Nový rok (Tyl)/III.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 171–178. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V jiných ulicích začínalo se již novoroční lopocení — pravě tím samým chodem, jakož bylo posledním dnem starého roku přestalo. — Jenom v ouzké uličce, do níž okna příbytku Jedličkova tak smutně hleděla, jakoby o nověrozených nadějích minulé noci nic nevěděla — jenom v té uličce bylo ještě všecko ticho. Nový rok si jí ani nevšímal, nechávaje ji dlouho pod šedým závojem mlhovitého jitra dřímati.

Slabinký zábřesk mladého dne padal v chatrnou sedničku, an Bětunka z libého a nad obyčej dlouhého spaní se probudivši, rovnýma nohama zpod lehýnké přikrývky vyklouzla, do vlněné sukýnky vjela, hrubý šátek na sebe hodila a pak na stole třecí sirky nahmatavši, zbytek tenoučké svíčky rozsvítila.

V několika okamženích zplápolal veselý plamínek v kulatých kamínkách. —

Starý ještě spal. Na prstech, aby ho nezbudila, a snad lahodnější, naděje plnější novoroční sny nezaplašila, přiblížila se dívka k posteli, a sklonivši se k otci, políbila jej na čelo. On právě šeptal ze spaní: „Moje princezno — zaplať Pán Bůh!“ Blahý úsměv ozařoval vybledlé tváře jeho.

Potom přikročila dívka létavým krokem k židlici, na nížto svlečené šaty otcovy ležely, a sáhnuvši po vestě, vyndala z ní hrst drobných peněz. Radostně hleděla na plnou dlaň, kdežto mezi měděnou veteší také bílé hlavy prokukovaly. I vrtěla podivením svou vlastní kadeřovou hlavinkou, a radostné pomyšlení, že bode moci dnes otci dobrý den učiniti, rozehřálo ji více, nežli dechot kvapně se rozpalujících kamen. Pozorně položila peníze na stůl a desítník dala na stranu; potom se uchýlila do kouta, kdežto na staré, viklavé židli bez lenochu černá hliněná mísa a hrnek s vodou stály. Umyla se, přičesala — potom přistavila k ohni hrnek vody, hodila na hlavu velký vlněný šátek, vzala s chatrné police druhý menší hrneček, se stolu desítník, přiložila kousek polínka do dýchavých kamen, po prstech vykradla se ze sednice a pozorně za sebou uzavřela.

Vesele praskalo jedlové dříví, jakoby se radovalo, že zase jedenkráte nemilosrdnou tyranku, zimu, z nuzného hnízda poctivých duší vypudí; praskalo a hučelo, až plesem jeho starý Jedlička procitnul. I vzchopil se a hleděl vůkol. Pak vstal, a začal se oblékati. Šířící-se teplo lahodilo starým oudům jeho; volal na Bětunku — dívka se ale neozývala. I vrtěl hlavou, neboť byl ještě jako v polovičném spaní. V tom padly oči jeho na hrst peněz na stole, a tímto podíváním, zdálo se, vrátili se mu všechny smyslové. Sepnulť ruce a povděčně k nebesům oči pozvednuv, začal ranní písničku zpívati.

Konečně zarachotil zámek a Bětunka kročila pozorně přes práh. Vidouc ale starého již u stolu, zvolala: „Dobré jitro, tatínku!“ — pak postavila rychle hrneček smetany kamna a vletěla mu do náručí.

„Šťastný nový rok, milý tatínku!“ řekla, ruce okolo krku jeho vinouc, a dlouhé políbení na ústa mu tisknouc. „Nového roku nemohu ti nic jiného dáti, nežli své srdce s celou jeho dětinskou láskou.“

„Zaplať Pán Bůh!“ řekl starý, u velkém pohnutí rozkošnou dívku k srdci tiskna — „to je mi dosti veliké bohatství. Všecko ostatní poručíme Pánu Bohu. Onť je náš věčně moudrý a milostivý hospodář — i nedá zahynouti tomu, kdo se k němu s důvěrou utíká.“

„Alespoň prvního dne příštího roku pevnou důvěru tvou nesklamal, milý tatínku — není-li pravda?“ řekla dívka, a z objetí jeho se vymknuvši, hbitě zase ku kamnům přiskočila. „Požehnalť, jak vidím, tvou těžkou noční pout, k vůli které jsem začátku plakala, že mi pak u práce oči přecházely — ach, jak ráda bych ještě jednou tolik prstů měla, abych vydělala —“

„Nech toho, nech, milé dítě — a řekni: zaplať Pán Bůh! za to, co poctivě dovedeš!“ řekl starý. „Já velebím Pána za vše, co na mne sesílá, a věřím pevně, že on sám myšlénku ve mně zbudil, abych se — ponejprv, co živ jsem — jako pouhý žebrák pod plášť cizích dobrodinců utekl —“

