Nový rok (Tyl)/II.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 165–171. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V nejnižším domku na Františku — celé průčelí jeho hledí do tak úzké uličky, že krom vlastních obyvatelů celý rok žádnému do očí nepadne — v tomto zastrčeném, skrčeném a již na vetchých nohách stojícím přístřeší, a sice v úzké, nízké sednici hořel grošový knot s lojovou odívkou v plechovém, starém svícně. Mžikavé světlo jeho padalo na mnoholetý, kulatý stůl, na několik židlí s porouchanými lenochy, na rozviklanou šatnici a otřený klavír, na dvě ouzké, chatrné postele a na několik po zažloutlé zdi visících obrazů beze vší ceny.

Nejpůvabnější předmět v tomto dávnověkém nábytku, jejž byl dravý čas podivně již ohryzal a všeho lesku zbavil, kterýž tu ale předce v jakémsi ladném pořádku stál — mezi touto chudou veteší seděla mladá, spanilá dívka a šila pilně hrubou košili.

Nyní vstala a začala si do rukou dýchati. Přitom semotam popocházejíc, vysílala chvilkami toužebné zraky po malých plechových kamínkách, v nichžto arci ani jiskry se nelesklo, pod nimiž ale dvě krejcarová polínka na drobno rozštípána ležela. Zima se točila po sednici a malý plamínek v prázdných kamínkách byl by tu býval věc velmi vítaná: ale dívka zpomněla na příští hodinu, a počala ještě více do rukou dýchati.

Výraz mladistvých, zimou trochu zamodralých očí jejích byla dětinná nevinnost, spojená s obyčejnou pohlaví ženskému důvtipností; jenom lehýnký závoj jakési starostlivosti zatemňoval jasné oko její.

Nyní bily venku hodiny. Temně doznívaly rány tmavou nocí k nízkému stavení.

„Tři čtvrti na jednu!“ vzdychla dívka, v nížto každé udeření hodinového kladiva i tlukot srdce množilo — „tři čtvrti na jednu — a ještě se nevrací. Jestli se mu něco zlého nepřihodilo — ne, ne! — toho se nesmím báti!“ doložila bázlivě, a sepnouc ruce, položila je na prsa. Potom se přiblížila k oknu, a odhrnuvši vetchou záclonu z bývalé zástěrky, hleděla do úzké ulice. Venku však ležely tak hustá, neprohledná tma, že se dívka s nepořízenou od okna obrátila, a rychlejším krokem zase po sednici přecházeti začala

„Nešťastná noci!“ mluvila dívka sama k sobě, s rostoucí úzkostí oči k nízkému stropu pozdvihujíc — „musila-lis tu myšlénku v jeho hlavě zbuditi? Třebas bychme o novém roce ani krejcaru v domě neměli — a to také míti nebudeme! neboť jsme dali posledního půl tolaru odpoledne za otcovu podrážku, a za límce mi slíbili dáti peníze o třech králích — ale třeba bychme ani krejcaru doma neměli, mně by nebylo předce tak ouzko jako nyní. Hokyně má dobré srdce — a ještě počká… ale co to? — kdo pak to přichází do naší ulice? Ty milé nebe, to je otcův hlas! S kým to mluví? — s kým to přichází?“

I přiskočila k oknu a hlavu na zeď položíc, hleděla zase pod záclonou do tmavé noci.

V tom začalo venku něco na okno klepati. Děvče poslouchalo.

„He, moje poupátko!“ ozval se polo jektavý hlas na ulici — „nehajáš? Pojď, moje holoubátko — pojď, a otevři mi naše zlatoskvělé paláce!“

„Milostivé nebe!“ řekla dívka sama k sobě — „totě v skutku otcův hlas! Ale jak to rozpráví!“

Potom vzala rychle svícen se stolu a běžela dvéře u domu otevřít.

Rezivý zámek zavrznul, a do úzké předsíně vklopýtnul starý nuzák z kafírny, podporován z obou stran svými nejnovějšími přátely, mladým malířem a komikem. Ale ve tváři jeho byla se mezi tím podivná změna stala. Oko jeho se lesklo, a okolo úst pohrávalo mu bezstarostné usmívání.

