Nový hrabě Monte Kristo/Dům Sidi-Hazamův

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
Slavnost v Tripoli	Dům Sidi-Hazamův	Na Antekirttě

Údaje o textu
Titulek:	Dům Sidi-Hazamův
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 440–451 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Bylo skorem již devět hodin večer.

Střelba, hluk, hudba, výkřiky — vše náhle utichlo. Davy lidu počaly se rozptylovati: někteří vraceli se do Tripolisu, jiní uchylovali se do oasy menchijské a do vesnic sousedních. Za hodinu byla pláň sung-ettelatská prázdna a ticha.

Stany byly sbořeny a táboření skončeno; černoši a Arabové nalézali se již na cestě do svého domova v různých krajích vladařstva tripolského, kdežto Senusisté obraceli se k území cyrenskému a hlavně k okrsku ben-gazijskému, aby soustředili tam veškeré své síly. Jedině doktor Antekirtt, Petr Bathory a Ludvík Ferrato neměli opustiti míst těchto po celou noc. Připraveni jsouce, když byl Pointe Pescade zmizel, na každou příhodu, postavili se na stráž pod samými zdmi domu Sidi-Hazamova.

Avšak Pointe Pescade, když se byl vymrštil mohutným skokem právě v okamžiku, kdy Kap Matifu držel tyč ve vztyčené ruce, spadl na okraj jedné z teras přímo pod minaretem, kterýž ovládal různé dvory domu.

Za temné noci nemohl ho viděti nikdo z věnčí ni uvnitř — ba ani ze „skify“, ležící v pozadí druhého dvora, v níž shromážděn byl na rozkaz Sidi-Hazamův jistý počet sektářů, dílem spících, dílem však bdících.

Pointe Pescade nemohl ovšem, jak lze pochopiti, stanoviti do nejmenších podrobností plán svůj, který tolik nahodilých a nepředvídaných okolností mohlo změniti. Vnitřní rozčlenění domu Sidi-Hazamova bylo mu neznámo, a nevěděl též, ve kterém místě mladá dívka byla zavřena, aniž mohl tušiti, byla-li sama nebo byla-li střežena nebo nedostává-li se jí tělesných sil k útěku.

Protož jednati musil jen na zdař bůh!

Učiniv onen skok, pravil sám k sobě:

„Především — lstí nebo násilím — jest nutno, abych pronikl až k Savě Sandorfově. Nebude-li mne moci následovati neprodleně, nebudu-li ji moci unésti ještě této noci, bude radno, aby zvěděla aspoň, že Petr Bathory jest živ, že jest zde, na úpatí těchto zdí, že doktor Antekirtt a soudruhové jeho jsou hotovi přispěti mu ku pomoci… Bude-li nutno odložiti útěk ještě o nějakou dobu, odolá aspoň všem hrozbám! … Ovšem jest možno, že budu překvapen nežli budu moci k ní proniknouti! … Avšak pak bude vždy ještě čas abych se o jiném rozhodl!“

Na to přelezl Pointe Pescade zábradlí, kteréž opatřeno bylo cimbuřím, a prvou péčí jeho bylo nyní rozvinouti tenký, uzly opatřený provazec, kterýž měl pod lehkým svým oděvem ukrytý; jeden konec provazu toho přivázal k cimbuří, tak že zvenčí visel až k zemi. Učinil tak z opatrnosti pro každý případ a dlužno opatrnost takou jen schvalovati.

Když tuto práci byl vykonal, ulehl Pointe Pescade, dříve nežli se dále odvážil, celou délkou těla na okraji. V této poloze, kterouž mu kázala ostražitost, vyčkával, ani se nehýbaje. Byl-li viděn, vystoupí lidé Sidi-Hazamovi v několika okamžicích na terasu a v případu tom nebylo by mu zbývalo, než použiti na záchranu svoji provazce, kterýž měl býti po úmyslu jeho prostředkem k útěku Savy Sandorfovy.

