Nový hrabě Monte Kristo/Dům Toronthalův

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dům Toronthalův
Autor: Jules Verne
Původní titulek: La maison Toronthal
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 34-47 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Společenského života v Terstu téměř není. Rozdíly národní a rozdíly stavů jsou příčinou, že obyvatelé málo se stýkají. Rakouští úředníci hráli by — ovšem dle toho, jaký stupeň v úřadech zaujímají — první roli, avšak, ač jsou to lidé celkem vážení, vzdělaní a vlídní, jest služné jejich příliš malé a k postavení jejich nepřiměřené, takže nemohou ve společenském životě závoditi s kupci a finančníky. Tito opět, poněvadž návštěvy a přijímání hostů v bohatých rodinách jest zjevem jen velice řídkým, a oficielní shromáždění se nedaří, jsou nuceni jeviti nádheru na venek — na ulicích města skvostnými povozy, v divadlech drahocennými toaletami a leskem přečetných démantův, jež jejich ženy v ložích divadla „Communale“ neb divadla „Armonia“ vystavují na odiv.

Mezi tyto zámožné rodiny čítána v době oné i rodina bankéře Silasa Toronthala.

Šef domu toho, jenž požíval vážnosti a důvěry i za hranicemi rakouskými, byl tehdy teprve 37 let stár. Obýval se svojí chotí, mladší o několik let, nádherný dům ve třídě „Acquedotto“.

Silas Toronthal pokládán byl za bohatého a v pravdě musil jím býti. Smělé a šťastné obchody na burse, čilé obchodní spojení s rakouským „Lloydem“[red 1] a jinými velkými podniky a domy obchodními, důležité půjčky, jichž sprostředkování mu bylo svěřeno — veškeré podniky tyto musily v pokladnách jeho zanechati množství peněz.

A tu snadno mohla rodina Toronthalova vésti život nádherou omamující, o němž se po celém městě mluvilo.

Avšak, jak pravil Sarkany svému druhu, bylo možno, že podniky Silasa Toronthala v době té poněkud vázly, byť i jen na okamžik. Snad to byl následek toho, že před sedmi lety musil zápasiti s nepříznivým vlivem, jaký válka rakousko-italská měla na banky a bursu; mimo to klesání veřejných fondů v době poslední na prvých bankovních a bursovních místech evropských, zvláště rakouských, ve Vídni, v Pešti a Terstu — následek to války rakousko-pruské — podrobilo závod jeho valným zkouškám. Mimo to způsobilo mu zajisté velké nesnáze, když větší obnosy u sebe na hotovosti uložené náhle opět musil hotově vyplatiti. Avšak z krise této zajisté již se zotavil, a bylo-li pravdou, co Sarkany pravil, byly to nové nesnáze, snad následkem toho, že se odvážil k novým nebezpečným spekulacím, které pevnost a solidnost závodu jeho musily v pochybnost uvésti.

A skutečně Silas Toronthal od několika měsíců, zvláště po stránce mravní, velice se změnil. Ač dovedl se částečně ovládati, byl i výraz obličeje jeho jiným. Nebyl již jako dříve vždy a zcela pánem nad sebou samým. Pozorovatelé byli by si u něho povšimli, že nedovedl se již dívati lidem přímo do očí, nýbrž že hleděl na ně úkosem a očima polopřivřenýma. Výmluvné tyto známky neušly ni pozornosti jeho choti, ženy to stále churavějící, jež nebyla povahy rázné, manželi svému ve všem se podrobovala a o jeho podnicích obchodních — zcela dle přání jeho — měla vědomosti jen zcela povrchní.

Kdyby někdy závod bankéřův byla stihla rozhodná rána zkázonosná, nebyl by mohl Silas Toronthal od veřejnosti a účastenství jejího očekávati nic dobrého. Ač obchod seznámil jej s četnými osobami v městě i na venkově, mohl spoléhati skutečně jen na velmi málo přátel. Domýšlivost, s jakou pohlížel na své společenské postavení, vrozená mu marnivost a převaha, jakou dával znáti všem i v každé věci, nebyly vlastnosti, jež by byly umožňovaly s ním styky důvěrnější než pouze obchodní. Tersťané viděli v něm též cizince, poněvadž byl z Dubrovníku a tudíž rodem Dalmatinec. Nepoutaly jej proto ni svazky příbuzenské k tomuto městu, v němž před patnácti lety položil základ ke svému štěstí!

