Nový hrabě Monte Kristo/Vdova odsouzencova

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vdova odsouzencova
Autor: Jules Verne
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 165-179 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Příchod doktora Antekirtta vzbudil velikou pozornost nejen v Dubrovníku, nýbrž v celém území dalmatském. Listy, oznámivše příchod yachty do přístavu gružského, vykořisťovaly událost tu, jež slibovala řadu zajímavých zpráv. Majitel „Savareny“ nemohl uniknouti poctám mu prokazovaným, avšak rovněž nemohl vyvarovati se i nepříjemnostem, jež sláva a proslulost za následek mívají. Osoba jeho byla předmětem všech rozhovorů. Kruh bájí a pověstí počal se kol něho tvořiti. Nikdo nevěděl, kdo vlastně jest, odkud přichází, kam se ubírá. Záhada tato budila ovšem zvědavost obyvatelstva tím větší měrou. A jest pochopitelno, že tam, kde nikdo nic neví, jest pole domněnkám úplně otevřeno a že obraznost okolnosti té měrou největší dovede použiti.

Zpravodajové listů, sledujíce přání čtenářů, vydali se do Gruže, ano někteří navštívili i palubu vachty. Nebylo jim však dopřáno uzříti osobu, kterou se veřejné mínění tak velice zabývalo. Rozkazy byly přísné. Doktor Antekirtt nechtěl nikoho přijímati, koho sám by nebyl pozval. Také odpovědi, kteréž kapitán Narsos dával všem zvědavcům a navštěvovatelům, byly stále stejně stručný i záhadny.

„Odkud přichází doktor?“

„Nevím, odkud se mu přijíti zlíbilo.“

„Kam pluje?“

„Nevím, kam za vhodné uzná.“

„Avšak kým vlastně jest?“

„Nikdo to neví, snad neví sám více, nežli ti, kdož se ho po tom táží.“

Takovými odpověďmi a zprávami zvědavost obecenstva ovšem nedala se ukojiti. Obraznost, majíc tudíž úplně volné pole, pustila uzdu všem domněnkám. Doktor Antekirtt byl dnes tím, zítra oním. Někteří měli jej za náčelníka mořských loupežníků. Jiní pokládali jej za krále některé rozsáhlé africké říše, jenž pod cizím jménem cestuje, aby se poučil o poměrech jiných států. Mnozí tvrdili opět, že jest psancem, osobností politickou, kterou nějaká revoluce ze země jeho vyhnala, a jenž cestuje nyní po světě pro zábavu i poučení. Každému bylo volno, k některé této domněnce se přidati.

I co se titulu doktorského týče, lišilo se mínění; někteří soudili, že jest znamenitým lékařem, jehož výborné léčení v případech nejpovážlivějších se osvědčilo, jiní považovali jej za krále šarlatánů, jenž byl by se ocitl as v nesnázích, kdyby někdo byl od něho žádal, by se diplomy prokázal, že titulu toho právem užívá.

Lékařům gružským a dubrovnickým nenaskytla se však příležitost, aby mohli záhadného muže toho pro neoprávněné vykonávání praxe lékařské stíhati. Doktor Antekirtt choval se v ohledu tom velice zdrželivě, a žádal-li ho někdo o radu lékařskou, dovedl se vždy tomu vyhnouti.

Ostatně majitel „Savareny“ nenajal si vůbec žádného obydlí na pevnině po dobu svého pobytu. Prvé dva dny po svém příchodu do Gruže nevstoupil ani do Dubrovníka samého. Obmezil se na procházky v okolí a dvakráte nebo třikráte dal se provázeti i Pointem Pescadem, jehož přirozený vtip dobře oceňoval.