Úplné ticho vládlo v domě Sidi-Hazamově.

Poněvadž ani Sidi-Hazam, ani Sarkany, ni kdokoli jiný z lidí jejich nezúčastnili se „slavnosti čapí“, neotevřela se branka domu vůbec od východu slunce.

Když byl několik minut čekal, doplazil se Pointe Pescade ke koutku, z něhož vystupoval minaret. Schodiště, kteréž vedlo k horní části minaretu, prodlužovalo se nepochybně směrem dolů, až k půdě prvého nádvoří.

Skutečné dvířka, jež se otvírala z minaretu na terasu, dovolovala sestoupiti s této ku vnitřním dvorům. Avšak dvéře tyto uzavřeny byly uvnitř, nikoli klíčem, nýbrž závorou, kterou zvenčí nebylo možno otevříti, leda že by se učinil otvor do křídla dveří.

Práci tuto byl by Pointe Pescade nepochybné vykonal, neboť měl v kapse s sebou nůž, opatřený nebozízkem i jinými ještě nástroji, drahocenný to dar doktora Antekirtta, kterýž byl by mu tuto výtečně posloužil.

Avšak práce tato byla by dle všeho dlouho trvala a nebyla by se dala provésti za úplného ticha. Nebylo jí však potřebí!

Tři stopy nad terasou nalézalo se ve zdi minaretu okénko, mající tvar střílny. Ovšem okénko to bylo malé, avšak Pointe Pescade nebyl velikým. Ostatně nebyl-liž obratným též jako kočka, jež, jak známo, prodlužuje tělo a protáhne se i tam, kdež by to nikdo neočekával?

Pointe Pescade pokusil se proto provléci se otvorem, a skutečně ocitl se takto po chvíli, utrživ jen několik odřenin na rameni, uvnitř minaretu.

„Cos takového nebyl by Kap Matifu nikdy dovedl!“ prohodil sám k sobě s nemalým uspokojením.

Na to, hmataje rukama po zdích, sestoupil ke dveřím, u nichž vytáhl závoru, aby měl volný a pohodlný východ pro případ, že by se musil touže cestou vrátiti.

Sestupuje po otáčivém schodišti uvnitř minaretu, šplhal se více mezi zdmi dolů, nežli se opíral nohou o dřevěné schůdky, kteréž při pevnějším vykročení mohly zapraskati. Sestoupiv až dolů, ocitl se Pointe Pescade přede druhými dveřmi, kteréž však bez překážky otevřel.

Dveře tyto vedly do galerie, sloupy věnčené, kteráž vedla kolem prvého dvora, z něhož vejíti se mohlo do komnat, po stranách jeho ležících. Kdežto na schodech v minaretu byla temnota úplná, bylo v nádvoří tomto více jasno.

Ostatně nebylo viděti uvnitř ni světélka a nebylo slyšeti nikde lomozu ni nejmenšího.

Ve středu dvora nalézal se okrouhlý bassin s vodotryskem, kol něhož rozestaveny byly různé stromky, pepřovníky, palmy, vavříny a kaktusy, jichž hustá zeleň tvořila kolem bassinu takřka malý lesík. Pointe Pescade obešel po špičkách galerii, zastaviv se před každou komnatou. Zdálo se, že nejsou obývány.

Avšak nikoli — ne všechny! Za jedněmi z dveří rozeznal Pointe Pescade zřetelně zvuky lidských hlasů.

Pointe Pescade učinil z počátku krok na zpět. To byl hlas Sarkanyův — hlas, kterýž slyšel několikráte v Dubrovníku; avšak ač přiložil ucho k samým dveřím, nemohl ničeho rozumět i z toho, co se v jizbě oné mluvilo.

V okamžiku tom ozval se silnější hluk a Pointu Pescadovi zbýval sotva čas, uskočiti nazpět a skrýti se do stínu lesíku kol bassinu.

Sarkany vyšel z komnaty. Jakýsi Arab vysoké postavy jej doprovázel.