V takové situaci nalézal se v době té dum Toronthalův. Ač Sarkany měl podezření v ohledu zmíněném, nepotvrzovalo dosud nic té pověsti, že jsou podniky Toronthalovy ohroženy. Úvěr jeho nebyl dosud otřesen, aspoň veřejně nikoli. Protož neváhal také hrabě Sandorf, když si byl zaopatřil na hotovosti zmíněný značný obnos, svěřiti mu tyto peníze, s podmínkou, že budou jemu — Sandorfu — vyplaceny, kdykoli si toho přáti bude, ač-li je 24 hodiny napřed vypoví.

Budí snad podivení, že bankovní závod Toronthalův, jenž byl čítán k nejpoctivějším, mohl míti spojení s osobností takou, jakou byl Sarkany. Bylo však tomu tak a spojení toto trvalo již as dvě nebo tři léta.

Tehdy měl Silas Toronthal roszáhlé a důležité styky obchodní s vládou tripolskou. Sarkanymu, prostředníku, jenž se všem a ke všemu nabízel a číslicím i penězům dobře rozuměl, podařilo se vmísiti se do těchto obchodů, kteréž nebyly rázu zcela nepodezřelého. Jednalo se tu o věci, o nichž lépe by bylo mlčeti, o zvláštní přídavky při koupích, o pochybné nabídky, málo poctivé výplaty předběžné a pod., při nichž terstský bankéř nechtěl vystupovati osobně. Za okolností těch stal se Sarkany agentem při těchto pochybných kombinacích a konal Silasu Toronthalovi ještě jiné služby podobné. Naskytla se tudíž dobrodruhu jaksi sama sebou příležitost, aby noha jeho — či spíše ruka — octla se konečně v bankovním závodě Toronthalově. A skutečně Sarkany, opustiv Tripolis, prováděl od té doby stále jakési vyděračství na bankéři. Nikoliv snad proto, že byl by mu býval Toronthal vydán na milost a nemilost, neboť nebylo žádných hmotných důkazův o oněch operacích, kteréž by jej byly mohly kompromitovati. Avšak situace bankéře jest choulostiva. Jediné slovo může mu velice škoditi. Sarkany mohl však mnohé slovo pověděti a proto musil s ním Toronthal účtovati.

A Silas Toronthal proto platil. Sarkany stál jej mnoho peněz, kteréž záhy byly lehkomyslně promrhány zvláště v různých hernách — s bezstarostností vlastní jen dobrodruhům nedbajícím o budoucnost. Sarkany, když se byl dostal až do Terstu, stal se tak drzým a činil stále větší požadavky, až konečně bankéře omrzel, a týž mu veškerý další úvěr odepřel. Sarkany hrozil. Silas Toronthal zůstal vytrvalým. A sice právem, neboť Sarkany musil konečně doznati sám sobě, že nemaje přímých důkazů, jest odzbrojen.

A to právě bylo příčinou, že Sarkany a ctihodný jeho druh již po nějakou dobu byli v peněžních nesnázích a že neměli ani tolik, aby mohli město opustiti a štěstí své jinde hledati. Pravili jsme však již, že Silas Toronthal poskytl jim přece znovu ještě podpory, aby jich konečně zbavil. Obnosem tímto měli zaplatiti si cestu z Terstu do Sicilie, kdež Zirone náležel k jisté společnosti pochybné pověsti, jež všemožným způsobem „vykořistovala“ východní a střední kraje sicilské. Bankéř doufal proto, že nikdy již nespatří svého tripolského „prostředníka“, ano že nikdy již o něm ani neuslyší. Klamal se však v tom, jako ve mnohém jiném.