„Dobré jitro a šťastný nový rok, moje hvězdičko!“ začal jektavým jazykem — „a řekni z hlubokosti duše své: Zaplať Pán Bůh!“

„Milosrdný Bože!“ zvolala dívka, s rozmnoženým strachem brzy na otce, brzy na jeho neznámé průvodce pohlížejíc. „Co se ti stalo, tatínku?“ A v třesoucí ruce svícen držíc, svítila pozdním hostům na cestu.

„Nelekejte se, panno!“ počal nyní Janovský povážlivěji mluviti, nežli se dle místa, z něhož přicházeli, nadíti bylo — buďto že ostrým novoročním povětřím, anebo pohledem na vzácnou spanilost dívky vystřízlivěl — „nelekejte se, panno! Jesti to nepatrná a dnešní noci velmi přirozená příhoda, jež pana otce potkala a nám, jakož dobré znamení na příští rok, takovou milostenku na oči uvedla.“

„Slyšíš ho, Bětunko?“ zasmál se nyní starý, jejž byli mezi tím do sednice dovedli a na židli posadili. „To je ptáček — je-li pravda? Ten zpívá zlaté písničky! No sedněte si, pánové, přijměte za vděk! Starý Jedlička vás nemůže arci tou zlatou vodičkou uctit — he, he! ale kdyby nám chtěla moje Bětunka něco zazpívati — he, he! to byste slavili příští nového roku jako při kůra andělském.“

„Ale, otče!“ prosila dívka. „Co pak ti napadá?“

„Ó, panu otci napadá něco výborného!“ ozval se Janovský, a jakoby dívku již dávno znal, uchopil ji za ruce. „Pojďte, pojďte — zazpívejte nám něco k novému roku!“

„Mně by zamrzly tony v hrdle,“ zdráhala se dívka s polobolestným úsměvem — „a zkřehlými prsty nedá se dobře po klaviatuře tancovati.“

„To je svatá pravda,“ řekl mladý malíř a ohlídl se po kamnech. „Ale toť bude snadná pomoc! Tuhle máme zásobu a pokrm pro hladová kamna — za pět minut bude zde jako v lázni.“

S těmi slovy dívku opustiv, přiskočil ke kamnům, sedl si na bobek, začal do nich rozštípaná polínka nakládati, a hledal v kapsách kus papíru na podpálení.

„Myslím, brachu!“ ozval se nyní komik, jenž byl posud okem zpytavým a zkušeným odlehlé sídlo chudoby proskoumal — „myslím, abysi jinde na umění a úřad výborného topiče praktikovati začal. Panu Jedličkovi bude nejmilejší a snad i nejprospěšnější, když se do postele dostane — a panna Bětunka bude také radši, když bude moci oči zavříti, nežli aby měla k vůli nám ústa otvírati. Zejtra — anebo již vlastně dnes je také den —“

„To máš dobře, Konopásku!“ zvolal Janovský, ze země opět vyskočiv — „dnes je také den, a bude to pěkný, radostný den — jeden z oněch okamžení, ježto z hojnosti nebeských pokladů na nuznou zemi padávají, aby se hodně hluboko v srdce i pamět lidskou zaryly. Dovolíte nám, příteli, abychom vás dnes ještě jednou navštívili?“

„Zaplať Pán Bůh!“ jektal starý, nutě se týlo narovnati, ježto mu jako stéblo pod zralým klasem pořád se ohýbalo. „Moje paláce nezavrou se nikdy upřímným přátelům — a princezna moje dovede vás poctit, jakoby chodila v hedbáví a zlatohlavu — he, he!“

„Ale, tatínku!“ prosila dívka. „Pomysli pak — takoví pánové — a naše chudé hospodářství — naše nepatrná společnost — jaké zábavy mohli by zde nalezti?“