Nenavštiviv sám nikdy Dubrovník, poslal tam jednoho dne Pointa Pescada za sebe. Tomuto svěřen důvěrný úkol, aby zjednal doktoru zprávy o jistých osobách. Když se Pointe Pescade vrátil, odpovídal k otázkám mu daným následovně:

„On bydlí tedy ve čtvrti Stradone?“

„Ano, pane doktore, v nejkrásnější části města. Obývá dům nedaleko místa, kdež se cizincům ukazuje palác vládců staré republiky dubrovnické. Dům jeho jest nádherný, sluhové v něm jen se hemží, a krásné povozy a spřežení jsou majiteli jeho vždy po ruce. Je to pravá domácnost milionářova.“

„A druzí?“

„Druzí?“ odvětil Pointe Pescade, „druzí obývají v téže čtvrti města, domek jich však ztracen jest v úzkých, křivolakých a nerovných uličkách, kteréž jsou podobny spíše schodišti a jimiž se přichází k obydlím nejchudším.“

„A jejich domek?“

„Jest malý, nízký, z věnčí skýtá pohled smutný, ač uvnitř, jak myslím, vládne čistota a pořádek. Jest viděti, že obýván jest lidmi sice chudými, avšak hrdými a řádnými.“

„A paní, jež v něm bydlí?“

„Neviděl jsem jí a slyšel jsem, že uličku onu vůbec málokdy opouští.“

„Syn její?“

„Syna jsem viděl, pane doktore, právě když se k matce své vracel.“

„Jaký dojem učinil na tebe?“

„Tvář jeho měla výraz starostlivý, ano zdál se býti znepokojen! Soudím, že musil mnoho vytrpěti Lze to poznati na něm!“

„Ty také jsi mnoho vytrpěl, Pointe Pescade, a přece ničím nedáváš toho na jevo.“

„Nedostatek hmotný není, pane doktore, utrpením duševním. Protož dovedl jsem jej vždy zakrýti — ano při tom i vesel býti!“

Doktor Antekirtt tykal již — jak jest viděti — Pointe Pescadovi, což si tento jako zvláštní důkaz přízně vyžádal. I soudruhu jeho záhy se cti té mělo dostati. Obr tento činil dojem však příliš mohutný, než aby někdo mohl si dovoliti ihned mu tykati.

Doktor, dověděv se takto od Pointa Pescada, čeho si přál, ustal od svých procházek v okolí Gruže. Vyčkával jakési události, kteréž nechtěl předbíhati svým příchodem do Dubrovníka, kdež zpráva o pobytu jeho v přístavu gružském všem známa již byla. Neopouštěl tudíž paluby, až se událo, co očekával.

Dne 20. května o 11. hodině ranní, když byl pozoroval po delší dobu kukátkem nábřeží gružské, dal doktor Antekirtt rozkaz, aby lodice byla přichystána, i odplul po ní a vystoupil na nábřeží nedaleko hráze přístavní, kde stál člověk, jenž zdál se naň čekati.

„Je to on!“ pravil doktor Antekirtt sám k sobě, „ano, nemýlím se! Poznávám jej, byť i byl velice změněn!“

Člověk, jehož mínil, byl stařec, jenž měl asi sedmdesát let. Hlavu, jež chýlila se k zemi, pokrýval bílý vlas. Výraz tváře jeho byl vážný a smutný, oživený trochu polo již uhaslým zrakem, jejž slzy zajisté častěji smáčely. Stařec ten stál nehybně na nábřeží, nespouštěje zraku s lodice od okamžiku, kdy tato od yachty odrazila.

Doktor Antekirtt si umínil, že jednati bude tak, jako by muže toho ani nepozoroval, tím méně jej poznával. Avšak sotva učinil několik kroků, již stařec přistoupil k němu a uctivě pozdraviv, tázal se:

„Doktor Antekirtt?“

„Ano, jsem doktor Antekirtt,“ odvětil tento, pozoruje starce, jehož brvy se ani nezachvěly, když pronikavé oči doktorovy se naň upřely.

