Nové básně/V staré Litvě

Nové básně Julius Zeyer
Pan Ronan a Korrigan	V staré Litvě	Litevská ballada

Údaje o textu
Titulek:	V staré Litvě
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Nové básně. V Praze : Nákladem České grafické akciové společnosti Unie. (Spisy Julia Zeyera; sv. XXXIII).   Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo ticho ve světnici
nízké z temných břeven,
v koutě jako tichá hvězda
před obrazem Matky Boží
malá lampa kmitá.

Jako poklad karbunkulů,
s kamenného krbu
řeřavého uhlí kupa
hřeje, sálá; modrých plamenů
jazylky a bledé blesky
občas zašlehají.

Bylo ticho jako v hrobě,
jen že vítr plakal
v dřímajícícm venku kraji,
pohřbeném pod tíží sněhů,
plakal vítr, smál se, kvílel
příšery jak noční.

Ve světnici tiché šeré
vrčí kolovrátky,
jeden mladá dívka točí,
druhý pramáť jako jíva
nad mohylou shblá.

Dívka jako úsměv máje,
oči má jak květy,
pramáti jak hvězdy věštné
zraky svítí čarodějné,
zapadlé do hloubi důlků
jako v sluje bajotajné.
Čelo kryje oblak vlasů,
které sto let, žití, trudů
proměnilo v sněhy.

Ticho v jizbě, šero, smutno,
venku vítr hučí,
v příšernou tu hudbu nyní
sladký hlas se dívky mísí,
s kterým hlas, jak z hrobu snící,
stařeny se střídá.

Dívka

Pramáti, mně úzko v tichu,
mluvte, pohovořte!
Mnoho víte, mnoho znáte,
říká se, že paměť vaše
jako studna, v kterou zapad
celý poklad zašlých věcí.

Pramáť

Hlubou studnou tou jsou časy;
do nich všecko padá,
práchniví v tom šerém bezdnu
staré světy, dávní bozi,
modly, žezla, sláva.
Spasením teď kříž nám jesti,
chvála buď mu věčná,
otcům však, již neznali ho,
jiná byla pravda.

Pohřbena jest; neslyší nás
žádný kněz zde, dítě,
povím tobě o těch bozích,
kteří někdy vládli
na Litvě té požehnané —
chraniž Bůh ji pravý.

Perkunas zde dřív než On vlád,
kde jsou jeho blesky?
Přijde jiný bůh zas jindy,
aby dávné pomstil,
vypuzené svatým křížem?
Hříchem jest to myslit.

 * * * 

Nad ohněm se bledá pramáť
chýlila jak vrba,
zamyšlena poomlčela,
venku vítr skučel.

Dívka

Pramáti, vy spíte, Bože!
Úzko je mi, mluvte!
Bouří venku, vlci vyjou,
zažeňte mi strachy!
Temno tak! O slunci mluvte,
o luně a hvězdách.

Pramáť

Zlaté ty slunce
kráčící po modré
nebes louce,
ani tebe temný osud chmurný
nešetřil!
Tvá nepohnula krása
k lítosti jej,
který všecko ničí!
Láskou vzplanulo’s,
které, sestře smrtí,
nikdo neunikne, nikde, nikdy!
Jasné slunce,
nebes rodné dítě,
vzhůru hledělo’s, když večer v nachu
zapadalo’s za kvetoucí sady,
vzhůru hledělo’s, když ma blankytu
proti tobě vycházela luna.
Bílá jako labuť byla panna,
s úsměvem za tebou dívala se,
větvemi když k ní si pohlíželo
zrakem plným jabloňových květů.
Vedlo jsi jí v dům svůj, tvojí byla.
Světla nebes vašimi jsou dětmi,
hvězdy všechny, které v modrých řekách
koupají se v moři věkobylém,
ve strumenech, studánkách a tůních.
Všechno světlo, všechna záře nebes
vaší jest; přec našla chmura cestu
v dům váš zlatý, v příbytek jak lidí.
Nevěrnou se luna slunci stala,
mečem svým Perkunas bouřevládný
rozpoltil ji, bílou jako labuť!
Přízrak její jen už nocí bloudí
chorobný a bledý od té doby.
Slunce tvář se smutkem zahaluje
často nyní, povždy dřív jen jasná.
Najde osud ještě jednou chmurný
cestu svou po mléčné dráze v nebe,
sprší slunce pak a luny děti,
všechny hvězdy v propast věčnou prázdna!

 * * * 

Dozněl hlas a pusté bylo ticho,
zdálo se, sám vítr že už zemřel.

Dívka

Tíží cos mě jako kámen!
Nechylte se mlčky
k ohni tak! Ó, raděj rcete,
co to jest ten osud?

Pramáť

Jen s úctou smí člověk o bohyních mluvit,
jež předou a snují osudu vlákno,
jen s bázní a chvěním ať pronáší jméno
těch příšerných Sudic, jichž sedm je šerých.
Valditoje se zovou.

Jim kameny stavý u hlubokých proudů,
to posvátná místa jsou mátožným sestrám,
tam sedí při měsíce třpytu
a předou a předou tu tajemnou přízi,
značící život a smrt.

Ty kameny, jež jim za sedadla slouží,
jsou oltáře lidem: tam žertvy jim kladou,
tam zabitých nepřátel hlavy jim vojín,
tam zlatý len s pole jim hospodář nosí,
zralých hrst klasů a med.

Lze zdaleka vidět je u řeky sedět
a tkáti a tkáti, když luna je plná —
však běda, kdo zvěda, bez úcty by směle
se přiblížil sestrám těm, osudu paním,
a dílo jim rušil!

