí nebaví, ve všem je unavena a jen na jaro čeká, až zas si vylítne a znovu začne žíti veselým životem.

Jeden z kolegů lékařů měl takové periody v náladách. Po tři měsíce cítil se zdravým, spokojeným, hnal se divoce po každé práci, agitoval urputně v otázkách národnostnich, byl divokým antisemitou, sháněl všecko pro heslo »svůj k svému«, při volbách pracoval, až to mohlo škoditi jeho postavení — po této 5měsíční sezóně plné života, nastala u něho sezóna deprimovanosti: cítil se zničeným, bez energie, do ničeho neměl odvahu, smutek na něm ležel, zdálo se mu, že co koná je špatné, ztrácel důvěru ve své lékařské umění, byl přesvědčen, že špatným léčením nemocní hynou, a v této trudné náladě sám se otrávil.

Případů takových, kde veselá nálada střídá se s trudnou, pak apatickou, či zoufalou, dalo by se uvésti celá řada. Také lidé geniální podléhají nápadným náladám.

Dosud hovořili jsme o lidech nápadných svými náladami lehce vznětlivými: o zlostných, měkkých, o nápadných náladou trvale lhostejnou a v náladě periodicky se střídající.

Zajímavější, než tito, je skupina lidí, u nichž objeví se náhlá emoce, zpravidla úzkost, či strach, která dotyčného velmi skličuje. Jsou to individua nápadná chorobnými strachy, anebo lépe řečeno vetřelými strachy. Bez určitých vnějších příčin napadá je úzkost či děs, dovedou ještě kriticky uvážiti, že není strach ten odůvodněn a přece nedovedou jej přemoci, setřásti. Všímáme-li si více nálady v okamžiku tom vznícené, mluvíme o vetřelé úzkosti, přihlížíme-li více ku myšlénce, která se v tomto strachu ve vědomí vyhupuje a uhnízdí, mluvíme o vetřelých myšlénkách. Každá vetřelá nálada má svůj obsah, vím, proč mám úzkost, vysvětluji si, čeho se bojím, a každá vetřelá myšlenka je sledována svým určitým anektem.

Obsah vědomí je provázen jako vždy určitou náladou a zas daná nálada jen jistým obsahem vědomí vyplňuje. Řekneme li vetřelá myšlénka či vetřelá nálada není vtom valného rozdílu: je to dívání se na týž stav se dvou stran. Stav je ten, že náhle vynoří se obsah vědomí, jenž sledován je určitou k obsahu přiléhavou náladou; v duši netrvá stav ten dlouho, po chvíli vymizí.

Abych příklad uvedl: Brzo po mé promoci poslal můj přítel, medik ve IV. roce, v noci pro mne svého bratra, který uřícen vyřizuje, abych ihned k němu přišel, že praskla mu břišní aorta. Aorta je hlavní céva těla lidského, průměru tak širokého, že by každý vykrvácel při jejím prasknutí dřív, než si takový posel boty natáhne a klobouk nasadí. Než by ke mně doběhl, byl by dávno mrtev. Tolik ten medik také věděl, a přece poslal pro mne. Nemohl udolat vetřelý strach s vetřelou myšlénkou. Jakmile jsem vkročil a jen nadhodil: »kdyby to byla pravda, to už bys byl dávno andělíčkem!« už strach s něho spadl a on byl šťasten. Tomu říkáme vetřelý strach, vetřelá myšlénka.

Jindy týž při přednášce o chrlení krve na interní klinice cítil úzkost na sobě, cítil jak krev do úst se mu valí, odkašle si, chrchel je trochu rezavý a už pojímají ho mrákoty a myslí, že je poslední jeho hodinka. Teprve klid okolí zaplašil jeho vetřelou úzkost: to rezavé v chrchlu byly zbytky rozkousaného rohlíku.

Mnoho, mnoho zkusí medik, než uvykne dojmům kliniky. Není nemoci, o které se přednáší, aby aspoň jeden ji na sobě nevycítil, a odpoledne už krčí se zlomen v čekárně profesorově, prose o prohlídku. Pro vetřelé strachy neodváží se mnohý podívati se do ústavu pro choromyslné.