Po té pravil doktor:

„Kdo jste, příteli, a čeho žádáte?“

„Jmenuji se Borik,“ odvětil stařec, „jsem ve službách paní Bathoryové a na rozkaz její mám vás žádati o rozmluvu s ní.“

„Paní Bathoryová?“ tázal se doktor Antekirtt. „Není-liž to vdova onoho maďarského vlastence, jenž pro spiknutí k smrti byl odsouzen?“

„Ano, tak jest!“ odpověděl stařec. „Ač jste jí nikdy neviděl, není možná, abyste jí aspoň dle jména neznal, vždyť jste doktor Antekirtt.“

Doktor naslouchal velmi pozorně slovům starého sluhy, jehož oči byly sklopeny. Tázal se v duchu sama sebe, zdaž poslední slova starcova nemají ještě jiný tajný smysl.

Na to se otázal opět:

„A co chce mi paní Bathoryová?“

„Přála by si promluviti s vámi z příčin, jež snad znáte nebo aspoň tušíte, pane doktore.“

Brána byla otevřena…
„Půjdu k ní!“

„Jí bylo by milejší, kdyby mohla navštíviti vás na palubě lodi vaší.“

„,Proč?“

„Poněvadž záleží na tom, aby rozmluva ta zůstala tajnou.“

„Tajnou?… Před kým má býti utajena?“

„Před jejím synem! Petr nemá zvěděli, že matka jeho přijala vaši návštěvu.“

Tato odpověď překvapila doktora Antekirtt?, jenž však to Borikovi nedal znáti.

„Já však raději,“ pravil po té, „navštívím paní Bathoryovou v jejím bytu. Mohu tak snad učiniti v nepřítomnosti jejího syna?“

„Bylo by to možná, pane doktore, kdybyste přišel až zítra. Petr Bathory odjede dnes večer do Zadru a nevrátí se až za čtyřiadvacet hodin.“

„A čím jest Petr Bathory?“

„Jest inženýrem, až posud nepodařilo se mu však zjednati si místa. Oh! život byl pro něj i pro matku jeho dosti již krušným!“

„Krušným!…“ opětoval doktor Antekirtt zamyšleně. „Nemá snad paní Bathoryová dostatečných příjmů?“

Zamlčel se. Stařec nachýlil ještě v ce hlavu, prsa jeho dmula se mocným pohnutím, a oči jeho zvlhly.

„Pane doktore,“ pravil konečně, „nemohu vám více říci. V rozmluvě, kterou na vás žádá, sdělí vám paní Bathoryová zajisté vše, co máte právo zvěděti.“

Doktor Antekirtt musil se velice přemáhati, aby nedal na jevo nesmírné své pohnutí.

„Kde bydlí paní Bathoryová?“ tázal se.

„V Dubrovníku, ve čtvrti Stradonské, v ulici Marinella číslo 17.“

„Mohu se setkati s ní zítra mezi jednou a druhou hodinou odpoledne?“

„Zajisté, pane doktore; budu vás v této chvíli očekávat a sám vás k ní uvedu.“

„Rcete tedy paní Bathoryové, aby mne v dobu tu určitě očekávala!“

„Děkuji vám jménem jejím,“ odvětil stařec.

Po té dodal ještě:

„Mohl byste se snad domnívati, že vás hodlá žádati, byste jí nějakou službu prokázal…“

„A kdyby tomu tak bylo?“

„Není tomu tak!“

Po té, pokloniv se hluboce, vzdálil se stařec a zaměřil na cestu vedoucí z Gruže k Dubrovníku.

Poslední slova starého sluhy doktora Antekirtta zřejmě překvapila. I zůstal státi chvíli nehybně na nábřeží, sleduje zraky Borika, jenž odcházel. Vrátiv se po té na palubu, dovolil Pointu Pescadu a jeho soudruhu, by směli se podívati do města. Na to uzavřel se do své kajuty, oznámiv kapitánu, že chce v ní zbývající část dne stráviti sám.

Pointe Pescade a Kap Matifu hleděli zatím použiti pokud možno nejlépe své dovolené. Dopřáli si té radosti, že byli přítomni několika představením akrobatů.

Pointe Pescade měl mnohdy chuť napomenouti nebo poučiti některého neobratného provazolezce, a jeho druh také pociťoval velikou touhu vstoupiti v řady zápasníků. Oba upamatovali se však včas, že mají čest náležeti mužstvu „Savarena“ . Zůstali proto pouhými diváky a neskrblili pochvalou když zdála se jim zaslouženou.