Oba, procházejíce se galerií, kolem dvora vedoucí, pokračovali ve své rozmluvě.

Na neštěstí nemohl Pointe Pescade rozuměti, co pravil Sarkany a soudruh jeho, neboť oba mluvili jazykem arabským, kteréhož on neznal.

Toliko dvě slova — či spíše dvě jména — utkvěla mu v mysli, totiž jméno Sidi-Hazama — a byl to skutečně Sidi Hazam sám, jenž rozmlouval se Sarkanym — a jméno ostrova Antekirtty, kteréž během rozmluvy několikráte bylo opakováno.

„Je to při nejmenším podivné,“ pravil si v duchu Pointe Pescade. „Proč mluví o Antekirttě? … Pomýšlí snad Sidi-Hazam, Sarkany a ostatní lupiči tripolští na výpravu proti našemu ostrovu? … Tisíc ďáblů! a já nemohu rozumět ničemu z toho, co bídníci ti si povídají!“

A Pointe Pescade snažil se zachytiti některé slovo podezřelé, ukryv se zcela mezi stromky a keře, když tu Sarkany a Sidi-Hazam přiblížili se k bassinu. Avšak noc byla příliš temná, než aby jej byli mohli zpozorovati.

„Kdyby ještě,“ pravil dále Pointe Pescade sám k sobě, „Sarkany dlel sám na tomto dvoře, snad bych mohl se naň vrhnouti a učiniti jej na vždy pro nás neškodným! … Avšak to by nezachránilo Savy Sandorfovy, a pro ni učinil jsem nebezpečný krok!… Bud trpělivým, brachu! … Na Sarkanya dojde řada později!“

Rozhovor Sidi-Hazama a Sarkanya trval as dvacet minut. Jméno Savy proneseno bylo taktéž několikráte, a sice ve spojení s jiným slovem arabským, kteréž Pointe Pescade již jindy slýchával a o němž věděl, že značí „zasnoubiti“.

Sidi-Hazam nepochybně znal záměry Sarkanyovy a byl ochoten k uskutečnění jich přispěti.

Na to odešli oba mužové dveřmi v rohu dvora, kteréž galerii tuto nepochybně spojovaly s jiným křídlem domu.

Jakmile oba zmizeli, plížil se Pointe Pescade podle galerie a zastavil se poblíže těchto dveří. Otevřel je a ocitl se před úzkou chodbou, kterou opatrně vpřed kráčel, hmataje po zdi.

Na konci její rozkládala se v kruhu dvojitá arkáda, podepřená středním sloupem, kterou vcházelo se do druhého dvora.

Světlo dosti jasné vnikalo sem otvory „skify“, jež vedla do druhého dvora, a odráželo se na podlaze.

V okamžiku tomto nebylo radno dvůr přejíti. Hukot silných hlasů bylo slyšeti za dveřmi oné síně.

Pointe Pescade váhal okamžik. Co on hledal, byla komnata, v níž Sava Sandorfova byla uvězněna, a mohl spolehati, že jen náhoda pomůže mu ji nalézti.

Náhle zazářilo jasné světlo na druhém konci dvora. Jakási žena, jež nesla arabskou svítilnu s měděnými okrasami, vyšla z komnaty, ležící v jednom z protějších rohů, a kráčela galerií, do níž se dvéře skify otevíraly.

Pointe Pescade poznal ihned tuto ženu … Byla to Namira!

Poněvadž bylo možno, že Maročanka ubírala se do komnaty, v níž dlela mladá dívka, bylo nutno, aby Pointe Pescade vymyslil si prostředek, by ji mohl následovati a především, aby nechal ji kolem sebe projíti, aniž by byl zpozorován.

Tento okamžik musel rozhodnouti o zdaru smělého pokusu jeho a o osudu Savy Sandorfovy.

Namira se přibližovala.

