Nový hrabě Monte Kristo/Soud

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Soud
Autor: Jules Verne
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 463–468 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Hrabě Matyáš Sandorf splatil Marii Ferratové a bratru jejímu Ludvíku dluh vděčnosti. Paní Bathoryová, syn její Petr a Sava byli konečně sloučeni.

Když byli všickni odměněni, zbývalo ještě trestati.

Ve dnech následujících, po porážce Senusistů, zabývali se členové osad tím, aby uvedli na ostrově vše opět v dřívější stav.

Až na několik nepatrných ran byli Petr Bathory, Ludvík Ferrato, Pointe Pescade a Kap Matifu — tudíž ti, kdož jsou v úzkém styku s rozvojem tohoto dramatu — zdrávi a neporušeni. Že však v boji se nešetřili, o tom víme již.

Byla to však radost, když se do radnice k Savě Sandorfově, Marii Ferratové, paní Bathoryové a ku starému Borikovi vrátili!

Když byla padlým prokázána poslední čest, mohla se malá osada vrátiti opět v klidné koleje bezstarostného života, z něhož v budoucnosti nepochybně neměla býti již vyrušena. Porážka Senusistů rovnala se jejich zničení, a Sarkany, jenž je k výpravě proti Antekirttě povzbudil, nedlel již mezi nimi, aby je podněcoval myšlenkou msty a — záště.

Doktor Antekirtt trval však přes to při úmyslu svém, aby obranná soustava ostrova v nejkratší době byla dokončena. Artenak měl se státi bezpečným na příště před každým přepadením, také však ostrov neměl poskytovati již mezery, kde bylo by možno snadno přistati. Také bylo usneseno, aby na ostrov povoláni byli noví osadníci, kterýmž úrodnost půdy poskytovala záruku šťastného, bezstarostného života.

Nyní nemohlo sňatku Petra Bathorya se Savou Sandorfovou již nic překážeti. Původně ustanovena byla svatba na 19. prosince, měla býti tudíž toho dne skutečně slavena!

Pointe Pescade ujal se proto znovu horlivě příprav ke slav­nostem a radovánkám, které útokem afrických lupičů tak náhle byly přerušeny. Avšak nesmělo se odkládat i také dále s rozhod­nutím o osudu Sarkanya, Silasa Toronthala a Karpeny.

Tito, jsouce uvězněni každý zvláště v tvrzi antekirttské, ne­věděli ani, že všichni tři nalézají se v moci doktora Antekirtta.

Dne 6. prosince, dva dny po porážce Senusistů, dal je uvésti doktor Antekirtt do velké síně v radnici, kdež v ústraní očekával je s Petrem Bathorym a Ludvíkem Ferratem.

Zde uviděli se zajatci po prvé, ocitnuvše se před soudem artenackým, jenž skládal se z nejvyšších úředníků osady. Vězňové byli tu obklopeni a střeženi četou milice.

Karpena zdál se býti znepokojen, tvář jeho nepozbyla však dosud nikterak potměšilého výrazu; vrhal v pravo i v levo skryté pohledy a neodvážil se soudcům svým do očí pohleděti.

Silas Toronthal, jenž zdál se býti velice sklíčeným, sklonil hlavu a vyhýbal se instinktivně dotyku s bývalým svým soudruhem.

Sarkany zachvácen byl jediným jen pocitem, vztekem, že upadl v ruce tohoto doktora Antekirtta, Ludvík Ferrato postavil se nyní před soudce a ujal se slova.

Obrátil se ke Španělovi a pravil: „Karpeno, jsem Ludvík Ferrato, syn rybáře rovinjského Ondřeje, kterého udavačství tvoje uvedlo do žaláře steinského, kdež zemřel!“

Nesmírný kotouč dýmu a plamene vystupoval k obloze… (Str. 468.)
Karpena vztyčil se v prvém okamžiku. Hnul sebou hněvivě a krev vstoupila mu do očí.

Byla to tedy přece Marie, kterou domníval se poznati v uličkách v Manderaggiu na Maltě, a byl to bratr její, kterýž vznesl proti němu tuto obžalobu.

Petr Bathory na to přistoupil a namířiv předem rámě proti bankéřovi, pravil:

„Silase Toronthale! Jsem Petr Bathory, syn Štěpána Bathorya, vlastence uherského, kteréhož jste společně se Sarkanym, spoluvinníkem svým, bídně k vůli zisku udal a jejž jste smrti v náruč uvedl.“

Na to obrátiv se ku Sarkanyu, děl Petr Bathory bídníku tomu: „Jsem Petr Bathory, kteréhož přepadl jste a bodl dýkou v ulicích dubrovnických! Jsem snoubenec Savy, dcery hraběte Matyáše Sandorfa, kterouž dali jste před patnácti lety unésti ze zámku artenackého!“

Silasu Toronthalovi bylo, jako by kyj byl dopadl na hlavu jeho a omráčil ho, když poznal Petra Bathorya, jejž měl za mrtvého!

Sarkany skřížil ruce, a toliko brvy jeho lehce se chvěly, jinak zachoval však obvyklou drzost svoji.

Ani Silas Toronthal ani Sarkany neodpověděli slova. A co by byli mohli odvětiti oběti své, kteráž, jak se zdálo, z hrobu povstala, aby je obžalovala!