Druhého dne dal se doktor Antekirtt nedlouho před polednem dopraviti na nábřeží. Lodici poslal k yachtě zpět, načež dal se cestou, vedoucí z Gruže do Dubrovníka. Rozkošná to procházka po této silnici, vroubené letohrádky a posázené stinnými stromy!

Na cestě té, as dva kilometry dlouhé, nejevil se v dobu tu ještě tak čilý život, jaký bývá tu za několik hodin později, kdy povoz za povozem přejíždí a kdy davy lidu se tu procházejí.

Doktor, ponořen v myšlenky o nastávajícím setkání se s paní Bathoryovou, kráčel vedlejším stromořadím a přišel brzy ke bráně města, obklopeného trojí řadou hradeb. Brána byla otevřena, i minuv opevnění ocitl se doktor uvnitř města.

Od brány té vede nádherná třída s pobočnými uličkami, zvaná „Stradone“. až ku předměstí Pločskému, tudíž celým městem. Leží na úpatí návrší, na němž se v podobě amfiteátru vztyčuje celá skupina domů. Na konci třídy té poutá pozornost naši palác vládců staré republiky benátské, krásný to pomník století patnáctého, s vnitřním dvorem, se sloupořadím ve slohu renaissančním a s okny o plných obloucích, jichž štíhlé sloupky připomínají nám dobu rozkvětu toskánského stavitelství.

Doktor Antekirtt nemusil dojíti až k tomuto místu. Ulice Marinella, již Borik mu včera naznačil, odbočovala v levo, as v polovici třídy Stradonské. Krok jeho uvolnil se poněkud, když kráčel kol paláce, ze žuly vystavěného, jehož bohaté průčelí a přístavky, v pravém úhlu k hlavní budově se pojící, zůstaly mu po pravé straně. Otevřeným průjezdem uzřel doktor Antekirtt skvostný povoz, do něhož krásné spřežení bylo zapraženo. Kočí seděl na kozlíku, kdežto sluha čekal nedaleko pod vkusnou verandou.

Skorem v téže chvíli vstoupil jakýsi muž do povozu, koně tryskem vyjeli ze dvora, a vrata uzavřela se za nimi.

Muž onen byl touže osobou, kteráž tři dny před tím oslovila doktora Antekirtta na nábřeží gružském: byl to bývalý bankéř terstský, Silas Toronthal.

Doktor Antekirtt, jenž si nepřál setkati se opětně s mužem tímto, vstoupil, když povoz vyjel, rychle do blízkého domu a nevyšel z něho dříve, dokud nebyl povoz zmizel.

„Oba dlí v tomže městě,“ pravil sám k sobě. „Je to vina náhody a nikoli vina moje!“

Uličky, kteréž odbočují v levo od třídy Stradonské, jsou úzké, křivolaké, špatně dlážděné, zjevu chudičkého a skličujícího. Lze proto přirovnati zmíněnou hlavní třídu k mohutné řece, do níž na jednom břehu ústí jen nepatrné potůčky. Jakoby touhou puzeny, aby ke zdravému vzduchu pronikly, hledí domy jeden přes druhého vyšinouti se a při tom všecky se tísní. Hledí si navzájem zblízka do očí — lze-li očima nazvati okna, jež vedou do ulice. Vystupují vysoko po výšině, jejíž vrcholky korunovány jsou tvrzí zvanou Mincetto a tvrzí sv. Vavřince.

Vůz nemůže ulicemi těmi. V době deště tvoří tyto pravé bystřiny, avšak i jindy podobají se roklím, a pro příkrý jich spád a půdu nerovnou bylo nutno zříditi v nich stupně a schůdky. Jak liší se skromné příbytky v uličkách těchto od nádherných paláců a staveb v třídě Stradonské!

Doktor Antekirtt přišed ke vchodu do ulice hledané, počal vystupovati po nekonečných téměř stupních jejích. Když překročil as šedesátý stupeň, stanul před číslem 17.