My všichni lékaři ústavu choromyslných přestáli jsme své obtíže, a každý tak v 6. týdnu je odhodlán vzíti do zaječích.

V obyčejném životě je vetřelých strachů, starostí, nedůvěřivosti, pochyb plno a plno.

Každému z nás stalo se již, že, když opustil svůj byt, zdálo se mu, jako by nebyl dobře zavřel. Marně odříkává si, jak klíčem otočil, kliku zkusil, nemá pokoje, až se vrátí a znovu se přesvědčí. Stejná pochybnost vtírá se mnohému z nás, zatáhli-li jsme před usnutím dobře plyn. Starost nedá pokoje, až z postele vyskočíme a znovu se přesvědčíme. Kdo píše více listů najednou, nemá často pokoje a dosti bezpečnosti, že vložil je do správné obálky. Leckomu, kdo vhodil list do skřínky poštovní, najednou se zdá, že nepřilepil známku anebo tak málo ji naslinil, že by se mohla odlepiti. Hezkou dobu to pak v hlavě bzučí, než na to zapomeneme.

Těchto vetřelých strachů a vetřelých myšlének jistě každý z nás dosti zakusil, jsou, pokud trvají, nepříjemny, ale dále nám nepřekážejí.

Tam, kdy tyto emoce s větší prudkostí a důsledností vystupují, nadělají již dosti podivínů. Francouzové říkají tomu »obsessions«, Němci »Zwangsvorstellungen«.

Nejznámější i laikům jsou úzkosti, které přepadávají nás, když jsme ve výšce. Celá řada lidí nemůže seděti na II. galerii. Stále vidí před sebou ohromnou hloubku hlediště, drží se křečovitě zábradlí před sebou či sedadla, na kterém sedí a o tom, co se hraje na jevišti, nemají ani potuchy. Pot vyskakuje jim na čele a ustrašeni odcházejí z divadla, ač nahlížejí potom, že to pošetilé, že nic se nemůže státi. Vyhání je nepřemožitelná úzkost.

Celá řada lidí musí si odepříti vyhlídku z vysoké věže, či filigránské rozhledny. Nic nemůže se státi, ale srdce buší a nohy se chvějou. Na Eiffelově věži nemohl jeden z mých přátel výše než do I. poschodí. Marně jsem mu domlouval, nic se ti nemůže stát, spadnout nemůžeš přes zábradlí, které jde až k nosu: marnost, marnost, držel se stále co jen mohl nejdále od kraje. Šplhání na větrníky, nebo procházka po zábradlí Karlova mostu, jež někteří jako sport provozují, je většině nemožností pro strach z výšek (hypsophobia). Jsou lidé, kteří pro tento strach z výšek nemohou bydleti ve vyšším poschodí. Znal jsem lékaře, který po několikadenní silnější kuřbě jat byl úzkostí, že skočí z okna svého bytu, a musil odstěhovati se do přízemí. Znám pána, který nemůže dívati se na vzlétající balon, aby se mu netřásly nohy.

Obdobný tomuto strachu z výšek jsou strachy z širokých prostor (agorafobie). Jsou lidé, kteří nemohou přejíti náměstí. Čím více se do toho nutí, tím větší mají nesnáze. Vedle úzkostí hned srdce jim buší a pot vyskakuje. Zdá se jim, že jistě by musiti uprostřed se zalknout a klesnouti. Mají úzkost, jako by mrtvice je tam měla raniti. Za to průvod číkoliv dostačí, aby odvahy jim dodal. V průvodu malého děcka přejde takový agorafob každé náměstí, sám nemůže z místa.

Legrand du Saulle uvádí případ důstojníka, který v uniformě či na koni dovedl dobře náměstí přejíti, za to v občanském obleku za žádnou cenu.

Znám pána, který nesmí se odvážiti na široké ulici nikdy do prostřed, ale stále musí šourati se při domě, a žije ve strachu, že jak by s chodníku sestoupil, jistě ho vůz přejede (hamaxafobie).

