Nový hrabě Monte Kristo/Pozdě!

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
Stisk ruky Kapa Matifua	Pozdě!	Slavnost v Tripoli

Údaje o textu
Titulek:	Pozdě!
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 420–427 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

V době té nevedla ještě dráha přímo z Tunisu ke hranicím marockým. Měl-li tudíž doktor Antekirtt přibyti do Tetuanu v době co možno nej kratší, bylo radno, aby odplul na jedné z nejrychlejších lodí antekirttských.

Ještě před půlnocí „Elektrika“ č. 2. vytáhla kotvy a zaměřila přes moře syrtské.

Na palubě její dleli toliko doktor Antekirtt, Petr Bathory, Ludvík Ferrato, Pointe Pescade a Kap Matifu.

Petra Sarkany znal. Ostatních nikoli.

Až by přibyli do Tetuanu, uvážili by dle okolností, co dlužno činiti, měli jednati lstí nebo raději násilím? To záviselo od toho, za jakých poměrů žil Sarkany v tomto městě, zcela marokánském, jaký byl dům Namiry, a kolik osob jej obývalo.

Především však bylo nutno, přibyti co nejdříve do Tetuanu.

Z Tunisu ke hranici marocké čítá se as dva tisíce pět set mil čili skorem třináct set padesát mil námořních.

Loď „Elektrika“ č. 2., plula-li největší rychlostí, mohla urazit skorem sedm a dvacet mil za hodinu. Jak mnohé vlaky železniční nemají rychlosti takové. Dlouhá tato loď ocelová, o niž vítr se nemohl opírati, jež jako šíp letěla vlnami a kterouž ni sebe prudší vlnobití mořské nedovedlo zadržeti, mohla býti v padesáti hodinách u cíle!.

Druhého dne, ještě před svítáním, „Eelektrika č. 2.“ ztratila z dohledu mys Bon a záhy na to, když byla vyplula ze zálivu tuniského, i výběžek bizetský. Na to ve dnech 20. a 21. listopadu rozvíjelo se před zraky cestovatelů, aniž zvláštní příhoda se udála, rozkošné panorama břehů afrických, na nichž postupem vystupovala města Calle a Bone, mys Železný, jehož kovové nitro odchyluje, jak se dí, střelku magnetickou od pravého směru; — dále města Stora, Bougie, Dellys, Alžír, Cherchell, Mostaganem, Orán, Nemours, předhoří mellilské, jež náleží Španělům, jako Ceuta a mys Tres-Forcas, od něhož pevnina zaokrouhluje se až k mysu Negro.

Nikdy lodní stroj, uváděný v pohyb elektrickými proudy z akkumulatoru, neprovedl podobného výkonu. Byla-li „Elektrika“ pozorována, jak plula podél pobřeží nebo napříč zálivů, museli pozorovatelé domnívati se, že před sebou vidí loď báječnou, kteréž žádný parník nebyl by mohl na povrchu moře Středozemního dostihnouti.

O osmé hodině večer doktor Antekirtt, Petr Bathory, Ludvík Ferrato, Pointe Pescade a Kap Matifu vystoupili na břeh při ústí malé řeky Tetuanské, v níž loď jejich zakotvila.

Asi sto kroků dále od břehu nalezli uprostřed karavanseraje mezky a arabského průvodčího, jenž nabídl se, doprovoditi je do města, jež bylo vzdáleno nejvýše čtyry míle. Cena žádaná byla bez okolků přijata a malý hlouček mužů vydal se ihned na cestu.

V této části území marockého nemusí se Evropané obávati žádného příkoří se strany domorodců ani od kočujícího lidu, zemí se potulujícího. Kraj tento jest ostatně málo obydlen, a půda není tu téměř pranic vzdělána.

Cesta vine se rovinou, porostlou řídkým křovím. Ovšem byla cesta tato spíše zřízena a vyznačena kopyty soumarů nežli přičiněním ruky lidské. Na jedné straně rozlévá se řeka s četnými malými zátokami svými, z nichž ozývá se skřehot žab a cvrkot cvrčků. Několik bárek rybářských kotví uprostřed proudu, jiné jsou vytaženy na břeh. Na druhé — pravé — straně táhne se poněkud v povzdálí řetěz kamenitých pahrbků, jenž pojí se s pohořím, dále na jih ležícím.

