Pohádky a pověsti/O zlatovlásce

Pohádky a pověsti
O Fricovi	O zlatovlásce	O lakomém mlynáři

Údaje o textu
Titulek:	O zlatovlásce
Autor:	Josef Ackermann a František Ladislav Popelka
Zdroj:	Pohádky a pověsti sbírkou Fr. Lad. Popelky. Polička: Knihosklad a knihařství F. L. Popelky, 1883. s. 34–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V jednom království panoval král a králová a ti měli 12 synů. Když dospěli, zatoužili po světě. Rodiče jim v tom nebránili, jenom nejmladšího propustiti nechtěli; ale ten také jinak nedal a tak dlouho prosil, až s nimi jíti směl.

Každý z princů osedlal si krásného vraníka; jenom nejmladší vybral si neúhledného a hubeného hnědouše, který první po ruce byl. Bratří zrazovali jej z toho, že pro něj mnoho výsměchu utrží. Ale on jinak nedal a hnědouše podržel.

Princové rozžehnali se se svými rodiči a vydali na cestu.

Jeli dlouho, až konečně dospěli pojednou velkého zámku. Před tím zámkem královna s 12 bělouši pole zorávala. Zaměřili hned k ní a jako princové se ji poznati dali. Královna je přívětivě uvítala a pozvala na zámek. Princové pozvání přijali a vjeli s královnou do zámku. V nádvoří odebrali jim sloužící koně, jež zavedli do konírny.

Mezitím uvítalo je v komnatě královské 12 krásných princezen, s nimiž musili k tabuli zasednouti. Hned byla hostina a princové se převýborně bavili. Už byli všichni princové rozjařeni, když nejmladší nepozorovaně vytratil se do konírny. Hnědouš stál tu mezi vraníky se svěšenou hlavou. Princ se tomu nemálo podivil.

„Proč jsi tak smutný, hnědoušku?“ — polohlasně mu lahodil.

„Jak nemám smutniti,“ — odpovídal hnědouš, — „když vidím, že tobě a bratřím tvým i mým hrozí tak velké nebezpečí!“

Princ zůstal celý ztrnulý.

„Jaké nebezpečí?“ tázal se po chvíli.

„Smrť!“ dodal hnědouš ještě smutněji.

Princ se velmi ulekl a na zachránění v duchu pomýšlel. Hnědouš hned mu byl na radu.

„Hned jak se setmí, převeď mne a vraníky do konírny královniných běloušů a naše místa jimi nahraď.“

„Královna chce nám hlavy zutínat, ale takto vlastních běloušů hlavy odetne. Vám vykáže královna komnatu vedle ložnice princezen, v níž bratři se s nimi baví. Ale vy zůstaňte v ložnici. Princezny budou nuceny jíti na vaše místa a tím vás před smrtí ochrání.“

Princ poklepal hnědouše za věrnou jeho radu a zase nepozorován navrátil se ku hostině. Hostina schylovala se ku konci a královna tedy se rozloučila. Ve vhodné chvíli svěřil se princ bratřím tajně, jaké nebezpečí jim hrozí. Tedy se jeden po druhém tajně z komnaty vytratili, koně své převedli a opět ke společnosti se navrátili. Když bylo na čase jíti do ložnice, někteří z princů stavěli se tak unavenými, že se ani pomocí bratří ovládnouti nemohli. Princeznám nezbylo, než ulehnouti v komnatě vedlejší. Všecko tak utichlo, že bylo slyšeti jen dech spících princezen. Po chvíli vstoupila královna ložnicí do komnaty a spícím hlavy na kvap zutínala; pak i v konírně, jak hnědouš předpověděl, bělouše se světa sprovodila.

Přede dnem vykradli se zachránění princové do konírny, kde koně své osedlali, a tryskem ze zámku ujížděli.

Dlouho ještě bylo v zámku úplné ticho. Konečně se však zdálo královně, že princezny dlouho nepřicházejí, i vkročila do ložnice. Ale tam po princeznách ani památky. Vejde do druhé komnaty, ale jak zděsila se hrůzného divadla bezhlavých krásek princezen! Jako sám běs vletěla do konírny, ale tam podobný obraz v krvi stopených běloušů spatřila.