Kaan vypravuje o 18leté učitelce, která byla nucena podrobiti se těžké operaci; též přišla o peníze i ženich jí umřel. Po těchto úrazech fysických i mravních stala se nervosní. Když měla přejíti větší náměstí, svíralo ji na prsou; měla strach, že raní ji mrtvice, nemohla z místa a musila býti odvedena. Nemohla zapomenouti na tento moment a od té doby trápena byla vetřelým strachem před takovým strachem. Chce-li vší silou přejíti širší ulici, dostaví se u ní třes, skytání a musí si zakrýti oči; hned závrať ji pojímá a aby se udržela, musí chytiti se toho co je poblíže, stromu nebo lidí. Nejraději prochází se v úzkých uličkách.

Pán 63letý pochází z rodiny zatížené. Po námaze z povolání i po nestřídmosti stal se dráždivým. Cítil při vystupování nahoru i při čtení tlak na hlavě a zdálo se mu, jako by mu to hlavu nazpět táhlo, měl až úzkost. Mohl seděti jen v židlích s vysokými lenoškami; úzkost budila v něm i široká prostranství i jízda ve voze i široká voda. Časem trápen je strachem před požárem, před mrtvicí a před neznámým neštěstím, jež rodině hrozí. Proti skutečnému nebezpečí stojí neohroženě.

Ošetřoval jsem pána, který nemohl jízdu žádnou ve vlaku podniknouti. Uznával pošetilost toho, viděl, že pravděpodobnost nebezpečí je malá a přece již pohled na vlak takovou tísní ho svíral, že raději platil si kočár a v něm konal obchodní cesty. —

Pěkný případ vypravuje Westphal: Kněz jakýs jat byl strachem, jak mile viděl, že není nic nad jeho hlavou. Mohl procházeti se jen po cestách stíněných stromy; kde stromů nebylo, musil rozevříti si nad hlavou slunečník, který proto stále s sebou nosil.

Kräpelin vypravuje o pánu, který ve výživě sešel, netroufal si vůbec vyjíti a doma musil stále míti někoho u sebe. Později věc polepšila se tak že mohl býti doma sám, ba i na ulici se odvážil a to jen tehda, když měl při sobě priessnitzký obkladek a skleničku tinktury baldriánové, ač věděl, že by mu nepomohlo ani jedno, ani druhé.

Jiné jímá hrůza, když nalézají se v místnostech uzavřených; říkáme tomu klaustrofobie. Je jim nevolno a co chvíli zdá se jim, že strop na ně spadne, že požár vyšlehne a že nebudou moci utéci, ježto dvéře jsou uzavřeny.

Z neurastheniků, kteří k nám chodí si postěžovat, každý druhý si naříká, že do divadla nemůže, stálá úzkost na prsou ho svírá. Zdá se mu, že každou chvíli tam chytne, pak má strach, aby mrtvice ho tam neranila a někdy má plno starostí, aby při představení nevykřikl. Když přijdou do kostela, jsou utýráni strachem, aby při pozdvihování nevyrazilo z nich rouhavé či oplzlé jakés slovo.

Klaustrofobové v menší míře jsou ti, kdo jdou do divadla, jen když dostanou krajní sedadlo, proti východu. Do prostřed by se neposadili.

Předstoupiti před velké množství lidí vyvolává u každého začátečníka stísněnost. Říkáme tomu neučeně »tréma«. Začátečníci na prknech divadelních snad všichni přestojí tuto emoci. Je velmi nepříjemná. Na prsou je sevření, žaludek dává se cítiti velmi nepříjemně, po chuti k jídlu není ani potuchy, hrdlo se svírá a studený pot v potůčcích řine se přes obličej. Anthropofobie je příčinou, že mnozí neodváží se nikdy veřejně vystoupiti, jeví plno bezúčelných pohybů atd. Corneille, Descartes, Vergil, Addison, La Fontaine, Newton nebyli s to veřejně promluviti. Že při hudební produkci leckterého začátečníka se mnohdy ani nezačne, je vinna anthropofobie. Společnost příjemných dam uvedla as 50letého pána do velice prudké úzkosti. Malíř Gleyre, Francouz ze Švýcar, stížen byl dle Féréa od svého dětství gynéfobií, strachem před ženami.

Zvláštní skupinu tvoří podivíni, kteří bojí se začervenání na ulici či ve společnosti a raději doma se uzavírají, aby se vyhnuli tomuto strachu před nápadností či směšnosti.