Svítilna její, visící téměř u samé země, zanechávala hořejší část galerie v temnotě tím větší, čím jasněji mosaikové dláždění bylo osvětleno. Poněvadž bylo nutno, aby Maročanka prošla taktéž arkádou, nevěděl Pointe Pescade, co činiti, když tu paprsek se svítilny ukázal mu, že hořejší část arkády skládá se z prolamovaných arabesek po způsobu maurském.

Vyšplhati se do výše po středním sloupu, zachytiti se jedné z arabesek, vyšinouti se napětím svalů v ramenou ovinouti se kolem hořejší části sloupu a setrvati nehybně v této poloze — bylo pro Pointa Pescada dílem jediného okamžiku.

Namira prošla pod arkádou, aniž jej zpozorovala a několika kroky ocitla se na protější straně galerie.

Přibyvši přede dvéře skify, otevřela je.

Oslňující světlo rozlilo se dvorem a zmizelo okamžitě, když dvéře se opět zavřely. Pointe Pescade počal přemýšleti, a zdaž nehodilo se místo jeho znamenitě ku přemítání?

„Je to tedy Namira,“ pravil v duchu sám k sobě, „jež vstoupila do oné síně. Jest zřejmo, že nevstoupila do komnaty Savy Sandorfovy! Snad vyšla však z ní, v případu tom leží komnata ta v onom koutu dvora? Musím se přesvědčiti!

Pointe Pescade čekal ještě několik okamžiků, nežli opustil své místo.

Světlo uvnitř skify zdálo se pozbývati oslňující záře, kdežto hukot hlasů měnil se v pouhé mumlání. Nepochybně nastala chvíle, kdy veškeré služebnictvo Sidi-Hazamovo dopřávalo si na několik hodin odpočinku.

Okolnosti byly tedy příznivé, by se počalo jednati, poněvadž v této části domu zavládne nepochybně — jak Pointe Pescade soudil — v malé chvíli úplné ticho, byť i snad poslední paprsek dosud nevyhasl. Stalo se tak skutečně po malé chvilce.

Pointe Pescade svezl se po sloupu arkády, vstoupil na dlaždice v galerii, minul dvéře skify, obešel dvůr a přišel v protějším rohu ke dveřím komnaty, z které Namira byla vyšla.

Pointe Pescade otevřel dvéře tyto, keré nebyly uzavřeny klíčem. A tu při světle arabské lampy, jež vydávala matné světlo jako noční kahan, mohl prohlédnouti rychle komnatu.

Několik látek a pokrývek, jež visely na stěnách, tu a tam podnožky maurského tvaru, polštáře v rozích složené, dvojí koberce, položené na podlahu mosaikovou, nízký stůl, na němž byly ještě zbytky pokrmů, divan, pokrytý látkou vlněnou — vše to viděl Pointe Pescade nejdříve.

Vstoupil a uzavřel dvéře.

Ženská postava, odpočívajíc více nežli dřímajíc, spočívala na pohovce, jsouc zcela zahalena v pokrývku, do jakéž Arabové obyčejně celé tělo od hlavy k patě zavinují.

Byla to Sava Sandorfova!

Pointe Pescade poznal též okamžitě mladou dívku, kterou spatřil několikráte v ulicích dubrovnických. Avšak jak byla nyní změněna! Byla bledá tak jako v okamžiku, kdy povoz, jenž odvážel ji k oltáři, setkal se s pohřebním průvodem Petrovým. Trudný výraz ve tváři její a bolestné opojení svědčily, že mnoho v poslední době vytrpěla. Leč ani okamžik nesměl býti nyní ztracen!

Dvéře nebyly uzavřeny na klíč — což bylo známkou, že Namira vrátí se snad k Savě v malé chvíli. Snad střehla ji Maročanka dnem i nocí?

Avšak i kdyby mladá dívka byla mohla opustiti komnatu tuto, ak by se jí byl mohl zdařit i útěk bez přispění zvenku?

Nebyl-li dům Sidi-Hazama ohražen a uzavřen jako vězení?

Pointe Pescade sklonil se nad divan.

