Nový hrabě Monte Kristo/Doktor Antekirtt

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
Jak byla loď na moře spuštěna	Doktor Antekirtt	Vdova odsouzencova

Údaje o textu
Titulek:	Doktor Antekirtt
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 151-165 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Jsou lidé, jichž jméno a slávu tisíciústá Pověst na všech stranách světa hlásá.

Tak dělo se i proslulému lékaři dru Antekirttovi, jenž právě byl do přístavu gružského přibyl. Příchod jeho provázen byl událostí, jež byla by na nejobyčejnějšího cestovatele obrátila všeobecnou pozornost. On však k obyčejným cestovatelům nikterak čítán býti nemohl.

Od několika let utvořil se kol doktora Antekirtta v dalekých zemích východních celý kruh bájí. V Asii, od Dardanell až k průplavu suezskému, od Suezu až k hranicím tunisským, na pobřeží moře Černého a v krajích arabských rozšířena byla o něm zvěst, že ve vědách přírodních neobyčejně se vyzná a že známy jsou mu nejtajnější záhyby přírody. V poříčí Eufratu byli by ho ctili co potomka starých mágů (kouzelníků).

Bylo na pověsti jeho něco přehnaného? Pouze to, že připisovala se mu moc čarodějná a nadpřirozená.

Dr. Antekirtt byl prostým člověkem, jako každý jiný, avšak byl mužem velice vzdělaným, ducha přímého a mužného, úsudku jistého a bystrozrakosti podivuhodné. Veškeré vzácné tyto vlastnosti podporovány byly náhodou vždy i příznivými okolnostmi. Tak kdysi ochránil veškeré obyvatelstvo jisté vnitřní provincie maloasijské radikálním jakýmsi prostředkem, který sám byl vynalezl, před chorobou, jež dosud za velice nakažlivou byla považována.

Následkem toho stala se důvěra v léčení jeho neoblomnou a sláva jména jeho rozšířila se po celém Východě.

Tajemství, v něž osoba jeho byla zahalena, činilo jej ještě zajímavějším. Odkud přišel? Nikdo to nevěděl.

Jaká byla jeho minulost? O tom rovněž nic nebylo známo, Nikdo nemohl říci, v jakých poměrech dříve žil.

Každý věděl jen, že tento doktor Antekirtt byl obyvatelstvem Malé Asie a východní Afriky přímo zbožňován, že považován byl tam za lékaře téměř zázračného a že pověst o jeho úspěšném a podivuhodném léčení vnikla i v nejproslulejší vědecké kruhy evropské. Známo bylo též, že chudému obyvatelstvu věnoval nemenší péči nežli boháčům a knížatům východním. V západních zemích však ho nikdo dosud tváří v tvář nespatřil, ano od několika let nebylo známo ani jeho vlastní bydliště. Takto tím snáze vznikla pověst, jež učinila z něho tajemného mudrce původu indického, ano jež přikládala mu vlastnosti nadpřirozené a prostředky zázračné.

Ač doktor Antekirtt nezkusil dosud umění svého v žádném z větších měst evropských, předcházela jej pověst až do těchto. I do Dubrovníku přibyl sice jen co prostý cestovatel, jenž na své yachtě navštěvuje pro zábavu různá pobřežní města moře Středozemního, avšak jméno jeho bylo už i zde všem dobře známo.

Yachta v přístavu budila stále pozornost obecenstva, poněvadž toto doufalo, že podaří se mu na palubě její uzříti i proslulého lékaře.

Neštěstí, obratností Kapovou odvrácené, všeobecnou zvědavost tuto ovšem ještě zvyšovalo.

Yachta tato byla by ostatně i nejbohatším milovníkům vodního sportu v Anglii, Americe a Francii ke cti sloužila. Vše bylo na ní zařízeno tak, že za každého povětří mohla co nejrychleji plouti. Loď tato mohla pojmouti as tři sta padesát tun. Jsouc dlouhá a štíhlá, přece však ponoru tak hlubokého, že nebylo se třeba obávati, hodila se zcela bezpečně pro plavbu mořskou a dala se snadno říditi rukou kormidelníka. Při silném, hodném větru mohla za hodinu snadno urazit třináct a půl uzlu. Známé lodi Spojených států amerických „Boadicäas“, „Gaetanas“ a „Mordons“ při mezinárodním závodu sotva by jí byly stačily.