Urputný je strach některých před zvířaty, zvláště odpornými. Říkáme tomu štítivost. Nevinná myš dovede rozprášit dámskou schůzi; mnozí štítí se hadů, žab, ještěrek, jiní každého hmyzu. Pěkné případy uvádí Féré. Germanicus nemohl viděti ani slyšeti kohouta; Mozart také ne, Tycho Brahe omdlel, když viděl lišku. Professor náš, o němž jsem se v úvodu zmínil, vystěhoval se z bytu, že mu vedle kohout zpíval.

Ošetřoval jsem kdysi studenta Bulhara, který soužen byl strachem, že má hlavu nečistou; stále se vyčesával; zaručením, že nic takového nemá, uklidnil se na chvíli, ale brzy novým strachem byl soužen. Turennes bál se pavouků, maršál d'Albret hlavy mladého, divokého prasete.

Apolloniův student, který trpěl chorobným strachem přede všemi, odstraňoval ze svých listin všecky černé puntíky, aby žádnou veš v knihách nepřehlídl, stránky prohlédnuté si tajně známkoval.

Jsou lidé, kteří nemohou viděti krev tekoucí z rány vlastní či cizí, aby nebyli uvedeni v rozčilení: haemofobie.

Znám mladého českého literáta, kterého rozčilí vše, co krev připomíná. Nesnese dívati se na misku s červenou řepou a prosí, aby se odstranila, poněvač působí mu to obtíže, mráz přejíždí ho po zádech, až se otřásá.

Každé malé dítě bojí se bouřky; dojem hromu a blesku je na mladou duši příliš prudký. Ale i dospělým strach před bleskem (keraunofobie) zbude.

Znám staršího umělce, který v době bouřky je velmi neklidný, chvěje se na celém těle, zrak má vytřeštěný a jen v posteli spásu hledá. Slavný Caesar bál se také hromu.

Sem přiřaditi můžeme strach před nemocí (nosophobie).

Bohatým dokladem jsou tu neurasthenikové. Ti bojí se každé nemoci. Hned najdou na sobě srdeční vadu, hned tuberkulosu, pak mrtvice velikánskou starost jim činí, a už v mládí trápí se tací lidé, že mají krátký a silný krk, poněvač takoví prý spíš mrtvicí umírají; učenější najdou, že jim vysýchá mícha a mozek, že roste jim na krku nádor atd.

Je moudré, že přestalo se uveřejňovati v denních listech, čím kdo v nemocnici umřel, poněvač to bylo nemocí na vybranou pro takové neurastheníky!

Zajímavější jsou již podivíni, kteří mají neodůvodněný strach před nákazou nemoci. Hlavně v době epidemií jest jich hojně.

Polévají byt kyselinou karbolovou, stále se umývají, karbol kapou si do klobouku a do šátku, někdy v této nosophobii z bytu ani nevyjdou.

Bývalý professor pražské university Treitz trpěl strachem, aby se od studentů nenakazil. Nikdy ruky jim nepodal a indexy bral od nich jen v rukavičkách. Ten měl ovšem i jiné obsesse: myslil, že mezi studenty jsou přestrojení policisté, kteří ho špehují, a jak některý takový domnělý přestrojenec ku zkoušce přišel, bez milosti nechal ho propadnouti.

Velice zajímaví jsou ti, kdo dostávají strach před vzteklinou (lyssophobie). Je známo, že lidé, kteří pokousáni byli vzteklým psem, sami propadati mohou vzteklině, jež jeví se z počátku nevůlí, pak nemožností polykati vodu, hallucinacemi, rozčilením značným a konečným ochrnutím a smrtí. Tu stane se, že ti, kdo kousnuti byli před delší či kratší dobou psem, uchvácení jsou strachem, že byl vzteklý, a oni že nemoci propadnou. Pak u nich i nemoc ta se objeví a to v prudších symptomech. Dnes víme, že dala se taková vzteklost zastaviti, když pokousaného jsme přesvědčili, že byl pes zdráv.

Ovšem i při takové lysse ze strachu vyvine se prudké delirium a nemocní umírají.

Jsou lidé, již čtouce v novinách o vzteklém psu, již se bojí, že snad i oni od něho mohli by se nakaziti, třeba prostřednictvím jiného psa.

Někteří podivíni trápeni jsou různými strachy před různými výkony, že sami uchylují se do léčení ústavního.