Bylo to večer 18. května, kdy oněch 200 zlatých, poslaných Silasem Toronthlaem, i lístek zásilku tu provázející, odevzdáno bylo v hostinci, v němž bydlili oba dobrodruzi.

Šest dní na to, tudíž 24. téhož měsíce, objevil se Sarkany náhle v bankovním závodě, přeje si mluviti se Silasem Toronthalem a naléhaje tak úsilovně na splnění přání svého, že mu konečně bylo vyhověno.

Bankéř byl ve své pracovně a Sarkany, byv do ní uveden, uzavřel ihned za sebou dveře.

„Vy ještě zde?“!zvolal hněvivě Silas Toronthal. „Co chcete ještě? Poslal jsem vám — a sice naposled — dost peněz, aby vám stačily pro odjezd z Terstu! Nedostanete již ode mne ani haléře, nechť mluvíte neb činíte cokoli. Proč jste neodejel? Vězte, že učiním opatření, abych byl příště chráněn před vaším vydíráním. Co zde chcete?“

Sarkany klidně snesl tento vášnivý výbuch bankéřův, jsa naň připraven. Chování jeho nebylo ostatně již drzým a vyzývavým jako dříve, když do domu bankéřova docházel. Dovedl se nejen dokonale ovládati, nýbrž byl i velice vážným. Přitáhl si sedátko k bankéři, aniž tímto byl vyzván, aby usedl, a pak očekával, až hněv bankéřův rozptýlí se ve vášnivých výčitkách, by mu mohl pak odpovídati.

„Promluvíte-li konečně?“ tázal se nevlídně Silas Toronthal, když byl několikráte pokojem přešel a rovněž si usedl, aniž rozčilení své mohl ovládnouti.

„Čekám, až budete klidnějším,“ odvětil Sarkany, „a budu čekati, bude-li třeba, ještě déle.“

„Jsem-li klidným či nikoli, na tom vám nezáleží! Táži se posledně: Co chcete?“

„Toronthale, jedná se o důležitý obchod, kterýž vám mohu nabídnouti.“

„Nechci již mluviti o žádném obchodu s vámi, aniž nějaký s vámi hodlám podnikati!“ zvolal bankéř. „Nemám s vámi již ničeho jednati a očekávám, že dnes ještě Terst pro vždy opustíte!“

„Opustím Terst,“ pravil Sarkany, „avšak nikoli dříve, dokud vám svůj dluh nesplatím!“

„Vy chcete splatit dluh?!… Vy!… Vy mi chcete vrátit peníze?…“

„Chci splatit vám kapitál i s úroky, nečítaje podílu na zisku…“

Silas Toronthal pokrčil rameny při tomto neočekávaném návrhu Sarkányho.

„Obnosy, kterých jsem vám poskytl, přenesl jsem na účet zisku a ztráty,“ pravil. „My jsme spolu vyrovnáni, nežádám od vás již ničeho.“

„Zlíbilo-li by se mi však, nezůstati vaším dlužníkem?“

„Pak zlíbilo by se mi zůstati vaším věřitelem.“

Po těchto slovech pohledli oba mužové na sebe. Sarkany, pokrčiv rameny, děl:

„Pouhé fráze, nic než fráze. Opakuji vám, že hodlám mluviti s vámi o obchodu velice vážném!“

„Asi tak hanebném, jako vážném, není-li pravda?“ tázal se bankéř.

„Nebylo by to po prvé, co byste mé přispění hledal, abyste…“

„Slova! pouhá slova!“ zvolal bankéř, přerušuje drzou poznámku Sarkanyho.

„Slyšte mne,“ pravil tento, „budu mluviti stručně!“

„Učiníte dobře!“

„A jestliže s tím, co vám nabídnu, nebudete souhlasiti, nepromluvíme o tom již ani slova a odejdu!“

„Odtud či z Terstu?“

„Odtud i z Terstu!“

„Zítra již?“

„Dnes ještě!“

„Mluvte tedy!“ „Slyšte, oč se jedná!“ pravil Sarkany. „Avšak,“ dodal, obrátiv se, „jste jist, že nás nikdo neuslyší?“

„Trváte tudíž na tom, aby rozmluva naše zůstala tajemstvím?“ tázal se posměšné bankéř.