Toto záhálčivé pozorování bylo jediným jejich zaměstnáním po představení…

Čistota a krása lodi v zevnější i ve vnitřní úpravě byla takovou, že ani nejpečlivější námořník nic by tu nebyl mohl vytknouti. Paluba z kanadského dřeva sandálového, jež lesk a se v zářivé bělosti a již n jediný suk v prknech nezohyzďoval, vnitřní, pečlivě uhlazené stěny, vyřezávané ozdoby na kolu u kormidla, uspořádání stěžňů a bílého jich roucha a lanoví, tvar výpomocných lodí, jež vkusně visely na svých podstavcích, lesklá černá barva trupu lodi, přerušená jen zlatým pruhem od přídy lodi do zadu se táhnoucím, slovem, celé ústrojí a uspořádání lodi — vše svědčilo o výborném vkusu majitele jejího, o praktičnosti i eleganci zároveň.

Jest zapotřebí, bychom poznali yachtu i uvnitř, neboť tvořila plovoucí obydlí tajemné oné osoby, kteráž se má státi hrdinou této povídky.

Yachta nebyla ovšem obecenstvu přístupnou. Románopisec však má dar, že dovede zvěděti i popsati vše, i to, co oko jeho nemohlo uzříti.

Nádhera závodila uvnitř lodi s pohodlím. Salony i kabiny a jídelna byly ozdobeny malbami a drahocennými, různými okrasami. Čalouny, koberce, vše, co k úpravě bytu náleží, bylo přizpůsobeno potřebám zábavné yachty. Doklady všeobecně provedené zásady, že příjemné splynouti má s užitečným, bylo lze pozorovati nejen v kabině kapitánově a důstojníkův, nýbrž i v kuchyňských místnostech, kdež stříbrné a porculánové náčiní chráněno bylo vhodným opatřením proti nárazům při kolísání se lodi a kdež všude jevila se vzorná čistota, a konečně i v prostorách pro mužstvo, kde závěsná lože pohodlné byla upravena.

Mužstvo lodi, dvacet hlav čítající nosilo vkusný, pěkný oděv maltézských námořníků: krátké spodky, střevíce, pruhovanou košili hnědý pás, červenou čapku a námořnickou halenu, na níž byla vyšita bílá písmena, označující název lodi a majitele jejího.

Leč kterému přístavu náležela původně tato yachta? Ve kterých seznamech lodních byla uváděna? Ve kterém přístavu pobřeží Středozemního obyčejně přezimovala? K jaké národnosti hlásilo se mužstvo její?

Odpověď k otázkám těmto nedovedl nikdo dáti, tak jako nikdo nedovedl odvětiti na dotazy, týkající se osoby doktora samého. S lodi vlála zelená vlajka s červeným křížem při vnitřním okraji, jenž skorem přes celou výši sukna sahal. Toto označení marně bychom však hledali v nekonečné řadě různých vlajek, které na všech mořích země shledáváme.

Lodní papíry byly ovšem dříve, nežli doktor Antekirtt sám na břeh vystoupil, přístavnímu důstojníku doručeny a týž shledal je zajisté v pořádku, neboť po návštěvě komise zdravotního úřadu na yachtě nekladeny mužstvu i majiteli jejímu žádné překážky.

Název lodi napsán byl malými, zlatolesklými písmeny na štítu lodním, aniž udáno bylo při tom jméno domácího přístavu jejího. Yachta slula „Savarena“.

Takou byla tedy loď, jež právě v přístavu gružském všeobecný obdiv vzbudila. Pointe Pescade a Kap Matifu, kteréž na druhý den doktor Antekirtt na palubě očekával, pohlíželi na loď stejně zvědavě jako námořníci přístavu, s větším však ještě rozčilením. Jsouce rodem s pobřeží provençalského, dovedli, zvláště Pointe Pescade, obdivuhodnou stavbu lodi posouditi a oceniti. Toto zahálčivé pozorování bylo jediným jich zaměstnáním po představení v aréně. „Ach!“ zvolal Kap Matifu při pohledu na loď.

„Ó!“ pravil Pointe Pescade.

„Hle! hle! příteli!“

„Myslím totéž, Kape!“

Tyto krátké výkřiky obdivu znamenaly v ústech obou ubohých akrobatů více než dlouhé řeči osob jiných.