Dveře domku toho se ihned otevřely. Stařičký Borik očekával zde již, jak slíbil, doktora. Uvedl jej, nepromluviv slova, do síně velmi čisté, chudým však nábytkem opatřené.

Doktor Antekirtt usedl. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl sebe méně pohnut — ani když paní Bathoryová vstoupila a pravila:

„Pan doktor Antekirtt?“

„Ano, jsem jím, milostivá paní,“ odvětil doktor a povstal.

„Chtěla jsem vám ušetřiti cestu tak dalekou a obtížnou!“ odvětila vdova.

„Přál jsem si, navštíviti vás,“ odvětil doktor; „prosím, uvěřte, že jsem zcela k vašim službám!“

„Dověděla jsem se, pane, teprve včera o vašem příjezdu do Gruže a vyslala jsem ihned Borika, aby vás vyhledal a za návštěvu vás požádal.“

„Jsem ochoten, ctěná paní, vyslechnouti vás!“

„Odejdu!“ pravil Borik!

„Nikoli, zůstaňte!“ odvětila mu paní Bathoryová. „Jste jediným přítelem rodiny, a co hodlám doktoru Antekirttovi říci, není vám již tajno.“

Paní Bathoryová usedla, a doktor Antekirtt zaujal místo před ní, kdežto stařec stál u okna.

Paní Bathoryová byla tehdy as šedesát let stará. Postava její nechýlila se dosud k zemi pod břemenem stáří, avšak za to bílý její vlas a tvář vrásčitá naznačovaly, jak krušně zápasila s nouzí a zármutkem. Přes to bylo viděti, že jest dosud statečnou a odhodlanou, jako dříve bývala. Dosud bylo lze poznati, že byla neohroženou družkou a důvěrnou přítelkyní muže, jenž své postavení příjemné obětoval svému přesvědčení, jeho spoluvinnicí, když počal osnovati spiknutí společně s hrabětem Matyášem Sandorfem a Ladislavem Zathmarem.

„Pane,“ pravila hlasem se chvějícím, snažíc se marně pohnutí své zakrýti, „poněvadž jste doktor Antekirtt, jenž dříve již útrpnost mi projevil, ač nevím, z jaké příčiny, — hodlám vám vyprávěti o událostech, jež se před patnácti lety v Terstu odehrály…“

„Milostivá paní, ušetřte si vypravování tak bolestné. Vím vše — a poněvadž jsem doktor Antekirtt — vím též, jaký byl osud váš od nezapomenutelného dne 30. června 1867.“

„Avšak rcete, pane doktore,“ odvětila paní Bathoryová, „jaký zájem poutá vás k osudu mému a mého syna?“

„Je to, ctěná paní, cit úcty, jejž míti musí každý muž šlechetný ke vdově muže, kterýž neváhal život svůj zasvětiti neodvislosti své vlasti!“

„Znal jste professora Štěpána Bathorya?“ tázala se vdova hlasem chvějícím.

„Znal jsem jej, ctěná paní, a miloval jsem jej i vážím si všech, kdož jméno jeho nosí.“

„Jste snad rodem ze země, pro niž on krev svou prolil?“

„Žádná země není již vlastí mojí!“

„Kdo jste tedy?“

„Mrtvý, jenž dosud hrobu nemá!“ odvětil chladně doktor Antekirtt.

Paní Bathoryová a Borik při této neočekávané odpovědi se zachvěli; doktor Antekirtt dodal však spěšně:

„Zprávy, kteréž jste mi chtěla, milostivá paní, podati, mohu já doplniti, poněvadž, znáte-li mnohé věci, nevíte přece o jiných, kteréž jsou rovněž pro vás důležity!“

„Vypravujte, pane, poslouchám,“ odvětila paní Bathoryová.