„Ano, Toronthale, neboť máme v rukou svých život vznešených osob!“

„Vy snad ano — já nikoliv!“

„Suďte sám. Jsem na stopě spiknutí. Kam čelí, nevím ještě. Avšak od událostí, kteréž se odehrály v rovinách lombardských[red 2] a od bitvy u Sadové, může míti každý, kdo není Rakušanem, snadnou hru proti Rakousku. Mám dosti příčiny věřiti, že se připravuje jakési hnutí ve prospěch Maďarů, kteréhož bychom mohli využitkovati.

Silas Toronthal prohodil jen uštěpačně:

„Mně nemůže býti spiknutí k prospěchu…“

„Snad přece?“

„Jakým způsobem?“

„Tím, že je vyzradíte!“

„Mluvte přece jasněji!“

„Slyšte tedy!“

A Sarkany vyprávěl nyní, co se událo na starém hřbitově terstském, jak se zmocnil poštovního holuba, jak se mu dostal do rukou šifrovaný lístek, jehož opis si schoval, a konečně, jak se mu podařilo nalézti dům, jehož majiteli lístek holubem přinesený zajisté náležel. Dodal, že během pěti dnů on a Zirone vše vyzvěděli i vypátrali, co se mimo dům událo.

Dle toho scházelo se v domě tom několik osob, a sice vždy tytéž; do domu vstoupily vždy jen s největší opatrností. Několik holubů z domu odletělo, jiní přiletěli, první letěli k severu, druzí od severu přilétli. Vchod do domu střehl starý sluha, jenž nerad otvíral a nad cizími, kteří k domu se přiblížiti chtěli, bedlivé oko měl. Sarkany i Zirone musili si počínati při pátrání svém velice opatrně, aby nevzbudili pozornosti tohoto muže. A přece musili souditi ze mnohých okolností, že v posledních dnech vzbudili podezření obývatelů domů.

Silas Toronthal naslouchal nyní vypravování Sarkanyho pozorněji. V duchu již rozvažoval, kolik as pravdy jest na tomto sdělení, za něž se bývalý „makléř“ jeho chtěl zaručiti a v čem tento as při této věci svůj zájem vidí, by z ní těžiti mohl.

Když byl Sarkany skončil a opětně ujistil, že jedná se tu o spiknutí proti státu, a že vykořistění odhaleného tajemství značný užitek musí přinésti, odhodlal se bankéř přece k následujícím otázkám vůči dobrodruhu:

„Kde jest zmíněný dům?“

„Jest to dům číslo 89 ve třídě Acquedotto.“

„Komu patří?“

„Jistému šlechtici uherskému.“

„A jak zove se tento šlechtic?“

„Hrabě Ladislav Zathmar.“

„A kdož jsou osoby, kteréž jej navštěvují?“

„Dvě totiž jsou to a obě jsou původu maďarského.“

„Jedna z nich jest…?“

„Professor města zdejšího, Štěpán Bathory.“

„A druhá…?“

„Hrabě Matyáš Sandorf.“

Při tomto jménu Silas Toronthal překvapen sebou trhl, což neušlo Sarkanymu.

Nebyloť mu nesnadno dopátrati se těchto tří jmen: stopoval totiž Štěpána Bathoryho, když se týž ubíral do svého bytu v třídě Stadionově, a hraběte Sandorfa, když kráčel k hôtelu Delormovu.

„Vidíte, Toronthale, že jsem neváhal jména tato vám udati. Uznáte tedy, že si nehodlám s vámi pouze zahrávati.“

„To vše není dosud nic určitého!“ odvětil bankéř, jenž si přál zvěděti mnohem více, nežli by se k něčemu odvážil, nebo k něčemu zavázal.

„Nic určitého?“ tázal se Sarkany.