Práce na palubě „Savareny“ , jichž bylo potřebí ještě, když kotva již byla spuštěna, byly ukončeny. Plachty byly svinuty, lanoví bylo pečlivě uspořádáno, střecha stanu byla stažena. Yachta kotvila v jednom koutě přístavu, což svědčilo o tom, že hodlá zde déle prodlíti.

Doktor Antekirtt procházel se večer téhož dne toliko v okolí Gruže. Silas Toronthal s dcerou svojí vrátili se ve svém povoze, jenž je na nábřeží očekával, do Dubrovníka. Mladík nám rovněž již známý nevyčkav ani konce slavnosti v Gruži, vrátil se taktéž domů stromořadím. Doktor Antekirtt však hleděl při potulce své na blízko přístavu přemoci své pohnutí.

Přístav tento jest jedním z nejlepších na celém pobřeží i lze spatřiti v něm vždy dosti lidí nejrůznějších národů. Doktor opustiv Gruž samu, ubíral se podél břehu zálivu, jenž se v délce asi dvanácti mil táhne až k ústí malé řeky Ombey, jež však jest dosti hlubokou, aby i lodě s hlubokým ponorem mohly plouti po ní až k úpatí hor zvaných „Vlastica“.

As o desáté hodině večer vrátil se doktor Antekirtt opět na ochranný násep přístavní a byl přítomen příjezdu velikého parníku „Lloydu“, jenž právě z Indie přibyl. Doktor dal se dopraviti na to opět na palubu své yachty a sestoupil do své komnaty, jež byla osvětlena dvěma lampami, a prodlel tam až do rána.

To bylo tak zvykem jeho a kapitán „Savareny“ — muž v stáří as čtyřiceti let, jménem Narsos, — dostal rozkaz, aby doktora v této době studií a tiché práce jeho nikdy nerušil.

Obecenstvu nebylo tudíž nic známo o minulosti záhadné této osoby, avšak i důstojníci a mužstvo lodní nevěděli více. Přes to byli však oddáni svému pánu tělem i duší.

Doktor Antekirtt netrpěl sice ni nejmenší porušení kázně na palubě lodi, avšak na druhé straně pečlivě dbal o všechny a byl ke všem štědrým. Protož každý námořník přál si toužebně, aby byl přijat do služby na loď „Savarenu“.

A na yachtě za okolností těchto nikdy nikomu nemusila býti důtka udělena, nikdo nemusil býti trestán, tím méně snad z mužstva vyloučen. Všichni byli jako členové jedné rodiny.

Po návratu doktora Antekirtta vykonána na lodi veškerá opatření, pro noc potřebná.

Na přídě i zadní části yachty rozžaty výstražné svítilny; stráž zaujala místo jí určené. Po té nastalo na lodi hluboké ticho.

Doktor Antekirtt usedl na divan, umístěný v jednom rohu jeho komnaty. Na stole leželo několik nejnovějších čísel novin, kteréž sluha jeho byl koupil v Gruži. Doktor prohlédl listy tyto jen zběžně a zrakem roztržitým; pominuv články politické, všiml si toliko „denních zpráv“ , zpráv o příjezdu a odjezdu lodí a pak zpráv osobních. Po té noviny odložil.

Bylo mu, jako by byl omámen, ač neznal příčinu toho.

O jedenácté hodině odložil, aniž zavolal sluhu, oděv a ulehl. Dlouho však nemohl usnouti.

A kdyby bylo možno čisti myšlenky, jimiž se duch jeho ve chvíli té výhradně zabýval, byli bychom užasli, že vrcholily v jediné jen otázce:

Kdo jest as onen mladý muž, jenž pozdravil Silase Toronthala na nábřeží gružském?

Druhého dne ráno vystoupil doktor Antekirtt as o osmé hodině na palubu. Den sliboval býti rozkošným. Slunce ozařovalo již vrcholky hor, jež tvoří pozadí zálivu. Stíny v přístavu počaly se ztráceti, prchajíce po vlnách. Na „Savarenu“ padala brzy plná zář sluneční.

Kapitán Narsos přiblížil se k doktoru Antekirttovi, aby přijal další rozkazy, jež mu tento dal několika slovy, když oba dříve vyměnili zdvořilé a přívětivé pozdravy.