Takový je na př. strach před zapálením. Ošetřoval jsem nemocnou, která dobrovolně uchýlila se do ústavu, poněvač, kdykoliv viděla slámu či sirky, hned soužena byla starostí, aby nezapálila.

Podobný je strach u některého člověka, aby něco cenného nezničil. Většině z nás již stalo se, když stojíme před velikou tabulí skla, že vyhoupla se myšlénka, abychom do ní rukou neuhodili. Myšlénka provázena je nepříjemnou starostí.

Féré uvádí případ pána, kterého při podpisování jakés smlouvy napadla starost neodůvodněná, ale škrtivá, aby tím zájmů svých nepoškodil. Od doby té byl trápen úzkostí, bušením srdce a starostí i potom, kdykoliv psal jakýkoliv list, aby se nekompromitoval. Každý útržek papírku na ulici dělá mu starost, není-li nic na něm od něho psáno. Nemůže vyjíti z domu, ani vrátiti se domů, není-li provázen třemi svými přátely, poněvač se bojí, že bez jich kontroly by cos kompromitujícího napsati mohl.

Kraepelin vypráví o dámě, která posedlá byla strachem, že by mohla hoditi důležité listiny, zvláště testamenty, do ohně. Měla obavy svíravé pří každém zočení kousku papíru a povalující se útržky ustrašena stále sbírala, ač nahlížela, že je počínání její pošetilé.

Zapsány jsou případy podivínů s vetřelými strachy, že zneuctili hostie.

Morel uvádí podivína otce, který nemohl dítě své objati, poněvač se bál, že by je rozmačkal.

Spolky pro spalování mrtvol najdou své příznivce u těch, kdo bojí se býti pohřbeni za živa. Tyto dny starší pán v Praze těžko ochuravěl a nic nežádal od svých přátel, než aby byl, umře-li, pitván, aby nebyl pohřben za živa.

Velmi rozšířený je strach před dotykem. Znám profesora gymnasijního, který bál se sáhnouti na kliku u dveří a otevříti. Prostál někdy celou hodinu za polootevřenými dveřmi a nemohl dovnitř vkročiti; když vešel, zůstal zas podroben strachu; ve strachu nepřekonatelném neodvážil se otevříti ani stůl ani třídní knihu.

Jsou známí podivíni, kteří bojí se všeho špičatého: nožů, nůžek — jehel, hřebíků, střípků skla; takoví uklízejí celý den a nemohou se pro přehnanou uklízivost k žádné práci dostati.

Stejného rázu je strach před ušpiněním se. Tací podivíni celý den v bytě smýčí a uklízejí, a vždy nový vetřelý strach nutí je zase začít, poněvadž zdá se jim, že ještě některý koutek nábytku jest uprášen. Celý den myjí si ruce a nikdy nemohou se jich domýti tak, aby strachem novým nebyli trápeni.

Kaan vypráví o nemocné, která štítila se bráti do rukou měděné peníze, poněvadž vždy vynořila se jí myšlénka, jakými rukami asi prošly a že by se o ně mohla ušpiniti.

Strach vetřelý o čistotu po stránce mravní leckterého podivína trápí. Vetřelá pochybovačnost, modlila-li se dosti pokorně a pobožně, mnohou dívku a mnohého nápadného pobožnůstkáře sužuje.

V ústavě ošetřován byl kdysi nemocný, kterému se zdálo, že nepozdravuje dosti uctivě. Nadbíhal, aby novým pozdravem lepší uctivost vyjádřil. Tak celý den nic nedělal, než smekal, a přece nikdy nebyl si jist, že dobře smekl.

Jsou známí podivíni, kteří prostojí celé hodiny na nebezpečném místě, aby chránili děti před úrazem. Nečiní tak z důvodů filantropických, ale proto, aby se tak vyhnuli vetřelým strachům, které by je potom jistě trápily.

Podivín zkazí si požitek z každého jídla, poněvadž při každém soustu trápí ho strach, rozkousal-li všecko dobře, nebylo-li jídlo horké a nemůže-li mu uškoditi.