„Zajisté! Vždyť nemáte ani dosud nejmenšího důkazu přímého!“

„A co zde toto?“

Opis lístku ocitl se v rukou Silasa Toronthala. Bankéř zkoumal jej zvědavě.

Avšak tajemná ta slova nemohla míti pro něho žádného smyslu, a nic nedokazovalo, že by mohla býti tak důležita, jak Sarkany tvrdil. Věc tato zajímala jej potud jen, pokud se týkala hraběte Sandorfa, jeho klienta, neboť postavení tohoto znepokojovalo jej, poněvadž se obával, že by hrabě mohl žádati náhle, aby peníze uložené byly mu hned vyplaceny.

„Nuže,“ pravil bankéř konečně, „mám za to, že není tu přece dosud nižádných důkazů určitých.“

„Mně naopak se zdá, že nemůže býti nic jasnějšího!“ odvětil Sarkany.

„Podařilo se vám rozřešiti písmo?“

„Nikoli, Toronthale, ale rozřeším je, jakmile naskytne se vhodná k tomu doba.“

„A jak?“

„Zabýval jsem se již podobnými záležitostmi, právě tak jako jinými,“ vysvětloval Sarkany. „Měl jsem v rukou svých již větší počet šifrovaných depeší. Zkoumav pak důkladně toto písmo, shledal jsem, že klíč jeho nelze hledati ni v číslech ani v abecedě umluvené, jež by každému písmenu dávala význam jiný, než jaký obyčejně mívá. Ano! v lístku tomto „s“ značí opět „s“, „p“ značí„p“, avšak písmena tato jsou přestavena a psána v pořádku dle určité methody změněném. Sestaviti je v pořadí původním lze jen pomocí mřížky.“

Jak víme, Sarkany se nemýli. Soustavy, k jaké poukázal, skutečně při lístku tomto bylo použito. Rovněž známo jest, že právě proto byl lístek tím méně rozřešitelným.

„Budiž,“ děl bankéř, „neodpírám, snad máte pravdu, avšak nemáte-li mřížky té, nelze vám lístek čísti.“

„Zajisté!“ doznal Sarkany.

„A jak zaopatříte si mřížku tu?“

„Nevím dosud, jakým způsobem si ji zaopatřím, ale že si ji skutečně zaopatřím, o tom buďte ujištěn!“

„Vskutku? Avšak na vašem místě, Sarkany, nenamáhal bych se tolik.“

„Budu se namáhati jen potud, pokud bude potřebí!“

„K čemu vám to vše prospěje? Já sdělil bych prostě policii terstské své podezření a doručil bych jí tento lístek.“

Učiníme tak rovněž, Toronthale, avšak nikoli na základě pouhých domněnek,“ odpověděl chladně Sarkany. „Dříve než promluvím, musím míti důkazy určité a nepopíratelné. Chci míti v rukou toto spiknutí, ano chci býti úplně pánem jeho, abych mohl ho v svůj prospěch využitkovati — o kořist chci se s vámi rozděliti. Kdož ví ostatně, zdaž nebude prospěšnějším jíti se spiklenci místo postaviti se proti nim?“

Tato slova nepřekvapila Silasa Toronthala, kterýž věděl, čeho všeho důvtipný, avšak bezkarakterní Sarkany jest schopen. Avšak mluvil-li muž tento tak přímo a bez okolků před bankéřem terstským musil věděti zajisté, že Silasu Toronthalovi lze učiniti jakýkoli návrh, a že pružné jeho svědomí souhlasiti bude s obchodem jakéhokoli druhu. Ostatně, jak již vícekráte řečeno, znal Sarkany bankéře již dlouhou dobu a měl mimo to dosti příčin souditi, že poměry závodu bankovního nejsou po jistou dobu valně příznivy, zdaž by tudíž tajemství tohoto spiknutí, když bylo by odhaleno, prozrazeno a patřičně využitkováno, nemohlo bankéři pomoci, aby obchod svůj opět povznésti mohl? S tím Sarkany počítal a se zřetelem k tomu učinil bankéři svůj návrh.