O poledni odrazila od yachty nevelká lodice se čtyřmi veslaři a kormidelníkem. Plula k nábřeží, kdež měli vstoupiti do ní, jak bylo smluveno, Pointe Pescade a Kap Matifu.

Byl to slavný den a památný okamžik v životě těchto dvou ubožáků, kteří vzdálili se tak daleko od své vlasti drahé, od Provençalska, jež tak toužebně si přál opět uzříti!

Oba byli již na nábřeží.

Dříve nežli opustili svoji arénu, svlékli kroj, jejž při produkcích svých nosívali a oblekli starý sice již, avšak čistý, prostý oděv. Nyní obdivovali se s nábřeží yachtě, jako již dne předešlého. Oba byli ve výtečné náladě. Nejen že den před tím oba večeřeli: Kap Matifu a Pointe Pescade i toto ráno snídali! Hrozná to lehkomyslnost, kterou však lze vysvětliti neobyčejně velikým jich příjmem včerejším! Vybrali dvaačtyrycet zlatých vstupného! Nikdo však ať nemyslí, že celý tento příjem promrhali. Nikoli! Pointe Pescade byl příliš spořivým a opatrným, než aby se tak státi mohlo. Na deset dní měli živobytí pojištěno!

„Za vše mám jen tobě co děkovati, Kape!“

„Ó Pescade.“

„Ano, tobě, můj milý, velký hochu!“

„Nuže — — chceš-li — — tedy ano — — mně!“ odvětil Kap Matifu.

V okamžiku tom přirazila loďka „Savareny“ k nábřeží. Kormidelník povstav a smeknuv čapku pravil, že jest oběma pánům k službám.

„Pánům?“ zvolal Pointe Pescade. „Jakým pánům?“

„Vám, pane. Doktor Antekirtt očekává vás na své lodi!“

„Hle! nyní jsme již i my pány!“ pravil Pointe Pescade.

Kap Matifu otevřel jen ještě více velké své zraky a tiskl rozpačitě v ruce svůj klobouk.

„Je libo, pánové?“ tázal se kormidelník.

„Ó ano — ano!“ odvětil kvapně Pointe Pescade, pokynuv svému soudruhu.

Okamžik na to seděli již oba na černém koberci s rudým okrajem, jímž pokryta byla lavička v lodi. Kormidelník zaujal mí to za nimi.

Při tíži Kapa vyčníval okraj loďky jen as čtyry neb pět palců nad vodou. Konce koberce přes okraj lodě splývající musily býti do ní zpět vtaženy, aby se ve vlnách nesmočily.

Kormidelník dal píšťalkou znamení k odjezdu a již vnořila se čtyry vesla současně do vln. Lodice k „Savareně“ jen letěla.

Oba ubožáci byli neobyčejně pohnuti, ano ocitovali se v nemalých rozpacích. Tolik cti prokazuje se pouhým akrobatům! Kap Matifu neodvážil se ni hnouti. Pointe Pescade nemohl při veškerém svém rozčilení potlačiti dobromyslný úsměv, jenž oživoval jemné rysy jeho výrazné tváře.

Když lodice stanula u yachty, spuštěn můstek, jehož příčky ohýbaly se pod tíží těla Kapova. Vystoupivše na palubu, byli oba soudruzi uvedeni ihned k doktoru Antekirttovi, jenž je očekával na zadní části lodě.

Po přátelských pozdravech a když vyměněno bylo ještě několik zdvořilých slov, usedli Pointe Pescade a Matifu konečně na dvě jim nabídnuté stolice.

Majitel lodi pohlížel na ně několik okamžiků, aniž promluvil slova. Jeho krásná tvář, klidný, chladný pohled a mužná postava jeho činily na ně mocný dojem. Avšak nebylo pochyby: netkvěl-li úsměv na jeho rtech, tkvěl zajisté v jeho srdci!

„Přátelé!“ pravil doktor Antekirtt konečně. „Zachránili jste včera mužstvo mé i mne před velikým neštěstím. Chtěl jsem vám ještě jednou poděkovati a protož pozval jsem vás k sobě…“

„Pane doktore,“ odvětil Pointe Pescade, jenž konečně nabyl opět své odvahy, „jste velice laskav. Věc ta není příliš důležitou. Přítel můj vykonal jen, co by každý na místě jeho byl učinil, kdyby byl měl tolik síly, co on. Není-li pravda, Kape?“

Tento kývl hlavou, což značilo ovšem, že souhlasí.