Kaan vypravuje o paní, která trpí skrupulemi náboženskými, je soužena úzkostí, že lidem špatně rozuměla, v hovoru že někoho pohanila, stále špehuje, nenaslouchá-li nikdo ze služebnictva, večer musí dívat se pod postel, neleží-li tam nikdo, bojí se položit se, zdá se jí to neslušným. Na ulici musí odpočítávati dlaždičky a na mostě prkna. Štítí se dotýkati se předmětů a stále si omývá ruce.

Jiná paní byla soužena, jak někdo jídlo z domu odnášel, strachem, nepřimíchala-li tam jedu, a musila míti u sebe důvěrníka, aby byla jista, že se slovem ani písmem nekompromitovala.

Balení dětí do shawlů a nadívání do těžkých kabátů je leckdy jen výsledek vetřelého strachu maminčina.

V menší míře znepokojuje vetřelá pochybovačnost mnohého z nás, ocitneme-li se v nových poměrech. Tak po hovoru s »velikým pánem« či s dívkou, jejíž srdce dobýváme, líhnou se vetřelé pochyby, jestli v hovoru nevloudila se chyba, jestli jsem volil slova dosti sladká, nečinilo-li špatný dojem, jak mi zaskočilo atd. atd.

Kaan vypráví o učitelce, která trápena byla strachem, že v zapomnětlivosti dítě ve třídě zavřela. Nevyšla ze školní budovy, dokud se přepočítáním nepřesvědčila, že všechny děti jsou venku a dokud ještě jednou třídu neprohlédla.

Žárlivost Othellova jest jen chorobná, vetřelá pochybovačnost o věrnosti Desdemonině. Z takových vetřelých skrupulí vyvíjí se vzácně celá choroba duševní u nevěst, sužovaných špehováním vlastní minulosti i očerňováním se, že snad přece nemají úplné kvalifikace na ženu atd.

S podivíny pochybovači souvisí podivíni s vetřelou tázavostí. V hlavě rodí se takovému tvoru řada úplně jalových otázek: »Co je svět, jak dlouho trvá, je-li skutečně, jak mohl vzniknouti, je-li pravda, že jsem atd.«, otázky ty provázeny jsou pocitem sevřenosti, a podivíni se jimi proti své vůli úplně znaví. Faustova honba za pravdou také sem spadá.

Velmi zajímavá a ne vzácná jest řada podivínů, kteří jsou otroky čísel a jmen.

Magnan, přednosta kliniky u sv. Anny v Paříži, uvádí krásné jich doklady. Uvádí je pode jménem: »onomatomania« a »arithmomania«.

Mezi podivíny onomatomany rozeznáváme víc skupin.

První skupinu tvoří ti, kdo úzkostlivě hledají jméno či slovo jakés.

Každý z nás byl už v životě onomatomanem. Hovoří se ve společnosti; v tom vypravující se zarazí a ne a ne vzpomenout, jak se kdos jmenoval. Ví, že »je to jméno dvojslabičné, jako od k, ale ne a ne na ně přijít.«

Řekne se: co na tom, a chce se povídat dále, ale už to nejde, poí-ád se k témuž vracíme: »jak jen se jmenoval;« je při tom taková nepříjemná nálada očekávání, až se jméno vyhoupne a ulehčí se nám. To jsme my normální onomatomanové.

Ale jsou podivíni, kteří tímto hledáním jmen trápí se celý den. Aby si ulehčili, nosí při sobě listy a na nich zaznamenána jsou z počátku jména všech slavných osobností, pak jména historická, pak křestní, jména zeměpisná atd. Znám jednoho, který nosí při sobě takové seznamy; jak vzpomenouti nemůže, vytáhne si zápisky a najde si je; jen tím si ulehčí. Jednoho takového z polikliniky Thomayerovy popsal dr. Šimerka.

Jistá paní 35tiletá po smrti své příbuzné počala hledati jména a věty, které před tím vysloveny byly. Nemohla-li se rozpomenouti, přišla do affektu, třásla se a potila a v největší úzkostlivosti naříkala: »Což si na to nevzpomenu? Co ze mne bude! Kdybych raději zemřela! Vidím, že jsem se zbláznila!« Nestarala se o domácnost, zanedbávala své dítě, ba ani v noci pokoje neměla ani spáti nemohla, jen si vzpomínala.

