Nové básně epické/Čáp sv. Františka

Nové básně epické Jaroslav Vrchlický
Mše biskupa Turpína	Čáp sv. Františka	Závět

Údaje o textu
Titulek:	Čáp sv. Františka
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1881
Licence:	PD old 70

Ze smrtelné, těžké mdloby
po zápasu hrozném, dlouhém
František se vzbouzel k žití.
Ještě očí neotevřel,
ale cítil, kterak jemná
růžová zár tiše, zvolna
dotýká se jeho víček;
slyšel táhlé, sladké tóny
jako harfy, jako flétny,
z dálky kterak v sluch mu bijí
jako vlny k břehům květným;
cítil vůni tajuplnou,
jakou nemá ani růže
uzavřenou v květném srdci,
ni v svých bílých hvězdách jasmín.
Duše jeho polekána
smrti bolem tišila se,
neznámý hlas jemu šeptal:
„To je ráj, hleď, již jsi v nebi!“

Konečně když hudba proudem
slavnostního hymnu zněla,
otevřel zrak udivený.
V skutku, František byl v ráji!
před ním všecko tálo v světle.
On, jenž zpíval hymnu slunce,
teď se díval v toto moře,
jeho zrak tu záři snesl.
Viděl nejdřív jako sloupy
bílé páry — ale zatím
kadidla to byla mračna,
která z kaditelnic zlatých
valila se, z kaditelnic
stojících kol trůnu Boha;
viděl stromy divných tvarů,
jejichž květem byly hvězdy,
a pod nimi v bílém rouchu
kráčeli ve rukou palmy
a nad hlavou gloriolu
zástupové vyvolených:
biskupové, mučenníci,
proroci a velekněži,
panny, vdovy, vyznavači.
Mezi nimi procházeli
andělů se valné sbory
zpívajíce k harfám sladkým,
pískajíce v tklivé flétny,
klepajíce v zvučný cymbál.
Úsměv štěstí jen se mihnul
po vybledlé, utrápené,
zhublé tváři Františkově.
Tady on a v této slávě
prostý mnich a bosonohý!
Viděl, kterak zástupové
jdoucí kol se zastavují,
na něho si ukazují
šeptajíce v svaté úctě:
„Ejhle! on, to on, ten světec,
František, ten sluha boží!“
Viděl, kterak papežové
tiary své sňali před ním.
Pokora mu nedopřála
děl se dívat na ty pocty:
upřel oči unavené
v oblak, jenž se z kaditelnic
vinul výše sloupem bílým.
Hle, to bavilo jej více;
patře v oblak rozeznával,
že to není oblak dýmu.
ale samé dětské hlavy,
zlaté, plavé, kučeravé.
buclaté a okřídlené,
hlavy malých andělíčků
smějících se, laškujících;
radost měl tu nevýslovnou,
neb ten smích mu sáhnul v duši.

V nebi chvíle nečítají,
ale v středu všechněch slastí
František se cítil v ráji
brzy sirým, opuštěným;
vstal se svojí zlaté židle,
po oblaku zvolna kráčel
tam až, odkud z kaditelnic
dým zastíral věčné světlo.
Padl obě na kolena,
roztáh' ruce znamenané
Krista hřeby krvavými,
a před všemi vyvolenci,
proroky a mučenníky,
anděly a vyznavači
s pláčem jal se hovořiti:

„Světlo světel, bože, otče,
odpustíš a nezazlíš mi,
upřímně když řeknu tobě:
V ráji tvojím se mi stýská.
V duši mou jsi příliš mnoho
vložil lásky k lidem, k světu;
s přírodou já vždycky živ byl
jako bratr a syn věrný,
bez ní jsem jak suchá haluz.
Chceš snad vědět, bože milý,
po čem se mi stýská v nebi?
Chybí zde můj bratr oheň,
chybí zde má sestra voda,
chybí zde má matka země,
z všeho pak, co nejvíc v světě
miloval jsem, chybí ptáci.
Ti v mém dlouhém putování
útěchou a občerstvením
byli oku, sluchu, srdci.
Snad ty nevíš, vševědoucí
otče světa; co se jednou
v Umbrii mi přihodilo.
Šel jsem kázat širým davům,
ale běda — marná práce,
hluchá srdce — hluché uši.
Unaven a oklamaný
za město jsem vyšel v smutku,
veliká tam byla louka
plná stromů, středem jejím
tekla voda mezi travou.
Zde jsem hořkost svojí duše
začal vylévati v pláči;
čejka, která po pažitě
chodila jak v přemítání,
hned svůj chochol zčepejřila,
v chůzi své se zastavila.
jak by řeč mou pochopila;
z keře, kde měl hnízdo v listí
sežloutlém od loňské zimy,
slavík natáh' šedé hrdlo,
od břehu pak přiskočila
pěnkava a za ní stehlík,
špaček vylít' ze tmy sítí,
z louky hejl a černohlávek,
z pole vážný havran přišel,
kavka s vranou slétla za ním,
v azuru svou píseň stajiv
bleskem sletěl dolů skřivan,
z hloubi lesa dostavil se
drozd a dudek zamračený,
kos, který má zlatý zobák,
datel, který ťuká v stromy,
mandelík a ťuhýk dravý,
strakapoud a rorejs šedý,
bukač, v rákosí jenž chraptí,
vlašťovka a konipásek,
střízlík dvorný, žvavá straka.
Nade všecky ale zbožně.
na své jedné stoje noze,
veliký čáp pozor dával,
poslouchal a kýval hlavou,
svářící a rozcuchané
vrabce klepal ob čas zobcem,
aby tiše poslouchali.
Já František, sluha boží,
povržený lidmi, v poušti
tak jsem kázal vděčným ptákům,
tak jsem ptáky zamiloval,
že mi bez nich trudné žití.
Nemohu a nesmím žádat,
abys k vůli nehodnému
sluhovi ráj změnil na zem,
ale jedno, prosím, otče,
pro posty, jež vytrpěl jsem,
pro chudobu, již jsem snášel,
pro choroby, pro nemoci,
pro ty rány na mých rukou,
pro ty rány v mojí duši,
dovol, svatý, velký bože,
abych směl mít v nebi čápa,
abych s ním se mohl těšit
jako s bratrem důmyslným,
jako s věrným společníkem!“

S podivem a v ustrnutí
naslouchali davy svatých
této divné, dlouhé řeči.
Mlčeli, však v jejich tvářích
František moh' lépe čísti,
co si asi myslí o něm.
Svatý Petr stáhl čelo,
a Jan Křtitel kroutil hlavou,
papež Řehoř naklonil se
k uchu Jana Chrysostoma
šeptaje a při tom prstem
na své čelo ukazuje:
„Já to říkal od jakživa:
podivín jest, byl a bude.“

Rozešli se všickni svatí.
František též s těžkým srdcem
šel od trůnu pána boha,
myslil již, že bůh se hněvá.
V tom za kabát kdos jej tahal
obrátil se — mohl věřit
udiveným svojim očím?
Před ním čáp stál velký, bílý,
se zobákem rudým, dlouhým,
křídla černě malovaná
jen se leskla; vesel klapal,
za Františkem zvolna kráčel.
Tento nemoh' odtrhnouti
oči od věrného druha,
objal hned jej, slzy v očích
k podivu všech nebešťanů.
Sedl do své židle zlaté,
čápa hlavu na svá prsa
položil, ji hladě rukou.
Šťastným byl v tom okamžiku.