„Snad dítě pravdu, leč takou sílu má málo kdo. Váš druh však mimo to dal pro nás svůj život v sázku a jsem tudíž jeho dlužníkem!“

„Ó , pane doktore!“ odvětil Pointe Pecsade. „Přítel můj musí se do ruda zardíti při této pochvale — a poněvadž jest plnokrevným, jest pro něj nebezpečným, jestliže mu krev do hlavy vstoupí…“

„Vidím, příteli, že nemilujete poklon. Chci tedy jich pominouti. Poněvadž však každá služba…“

„Pane doktore, odpusťte, osměluji-li se vás přerušiti. Mám však za to, že každý dobrý čin sám sebou jest již odměnou. Aspoň dočítám se tak v knihách mravoučných. Ostatně jsme již dosti odměněni!“

„Již! jak?“ tázal se doktor Antekirtt, obávaje se, že snad jej někdo již předešel.

„Včera po události, při níž přítel můj tak znamenitou sílu svoji osvědčil, chtělo obecenstvo nabýti úsudku též o jiných jeho schopnostech uměleckých. Hrnulo se proto v davech do naší provençalské arény. Kap Matifu porazil půl tuctu nejsilnějších horalů a nosičů gružských. Měli jsme proto obrovský příjem!“

„Obrovský?“

„Ano, příjem, jakéhož jsme dosud nikdy na své umělecké pouti neměli!“

„A kolik tento obrovský příjem obnášel?“

„Dvaačtyřicet zlatých.“

„Opravdu? … O tom jsem ovšem nevěděl,“ odpověděl doktor Antekirtt. „Kdybych byl tušil, že hodláte dávati představení, bylo by mi bývalo potěšením, být taktéž přítomnu. Dovolte však, abych aspoň nyní své místo zaplatil.“

„Dnes večer, pane doktore, dnes večer, až nás návštěvou svou poctíte a produkcím našim přítomností svojí lesku dodáte!“

Kap Matifu poklonil se při těchto slovech druha svého taktéž velice, při čemž rameny svými, jež „dosud nikdy země se nedotkla“ — jak stálo v programu produkcí, Pointem Pescadem sestaveném — neobratně a rozpačitě pohyboval.

Doktor Antekirtt nahlédl, že sotva bude moci akrobaty přiměti, aby přijali od něho odměnu v podobě peněžitého daru.

Rozhodl se tudíž jednati jinak. Již den před tím pojal zvláštní záměr. Byl se večer dotazoval po životu a poměrech obou akrobatů a dověděl se, že jsou to lidé poctiví a důvěry hodní.

„Jak se zovete?“ tázal se nyní.

„Jsem znám pod jménem Pointe Pescade, pane doktore!“

„A jak slujete vy?“

„Matifu!“

„Kap Matifu,“ dodal Pointe Pescade a vyslovil celé toto jméno, jež na všech přístavištích jihofrancouzských mělo dobrý zvuk, s netajenou hrdostí.

„To jsou jména zajisté jen přijatá?“ tázal se doktor Antekirtt.

„Nemáme jiných,“ odvětil Pointe Pescade.

„I kdybychom byli někdy jiná jména měli, byla by se nám ztratila roztrhanými našimi kapsami.“

„A … rodiče vaše?“

„Rodiče, pane doktore? Naše prostředky nedovolily nám nikdy něco tak drahého. Kdybychom někdy zbohatli, nalezli by se snad někteří, kteří by po nás mohli děditi.“

„Jste Francouzi — z kterého však kraje?“

„Z Provençalska,“ odvětil Pointe Pescade. „Jsme tudíž dvojnásobnými Francouzi!“

„Máte vždy dobrý humor, Pointe Pescade.“

„Povolání mé toho vyžaduje. Pomyslete si, pane doktore, že při vchodu k aréně naší stojí veliký, stydlivý nemotora, jinak však dobrák člověk, jenž vždy uši rozpaky svěsí. Za hodinu naházelo by mu obecenstvo, tropíc si z něho posměch, na hlavu více jablek, než by jich mohl za celý život snísti. Proto musím býti aspoň já vždy veselé mysli a míti vždy nějaký vtip po ruce.“

„A Kap Matifu?“

„Ó, Kap Matifu jest vážnější i rozvážnější, žije spíše uvnitř, v myšlenkách!“ odvětil Pointe Pescade, poklepávaje příteli svému přátelsky na ramena, tak jako činíme koni, chceme-li mu zalichotit.

