Nové překlady Victora Huga/Sara v lázni

Nové překlady Victora Huga
Strž	Sara v lázni	Čekání

Údaje o textu
Titulek:	Sara v lázni
Autor:	Victor Hugo
Původní titulek:	Sara la baigneuse
Zdroj:	HUGO, Victor. Nové překlady Victora Huga. Praha: J. Otto, 1901. s. 47–51. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

A slunce s větrem v temných lesů klínu
po čele lupením jí střely pohru stínů…

A. de Vigny

Sara, líná v svojí kráse,
     kolébá se
v hamaku nad fontanou
až po samé kraje plnou,
     hravou vlnou,
z vod Illyssu čerpanou.

Houpačka se zhlíží lehká,
     věru křehká,
v zrcadle tam průhledném,
sebe zříti, zjev ten bílý
     níž se chýlí
k vodě blíže v letu svém.

Kdykoliv se loďka hbitá,
     jež se zmítá,
v letu dotkne hlatě vod,
nad vlnou, která se zdvíhá,
     v let se míhá
krásná šíj i nožky hrot.

Nožkou bázlivou hle, snivá
     vodu zrývá,
v které obraz chvěje se,
až vzplá úběl nožky nachem.
     V letu plachém
chladu vody směje se.

Zůstaň tady ukryt v stínu!
     Za hodinu
uzříš s tváří planoucí
celou nahou dívku v lázni,
     ručky v bázni
přes ňadra si kladoucí.

Jesti hvězdou dívka smavá,
     z vln jež vstává
a v své bázně výbuchu,
zda kdos nejde, zírající
     a se rdící
celá vlhká ve vzduchu!

Pod stromy se třese celá
     plachá, bdělá
nejmenším kol ševelem,
mušky křídlem, jež jí tkla se,
     hoří v kráse
jako granát v květu svém.

Závojem co kryto, šatem,
     uzříš chvatem
v mokrém jejím oku hrát,
Co můž’ její pohled skrýti?
     Hvězdou svítí,
v azuru již vidíš plát.

Voda, jíž si údy smývá.
     deštěm splývá
jako prškou s topolu,
s šíje jakby s její stuhy
     přes prs tuhý
perly tekly pospolu!

Saře v této lázni vnadné
     nenapadne,
sloučit řadu hříček těch,
kolébá se v tichu dále
     neustále
šeptajíc si jako v snech:

„Kdybych byla kapitánkou,
     neb sultánkou,
lázně ambry brala bych,
v mramorově žluté vaně,
     trůnu v straně
zlatých nohů pár se zdvih’.

Hedvábný bych hamak měla,
     tíže těla
v kterém hravě omdlívá;
měkký divan, v jehož luně
     dýchá vůně,
lásky vůně blouznívá!

Těkati bych mohla nahá,
     tam kde vláha
láká zdrojů v lupení,
nemusila bát se v stínu
     v keřů blínu
zřít dvé očí v plameni!

Musil v sázku hlavu zbojnou
     nepokojnou
dát, kdo by mne toužil zřít,
s hajdukem se rváti hrubým,
     s bělozubým
černým eunuchem se bít.

Své bych procházela síně
     hodně líně
co by vlekl sandaly,
v kterých rubíny se blýští,
     po schodišti
i háv krok můj nedbalý!“

Jako princezna tak dále
     mluví, stále
houpajíc se zas a zas,
zapomíná, co tak lítá,
     křídla hbitá
že má den, že prchá čas,

Ve fontan jak nožka vniká,
     voda stříká
po travníku kapek stem,
na košilku v perlách tryská,
     kterou blízká
střemcha houpá tam a sem.

Co se v pole rozcházejí
     družky její,
cesty vše jsou plny jich!
Za ruce se drží, běží
     a jich svěží
na vše strany zvoní smích.

Zpívají jak ona polem,
     jak jdou kolem
s výčitkou se točí k ní:
„Zač to líné děvče stojí,
     jež se strojí
takhle pozdě v době žní!“