Jinak bylo, když doktor Antekirtt, povstav rovněž, pravil hlasem vážným:

„A já jsem soudruh Ladislava Zathmara a Štěpána Bathorya, kteří vámi byvše zrazeni, ve věži pazinské byli zastřeleni! Jsem otec Savy, kterouž jste unesli, by jste se zmocnili i druhé polovice jejího jmění! … Jsem hrabě Matyáš Sandorf.“

Tentokráte dojem prohlášení toho byl tak mocný, že se kolena Silasa Toronthala zachvěla, div že neklesl, kdežto Sarkany sklonil se, jako by chtěl sám v sobě se skrýti.

Obžalovaní byli na to vyslýcháni jeden po druhém.

Vina jejich byla takou, že ji nemohli zapírati, a že nebylo možno ji prominouti.

Předseda soudu připomněl Sarkanyu útok na ostrov, kterýž podnikl jen v zájmu ryze osobním a jenž vyžádal si četných obětí, jejichž krev volala po pomstě. Na to, když jim byl ponechal úplnou volnost, aby se hájili, odvolal se k zákonu a podle práva, jakéž mu toto pravidelné soudní líčení dávalo, pronesl rozsudek:

„Silasi Toronthale, Sarkany, Karpeno,“ děl, „vy zavinili a způsobili jste smrt Štěpána Bathorya, Ladislava Zathmara a Ondřeje Ferrata: Jste odsouzeni k smrti!“

„Jak vám libo!“ odvětil Sarkany, jenž nabyl opět dřívější své drzosti.

„Milost!“ zvolal zbaběle Karpena.

Silas Toronthal neměl síly promluviti.

Všichni tři odsouzenci odvedeni do kobek žalářních, kdež bedlivě byli střeženi.

Jak měli býti bídníci tito odpraveni?

Měli býti zastřeleni v některém koutě ostrova? To značilo by potřísniti Antekirttu krví zrádců! Bylo tedy usneseno, že poprava vykonána bude na ostrůvku Keukrafu.

Téhož ještě večera jedna z „Elektrik“, na niž vstoupilo deset mužů pod velením Ludvíka Ferrata, přijala odsouzence na palubu a dovezla je na ostrůvek Keukraf, kdež měli čekati, až zasvitne den trestu.

Sarkany, Silas Toronthal a Karpena tušili, že nastala pro ně hodina smrti. Protož, když byli vysazeni na břeh, Sarkany, přikročiv přímo k Ludvíku Ferratovi, tázal se ho:

„Bude to ještě dnes večer?“

Ludvík neodvětil.

Odsouzenci byli ponecháni o samotě. Byla již noc, když se „Elektrika“ vrátila k Antekirttě.

Ostrov byl nyní zbaven přítomnosti zrádců. Z ostrůvku Keu­krafu, jenž vzdálen byl na dvacet mil od pevniny, nemohli tito uprchnouti.

„Do zejtřka nepochybně jeden druhého požere!“ prohodil Pointe Pescade.

„Fu!“ odtušil Kap Matiíu s posunkem odporu.

Noc minula klidně.

Toliko v radnici pozorovali, že hrabě Matyáš Sandorf neuložil se ni na okamžik k odpočinku. Jsa uzavřen ve své komnatě, neopustil jí až o páté hodině ranní, kdy vstoupil do velké síně, kam byli Petr Bathory a Ludvík Ferrato ihned povoláni.

Četa milice čekala na dvoře, až by jí dán byl rozkaz, by odplula na ostrůvek Keukraf.

„Petře Bathory, Ludvíku Ferrato,“ pravil hrabě Sandorf, „je to zcela spravedlivo, že zrádci oni odsouzeni byli k smrti?“

„Ano, zaslouží plně trestu takového!“ odvětil Petr Bathory.

„Ano!“ doložil Ludvík Ferrato, „nezaslouží soucitu ni milosrdnosti!“

„Staniž se tedy spravedlnosti zadost, a nechť Bůh dopřeje jim svého odpuštění, kteréhož lidé neměli práva jim dáti.!“

Hrabě Sandorf domluvil sotva, když ohromný výbuch zachvěl radnicí i celým ostrovem, takou měrou, jako by bylo jiastalo země­třesení.

Hrabě Matyáš Sandorf, Petr Bathory a Ludvík Ferrato spěchali ven, mezitím co též obyvatelstvo artenacké vybíhalo z domů.

Nesmírný kotouč dýmu a plamene, promísený balvany a deštěm kamení, vystupoval v nesmírné výši k obloze. Na to padaly massy ty kol ostrova zpět do moře a rozbouřily vlny jeho, kdežto hustý mrak zůstal ve vzduchu viseti.

Nezbývalo již ni jediné stopy po ostrůvku Keukrafu ani po odsouzencích, jejichž životy byly výbuchem zničeny.

Co se událo?

Čtenář pamatuje se zajisté, že na pustém ostrůvku zařízeny byly rozsáhlé podkopy pro případ, že by Senusisté na něj vystoupili, a pro případ, že by drát, spojující Keukraf s Antekirttou, činnost vypověděl, že do půdy ostrůvku samého zapuštěny byly elektrické přístroje; bylo zapotřebí jen, aby noha dotkla se některého z nich, a veškeré podkopy, naplněné výbušnou látkou pankrasitem, byly by vyletěly do povětří.

Náhodou zavadil snad některý z odsouzenců nohou o taký přístroj. Následek toho byl okamžitý výbuch a úplné zničení ostrůvku.

„Bůh chtěl nám uspořiti hrůzy popravy!“ pravil hrabě Matyáš Sandorf.