„Jeho zaměstnání toho vyžaduje! Pohrává-li si někdo s břemenem padesáti liber těžkým, musí býti velice vážným. Zápasí-li, nezápasí pouze rameny, nýbrž i hlavou! A Kap Matifu zápasil vždy — i s bídou. A přece jej tato ani k zemi dosud neporazila.“

Doktor Antekirtt naslouchal se zřejmým zájmem slovům malého muže tohoto, pro nějž osud měl vždy jen chvíle krušné a jenž přece z ničeho jej nevinil. Doktor poznával, že muž tento jest stejně dobrosrdečným jako důvtipným, a tázal se sama sebe, čím by se byl mohl státi tento ubožák, kdyby od kolébky již nebyl trpěl nedostatkem prostředků hmotných.

„A kam hodláte se odtud odebrati?“ tázal se

„Stále ku předu — na zdař bůh!“ odpověděl Pointe Pescade.

„Náhoda není vždy špatným vůdcem a celkem zná dobře cesty. Obávám se jen, že odlákala nás přece příliš daleko od vlasti — od našeho Provençalska. Leč jsme tím sami vinni! Měli jsme se dříve vždy náhody otázati, kam nás zavede!“

Doktor Antekirtt pozoroval oba akrobaty mlčky opět delší chvíli.

Po té tázal se znovu:

„Co tedy mohu, přátelé, pro vás učiniti?“

„Nic, pane doktore,“ odvětil prostě Pointe Pescade, „ano, zhola nic!“

„Nepřáli byste si vrátit se nyní do Provençalska a uzříti opět rodný svůj kraj?“

Oči obou akrobatů náhle zazářily.

„Mohl bych vás tam dopraviti,“ dodal doktor Antekirtt.

„To by bylo výtečné! překrásné!“ vzolal Pointe Pescade uchvácen radostí.

A po té obrátiv se ke svému druhu, děl:

„Hochu, chtěl bys i ty vrátit se do domova?“

„Ano, Pointe Pescade, kdybys také ty se vrátil…“

„Leč čím se budeme pak zabývati? Čím se uživíme?“

„Zůstali byste tedy snad raději u mne?“

Kap Matifu vložil si ruku na čelo, což činil vždy, kdykoli se ocitoval v nesnázích.

„Čím se uživíme — — budeme — musíme,“ mumlal sotva srozumitelně.

„Nevíš si rady právě tak jako já. Avšak co na tom? Budeme konečně doma! Není to podivné, pane doktore, že dva chudáci, jako my, mají též vlast — domov — že dva ubožáci, kteří nemají ni rodičů, přece někde se zrodili?“

„Zůstali byste tedy snad raději u mne?“ tázal se doktor Antekirtt.

Při tomto nenadálém návrhu Pointe Pescade rychle povstal, kdežto Kap Matifu tázavě naň pohlížel, nevěda, má-li též povstati jako on.

„Zůstati u vás, pane doktore?“ pravil konečně Pointe Pescade. „Leč čím bychom vám mohli prospěti? Siláckými nebo kejklířskými kousky? Jinému jsme se nikdy nepřiučili! Leda snad, že bychom vás tím mohli baviti při plavbě nebo na vašich statcích…“

„Slyšte,“ odvětil doktor Antekirtt, „mám zapotřebí mužů odvážných, oddaných, přímých a důvtipných, kteříž by mi pomohli uskutečniti mé záměry. Nemáte nic, co by vás poutalo, a rovněž ne mnoho, co by vás do vlasti vábilo. Chcete vytrvati při mně?“

„Avšak až záměry své provedete?…“ tázal se Pointe Pescade.

„Ani pak mne nebudete musit opustiti, bude-li vám to vhod,“ odvětil doktor Antekirtt, usmívaje se, „zůstanete na lodi se mnou! Po případě můžete učiti mužstvo mé lodi krkolomným skokům! Hodláte-li však raději vrátit se do své vlasti, nechci vám v tom brániti a postarám se i pak, byste na příště bezstarostně žiti mohli!“

„O, pane doktore!“ zvolal opětně Pointe Pescade zmaten tolika laskavostí. „Avšak nemíníte při svém návrhu zajisté, abychom u vás jen zaháleli? Nebýti k ničemu by se nám rovněž nelíbilo!“

„Slibuji vám dosti práce, takže budete spokojeni,“ odvětil doktor Antekirtt.