Noc byla nádherná. Celý kraj koupal se ve svitu měsíčním; odražen byv zrcadlem řeky, dodával svit tento horám na obzoru severním měkších obrysů. V dáli bělalo se město Tetuan jako zářivá skvrna uprostřed mlh v pozadí krajiny.

Arab vedl dobře malý svůj hlouček. Dvakráte nebo třikráte bylo nutno stanouti před osamělými domky strážními, z jichž oken na straně měsícem neosvícené dralo se žlutavé světlo, rozptylujíc stíny. Dva nebo tři Maročané vyšli pak z těchto domků, nesouce svítilnu, a hovořili s průvodčím cestujících. Když byli s ním několik slov promluvili, vydala se společnost opět na další cestu.

Doktor i druhové jeho nemluvili. Ponořeni jsouce v myšlenky nechali mezky, kteří ostatně cestu dobře již znali, kráčeti, kam by jim bylo libo; soumaři však místům, jež byla pahrbkovitá nebo kamenitá, nebo kdež kořeny přes cestu se táhly, sami opatrně se vyhýbali.

Toliko právě nejsilnější z mezků zůstával pravidelně pozadu. Nelze však mu to zajisté ve zlé vykládati: nesít Kapa Matifua.

Okolnost tato vzbudila v Pointu Pescadu myšlenku:

„Snad bylo by více záhodno, aby Kap Matifu nesl mezka, místo mezek Kapa!“

O půl desáté hodině zastavil se Arab před velkou bílou zdí, z níž vystupují věže se střílnami, a kteráž na této straně město hájí.

Ve zdi této otvírá se nízká, arabeskami dle marokánského způsobu ozdobená brána. Četnými střílnami, nad ní zřízenými, zejí příchozím vstříc jícny děl, kteréž podobají se krokodilům, spícím klidně při svitu měsíce.

Brána byla již zavřena.

Musilo se vyjednávati s penězi v ruce, měl-li býti vstup vymožen. Když se to zdařilo, dostala se společnost naše do klikatých úzkých, na mnoze překlenutých uliček. Uzavřeny byly na mnohých místech rovněž brankami, jež jen pomocí těchže prostředků mohly býti zotvírány.

Čtvrt hodiny na to přibyli doktor Antekirtt a druhové jeho konečně před jakousi noclehárnu, „fonda“ nazývanou, jedinou v tomto městě; jistý žid vydržoval ji, a jednooká dcera jeho obsluhovala hosty.

Nedostatek všeho pohodlí v tomto hostinci, jehož malé skromné pokojíky vedly vesměs do vnitřního dvora, lze vysvětliti si tím, že jen málo cestujících odváží se až do Tetuanu. V městě tomto dlí toliko jediný zástupce evropských států, totiž konsul španělský, jenž žije zcela odloučeně uprostřed obyvatelstva, čítajícího několik tisíc duší, v němž domorodý živel převládá.

Ač doktor byl by se velice rád ihned otázal, kde jest dům Namiry, a ačkoliv přál si toužebně, by tam byl ihned uveden, upustil od toho.

Bylo záhodno jednati co nejopatrněji. Únosu mohly se naskytnouti za okolností, za jakých Sava byla vězněna, veliké, ano nepřemožitelné překážky. Veškeré důvody pro i proti byly doktorem Antekirttem a Petrem bedlivě zkoumány a uváženy. Snad bylo by lépe vykoupiti za cenu, byť sebe vyšší, svobodu mladé dívky?

Nutno však bylo, aby doktor Antekirtt a Petr varovali se toho, by byli poznáni — zvláště Sarkanym, jenž dlel snad v Tetuanu, V rukou jeho Sava byla i pro budoucnost veledůležitým rukojmím, kteréhož by se zajisté tak snadno nezbavil. Neboť zde nebyly poměry, jako ve vzdělaných státech evropských, kdež soudy nebo policie byly by mohly prospěšně zakročiti. Jak dokázati v této zemi otrokářské, že Sava není oprávněným vlastnictvím Maročanky? Jak dokázati tu, že jest dcerou hraběte Sandorfa, když nebylo jisto, že by list paní Toronthalové a přiznání bankéřovo uznány byly pravdivými?