„Můj drahý — ubohý otče!“

„Mlč, mlč! nelituj mě — vždyt nejsem ubohý, dokud tebe mám, dušinko! Takéť jsem na sebe nemyslil, ale na tebe — a nebe cestu mou požehnalo. Leckde jsem arci jen škaredých tváří a nelaskavých slov utržil — a naděje moje klesala; ale pomyšlení, že ti musím dobrý nový rok způsobiti, ježtos po celý starý tak dětinsky o mne pečovala — to mě vždy zase pohánělo. Pomalu kapaly dárečky, vyhlídka na radostný den nebyla ještě veliká — až mne konečně ruka Páně mezi lidi uvedla, kteří se mě přátelsky ujali. Byli to tři roztomilí mladí lidičky — no, vždyť jsi dva z nich, tuším, viděla?“

„Viděla — a ještě je uvidím; neboť slíbili, že nás dnes navštíví,“ ozvala se dívka, pozor dávajíc na smetanu, která se právě vařiti začala.

„Že slíbili?“ divil se otec, knoflíky u vesty zapínaje. „Ty milý Bože — toť musíme tedy pomysliti, abychme je předce uctili.“

„To bude těžká věc, milý tatínku!“ řekla Bětuška, sypajíc lot mleté kávy do hrnku, v němž voda kloktala.

V malé chvíli na to seděli otec i dcera vedle sebe u stolu. Před nimi vydychovala silná káva z chatrného nádobíčka svou líbeznou vůni. Starý držel v obou rukou zamodralý majolíkový šáleček s otlučeným krajem a srkal posilňující nápoj s takovou libostí do sebe, že bylo na něm viděti, jak vzácného před sebou hosta má. „Zaplať Pán Bůh!“ vyhlazovalo mu z úst téměř po každém polknutí, a tvář jeho leskla se rajskou blažeností, když druhý šáleček dopíjel.

„Jen pí, tatínku!“ řekla Bětunka — já tu mám ještě třetí šáleček pro tebe.“

„Ne, ne — zaplať Pán Bůh, zlaté dítě! — již toho dosti,“ odpověděl otec. „Když duše radostí oplývá, netouží tělo po kvasu. Ach, mé dobré dítě — nám počíná rok nový tak pěkně, že mi všechno utrpení minulých z paměti vylétá. Hleď jen, moje dušinko, abychme dnes hosty své nějak uctili. S takovouto šťávou pražených zrnek přijmou tuším zavděk — naše milé sousedka ti půjčí tři čisté šálečky, a —

„I neměj starosti, tatínku! — chtějí-li pánové u chudoby hodovati, musí vzíti zavděk tím, co jim nemohoucí ruka její poskytne.“

„Zaplať Pán Bůh! — to oni také učiní; neboť myslím, že jim ani tak dalece o hody neběží, jako spíše o to, aby své dobré srdce projevili. Zvláště ten jeden — děvče! já nevím, co mi ta podoba z mysli vyjíti nechce. Ten hlas — ty oči — ta celá tvářnost — všecko mi tancuje před očima, a kus po kuse vyrůstá z toho postava jisté osoby, kteráž by nyní snad právě — tys nebyla ještě mezi počtem poutníků v tomto slzavém údolí, a matka tvoje, ta dobrá duše, začala mi teprva leskem krásných očí svých jako nadějná hvězda svítiti. Ach, ti blazí časové! — Já byl tenkráte kapelním mistrem herecké společnosti, ježto letního času v Karlovařích své kousky prováděla. Bylo to pěkné živobytí. Mysl byla ještě mladá, peruti její lehké, pohyblivé a vysoko létavé. Já nechodil po zemi, ale vznášel se po oblacích; veškerý svět tonul okolo mne ve světle růžovém. Já snil o zlatých hradech budoucnosti a myslil, že se léta příští jiným okem na mne podívati nemohou, než jak jsem si je sám v duchu vytvořil. — Jednou z rána… ještě se vidím… bylo to rozkošné, libodeché jitro — já si vyšel za velikou louku do boru, jímžto se pískem sypané stezky vinuly. V hlavě i srdci zvučela mi nová píseň a průvodem zaznívaly při ní líbezné souzvuky. Ale náhle přerušilo je pronikavé úpění; vedle pěšinky stál otrhaný pacholík a plakal. Ruce měl před sebou sepnuté na prsou, oči jeho tkvěly na mně, jakoby se mne již ani spustit nechtěly, ústa jeho se hýbala, jakoby mě byla chtěla prositi — ale slova z nich nemohl vypraviti. I přistoupil jsem k němu. Nebyl hezký, a neměl onu dětinskou půvabnost, jakovouž děti v outlinkém rozkvětu člověka bezděky jímají; ale z oka, z té vyhladovělé tváře, z celé skroušené postavy vysvítalo tolik dobrosrdečnosti, že se mi srdce v hlubinách pohnulo. — Čí jsi? — Žádného. — Nemáš rodiče? — Tatínek i maminka umřeli… Slova jeho probodla mě jako ostrý meč; já zpomněl na svého otce a matku, ježto již také v chladné zemi dřímali.“

Po těch slovech se starý poněkud zamlčel. Bolnosladký úsměv pohrával mu okolo úst, a oči jeho sklopily se k zemi. Zabral se v duchu do časů minulých. Po malé přestávce jal se dále vypravovati.