„Vaše nabídka jest velmi svůdná,“ prohodil Pointe Pescade ještě nerozhodně.

„A co proti ní namítáte?“

„Jen jediné již. Jak vidíte, jsme dva, Kap Matifu a já. Jsme z téhož kraje a byli bychom snad i z téže rodiny, kdybychom byli někdy rodinu měli! Jsme však bratry srdcem, duší! Kap Matifu nemohl by žiti bez Pointa Pescada a Pointe Pescade nemohl by ni den stráviti bez Kapa Matifua. Vzpomeňte si na dvojčata siamská! Nikdy jich nemohli od sebe odloučiti, poněvadž bylo by je to stálo život. Nuže, my jsme jako tato dvojčata siamská! Milujeme se velice, pane doktore!“

A Pointe Pescade podal druhu svému ruku, jenž ji k prsům přitiskl a jako dítě ji celoval.

„Nemám na mysli vaše odloučení, přátelé,“ pravil doktor Antekirtt; „pochopil jsem dobře, že byste se nikdy od sebe odloučiti nemohli.“

„Věc je tedy ujednána, pane doktore, jestliže totiž…“

„Jestliže…“

„Jestliže Kap Matifu přivolí!“

„Řekni jen ano, Pointe Pescade, a promluvíš tím i za mne!“ pravil Kap.

„Nuže, vše jest tedy v pořádku!“ pravil doktor Antekirtt. „Nebudete musit, přátelé, nikdy rozhodnutí svého litovati. Dnešním dnem počínaje nebudete se musit již nikdy v aréně produkovati.“

„Oho, pane doktore!“ zvolal Pointe Pescade, „dbejte též sama sebe! Přejímáte snad větší břemeno, nežli sám tušíte.“

„Co tím míníte?“

„Budeme vás mnoho státi, zvláště Kap Matifu. Druh můj jest velikým jedlíkem a vy zajisté nebudete si přáti, aby ve službách vašich sil mu ubývalo?“

„Doufám naopak, že síly jeho se zdvojnásobí!“

„Pak budete, pane doktore, zničen.“

„Nikdo mne nedovede finančně zničiti, Pointe Pescade!“

„Avšak bude-li Kap Matifu jísti dvakrát, třikrát denně?…“

„Může jísti, bude-li míti chuti, pětkrát, šestkrát i sedmkrát denně,“ odvětil dr. Antekirtt, usmívaje se. „Stůl můj jest pro každého přichystán.“

„Slyš, Kape!“ zvolal Pointe Pescade rozradostněn. „Budeš se moci nasytit den co den dle své libosti!“

„Vy též, Pointe Pescade!“

„Ó, já jsem živ jako pták, spokojím se s málem. Smím však se otázati, zda vyplujeme též na širé moře?“

„Ano, velmi často. Mám dosti práce na všech stranách Středozemního moře. Pacienti moji bydlí po celém jeho pobřeží. Hodlám vykonávati mezinárodní lékařskou praxi. Zavolá-li mne některý chorý v Tangeru nebo na Balearech a sice v době, kdy dlím právě v Suezu, mám odepříti mu pomoc lékařskou a nemám k němu přijeti? Tak jako lékař v některém městě velikém spěchá z jedné čtvrti do druhé, aby poskytl pomoci lékařské, tak pluji od Gibraltaru k řeckým ostrovům, od Adrie k zálivu Lyonskému, od moře Jónského k zálivu Gabeskému. Mám jiné ještě mnohem rychlejší lodě nežli jest tato yachta, a vy budete mne na mnohých z nich provázeti.“

„To bude znamenité, pane doktore,“ odvětil Pointe Pescade a radostí tleskal rukama.

„Nebojíte se moře?“ tázal se doktor Antekirtt.