Domy v městech arabských jsou bedlivě uzavřeny a téměř nepřístupny. Vstupu do nich nelze snadno vymoci. Za takých okolností bylo by i zakročení kadiho^[1] ceny pochybné, předpokládaje, že by vůbec kádi byl ochoten tak učiniti.

Doktor Antekirtt rozhodl tudíž, že dům Namiry má býti, jakmile bude vypátrán, co nejbedlivěji střežen, ovšem tak, aby nevzbudilo se podezření ni nejmenší.

Z rána měl se Pointe Pescade odebrati na výzvědy s Ludvíkem Ferratem, jenž za pobytu svého na kosmopolitické takřka Maltě přiučil se poněkud jazyku arabskému. Oba měli hleděti, by se dověděli, v které čtvrti a v které ulci bydlí Namira, jejíž jméno bylo nepochybně v městě dobře známo. Na to by se vše uvážilo a — jednalo.

„Elektrika č. 2.“ měla býti zatím ukryta v jedné z úzkých zátok při ústí řeky tetuanské, a měla vyplouti na prvé znamení.

Noc tato, jež byla neskonale dlouhou pro doktora Antekirtta i pro Petra Bathorya, strávena byla tudíž v chatrném hostinci.

Druhého dne Ludvík Ferrato a Pointe Pescade odebrali se záhy do bazaru, v němž proudila již jistá část obyvatelstva tetuanského. Pointe Pescade znal Namiru, kterou byl aspoň dvacetkrát spatřil v ulicích dubrovnických, když konala Sarkanymu služby vyzvědačské. Mohlo se tudíž státi, že by se setkal s ní, poněvadž však ona ho neznala, nevadilo by to nikterak. Ano, v případu tom bylo by stačilo, aby Pointe Pescade ji sledoval až k domu jejímu.

Hlavní bazar (tržiště) tetuánský jest skupinou nízkých, úzkých a místy i špinavých bud, krámků a baráků. Plátno různě zbarvené a na provaze natažené chrání jej před palčivými paprsky slunečními.

Všude po stranách jeví se oku tmavé klenby, v nichž se vykládají na prodej látky hedbávím proplétané, roucha v křiklavých barvách, turecké střevíce, sáčky na peníze, pláště, zboží hliněné, klenoty, náramky, prsteny i svítilny, slovem vše, co dostati lze v jednotlivých závodech a krámech velkých měst evropských.

V bazaru bylo již plno lidu. Kupující chtěli použiti chladnějšího jitra.

Ženy maurské, majíce tvář zastřenu až po oči, židovky s tváří nezastřenou, Arabové, Kabylové a Maročané chodili semo tamo bazarem, v němž také několik cizinců se procházelo. Přítomnost Ludvíka Ferrata a Pointa Pescada nebyla tudíž nápadnou.

Po celou hodinu pátrali oba, zdaž by nespatřili v pestré této společnosti Namiry.

Marně však! Marokánky této nikde nebylo viděti, Sarkanya tím méně.

Ludvík Ferrato otázal se tudíž několika polonahých hochů — smíšenců to všech možných kmenů afrických, stýkajících se od moře Středozemního až po Saharu, — kteří se v bazaru potulovali. První, ku kterým se obrátil, nemohli mu dáti žádoucí odpovědi. Konečně jeden z nich, dvanáctiletý hošík kabylský, podobný zjevem svým zcela hochům z ulic pařížských, ujistil cizince, že zná obydlí Maročanky, a nabídl se, když mu několik penízů bylo vtisknuto do ruky, že Evropany dovede k domu jejímu.

Všichni tři kráčeli potom pletivem klikatých ulic, kteréž paprskovitě vybíhají k opevněním městským. V deseti minutách došli do čtvrtě, skorem pusté, v níž pořídku jen bylo domů, všech oken na vnější straně prostých.