Hned jala se prince pronásledovati; bylo však pozdě.

Princové putovali světem dál, ale veselé mysli nabyti nemohli, a zvláště nejmladšímu se cestování znechutilo. Umínil si, že se vrátí domů. Bratřím dal „s Bohem“ a vracel se opět k zámku královninu.

Hnědouš mu to zrazoval, ale princ nedal nic na jeho radu. Tedy mu hnědouš poradil, aby si sedl naopak a na cestu nehleděl. Dlouho se princ dle toho zachoval, ale pojednou zaleskla se mu blíže cesty zlatá podkova. Zastavil, aby ji zvednul; ale hnědouš ho z toho zrazoval, že se mu povede zle. Princovi bylo však tak vzácného nálezu přece líto, a podkovu tedy sebral a u sebe uschoval. Jeli opět dál. Po chvíli mihnul se při cestě vínek zlatých vlasů. A jak bylo s podkovou, tak s vínkem zlatých vlasů. Hnědouš prince vystříhal; ale tento neuposlechnul a nález podržel.

Dospěli konečně jednoho dne královského zámku. Princ s koně slezl a před krále předstoupil.

Král se s princem příjemně bavil a tak si ho konečně oblíbil, že ho učinil svým prvním rádcem. Princ byl králi velmi věrně oddán a požíval značné přízně.

To však druhý rádce velmi těžce nesl i přemýšlel, jak by se na něm pomstil. Tak se jednoho dne vplížil do pokoje princova a ve skříni nalezl zlatou podkovu. Vymaloval hned krásného bělouše se zlatými podkovami a králi ho donesl. Tomu se bělouš velice zalíbil.

„Jaký to bělouš ušlechtilý!“ — zvolal — „kéž mohu míti takového!“

Na to falešník zrovna čekal.

„To nebude těžké, milostivý králi“ — lísal se k tomuto, „ale žádný k té věci není lepším nad prvního rádce; ten všeho je schopen a zajisté i takového bělouše opatřiti dovede.“ V duchu ovšem měl za to, že se takto prince zbaví, anebo alespoň o přízeň královu ho připraví.

Král dal si prince zavolati a žádal jej, aby mu takového bělouše opatřil. Princ se vymlouval, ale král naléhal tím důtklivěji, tak že princi nezbylo, než po jeho žádosti učiniti. Došel si k hnědouši a co se stalo mu vypověděl.

„Hle“ — vyčítal mu hnědouš — „uposlechnouti jsi nechtěl, abys podkovu nechal ležeti. Teď za to máš. Jdi ku kováři a dej mi čtyři třícentové podkovy ukovati.“ Princ šel a kovář dal se hned do práce. Sedm tovaryšů pracovalo sedm dní i nocí a navařovali a bušili tak dlouho, až každá podkova tři centry vážila.

Pak pustil se princ s hnědoušem do širého světa.

Za nějaký čas přišli opět ku královninu zámku. Tam se u převysokého stromu hnědouš zastavil, prince slézti nechal, těžkými kopyty svými jámu v zemi prohloubal a pak se do ní na záda položil. Princ vylezl po radě běloušově na strom a čekal, co se bude díti. Po chvíli bylo slyšeti veliký ryk a dupot: tři sta párů vraníků letělo plným tryskem přímo ke stromu. Kolem prohlubně se nastavěli, kopyty svými hnědouše tepali a pokousati hleděli. Ale hnědouš třícentovými podkovami bránil se tak statně, že vraníci ztepáni a celí vysíleni na místě ležet zůstali.

Princ vida, že nebezpečí minulo, hbitě dolů slezl a svému hnědouši na nohy pomohl. A v tom překrásný bělouš se zlatými podkovami přicválal a u prince se zastavil.

Sotva princ bělouše se svým spojil a naň vsednul, těch tři sta párů vraníků najednou obživlo. Rozstoupili se do dvou řad a prince s běloušem i hnědákem vzali do středu.