„Moře-li se bojíme? My synové Provençalska? Již jako děti pluli jsme nesčetněkráte na řece v lodici. Nikoli! neobáváme se moře ni mořské nemoci, — vždyť zvykli jsme si choditi hlavou po zemi a nohama vzhůru. Kdyby pánové i dámy cvičili se aspoň dva měsíce v tom, nežli se na moře vydají, zajisté by neměli příčiny bědovati a sténati při plavbě a nebyli by nemocí zachváceni. Jen dále, pánové! Připojte se ke společnosti naší!“

A Pointe Pescade počal opět tímže tónem a způsobem, jako by dosud stál před svým divadélkem a obecenstvo v ně lákal.

„Výborně, Pointe Pescade!“ pravil doktor Antekirtt. „Mezi námi nebude zajisté rozmíšek, zvláště když svého humoru nepozbudete. Jen smějte se, přátelé, smějte a zpívejte. Budoucnost slibuje mi ještě snad mnoho smutného a tím vzácnější bude mi vaše veselost.“

Doktor Antekirtt při slovech těchto stal se opět vážným. Pescade, jenž jej bedlivě pozoroval, tušil, že jej v dřívějších dobách života jeho stihla zajisté bolest veliká, kterou snad i doby příští pro něj chovají.

„Pane doktore,“ pravil proto kvapně, aby vyrušil jej z trudných myšlenek, „od dnešního dne náležíme vám tělem i duší.“

„Ode dneška můžete se již v kajutě své po domácku zaříditi. Prodlím snad ještě několik dní v Gruži a Dubrovníku; přes to však jest lépe, jestliže již nyní na „Savareně“ bydliti budete.“

„Učiníme tak, těšíme se však na dobu, až uvedete nás do svého domova,“ odvětil Pointe Pescade.

„Nemám domova,“ pravil doktor Antekirtt, „avšak mám přece domov, kterýž sám jsem si utvořil, půdu, jež mi náleží, a kterouž i vy, bude-li vám libo, sdíleti budete.“

„Nuže pojďme, Kape!“ zvolal Pointe Pescade, „musíme závod náš ještě likvidovati. Neobávej se však, nejsme nikomu dlužni a konkurs nám nehrozí.“

Rozloučivše se s doktorem Antekirttem, odpluli oba přátelé po lodici, jež je očekávala, opět na nábřeží gružské.

As za dvě hodiny na to podařilo se jim prodati jednomu svému soudruhu v povolání budku, arénu snadno sestrojitelnou, plátno pomalované i veliký buben. To byl celý jejich majetek. Jednání o koupi netrvalo příliš dlouho a několik zlatek, kteréž jim prodej vynesl, netížilo rovněž příliš jejich kapsy.

Pointe Pescade však podržel si v tomto okamžiku, kdy z „uměleckého“ života uchyloval se do života soukromého, svoji trubku, a Kap Matifu nechtěl rovněž vzdáti se svého trombónu a svého kroje, v kterýž se při zápase odíval. Bylo by jim působilo nesmírný žal, kdyby se byli musili odloučiti od těchto tretek, kteréž je upomínaly na chvíle úspěchu a okamžité slávy. Věci tyto složeny byly na dno vaku, kterýž pojal celý jejich majetek: několik drobných předmětů a jich oděv.

K večeru vrátili se Pointe Pescade a Kap Matifu opět na palubu „Savareny“. Velká kajuta v přední části lodi byla jim upravena za obydlí. Byla pohodlně zařízena a opatřena vším, čeho mohli potřebovati.

Mužstvo lodi přijalo nové tyto své soudruhy velice přívětivě, vědouc, že jim děkovati musí za své zachránění.

Sotva Pointe Pescade a Kap Matifu na yachtu přibyli, přesvědčili se, že kuchyně lodní jest bohatou tak, že kuchyně jich provençalské arény nikdy a v ničem s ní měřiti se nemohla.

„Vidíš, Kape,“ pravil Pointe Pescade, vyprazdňuje sklenici vína astijského, „jedná-li člověk rozšafně, štěstí ho nemine. Avšak rozumným musí vždy býti.“

Kap Matifu mohl souhlas se slovy druha svého projeviti jen kývnutím hlavy, neboť zuby jeho vrývaly se právě s labužnickou rozkoší do velikého kusu uzeného masa, jenž s dvěma vejci, na tvrdo vařenými, rychle v obrovských jeho ústech se ztrácel.

„Obecenstvo by nás penězi zasypalo jen za to,“ pravil Pointe Pescade, „kdyby tě vidělo jisti.“