Kupec jakýs 50tiletý v hovoru klidně vytáhl notýsek, kde měl jména všech známých zanesena v abecedním pořádku. Sám vypravoval, když myslí na osobu jakousi a nemůže vzpomenouti na její jméno, jest jat takovou úzkostí, že musí domů pro svůj zápisníček.

Jistý muž pro tuto onomatomanii nosil při sobě kalendář s 25.000 adresami!

Jinému pánu musila žena a dcera předříkávati jména a slova, aby našly mu hledané a tím aby pomohly mu z tísnivého vzpomínání. Když tak to nešlo, musily čísti ve slovníku slovo za slovem, až se na to hledané přišlo; dřív nesmělo se jít spát.

Jiný druh onomatomanů jsou podivínové, kterým jméno či věta jakás vetře se na jazyk, a oni musí je vyslovit. Jsou to slova z pravidla obsahu hrubého, oplzlého, rouhavého a nadávky. Nepovolí-li, souženi jsou mukami. Věc pro podivína takového má své určité obtíže.

Tu hledí odlehčiti si tím, že zaskočí do koutka a tam si své nadávky či oplzlosti odmluví. Nutkání to z pravidla při bezděčných stazích v obličeji »tic convulsiv« se vyskytuje. Ošetřuji jednoho nemocného toho druhu, který má při tom ještě celou řadu jiných obtíží.

Trochu naznačeno je toto podivínství ve »Zkušebním kandidátu«, kde opatrný rebellant-profesor si zaskočí za vítr a tam od plic si pohubuje.

Jiný druh onomatomanů tvoří podivíni, kteří přicházejí do zlosti, úzkosti, děsu, zaslechnou-li určité slovo.

Již jsem hovořil o starém pánu, který byl bez sebe, když slyšel slovo »fagot« a »fagot« přivodil mu smrt.

Podivínům takovým zdá se, že ze slova toho hrozí jim jistá záhuba a hledí proto vyhnouti se mu. Zavádějí nejrůznější machinace, aby sami na ně nepřišli, nevycházejí na ulici, aby je někde nezaslechli, nečetli.

Nemusí to býti vždycky slovo, jindy stačí k tomu obraz, číslo, znamení, jev. Zjev ten belletristicky zpracoval vlaský novelista Tarchetti v práci »Písmeno U«. Překlad vyšel před lety ve Květech.

Všichni podléháme tomu trochu.

Zlý zvuk má ve společnosti číslo 13 a dovede dobrou náladu pokazit.

V Itálii dle sdělení přítele inženýra R. často v hotelích není pokoje, který by měl číslo 13, nýbrž číslují 12 a 14, poněvadž 13 nikdo by nenajal. Kde mají třináctku, zůstává neobsazena.

Stejně ta rozladěnost, kterou nám vyvolá setkání se s protivnou babou, když za důležitým posláním vycházíme, je trochu onomatomanie. Střelcům nesmí se přáti zdar. Horníci pod zemí vyhýbají se každé rouhavosti. Ve výstraze: »Nemalovat čerta na zeď« je také trochu onomatomanické opatrnosti.

Magnan vypravuje o paní, která děsila se slov: »rakev, smrt, ďábel, ^[1] vražda«, ač věděla, že jí slovo to ublížiti nemůže. Když při práci slovo to ji napadlo, nechala všeho. Když při oblékání ji napadlo, začala raději znovu, když při nákupu, bála dotknouti se koupeného a darovala je. Proti účinku slov těch se modlila a křižovala a to 500krát až 1000krát za den. Pak strašilo ji číslo 13. Netoliko nepřisedla ke stolu, kde bylo 12 osob, ale i při jiném číslu, počítáním stále se trápila, nevyjde-li číslo 13. Když tomu unikla, děsila se při 13. soustu a při 13. slově hovoru. Ve psaní 13. slovo a 13. řádka velmi ji soužily. Při nákupu, jak 13 se objevilo, nechala nakoupené ležet a odešla. Na plesích mnoho vytrpěla, jak napočítala 13. účastníka. Nikoho, ani lékaře, nepřijala v pátek, či 13. den měsíce.

Jiní vidí zas ochranu v urči tem slově, než i tu trpí chorobným affektem, který je žene opakovati slova ta stále a stále až do únavy. Magnan cituje muže, který zaklíná se slovy »pravda« »pravda 13« a »rakev, rubáš, hrob«.