Odcválali již hodně aaleko od zámku, když se o tom královna dověděla. Bylo však pozdě; stihnouti je více nemohla.

Princ navrátil se ku králi a bělouše mu odevzdal.

Král měl z toho nevýslovnou radosť a prince si ještě více zamiloval.

Druhý rádce pomýšlel na novou zradu, vida že se první nezdařila. Jednou slídil opět ve skříni princově a nalezl vínek zlatých vlasů. Vymaloval spanilou a překrásnou princeznu a donesl ji zas králi.

Král byl nad krásou princezny a jejími zlatými vlásky celý u vytržení a neměl jiného přání, než takovou zlatovlásku živou za choť pojmouti. A jako před tím, vzbuzoval zrádce v králi naděje ve splnění, dovolávaje se zase moudrosti princovy. Králi samému jiné rady nezbylo. Zavolal si prince a obraz princezny mu odhalil. Princ se v pravdě zaříkal, že žádá od něho věci nemožné; ale král prosil a hrozil; až mu byl princ po vůli. Jel ovšem zas k hnědoušovi na radu.

„Vidíš —- uposlechnouti nechtěl’s, abys zlaté vlasy ležeti nechal,“ — vytýkal hnědouš, — „nyní za to zakoušíš.“

„Hnědoušku milý, zlatý koníčku,“ — lichotil mu princ — „jen tenkráte mi ještě pomoz.“

Hnědouš radil a princ poslouchal. Dorazili zase před zámek královnin.

„Vejdi do zámku!“ — poroučel hnědouš. „Ve věži nalezneš princeznu zlatovlásku, upnutou za zlatý vlas. Ten mečem rozetni. Ale dej pozor, aby se princezna země nedotekla, sic by se ti zle povedlo.“

Jak hnědouš předpověděl, tak také bylo. Princ sprostil ji zlatovlasých pout; levicí princeznu kol pasu uchopil a jemně ji s věže snesl. Tryskem pak od zámku ujížděli.

Královna o tom se zase dověděla a za nimi se vydala. A zase bylo pozdě k dostihnutí. Zvolala však nad nimi velkou klatbu. Hnědouš ji zaslechl a nic dobrého od ní netušil. Ohledl se za sebe a v modru nebe spatřil třpytiti se jako hvězdu zlaté ptáče.

„Za námi letí zlaté ptáče;“ — řekl princovi — „předletí-li nás, bude zle s námi.“

A ptáče letělo již nedaleko.

„Z pravého ucha mi kartáč vytáhni“ — chvatně poroučel hnědouš — „a přehoď mi jej přes hlavu.“

Jak to princ učinil, převelký zámek hned se tu vypínal a na věži jeho ptáče usedlo. Hnědouš zatím letěl s větrem o závod. Ale v tom již ptáče mělo jej předstihnouti. „Z levého ucha hřeben mi vytáhni“ — velel hnědouš — „a přehoď za sebe přes hlavu.“

A jak princ dle toho učinil, hned jiný zámek ze země se vynořil a na něm tolik věží bylo, co na hřebenu zubů. Ptáče si opět na věži hovělo, ale ne na dlouho. Již již mělo hnědouše předstihnouti — v tom však on učiní neobyčejný skok, a tím svobodu svého velitele zachoval. Za hranicemi královna již žádné moci neměla.

Veliká byla radosť po celém království, když princ se spanilou a dobrou princeznou se navrátil —

Ale druhý rádce neustál ve zradě. Obvinil choť královu, že ze vděčnosti ke svému vysvoboditeli jest mu nevěrnou. Král tomu sice víry nepřikládal, ale nevinu princovu veřejně chtěl osvědčiti a proto podrobil oba soudu. Poručil vařící lázeň a kázal v ní oba pohroužiti. Nejdříve ponořen princ a zůstal neporušen; zrádný strůjce nalezl však v lázni té hrob svůj, zasloužený to trest.

A tak šťastně král dále panoval a prince jako svého syna miloval.