„Knížecí, moje beruško! — knížecí, he, he? Tys malá čarodějnice a vykouzlíš nám z poušti ráj — zaplať Pán Bůh!“

„Tedy přitom zůstane, rozkošná Bětunko?“ řekl Janovský, ochotně okolo dívky se otáčeje. „Zejtra jsme vašimi hostmi — okolo dvou hodin máte nás tu jako na koni. To bude život, že budou sami andělé radostí tančiti.“

„Jak se líbí,“ řekla dívka s vážnou tváří a poloviční poklonou. „Já budu vždy hotova, přátely otce mého přivítati, ačkoliv jim žádné zábavy slíbiti nemohu.“

„Děkuji pěkně, děkuji!“ zvolal Janovský, poklonu za poklonou řezaje a celý jako na vlnách se houpaje. „Ujišťuji vás, že budeme živi jako —“

„— na Františku, ve společnosti poctivého muže a spanilé dcery jeho,“ doložil komik. „Nestrachujte se žádné dotíravosti“ — obrátil se k dívce — „ani nezpůsobné zvědavosti. Něco ušlechtilejšího vábí nás k vašemu panu otci — a to tím více od té chvíle, co víme, že je strážníkem tak vzácného klenotu.“

„Zaplať Pán Bůh!“ mumlal starý nuzák s očima již zapadlýma, a hned na to ozvalo se po sednici zdravé chrupání.

Dobrodružní přátelé octnuli se mezi tím zase na ulici.

„No, ty fabrikante lidských pošetilců!“ řekl Janovský, komika pod paždí uchopiv. „Co říkáš té holce? Povídej — mluv! Co jsi tady vyzpytoval? — dá se co dělati? he?“

Konopásek ale neodpověděl, nýbrž vymknuv se mu z rukou, počal se točiti a vůkol ohlížeti, pokud tomu tmavá noc dovolovala.

„Aha! rozumím Vašnostem!“ začal zase Janovský. „Prohlédáme okolí, abychme zejtra nezbloudili. Myslíme, re to bude státi za cestu?“

„Ale tak pak nabuď rozumu, genialní kaziči barev a rušiteli plátna!“ řekl komik; „já sám ještě nevím, co mám o celé té noci souditi, a nerad bych nový rok hloupým kouskem začal. — Že se tady něco dělati dá — ano dělati musí, to mi šeptá můj tajný diblík, kterýž v podobných případech, kdyžto nevím, zdali v pravo nebo levo kročiti, v prsou mých rejditi začne, a jako rtuť semotam se válí. Nevím, co to je — ale… ono to nedá pokoje! — jako se nesmrtelný skladatel národní písně vyjádřil.“

„Naposledy v tobě znítily hezounké oči Bětunčiny ono sladké a nevýslovné toužení, jemuž nebásnická čeleď láska říká!“ dal se Janovský do smíchu; přitom se mu ale samému srdéčko trochu nepokojně házelo, a na tváři byl by mu člověk mohl sirku rozsvítit, jak mu hořela.

„Ne, to zanecháme tobě,“ řekl komik, do myšlének zapadaje. „Mne baví mnohem více starý Pohořalský!“

„Stůjte!“ ozvalo se v tom před nimi, an se okolo rohu zahýbali, silné zkřiknutí.

„Kdo to?“

„Hlas volajícího ve tmách půlnočních, zoufajícího nad vaším dlouhým zastaveníčkem — a mrznoucího, an jste vy zatím —“

„— napolo zkřehlí!“ doložil komik. „Ale z toho si, milý Václave, nic nedělej. Půlnoční temnost je tvé zamilované slunéčko, a dlažba tě zná, jakobys ji byl sázel. Snad jsi zatím něco urobil, nad čím za několik dní ve Květech ruce spráskneme a rozum z koleje vylomíme.“

„A nedostala-li se mezi tím Musa tvoje do kouta,“ řekl Janovský, „tedy hleď, aby si jiné děťátko brzo ku křestu přinesl. Zejtra alespoň musíš na Šemíka vyskočiti — bude to nebesky.“