„Ctěná paní,“ pravil doktor Antekirtt, „před patnácti lety tři mužové maďarští stali se náčelníky spiknutí, jež mělo za účel, zjednati Uhrám bývalou jich neodvislost. Mužové tito byli hrabě Matyáš Sandorf, professor Štěpán Bathory a hrabě Ladislav Zathmar, tři přátelé to, kteréž již dlouho pojila táž naděje, jeden duch a jedno srdce!“

„Dne 8. června 1867, den před tím, kdy mělo býti dáno znamení ku povstání, jež mělo vypuknouti v Uhrách i Sedmihradsku, vnikla policie rakouská do domu hraběte Zathmara v Terstu, v němž shromážděni byli oni tři náčelníci spiknutí. Hrabě Sandorf a dva soudruzi jeho byli zatčeni, ještě v noci do Pazinské tvrze dopraveni a tam ve věži uvězněni. Za několik neděl byli k smrti odsouzeni.“

„Mladý účetní hraběte Matyáše Sandorfa, jenž dlel v dobu tu právě v domě Ladislava Zathmara, byl taktéž zatčen, ač ve spiknutí vůbec nebyl zasvěcen; byl však později obžaloby zproštěn a — když vše již bylo ukončeno — na svobodu propuštěn!“

„Druhého dne po tom, když rozsudek byl pronesen, pokusili se spiklenci, kteříž v téže kobce žalářní byli uvězněni, o útěk. Hrabě Sandorf a Štěpán Bathory, kteříž použili k útěku lana hromosvodu, prchli skutečně, avšak spadli do dravého toku, pod věží proudícího. V téže chvíli však byl Ladislav Zathmar, když se rovně chystal k útěku, stráží překvapen a bezpečněji uvězněn.“

„Ač uprchlíci neměli naděje, že by smrti unikli, poněvadž vlny řeky podzemní odnášely je do krajů jim neznámých, přálo jim přece štěstí neobyčejně. Dostihli břehů průplavu limského a po té i města Rovinje, kdež nalezli útulku v domě rybáře Ondřeje Ferrata.“

„Rybář tento — člověk šlechetný — přichystal vše, aby uprchlíky mohl dopraviti na druhý břeh moře Jaderského, když tu, ze msty osobní, Španěl Carpena, jenž věděl o úkrytu uprchlíků, prozradil policii rovinjské, kde se skrývají. I pokusili se tu podruhé uprchnout. Avšak Štěpán Bathory, byv raněn, padl opětně do rukou zřízenců policejních. Hrabě Matyáš Sandorf, stíhán jsa až ke břehu, vrhl se do moře, právě když déšť kulí za ním byl vyslán. Moře Jaderské nevydalo již jeho mrtvoly!“

„Pozejtří na to Štěpán Bathory a hrabě Ladislav Zathmar popraveni byli ve věži Pazinské prachem a olovem. Rybář Ondřej Ferrato byl, poněvadž jim útulek poskytl, odsouzen do žaláře doživotního a dopraven byl do trestnice ve Steinu.“

Paní Bathoryová sklonila hlavu. Srdce se jí svíralo, avšak poslouchala doktora, ani jej nepřerušivši.

„Jsou vám známy tyto podrobnosti, ctěná paní?“ tázal se tento konečně.

„Ano, dověděla jsem se jich, pane, z novin, jako nepochybně i vy.“

„Ano, z novin,“ odvětil doktor Antekirtt. „Avšak co noviny nemohly sděliti obecenstvu, poněvadž chováno to bylo v největší tajnosti, to vím já, milostivá paní, a prozrazeno mi to bylo jistým strážcem zmíněné pevnosti. Nehodlám toho před vámi tajiti.“

„Mluvte, pane,“ odvětila paní Bathoryová.

„Že hrabě Sandorf a Štěpán Bathory vypátráni byli v domě rybáře Ferrata, jest vinen Španěl Carpena jenž je prozradil. Avšak příčinou, že tři neděle před tím zatčeni byli v domě Zathmarově v Terstu, byla rovněž zrada. Byli rakouské policii zrazeni!“

„Zrazeni!“ opětovala překvapena paní Bathoryová.

