Nové překlady Victora Huga/Ztracená bitva

Nové překlady Victora Huga
Píseň piratů	Ztracená bitva	Strž

Údaje o textu
Titulek:	Ztracená bitva
Autor:	Victor Hugo
Původní titulek:	La Bataille perdue
Zdroj:	HUGO, Victor. Nové překlady Victora Huga. Praha: J. Otto, 1901. s. 42–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Na nejvyšší hory kraje
stoupá a se opíraje
o svůj oštěp, viděti
musí útěk vojska svého
a sametu strhaného
se stanu cár viseti!

Em Deschamps: Roderigo mezi bitvou

„Allah! Kdo vrátí mi mou hroznou armádu?
Za jízdu, vzteklou v boj, kdo dá mi náhradu?
Kdo vrátí mi můj stan, můj tábor zářící,
jenž v noci ohňů vzplál tisíci, že bys řek’:
to nebe spustilo na chmurný pahorek
        své všecky hvězdy sršící?

Kdo beje vrátí mi s vlající kožešinou,
timarioty mé, druž rvavou, nehostinnou,
kdo pestré khany mé, mé spahy, hnědolící
kdo moje Araby, od Pyramid se hnali,
a děsu mladého rolníka již se smáli,
své hřebce ženouce zrající kukuřicí?

Ty oře štíhlých noh a zraků ohnivých,
již hřměly stádo jak kobylek vířivých,
já více neuzřím přes brázdy ve skoku,
jich šiky — nadarmo jsou zmaru obětí, —
hřmít jako oblaka a blesky sršeti
        na vojsko v útoku!

V krvi jich čabraky, jsou mrtví tito věrní,
hle, v černých skvrnách krev hřbet špiní jim a černí,
o bok jich ostruhy bys věru otlouk’ záhy,
než znovu zbudil bys krok jejich v ryčné cvaly,
a mrtví páni jich spí vedle jako spali
v zastávkách poledních v jich stínu vedle dráhy.

Allah! Kdo vrátí mi mou hroznou armádu?
Po celém bojišti se tříští v neladu
jak zlato, na dlažbu jež mrhač rozházel;
ach, koně, jezdci jich, s Araby, Tatary
jich trysk, jich turbany, zástěry, fanfáry…
        vše jak by bylo snem — ó žel!

Mí statní vojáci! Mých hřebců druži němá!
Zvuk nemá jejich hlas, jich noha křídla nemá,
vše zapomněli již, meč, udidla, jež škrtí,
těl stohy údolí je kolem plno celé,
pro věru dlouhý čas to údolí je ztmělé,
dnes večer krve dech a zítra již dech smrti!

To byla armáda! Stín její to je dnes!
A dobře bili se, od rána nežli kles’
ku zemi večer mdlý, muž proti muži stál,
teď noci rubáše se kladou v obzory,
kdo rek, ten hotov jest — spí mrtvých tábory
        a krkavců kvas započal!

Své týčí zobáky již v svém hustém, černém peří,
sem z lysých předhoří se slétli z lesů šeři
a stohy mrtvol těch jsou záhy jimi zdrány.
Ta mocná armáda! Tak včera velká, běda!
Ta mocná armáda se v odboj nepozvedá,
dnes orla nezplaší a nezažene vrány!

Ó kéž bych nesmrtnou svou armádu zas měl!
Já světy celičké bych dobýti s ní chtěl,
nad králi nepřátel by vládla veliká!
Má sestra byla by, choť, žena lahodná
Co počne si však Smrt žárlivá, neplodná
        s mrtvými tolika?

Že nepadl jsem já, že nesmýká se v prachu
můj turban zelený i s hlavou v krve nachu!
Já včera mocný byl! Tři spahi na mém prahu
bez hnutí sedíce v svém hávu pruhovaném
před zlatým stanem mým týčili před svým pánem
tři koňské ohony, urvané hřebcům vrahů.

Když jel jsem okolo, sto tlouklo tamborů
v své bubny, čtyřicet pak agů bez vzdoru
se třáslo v domech svých, když obočím jsem chvěl,
na místo hmoždířů spících v svém kadlubu
já u čtyřkolých děl, sršících záhubu,
        anglické dělostřelce měl.

Já včera města měl a vinice a hrady,
a Řekyň tisíce, žid dobře znal jich vnady,
a velké haremy a velké arsenály,
dnes ožebračen, zdrán, jsem bídný, smutný psanec,
nic nezbylo mi víc, z své říše prchám, štvanec,
z mých hradů cimbuří mi poslední věž vzali.

Vezír tří ohonů já v středu závrati
za hory modravé, za obzor prchati
teď musím, žebraje, zrak skláním v úzkostech,
jak zloděj, který v tmách vyplašen dá se v chvat,
zří v stromech u cesty jen šibenice stát
        jej chytající ze stran všech!“

Tak Rešid naříkal po porážce své, ztmělý
byl večer, tisíc jen my Řeků mrtvých měli,
on ale prchal sám; v té zkrvácené nivě,
co z krve otíral svou damascenku v trávě,
dva koně tepali zem před ním nedočkavě
a prázdné střemeny v bok zvonily jim snivě.