Jak užasl, když zpozoroval nyní, nevšimnuv si věci té dříve, nápadnou podobu mezi Savou Sandorfovou a doktorem Antekirttem! Dívka otevřela oči.

Spatřivši cizince, jenž stál zde chýle se nad ní, prst maje ke rtům významně přiložený, zrak prosebný a jenž postavy byl pitvorné — zděsila se zpočátku!

Vzchopila se na loži, byla však dosti chladnokrevnou, aby nevzkřikla.

„Tiše!“ pravil Pointe Psecade. „Ode mne nemusíte se ničeho obávati! … Přicházím, abych vás zachránil. Za těmito zdmi očekávají vás přátelé, kteříž učiní vše, a odváží se všeho, aby vyrvali vás z rukou Sarkanyových! … Petr Bathory žije …“

„Petr … žije!“ zvolala Sava, potlačujíc tlukot srdce svého.

„Čtěte!“

A Pointe Pescade podal mladé dívce lístek, jenž obsahoval jen tato slova:

„Savo, důvěřujte tomu, kterýž dal život svůj v sázku, by pronikl až k vám, by vás zachránil … Žiji, jsem zde!“

Petr Bathory

Petr žije tedy! … Dlí za těmito zdmi!

Jakým divem? … Doví se toho později!

Avšak Petr jest zde!

„Prchněme!“ zvolala Sava, jejíž hlavou prolétly myšlenky ty v jediném okamžiku.

„Ano, prchněme,“ odvětil Pointe Pescade, „avšak dříve dlužno zabezpečiti zdar útěku našeho! Jedinou otázku: Tráví Namira obyčejně noc v této komnatě?“

„Nikoli!“ odvětila Sava.

„Uzavírá vás, vzdálí-li se na okamžik?“ tázal se dále Pointe Pescade.

„Ano!“

„Vrátí se tedy nepochybně za několik okamžiků opět do této komnaty?“

„Ano! … Prchněme!“

„Ihned!“ odvětil Pointe Pescade.

Především bylo nutno dojíti opět ke schůdkám minaretu a vystoupiti takto na terasu, jež se otvírala na pláň sung-ettelatskou.

Jakmile by dostihli této terasy, dal by se útěk snadno umožniti pomocí provazu, jenž na zevnější straně visel až k zemi.

„Pojďte!“ pravil Pointe Pescade, pojav nyní Savu Sandorfovu za ruku. Přistoupil ke dveřím komnaty, aby je otevřel, když zaslech náhle kroky na dlaždicích galerie!

V okamžiku tom proneseno venku i několik slov tónem velitelským.

Pointe Pescade poznal hlas Sarkanyův a stanul na prahu komnaty.

„On! … on to jest!…“ zašeptala zděšeně dívka. „Jste ztracen, nalezne-li vás zde!“

„Nenalezne mne zde!“ odvětil Pointe Pescade hlasem jistým.

A v okamžiku tom obratný mužík vrhl se na zem a jediným rychlým pohybem, jakýmž uvykl si při nebezpečných výkonech svých v různých arénách, zavinul se do jednoho z koberců, ležících na zemi, načež kutálel se do nejtemnějšího kouta komnaty.

Sotva tak učinil, otevřely se dvéře, a Sarkany s Namirou vstoupili dovnitř, dvéře za sebou opět zavřevše.

Sava byla zaujala opět místo své na divanu. Proč v této chvíli Sarkany k ní přicházel?

Chtěl znovu naléhati, aby odpor její přemohl?

Avšak Sava byla nyní silnou! Věděla, že Petr žije, že očekává ji za těmito zdmi.

Pod kobercem, jenž jej pokrýval, Pointe Pescade nemohl ničeho viděti, mohl však všechno slyšeti!

„Savo,“ pravil Sarkany, „zejtra ráno opustíme tento dům a odebereme se do jiného města. Nechci však odejíti odtud, dokud nesvolíte ke sňatku našemu, dokud svatba naše nebude odbyta. Všechno je přichystáno a v okamžiku…“

„Ani nyní, ani později!“ odvětila mladá dívka hlasem stejně chladným jako rozhodným.