„Ano, a důkazy zrady té byly podány během líčení trestního. Po prvé nalezli zrádcové na hrdle holuba poštovního šifrovaný lístek, jenž adresován byl hraběti Sandorfu a jejž si opsali. Po druhé podařilo se jim v domě hraběte Zathmara zmocniti se mřížky, jejíž pomocí šifrované písmo dalo se přečisti. Po té, když jim byl znám obsah lístku, doručili jej guvernérovi terstskému. A nepochybně část konfiskovaných statků hraběte Sandorfa byla odměnou za tuto zradu.“

„A jest známo, kdo jsou tito bídníci? “ tázala se paní Bathoryová hlasem chvějícím se nesmírným rozčilením.

„Nikoli, ctěná paní!“ odvětil doktor Antekiitt. „Snad tři odsouzenci znali jména jich, leč těmto nebylo již dopřáno před smrtí s rodinami svými se setkati a jména zrádců zůstala proto zatajena.“

Skutečně paní Bathoryová, jež nebyla tehdy se synem svým v Terstu přítomna, ni Borik, jenž byl vězněn, nemohli se s drahými svými před popravou již ani rozloučiti.

„A není možná někdy dověděti se jmen těchto bídníků?“ tázala se paní Bathoryová.

„Zrádci,“ odvětil doktor Antekirtt „obyčejně se sami prozradí. Leč musím ještě vypravování své doplniti.“

„Vy zůstala jste vdovou, majíc osmileté dítko a téměř žádné jmění. Bořík, sluha hraběte Zathmara, nechtěl vás opustit po smrti svého pána; byl však chud a přinesl vám tudíž jen svoji oddanost.“

„Opustila jste pak nadobro Terst a usídlila jste se zde v Dubrovníku. Pracovala jste zde rukama svýma, byste uhradila spotřeby hmotné a abyste dostála povinnostem morálním. Chtěla jste, aby syn váš ve vědě sledoval tutéž dráhu, kterou zvolil osvícený jeho otec. Leč jak krušně jste musila stále zápasiti, jakou nouzi musila jste snášeli. Činila jste však tak s odvahou a vytrvalostí, a já musím s úctou se sklonili před ženou, jež jevila tolik mužné síly, jež péčí a obětavostí tak velikou učinila ze syna svého vzdělaného muže!“

Řka to doktor Antekirtt, povstal a pod jeho zdánlivým chladem jevily se známky pohnutí.

Paní Bathoryová neodvětila ni slova. Vyčkávala, nevědouc, zdali doktor skončil nebo hodlá-li pokračovati a vyprávěti o záležitostech, jež také jeho se týkaly a k vůli nimž s návštěvu jeho vyžádala.

„Avšak, ctěná paní,“ ujal se opět slova doktor, pochopiv její myšlenky, „i síla lidská má meze a vyčerpá se. Vy, jsouc churava a tolika zkouškami trpkými stižena, byla byste snad podlehla úkolu svému, kdyby muž neznámý — nikoli! kdyby přítel zesnulého chotě vašeho nebyl vám přispěl ku pomoci. Nikdy nebyl bych se vám o tom zmínil, kdyby starý sluha váš nebyl mi sdělil, že přejete si se mnou mluviti…“

„Jsem vděčna, pane,“ odvětila paní Bathoryová, „a chtěla jsem poděkovati doktoru Antekirttovi za jeho přízeň a laskavost…“

„Za co však, ctěná paní? Za to snad že před pěti nebo šesti lety, vzpomenuv přátelství, kteréž pojilo jej k hraběti Sandorfu a druhům jeho, zaslal vám sto tisíc zlatých, aby vás nedostatku zbavil a ve snahách vašich vás podporoval? Nebylo to pro něj samého štěstím a potěšením, že vám může přispěti? Nikoli, vážená paní, spíše já musím děkovati, že jste přijala s důvěrou tento dar, jímž aspoň poněkud mohl jsem pomoci vdově i synu svého přítele!“

Vdova poklonivši se, odvětila: „Nechť je tomu jakkoli, pane, přála jsem si projeviti vám svoji vděčnost. To bylo prvou příčinou, proč jsem si přála setkati se s vámi. Leč měla jsem důvod ještě jiný…“

