Pohádky a pověsti/O lakomém mlynáři

Pohádky a pověsti
O zlatovlásce	O lakomém mlynáři	Panuje-li pravda nebo lež?

Údaje o textu
Titulek:	O lakomém mlynáři
Autor:	Josef Ackermann a František Ladislav Popelka
Zdroj:	Pohádky a pověsti sbírkou Fr. Lad. Popelky. Polička: Knihosklad a knihařství F. L. Popelky, 1883. s. 41–43. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jednou bohatý mlynář, ale byl zlý a velice lakomý. Přišel-li kdo k němu o něco prosit, ani haléře, ani kouska chleba mu nedal a nikomu nic dobrého neudělal. Ale za to mu také nikdo nic dobrého nepřál.

Po nějaký čas mlynář postonával a zemřel. Jak už u mlynářů bývalo obyčejem, mlýnské kolo hned bylo zastaveno, aby zesnulému nerušil klepot věčný odpočinek. Ale mlynář sám o první noci vstal, všecka složení spustil, a jak půlnoc minula, zase na svém místě v rakvi byl. Čeládka strachem ze mlýna utíkala. A druhé noci mrtvý mlynář opět vstal a znova čtvero složení spustil. —

Třetího dne mlynáře pochovali, ale kromě mlynářky nikdo ho nelitoval. Chasa se zase pustila do své práce, spokojena, že mlynář již dá pokoj.

Ale čtvrtou noc bylo ještě hůře. Mlynář se zase objevil a strašně řádil: spustil všecka složení, všecek nábytek na hromadu naházel a tropil neslýchaný hřmot. A tak bylo každé noci.

Jedenkráte přišel do toho mlýna jeden krajánek a žádal mlynářku o nocleh. Mlynářka mu noclehu neodpírala, ale zrazovala jej z toho, že by se v noci bál. Krajánek ptal se po příčině, ale mlynářce nechtělo se s pravdou na světlo. Ale čím více mlynářka se vytáčela, tím více on usiloval, aby mu pověděla příčinu. Posléze mlynářka se mu svěřila: „Vězte tedy, že sem chodívá můj muž každou noc strašit.“

„Á, není-li nic jiného?!“ — opáčil krajánek — „to já se nebojím ducha ani strašidla, jak bych se tedy nebožtíka bál?! Chcete-li, jen mně tu nechte na stráži.“

Mlynářka snesla mu dost jídla i pití, aby mu nebyla dlouhá chvíle, a krajánek zůstal. Posadil se ke stolu, pochutnával si, zapálil dýmku tabáku a čekal, co se bude díti. —

Rázem dvanácté hodiny strhne se najednou strašlivý hukot a hřmot; dvéře samy se rozletěly a v nich zjevil se mlynář, který zběsile řáditi a nábytek na hromadu házeti počal.

Krajánek vstal se židle, postavil se za dvéře a čekal, až mlynář půjde ven. A tu si ho jednou rukou podržel a druhou mu nemilosrdně po zádech posvěcenou holí jezdil. Mlynář křičel a bolestí se svíjel, ale krajánek nedbal a vyplácel dál. Ale když se mu konečně mlynář zapřísahal, že více strašiti nepřijde, jen aby ho pustil, dal si konečně krajánek říci a byl mu po vůli.

Druhou noc seděl krajánek opět u stolu, jedl, pil a statně si na kouření, pochutnával. Ale mlynář zase přišel. Jak spatřil krajánka, vakem s penězi po něm hodil. Ten však se hbitě sehnul, tak že se vak ode zdi na lavici odrazil.

„Jen si házej takovým,“ pomyslil si krajánek, „mně tím nerozhněváš.“ Mezi tím mlynář zase své rejdy prováděl a konečně ze světnice prchnouti chtěl. Ale krajánek již si ho přidržel a dával mu lískovkou dvakrát tolik jako po prvé. Mlynář prosil, sliboval, ale krajánek vedl stále svou. Blížila se půlnoční a mlynář měl býti nazpět. Prosil tedy a svatosvatě se zapřísahal, že vícekrát se ve mlýně neobjeví. Krajánek ho konečně pustil a mlynář svému slibu dostál. Víckrát ve mlýně nestrašil. Tak byl nějaký čas od něho pokoj.

Ale za nedlouho prohlásilo se, že mlynář své rejdy na hřbitově provádí. A krajánek zas, že půjde na stráž. Šel tedy. U nohou mlynářova hrobu udělal kolo svěcenou křidou, postavil se do něho. aby k němu zlý duch nemohl, a čekal. Byla zrovna strašná noc: vichr burácel, stromy se lámaly a krajánek skoro již litoval, že se tolik odvážil.

K půlnoci se hrob otevřel a z něho vyšel mlynář; svlékl kůži s těla a hřmotil jako doma. Krajánek přitáhl mezi tím svěcenou holí kůži k sobě do kola.

Mlynář měl už zase jíti dá hrobu a sháněl se po odložené kůži, ale do svěceného kola. právo neměl. Čas kvapil a než kohout po třetí zazpíval, musil mlynář stůj co stůj jíti do hrobu. Nevěděl si rady. I prosil krajánka, aby mu ji nazpět vydal. Tento nechtěl o ničem slyšeť; ale když mlynář se zapřisáhl, že už nikde strašiti nebude, vydal mu, zač mlynář prosil.

Tento sestoupil do hrobu, hrob se za ním sesul, a od té doby mlynář pokojně odpočíval.

A krajánek více ze mlýna neodešel. Z vděčnosti nabídla mu mlynářka, co by si jen přál. A on si přál mlynářku, vzali se a jsou šťastni.