Ale jako Františkovi,
tak se dělo rovněž čápu:
brzy v slávě nebes začal
zamyšleně sklánět hlavu;
přešlapoval, přestupoval,
když jej hladil sluha boží,
v těžkých dumách stál a sníval
o velikých lukách pustých,
o bahniskách, o slatinách,
nad kterými mračna táhnou,
o sítí a o rákosí,
které šumí větru dechem,
v němž se tají milliony
malých, lehkonohých tvorů,
jež lovíval svojím zobcem.
V dumách stál a viděl, kterak
vyplašena jeho krokem
s břehu v potok skočí žába,
přírody ten oživěly
posuněk. v němž směšnost s hrůzou
v groteskní se celek pojí;
viděl, jak se mihnul sítím
salamandr černožlutý,
ještěrku jak splašil, která
v poledním se hřála vedru;
viděl tiché, šedé domky,
kostelní věž v jejich středu,
a na její rudé střeše
staré kolo, svoje hnízdo;
viděl, kterak v podjeseni
sletují se od západu,
od východu jeho druzi,
a jak táhnou v dlouhém šiku
přes lada a přes pažity
výš nad lesy, hory, moře,
jako dlouhá karavana
mlhou, jasném, mračny, září
k vodám Nilu, k pyramidám.
A tu v divém roztoužení
zapomněl, že v ráji bydlí,
zobcem klofal v pravo v levo
nedbaje, že často mnohý
svatý se mu v cestu mihnul,
a spůsobil celou bouři,
když chyť v zobák gloriolu
svaté Maří Magdaleny
a ji nebem kolem nosil.

Hned se sešli všickni svatí
v jednom nářku s jednou prosbou,
aby čáp byl vyhnán z ráje.
Se sklopenou, holou hlavou
v hávu mnicha, bosonohý
František stál, ruce spjaté,
před trůnem stál Hospodina:
čekal na ten ortel hrozný,
jenž měl zbaviti jej bratra
a milého společníka.

Bylo ticho. Matka boží
dívala se dlouhou chvíli
na čápa a na Františka,
a jak vždycky tak i tenkrát
vlídnou byla prostřednicí;
promluvila, a hlas její
jako stříbrné zněl zvonky.

„Oběma lze vyhověti,
Františku i jeho čápu,
Františku i druhým svatým.
Čáp jest moudrý, opatrný;
když se mu po zemi stýská,
nuže, ať si dolů slétne
s poselstvím od pána boha,
slétne, prodlí u rybníků,
u bažin a u močálů,
a dle chuti ať se vrátí
zas do nebe, k Františkovi.“

Kynula a ukázala
plný keř nebeských růží,
pod nímž spali ve objetí
růžoví dva andílkové,
pak se naklonila dolů.
Oblak dýmu rozstoupil se,
slunce zář jej osvítila:
bylo vidět dole zemi,
jak na ňadrech prázdna leží
jako vonná růže bílá,
bylo vidět na ní lesy
jako černé pruhy velké,
řeky jako bílé nitky,
hory jako modré skvrny.

„Hleďte dolů,“ začla opět
sladkým hlasem matka boží,
„tam u lesa stojí chýžka,
v chýži bydlí chudí lidé,
chudí ale bohabojní,
za dítě se vroucně modlí.
Chci dnes jejich přání splnit.
Moudrý, opatrný čápe,
spícího tam andělíčka
vezmi v zoban a sleť dolů,
proleť mlhy, mračna, azur,
proleť hory, lesy, plaše
přileť lesní ku chatrči,
zaklepej tam na okénko,
vleť do jizby a ku srdci
matky, která v šeru dřímá,
andělíčka s nebe rychle
polož prázdné do kolébky,
ať je radost na té zemi
v srdci chudých, dobrých lidí!“

Moudrý čáp a opatrný
učinil, jak poručeno;
dívali se všickni dolů,
kterak letěl k lesní chýži,
jak v kolébku děcko vložil;
viděli tu radost lidí
slzou jak jim v očích hrála,
že bůh otec v zalíbení
pohladil si šedou bradu,
a pochválil přede všemi
matku boží, svoji dceru.

V krátké chvíli čáp se vrátil,
na cestě však zastavil se
u rybníka v hustém sítí,
počíhal a pohodoval;
a již stál zas před Františkem,
který šťasten, spokojený,
hladil hlavu svého čápa
líbaje šat matky boží.

Takto čáp si zvyknul na ráj,
a když mu tam dlouhá chvíle,
andělíčky lidem nosí.