„A ten jest, ctěná paní?“

„Chtěla jsem… vrátiti vám onu částku!“

„Co díte, milostivá,“ pravil živě doktor Antekirtt, „vy nechtěla jste přijmouti?“

„Svaly měknou a ochabují,“ odvětil obr…
„Soudila jsem, pane, že nemám práva použiti oněch peněz. Neznala jsem doktora Antekirtta. Neslyšela jsem nikdy pronésti jména jeho. Onen obnos mohl býti almužnou, kterou skýtali mi snad ti, proti nimž choť můj zápasil a jichž soustrast se mi hnusila! Protož nechtěla jsem peněz těch dotknouti se ani k účelu, pro kterýž je doktor Antekirtt ustanovil!“

„Tedy… peníze tyto…“

„Jsou nedotknuty!“

„A syn váš?“

„Můj syn, čeho si dobude, nechť děkuje za to jen sám sobě!“ …

„A matce své!“ dodal doktor Antekirtt, v němž taká velkodušnost a taká povaha mužná vzbuzovaly obdiv a úctu.

Avšak paní Bathoryová byla již povstala a vyňala ze skříně, na klíč uzavřené, balíček bankovek a podala jej hostu svému.

„Pane,“ pravila, „prosím, vezměte peníze tyto, neb vám náležejí, a přijměte týž dík matky, jako kdyby jich byla užila ku vychování svého syna!“

„Peníze tyto již mi nepatří, ctěná paní!“ odvětil doktor, učiniv pohyb odmítavý.

„Pravím vám, že nikdy neměla a nečinila jsem na ně nároků!“

„Leč Petr Bathory mohl by jich užíti!“

„Můj syn, jak doufám, zjedná si záhy místo, jehož jest hoden, a budu moci pak spoléhati na něj, tak jako on mohl spoléhati se na mne.“

„Neodmítne, bude-li naléhati na něj přítel otcův, by obnos ten přijal!“

„Odmítne zajisté!“

„Pak dovolte mi, ctěná paní, abych se aspoň pokusil?“

„Prosím, nečiňte tak, pane doktore,“ odpověděla paní Bathoryová. „Můj syn neví ani, že jsem peníze ty přijala, a přeji si, by se toho nedověděl nikdy!“

„Budiž tedy, ctěná paní! …. Pochopuji city, kteréž přiměly vás tak jednati, poněvadž jsem byl a dosud jsem mužem vám zcela neznámým. Ano, rozumím citům těm a dovedu si jich vážiti. Avšak opakuji vám, nepatří-li tyto peníze vám, nepatří také již mně!“

Doktor Antekirtt povstal. Odmítnutí daru se strany vdovy nestalo se způsobem, kterýž by jej byl mohl uraziti. Pochopil čin vdovin, a týž vzbudil v něm proto jen pocit úcty. Pozdravil paní Bathoryovou a chystal se již odejíti, když vdova pronesla k němu novou otázku:

„Zmínil jste se, pane,“ pravila, „též o tom, že byl choť můj i se soudruhy svými zrazen a tak smrti vydán?“

„Ano, vyprávěl jsem pouze, co se skutečně událo!“

„Avšak — nezná nikdo tyto zrádce?“

„Ano, zná!“

„Kdo?“

„Bůh!“

Doktor Antekirtt, řka to, poklonil se posledně a vyšel pak.

Paní Bathoryová po jeho odchodu se hluboce zamyslila. Tajnou příchylností, kterou nedovedla si vysvětliti, puzena byla neodolatelně k této tajemné osobě, jež měla účastenství v nejosudnějších událostech jejího života.

Zdaž uzří někdy ještě doktora Antekirtta? Aneb vypluje „Savarena“ záhy opět na širé moře?

Nedovedla si dáti odpovědi k těmto otázkám.

Druhého dne ráno oznamovaly listy dubrovnické, že kdosi neznámý daroval dobročinným ústavům městským sto tisíc zlatých. Byl to dar doktora Antekirtta, avšak zdaž nebyl to zároveň i dar vdovy, jež nepřijala ho pro sebe ni pro svého syna?