Na druhé straně Silas Toronthal snažil se tvářiti nepřístupným vůči svému bývalému „makléři“ tripolskému. Jestliže skutečně chystalo se jakési spiknutí proti vládě rakouské, jehož původce Sarkany objevil, nebyl Toronthal z těch, kteříž by na přípravy ke vzpouře klidně hleděli. Dům Ladislava Zathmara, v němž děly se tajné schůzky a rozhovory, tato výměna šifrovaných lístků prostřednictvím holubů poštovních, obnos, kterýž hrabě Sandorf u něho uložil a jejž chtěl míti stále po ruce — vše to zdálo se nyní i bankéři podezřelým. Sarkany posuzoval zajisté věc dobře. Avšak bankéř, chtěje se dověděti mnohem více a chtěje prohlédnouti dokonale jeho záměry, nechtěl se dosud vzdáti a odvětil proto Sarkanymu na oko zcela lhostejně:

„A když se vám podaří skutečně rozřešiti tento lístek — předpokládám totiž, že vám bude štěstí přáti — přesvědčíte se pak, že se jedná tu o záležitosti zcela soukromé a nedůležité, tak že z nich nikterak nebudete moci kořistiti — vy ni já.“

„Nikoli!“ zvolal Sarkany s přízvukem nejhlubšiho přesvědčení. „Nikoli! Jsem na stopě spiknutí velice nebezpečnému, řízenému osobami vznešenými a vynikajícími — a ostatně jsem přesvědčen, Toronthale, že vy rovněž o tom nepochybujete!“

„Nuže, co tedy ode mne žádáte?“ otázal se bankéř tentokráte velice určitě.

Sarkany povstal a děl hlasem přitlumeným, hledě však bankéři do očí:

„Co chci?“ a dobrodruh kladl důraz na slovo poslední, „toto, slyšte: chci míti co nejdříve — pod záminkou, kterou dlužno teprve vymysliti — přístup do domu hraběte Zathmara, abych mohl získati si snad i jeho důvěry. Jakmile se octnu na místě tom — a nikdo mne nebude znáti — naleznu již zajisté příležitost, abych se zmocnil mřížky a abych tuto depeši rozřešil, načež použiji jí co nejlépe na prospěch nás obou.“

„Na prospěch nás obou?“ opětoval tázavě Silas Toronthal. „A proč si přejete mne do věci té zaplésti?“

„Poněvadž se zajisté dobře vyplatí a přinese vám bohatý užitek.“

„A proč tedy nepodniknete vše sám?“

„Potřebuji vaší podpory!“

„Vysvětlete vše jasněji!“

Abych cíle svého dosáhl, potřebuji času, čas však stojí peníze — a těch již nemám.“

„Úvěr váš jest u mne vyčerpán, jak víte.“

„Vím, vy však poskytnete mi úvěr nový.“

„A čeho tím získám?“

„Toto: z tří lidí, kteréž jsem vám jmenoval, jsou dva, hrabě Ladislav Zathmar a professor Štěpán Bathory, beze jmění, třetí však, hrabě Sandorf, jest nesmírně bohat. Statky, kteréž má v Sedmihradsku, jsou velice rozsáhlé. Jest vám zajisté známo, bude-li jako spiklenec zatčen a odsouzen, že statky jeho budou skonfiskovány a připadnou větším dílem těm, kdož spiknutí objevili a udali… Vy a já, Toronthale — my se pak rozdělíme!“

Sarkany umlkl.

Bankéř neodpovídal. Přemýšlel, pokud dobrodruh přeje si jeho účastenství. Nebyl zajisté mužem, jenž by se v aféře takové osobně chtěl kompromitovati, věděl však, že agent jeho — Sarkany — jest schopen jednati za oba. Kdyby se odhodlal súčastniti se pletek těch, musil by jej zavázati smlouvou, jež by mu prospěch přinášela a přece dovolovala, by mohl zůstati ve stínu … A přece váhal. Leč, co mohl by ztratiti? On sám nebude osobně vystupovati v této odporné aféře, shrábne však velký zisk, jenž by jeho závod bankovní opět povznésti mohl…

„Nuže tedy?“ tázal se Sarkany.