„Hošík pohnutí mé nepochybně pozoroval, neboť oči jeho spočinuly na mně tak outrpně a spolu tak prosebně, že jsem nemohl proskakující ze srdce hlas v prsou udržeti. — Chceš jíti se mnou? ptal jsem se ho. Matinku ti nemohu dáti, ale tatínka ti nahradím. — Hošík zakýval svou do hola ostříhanou hlavou — a já byl od té chvíle otcem. Byl to dobrý klouček, a Bůh ho učinil mým Davidem, když na mne chvílemi trampoty života doléhati začaly.“

„A co se z něho stalo?“ ptala se dívka, kdyžto starý poznovu se zamlčel, jakoby v duchu byl zase do oněch časů poletěl, z nichžto nyní kratičký nástin podával.

„Co se z něho stalo?“ opětoval otec. „Já o něm dávná léta neslyšel. Zmizel mi z očí — ale v srdci a v paměti mé zůstalo místečko jeho plné. Měl jsem ho asi rok u sebe, učinil jsem z něho kus duše své a článek těla svého — tu mi podala matka tvoje ruku k dávno žádanému sňatku. Neštěstí je to skoro pro každého, kdo se při divadle uváže v pouta nezlomitelná. Dvoje i troje starosti dolehnou na mysl, obrazivost schlípí křídla a půda, z níž umělecké símě vzejíti má v libovonný květ, ta zbahnatí nebo zkamení.“

„Aj, zlatý tatínku!“ řekla dívka, „tys předce neměl příčiny, žalovati si na mou matinku?“

„Ne, ne, to jsem neměl!“ odpověděl starec kvapně a živě. „Matka tvoje byla moje Musa, byla moje slastiplodná bohyně, pramen blaženosti mé… ale byla předce — žena. Ona nemohla Jeníka mého vystáti. Srdce lidské je přepodivná pohádka; z části mu rozumíš — jasně a srozumitelně, jako otevřená kniha leží před tebou, a druhá část je zahalena temnotou, i dělej co dělej, předce k tomu nepřijdeš, abys naň mohla nezkalenýma očima hleděti. Dobrá, mírná, laskavá byla matka tvá — ale k mému ubohému Jeníku nemohlo přilnouti srdce její. Nejevilať to sice patrně, neboť viděla, že mi byl hoch vedle ní do duše vrostl, a z lásky ke mně činila si mnohé násilí; ale náchylnost, mateřská přízeň — ta se nedá vynutit, a odpor v srdci — ten se nedá tak zastříti, aby i nejpevnější rouškou neprobleskoval. Jeník zatím vyrůstal — bylo mu asi deset, dvanácte let; ale časné utrpení a pak otcovské jednání z mé strany potáhlo srdce jeho tak jemnými strunkami, že při každém sebe menším dotknutí drsnatých prstů bolestně se zachvělo. On dělal, co matce na očích viděl; ale nebyl s to jediné usmání získati. Tys byla tehdáž asi roční — my nemohli míti věrnějšího tebe opatrovníka, jakož byl můj Jeník. S věrnou, skoro bych řekl zvířecí vytrvalostí nehnul se od tebe, dnem i nocí bylo nejmilejší místo jeho u tvé kolébky — žádná chůva nebyla by namáhání vydržela, jaké pacholík rád podstoupil; a předce — předce mu zůstalo matčino srdce zavřeno. Já dostal tehdáž místo u Brněnského divadla. Na cestě za svým novým povoláním přijeli jsme do vesnice na moravských hranicích. Malá churavost matky tvé nutila mě půldruhého dne na místě se zdržeti, a když jsme třetí den vstávali, majíce dále na cestu se vypraviti, nebylo v celé hospodě po Jeníku památky — a na loži jeho ležel slzami smáčený lístek, v němžto mě za odpuštění prosil, že mě opouští — abych ho neměl za nevděčného, abych se o něj nestaral — že musí odejíti, aby nebyl déle pramenem domácích roztržek, že našel nového otce — i matku.“

Bolestně dokončil starý povídání své, hlava mu sklesla k prsoum a duch jeho zanesl se opět v minulé doby.

„A od té chvíle jsi o něm, tatínku, neslyšel?“ ptala se Bětunka po krátkém pomlčení.

Starý zavrtěl hlavou. — „Ani slova!“ řekl, hluboko si oddechnuv. „Ale zaplať Pán Bůh! snad se mu vede líp, než by se mu bylo u mne vedlo. Otec vševědoucí vede cesty naše nejlépe. Zaplať Pán Bůh!“