Různé zaříkávači formule v nebezpečí nejsou než stíny takové onomatomanie.

Onomatomanům příbuzní jsou arithmomani, podivíni, kteří štváni jsou všecko počítat: okna v domech, štíty, dlaždičky, kolíky v ohradě atd.

Tím as vyčerpal jsem jednotlivé druhy vetřelých strachů, mohu uzavříti řadu podivínů a osob nápadných z chorobné nálady a affektů buď trvalých či, přechodných — mrzouty a hypochondry.

Individua, u nichž trvale vyskytuje se stísněná nálada, činí dojem mrzoutův a hypochondrův. O závistnících si promluvíme až při žárlivcích.

Mrzouti jsou individua, u nichž každá představa provázena je zabarvením nepříjemným. Vyhýbají se proto veřejnosti a společnosti, aby tím uvarovali se nepříjemných nálad.

Ovšem mrzouti jsou i ti, u nichž nastává únava, vyčerpanost duševní. Stále napjetí duševní vyvolává mrzutou náladu.

Rozmrzí se ten, kdo nemůže setřásti se sebe nepříjemné vněmy. Stálé neúspěchy uvádějí každého do nepříjemné nálady.

I mezi nemocnými ústavů choromyslných je dosti mrzoutů. Jsou to hallucinanti. Stále obtěžováni jsou hallucinacemi nepříjemného obsahu a nemohou žádným manévrem jim uniknouti.

Nemocný, který celý den jen nezasloužené nadávky a výsměchy musí slyšeti, je v mrzuté náladě.

I dlouhé očekávání, jež stále se nesplňuje, vyvolává náladu rozmrzelou. Nepříjemné a odporné představy i nálady, jež nijak odstraniti se nedají, přes snahu jedince, tvoří mrzouty.

Z obecného života je známo dosti mrzoutů. Obyčejně jsou to lidé ustaraní, upracovaní, ale mrzouti se také rodí. Takového člověka nic netěší, a každou radost mu nějaká maličkost zkazí.

Hypochondři jsou »virtuosové na své rozladěné nervy«. Vněmy u nich provázeny jsou chorobně sytou, nepříjemnou barvou citovou. Duše jich přecitlivěle resonuje na každý nepříjemný vněm tělový.

Každý vněm sledován je vetřelou starostlivostí a úzkostlivostí. Hypochondr má mnoho společného s neurasthenikem. Neurasthenik nemoc svou hledá, hypochondr už ji nalezl. Neurasthenik se bojí, aby nedostal to a to, hypochondr ví, že má tu a tu obtíž či nemoc. Hypochondr stále filosofuje o svém rozladěném těle. Nesprávná pozorování a nálezy vhánějí hypochondra do vetřelé stísněnosti a zoufalosti.

Jen tělu svému věnuje zvýšenou pozornost. Nic tak nedovede ho zabaviti, jak stav těla jeho; při tom dochází k přesvědčení, že on je největším trpitelem. Závidí ostatním lidem zdraví jich a ostentativně vypráví o svých útrapách. Buditi politování nad sebou je jedinou jeho snahou.

Dva hypochondři nemohou ležeti vedle sebe; hned se pohádají a poperou, kdo víc trpí. Každý z nich potřebuje všecko publikum pro sebe, aby vzbudil útrpnost.

Dva hypochondři nemohou si vypravovati o svých útrapách: každý chce hovořiti a nikdo poslouchati. Utrpení tělové vyplňuje jich vědomí a nedá jim o ničem jiném přemýšlet. Hypochondr všímá si svého okolí, ale kradmo, abych tak řekl, ne otevřeně.

Útrapy podlamují jeho energii. Hypochondrova práce jediná je najíti nového doktora, nový prostředek. Týden až měsíc novota pomáhá, ale pak zas se přesvědčí, že mu přece není lip a hledá jiného lékaře, jiný prostředek.

Hypochondry ze všedního života znáte. V Molièrově »Le malade imaginaire« je hrdinou uměle udržovaný hypochondr.

---

1. Cestovatelé po Arábii tvrdí, že Beduíni nevysloví jména »čert«.