V době té doktor Antekirtt a Petr Bathory čekali se zimničnou netrpělivostí na návrat Ludvíka Ferrata a Pointa Pescada. Dvacetkrát měli již chuť vyjíti a sami po úkrytu Savině pátrati.

Sarkany a Maročanka znali však dobře Petra i doktora. Kdyby se tito byli tudíž objevili na ulicích tetuanských, byli by se snadno mohli setkati s některým z nich, vzbuditi podezření a pobídnouti je takto, by hleděli dosahu jejich uniknouti. Protož zůstal doktor Antekirtt s druhem svým raději v hostinci, ač oba nejistotou byli mučeni.

Bylo již devět hodin, když Ludvík Ferrato a Pointe Pescade vrátili se do „fondy“.

Výraz tváře jejich pravil příliš jasně, že přinášejí zprávy neveselé.

Skutečně: Sarkany a Namira, provázeni jsouce mladou dívkou, kteréž však nikdo z obyvatelů tetuanských neznal, opustili Tetuan před pěti nedělemi, zanechavše v domě jakousi stařenu, by jej střehla.

Doktor Antekirtt a Petr Bathory neočekávali této poslední rány: byliť v prvé chvíli jako by zdrceni!

„A přece lze pochopiti snadno, proč odjeli!“ namítl Ludvík Ferrato. „Sarkany musel se zajisté obávati, že by Silas Toronthal mohl ze msty nebo z jiných příčin úkryt Savin prozraditi.“

Dokud se jednalo pouze o to, zrádce pronásledovati, nepozbýval doktor Antekirtt nikdy naděje, že dílo své dokoná. Avšak nyní, kdy šlo o to, vyrvati dceru jeho z rukou Sarkanyových, neměl již téže důvěry!

On však i Petr Bathory souhlasili v tom, že dlužno se odebrati neprodleně do domu Namiřina.

Snad naleznou tam více, nežli mnohou upomínku na Savu? Snad budou moci z některých známek seznati, co se z ní stalo? Snad též stará židovka, kteréž bylo svěřeno opatrování domu toho, bude jim moci dáti, nebo vlastně prodati zpráv, jichž k dalšímu pátrání budou míti zapotřebí!?

Ludvík Ferrato uvedl protož ihned doktora Antekirtta a Petra do domu Namiřina.

Doktor, jenž mluvil arabsky tak dokonale, jako by byl zrozen v některé pustině africké, vydával se za přítele Sarkanyova. Pravil, že cestuje náhodou Tetuanem, že byl by býval šťasten, kdyby jej mohl opět spatřiti a že přál si aspoň dům jeho navštíviti.

Stařena činila z počátku nesnáze, avšak hrst zlaťáků docílila toho, že stala se ochotnější a vlídnější. Teprve nyní odhodlala se odpovídati na otázky, kteréž kladl jí doktor Antekirtt, jenž, jak se zdálo, vřele se zajímal o jejího pána.

Mladá dívka, — vysvětlovala stařena, — již Maročanka s sebou odvedla, měla se státi ženou Sarkanyovou. Bylo tak rozhodnuto již od doby delší a svatba tato byla by se stala nepochybně již v Tetuanu skutkem, kdyby nebylo bývalo náhlého odjezdu onoho.

Od příchodu svého, to jest as od tří měsíců, dívka ona ni krokem domu neopustila. Pravilo se sice, že jest původu arabského, přes to však stařena domnívala se, že jest rodem Evropankou. Ostatně neviděla ji, jen kdysi na chvíli, když Maročanka náhodou byla nepřítomna, a nemohla proto více sdělili.

Na otázku, kam Sarkany odvedl Savu i Namiru, nemohla stařena dáti odpověď. Vše, co věděla, bylo, že odcestovali již asi před pěti nedělemi s karavanou, jež ubírala se k východu.

Ode dne toho zůstal dům jedině pod jej ochranou, i měla jej střežiti až po okamžik, až by se Sarkanymu podařilo najíti proň kupce, což nasvědčovalo tomu, že nehodlá se do Tetuanu již vrátiti.

Doktor Antekirtt vyslechl chladně toto odpovědi a podle potřeby překládal je Petru Bathorymu.