„Savo!“ ujal se Sarkany opět slova, jako by chtěl přeslechnouti tuto odpověď. „V zájmu nás obou jest nutno, aby svolení vaše bylo dobrovolné, rozumíte: v zájmu nás obou! …“

„Nemáme a nebudeme míti nikdy zájmů společných!“ odvětila Sava Sandorfova.

„Mějte se na pozoru! … Připomínám ostatně, že svolení to dala jste již v Dubrovníku …“

„Z důvodů, kteréž pozbyly dnes již platnosti!“ odtušila pevně dívka.

„Slyšte mne, Savo,“ pokračoval Sarkany, jenž klidem svým špatně zakrýval vášnivý hněv, „je to naposled, co žádám vás za vaše svolení!“

„Kteréž vám však odepru vždy, pokud budu míti síly tak učiniti!“

„Nuže, zbavíme vás síly té!“ zvolal vášnivě Sarkany. „Nedohánějte mne k nejhoršímu! Ano, tuto sílu, kteréž proti mně používáte, dovede Namira již zlomiti — přes všechen odpor váš — bude-li třeba!… Nevzpírejte se, Savo!… Imam jest zde, očekává nás, aby posvětil sňatek tento podle zvyků země této, jež jest mým domovem!… Následujte mne tedy!“

„Bídníku!“ zvolala dívka.

„Musíte mne následovati!… Musíte jíti se mnou!“ volal vášnivě Sarkany, jenž nedovedl již hněv svůj přemoci.

„Nikdy!“

„Ah! mějte se na pozoru!“

A Sarkany, uchopiv dívku za rámě, táhl ji pomocí Namiry za sebou, aby ji dovlekl do skify, kdež imam a Sidi-Hazam oba očekávali.

„Ku pomoci!…“ volala zděšeně Sava. „Ku pomoci!… Petře Bathory!…“

„Petře Bathory!“ zvolal posměšně Sarkany. „Voláš mrtvého na pomoc!“

„Nikoli! … On žije! … Ku pomoci! Petře můj! … Zachraň mne!“

Odpověď tato účinkovala jako neočekávaná rána na Sarkanya, kterého i zjevení se obětí jeho nebylo by více poděsilo!

Avšak vzpamatoval se opět rychle. Petr Bathory žije! … Petr, jejž byl probodl rukou svojí, jehož mrtvolu viděl odnášeti na hřbitov dubrovnický! …

V pravdě mohla tak tvrditi jen dívka šílená a jest možno, že Sava, zachvácena byvši v nejvyšší míře zoufalstvím, pozbyla rozumu.

Pointe Pescade vyslechl celou tuto rozmluvu. Sdělivši Sarkanymu, že Petr Bathory žije, dala Sava život svůj — jak jisto bylo — v sázku.

Protož byl Pointe Pescade připraven pro případ, že by Sarkany chtěl provésti násilí, objeviti se s nožem v ruce! Kdož by myslil, že Pointe Pescade není schopen vraziti nůž ten do těla bídníkova, nebyl by ho znal.

Nedošlo však k tomu!

Sarkany náhle pokynul Namiře a odvedl ji s sebou.

Na to uzavřely se dvéře komnaty na klíč za dívkou, jejíž osud měl se nyní rozhodnouti.

Skokem shodil Pointe Pescade koberec se sebe a objevil se opět před Savou.

„Pojďte!“ pravil jí.

Poněvadž zámek dveří nalézal se na straně, do komnaty obrácené, odstranil jej obratný mužík pomocí svých nástrojů snadno, tiše a rychle.

Jakmile byl dvéře takto otevřel a opět za sebou uzavřel, plížil se Pointe Pescade, jsa následován mladou dívkou, podle galerie dvora.

Bylo as půl dvanácté v noci.