„Nuže tedy — nechci! odvětil Silas Toronthal, zastrašen v posledním okamžiku pomyšlením, že by měl takového společníka, či lépe řečeno: takového spoluvinníka.

„Vy odmítáte?“

„Ano! … Odmítám! … Ostatně nevěřím v úspěch vašich záměrů…“

„Mějte se na pozoru, Toronthale!“ zvolal Sarkany tónem hrozivým, neukládaje si tentokráte zdrželivosti.

„Míti se na pozoru!? A proč?“

„Poněvadž vím o jistých vašich obchodech…“

„Odejděte, Sarkany!“ zvolal bankéř.

„Mohu vás donutiti!“ „Ven!“

V okamžiku tom bylo lehce na dveře zaklepáno. Zatím co Sarkany spěšně se k oknu obrátil, otevřely se dveře a sluha oznamoval hlasem jasným:

„Hrabě Sandorf přeje si mluviti s panem Toronthalem.“

Poté odešel.

„Hrabě Sandorf?“ zvolal Sarkany.

Bankéř byl nemile překvapen, že se Sarkany o této návštěvě dověděl, mimo to měl předtuchu, že mu z návštěvy této vzniknou větší ještě nesnáze.

„Co chce hrabě Sandorf?“ tázal se Sarkany s přízvukem ironickým. „Žijete tedy ve stycích se spiklenci z domu Zathmarova? Vskutku tedy obrátil jsem se k jednomu z nich?“

„Odejdete konečně?“

„Neodejdu, Toronthale — musím dověděti se, proč hrabě Sandorf přichází do vašeho závodu.“

Po slovech těch vstoupil Sarkany kvapně do pokoje vedlejšího spustiv záclonu u dveří za sebou.

Silas Toronthal chtěl sluhy přivolali, aby jej vypudili, rozmyslil se však přece jinak: „Snad jest lépe,“ prohodil sám k sobě, „uslyši-li vše, co se zde bude mluviti.“

Po té zazvonil bankéř na sluhu a velel mu, aby uvedl hraběte Sandorfa. Hrabě Matyáš Sandorf vstoupil po té do komnaty a chladně odpověděl, jak to bylo v povaze jeho, k velmi přívětivému uvítání bankéřovu. Po té usedl do křesla, kteréž mu sluha přistrčil.

„Neočekával jsem vaší návštěvy, pane hrabě,“ pravil bankéř, „nevěda, že dlíte v Terstu, avšak dům Toronthalův jest vždy poctěn vaším příchodem.“

„Jsem jedním z nejmenších klientů vašich, pane Toronthale,“ odpověděl Matyáš Sandorf, „jak víte, nespekuluji s penězi. Musím vám však býti vděčen za ochotu, s jakou jste v závodu svém uložil obnosy mé, kteréž jsem právě měl.“

„Pamatujete se zajisté, pane hrabě,“ odvětil Silas Toronthal, „že obnosy ty jsou u mne v běžném účtu zanešeny, a neračte zapomínati, že proto nesou vám i úroky.“

„Vím o tom, pane bankéři,“ odpověděl hrabě Sandorf, „leč opakuji vám, že nehodlal jsem jich u vás na dobu delší pevně uložiti, uschoval jsem si je takřka jen u vás na krátký čas.“

„Připouštím, pane hrabě,“ pravil Silas Toronthal. „Avšak peníze mají dnes cenu velikou, a bylo by záhodno, aby ani váš kapitál nezůstal neplodným. Jest obava, že se finanční krise rozšíří po celé zemi. Vnitřní situace jest velice nejistá. Obchody váznou. Několik úpadků velikých závodů a domů otřáslo úvěrem veřejným a jiných dlužno se obávati…“

„Avšak dům váš jest solidním, pane Toronthale,“ pravil hrabě Sandorf, „a vím, že dotkly se ho jen málo následky těchto úpadků.“