Celkem bylo jisto jen, že Sarkany neměl za radno odplouti s některým parníkem, kteréž staví v Tangeru, a rovněž že nepoužil železnice, jejíž konečným bodem jest nádraží Oranské.

Připojil se tudíž k některé karavaně, jež opustila Tetuan, aby se odebrala … Kam? … Byla cílem její některá oasa v poušti, nebo směřoval Sarkany ještě dále, do území polodivokých kmenů a národů, kdež by mu Sava musela býti úplně po vůli?

Jak to zvěděti? Na cestách severoafrických lze právě tak nesnadno najíti stopy celé karavany, jako jednotlivého cestujícího!

Doktor Antekirtt naléhal tudíž opětně na starou židovku. Pravil, že dostal důležité zprávy, jež by zajímaly Sarkanya a jež týkaly se právě tohoto domu, jehož se hodlal zbaviti.

Avšak cokoli činil, nemohl od stařeny obdržeti žádných zpráv dalších. Bylo zřejmo, že stařena tato skutečně neví nic o novém útulku, do něhož Sarkany se uchýlil, by urychlil rozřešení dramatu.

Doktor Antekirtt, Petr Bathory a Ludvík Ferrato přáli si tudíž prohlédnouti aspoň celý dům zařízený po způsobu arabském, jehož jednotlivé komnaty měly okna do pravoúhlého nádvoří, kol něhož vedla galerie.

Celá společnost ocitla se konečně i v komnatě, v níž Sava bydlila a jež v pravdě podobala se kobce žalářní. Kolik hodin trapných ubohá dívka strávila zde, jsouc vydána myšlenkám zoufalým a nemohouc odnikud pomoci očekávati!

Doktor Antekirtt a Petr Bathory rozhlíželi se po této jizbě, aniž slova pronesli, hledali však zraky nejmenší známku, jež by mohla uvésti je na stopu, po níž pátrali.

Náhle doktor Antekirtt přistoupil k měděnému stojanu, v koutě stojícímu, jenž na vrcholu svém nesl svícen. Pod stojanem tímto pohozeno bylo několik zbytků papíru, plamenem zničeného, nikoli však úplně spáleného. Psala snad Sava někomu? Byvši pak překvapena náhlým, nuceným odjezdem, odhodlala se spáliti lístek ten, dříve než by Tetuan opustila? Anebo snad — což bylo možno — lístek ten, nalezený u Savy, byl zničen Sarkanym anebo Namirou?

Petr stíhal zraky doktora Antekirtta, jenž se shýbl u stojanu. Co tam viděl?

Na oněch zbytcích papíru, kteréž fouknutí mohlo v popel změniti, jevilo se několik černých tahů, zbytků to písmen, mezi nimiž na neštěstí neúplná slova: „Mad … Bath …“

Pokusila se snad Sava, nevědouc, že paní Bathoryová zmizela z Dubrovníka, psáti jí jakožto jediné, jejíž pomoci dovolávati se mohla?

A za jménem paní Bathoryové jiné slovo mohlo se rozluštiti: bylo to jméno syna jejího.

Petr, zadržuje dech svůj, hleděl nalézti ještě některé slovo čitelné! Avšak zrak jeho se zakalil! … Neviděl ničeho!

A přece bylo na zbytcích papíru ještě jedno slovo, jež mohlo vésti na stopu mladé dívky … slovo, kteréž doktor Antekirtt shledal téměř zcela neporušeným …

„Tripolis,“ zvolal.

Tedy do vladařství tripolského, do své rodné země, kde mínil býti v úplné bezpečnosti, chtěl Sarkany se uchýliti! Do této země zaměřila tedy karavana, s kterou se po pět neděl již ubíral!

„Do Tripolisu!“ zvolal opětně doktor Antekirtt, jsa ihned rozhodnut. Ještě téhož večera loď „Elektrika č. 2.“ vyplula na moře.

Jestliže Sarkany byl již dostihl hlavní město vladařství tripolského, mohl doktor Antekirtt s přáteli svými najisto doufati, že přibude tam jen několik dní po něm.

---

1. Mohamedánský soudce.