Několik paprsků padalo ještě otvory skify do dvora. Pointe Pescade vyhnul se jim a zaměřil ku protějšímu rohu, kdež malá chodba měla uvésti je do prvého dvora.

Oba došedše ku chodbě té, kráčeli jí opatrně až ke konci.

Měli učiniti již jen několik kroků, aby dostihli schůdků v minaretu, když Pointe Pescade náhle se zastavil a zadržel Sávu, jejíž ruku ze své nebyl pustil.

V prvém dvoře kolem bassinu procházeli se tři muži. Jeden z nich — byl to Sidi-Hazam — dával jakési rozkazy dvěma druhým. Ihned na to tito zmizeli po schůdkách minaretu, kdežto Sidi-Hazam vstoupil do jedné z pobočních komnat.

Pointe Pescade pochopil, že Sidi-Hazam rozkázal, aby východy domu byly střeženy. V okamžiku tudíž, když by on a Sava objevili se na terase, byla by tato již obsazena a střežena mužstvem Sidi-Hazamovým.

„Třeba se všeho odvážiti — děj se cokoli!“ pravil Pointe Pescade.

„Ano — všeho!“ odvětila Sava Sandorfova odhodlaně.

Když byli prošli galerií, dostihli schodů, po nichž stoupali s největší opatrností.

Pointe Pescade vystoupiv na poslední stupeň, zastavil se.

Na terase bylo úplné ticho, nebylo slyšeti ni kroku stráže.

Pointe Pescade otevřel pomalu dvéře a jsa následován Savou, plížil se opatrně podél cimbuří.

Náhle ozval se na výši minaretu výkřik, pronesený stráží tam umístěnou. V okamžiku tom jiný strážce skočil k Pointu Pescadovi, kdežto Namira přikvapila na terasu. Bylo slyšeti, jak služebnictvo Sidi-Hazamovo pobíhá uvnitř dvorů.

Sava měla se nechat opět zajati?

Nikoli!… Kdyby se octla opět v moci Sarkanyově, byla by ztracena!…

Stokráte milejší byla jí proto smrt sama!

Protož, poručíc duši svoji Bohu, kvapila neohrožená dívka na okraj terasy a neváhajíc ani na okamžik, vrhla se dolů.

Pointe Pescade neměl času tomu zabrániti; mrštiv však člověkem, s nímž zápasil, o zem, chopil se v okamžiku na to provazu a ve dvou vteřinách svezl se k zemi.

„Savo! … Savo!“ byl první jeho výkřik, když cítil půdu opět pod nohama.

„Slečna jest zde!“ odpověděl mu hlas dobře známý. „Neporušená! Byl jsem tu, abych…“

Hněvivý výkřik, následovaný temnou ranou, přerušil slova Kapa Matifua.

Namira v návalu divokého hněvu nechtěla pustit kořist, jež jí unikala, i vrhla se rovněž s terasy a roztříštila si údy.

Stejný osud byl by stihl Savu, kdyby ji dvě mohutné paže nebyly v pádu zachytily.

Doktor Antekirtt, Petr Bathory a Ludvík Ferrato dostihli Kapa Matifua a Pointa Pescada, kteříž prchali směrem ku pobřeží.

Kap Matifu, nesa Savu na ramenou, necítil ani lehkého tohoto břemene. Několik okamžiků na to Sarkany asi s dvaceti ozbrojenými muži vyrazil z branky a kvapil za prchajícími.

Když četa tato přibyla k malé rejdě, kdež čekala „Elektrika“, byl doktor Antekirtt s druhy svými již na palubě a několikeré otočení šroubu lodního stačilo, aby se loď ocitla mimo dosah moci Sidi-Hazamovy.

Sava, zůstavši sama s doktorem Antekirttem a Petrem Bathorym, nabyla opět vědomí, jehož při pádu byla pozbyla.

Zvěděla, že jest dcerou hraběte Matyáše Sandorfa!…

Spočívala opět v náručí otce svého!…