„Ó, zcela málo,“ odpověděl Silas Toronthals největším klidem. „Doprava na Jaderském moři zajišťuje nám celou řadu obchodů zámořských, kterýchž se domům vídeňským a pešťským nedostává. Krise dotkla se nás proto jen velmi málo. Netřeba nás tedy litovati, pane hrabě, neboť my sami nemáme příčiny ke steskům.“

„Musím vám jen blahopřáti, pane Toronthale,“ pravil hrabě Sandorf. „Ostatně nemluvilo se při této krisi též o vnitřních zápletkách?“

Ač hrabě Sandorf pronesl tuto otázku tak lhostejně, jako by nepřikládal jí důležitosti, všiml si jí Silas Toronthal přece velmi pozorně. Snad souviselo s ní, co Sarkany mu sdělil?

„Neslyšel jsem ničeho takového, ano, neslyšel jsem ani, že by rakouská vláda měla v příčině té nějaké obavy. Soudíte snad vy, pane hrabě, že nějaká událost v brzku…?“

„Nikoli,“ odvětil hrabě Matyáš Sandorf, „avšak ve vyšších kruzích finančních bývají často zpraveni již předem o událostech, o kterých se veřejnost teprve později dovídá. Protož pronesl jsem otázku tu, ponechávaje zcela libosti vaší, hodláte-li k ní odpověděti — čili nic.“

„Neslyšel jsem skutečně ničeho podobného,“ odtušil Silas Toronthal, „ostatně před klientem takým, jakým vy jste, pane hrabě, neměl bych ni práva, býti ve věci té mlčelivým, neboť by tím zájmy vaše mohly trpěti.“

„Děkuji vám, pane Toronthale,“ odvětil hrabě Sandorf. „Soudím ostatně jako vy, že uvnitř říše i za hranicemi jejími netřeba se ničeho obávati. Opustím sám brzy Terst a vrátím se do Sedmihradska, kam mne naléhavé záležitosti volají.“

„Ach! hodláte odcestovati, pane hrabě?“ tázal se živě Silas Toronthal.

„Ano — za čtrnáct dní — nejdéle…“

„A vrátíte se bezpochyby opět do Terstu?“

„Pochybuji,“ odvětil Matyáš Sandorf. „Avšak nežli odjedu, urovnal bych rád ještě veškeré účty zámku Artenackého, kteréž jsou u velikém nepořádku. Obdržel jsem od svého intendanta veliký počet účtů, nájemných listin, příjmů z lesu atd., kteréž sám nebudu již moci prohlédnouti, ni zanésti. Mohl byste mi snad laskavě doporučiti některého účetního nebo propůjčiti na čas některého ze svých úředníku, který by mi službu tu prokázal?“

„Nic snazšího, pane hrabě!“

„Budu vám velice povděčen!“

„A kdy budete úředníka toho potřebovati?“

„Pokud možno nejdříve.“

,Kde se má vám představiti?“

„U mého přítele, hraběte Zathmara: dům jeho jest ve třídě „Acquedotto“, číslo 89.“

„Budiž, stane se.“

„Práce jeho bude trvati as deset dní. Jakmile budou účty urovnány, vrátím se na Artenacký zámek. Prosím proto, byste měl pohotově obnos, jejž jsem u vás uložil.“

Silas Toronthal při požadavku tom nemohl přemoci živé hnutí, kteréhož však hrabě Sandorf nezpozoroval.

„Kdy vám má býti obnos ten doručen?“

„Osmého příštího měsíce!“

„Budete jej míti!“

Po slovech těch hrabě povstal a bankéř doprovodil jej až do předsíně.

Když Silas Toronthal vrátil se do své komnaty, spatřil tu již Sarkanyho, jenž děl jen:

„Než minou dva dny, musím býti uveden do domu hraběte Zathmara jako jeho účetní.“

„Ano, musí se tak státi,“ odvětil Silas Toronthal.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Österreichischer Lloyd — rakouská transportní společnost
  2. Bitva u Solferina