Hned vstaly by příšerné, mlhavé zjevy
a hroznýma rukama křemeny velké
by nad hlavy vznesly a s chechotem divým
by skrušily smělce, jak rozdrtí blesky
pych lesů, stoletý dub.

Všech ostatních jedna straní se sestra,
toť Lajma, sudeb královna velká,
hlas její jest slyšet na temenech horstva,
když cokoli zvláštního na lidi čeká,
ať blaho či zkáza.

Tu bosýma nohama horami běhá
a pozvedá hlasu a volá a volá
jak bystřice, která se propastmi valí,
jak vichr když pustými skalami skučí
a ve slujích vyje.

V třech barvách se lidem zjevuje Lajma:
Má úroda býti, tu v zeleném rouše
po poli kráčí, a rodí květy
po cestách, kde chodí, a s ptáky pak zpívá
v souhlasu mocně.

Však běda, když zjeví se v krvavém hávu;
to znamená válku, a třikráte běda,
černé když za sebou závoje vleče:
Mor znamená věštný pak její smutek
a kvílení žalné!

Dívka

Chmurné jsou ty zvěsti vaše,
pramáti má drahá,
nezáří vám duha žádná
v upomínkách mračných?

Pramáť

Povím ti, co jesti duha.
Nejluznější ze všech bohyň
v modré říši oblaků,
Lauma sedí na démantném
stolci, duhou, pasem
sněžnou váže zířu.
Uviděla jednou juna,
byl jako obraz krásný,
láskou jata rozpustila
pás svůj barvokvětný,
po něm k zemi spustila se,
sladkou zpita touhou.
Byli šťastní. Syna měli,
třikrát denně se s cimbuří
modrých nebes Lauma spěla
svého syna kojit.
Perkunas ji uzřel přísný,
rozzuřil se, schvátil dítě,
mrštil k nebi pacholetem…
Posud tkví tam Laumy robě
v Plejád bílé mlze.
Zkamenělo Laumě srdce
ve šíleném bolu,
bez chotě a bez dítěte
na křišťálném sedí křesle,
v žalu svém si zoufá.
Z kruté zloby někdy lauma
juny vábí k sobě,
za pasem se jejím ženou
v divé blouznivosti.
Ale skryje lesklý klenot
bohyně do dnešních mraků,
když se který z junů blíží,
sklamáním je tresce.
Zmizí duha v okamžiku,
když už po ní sahá,
jako v žití každá radost,
každý přelud krásný.

Dívka

Neveselá vaše slova,
pramáti jsou všechna,
dále přec však vypravujte,
bez lidského hlasu teskno
v burné temné noci.

Pramáť

Zkázonosný, jak jsou živly,
neskrotí-li ruka mocná
slepou jejich nenávist,
příšer svět jest, nepřátelský.
Číhá vždy, by svábil, zhubil
vyvolence dobrých bohů,
bezbranného člověka.
Dřepí mátoh šeré plémě
tupě v polosnu jak havěť
v zimní spánek shroužená.
Lstivé však jest jako šelem
kletý rod, jenž nocí slídí
tichým krokem. Mnohdy luzně
krásou vábí, jako zmije,
čarným zrakem lapí v plen.
V travách leží dlouhé stíny,
„večerními lidmi“ slujou,
velká hrůza vane z nich.
Vstávají, když slunce skoná,
neurčiti jsou jak soumrak,
nemluví, nemají oči,
děsí k smrti nicem svým.

Dívka

Mráz mě jímá, krev mi stydne,
ustaňte, ach, pramáti!

Pramáť

Jiné stvůry, postrach matek,
„laumy“ jsou, ty šeré báby,
zlomyslné, příšerné.
Křivé jejich dlouhé prsty
dovedné jsou ve všech pracích,
pohotově však jsou vždycky
krásti děti kvetoucí.
Všude jsou, kde v domě šukáš,
boží dar když pečeš milý,
i když předeš na večer.
Na bělidlo s tebou chodí,
do zahrad, však nejraději
čumí v koutku, tiše, tiše,
jako myšky v skulinách.
Někdy také dobro činí,
málo kdy však. Zvědavé jsou,
rády též se opičí.
Znáš ten bílý domek v lese
na pasece u potoka,
kde ta mladá žena žila,
která žalem zemřela?
Dítě měla jako růži,
krásné, s očkami jak rosa,
s čelem jako padlý sníh.
Koupala je vlažnou vodou,
zpívala mu, uložila
v kolébku je, šla na pole
Bohu chválu zpívajíc.

Lauma mlčky v koutku stála,
mateřské viděla štěstí,
hýčkat se jí zachtělo.
Matka sotva z domu byla,
přihopkala Lauma tiše,
kolíbala spící dítě,
pak mu lázeň strojila.

Rozdělala velký oheň,
naplnila kotel vodou,
hřála jí, až kypěla.
Nešťastné pak nemluvňátko
ponořila v hrozné vary,
zahynulo krutou smrtí
ubohé to poupátko! —

Čtvrtek den je zasvěcený
laumám všem, tu slyšíš robit
na večer je po domech.
Proto nesmíš šíti, práti
ani příští v onu dobu;
co v ten den se nedodělá,
lauma sama dokončívá,
ale též to odnese.

Jiné laumy jsou zas sličné,
luzně jejich oči svítí,
jako hvězdy na nebi.
V bařinách a hlubých lesích
houpají se v šeru stromů,
spočívají v květinách.

Běda tomu smrtelníku,
který v kruhy jejich vkročí,
hlasy jejich uslyší!
Návratu už pro něj není,
stále musí, stále bloudit
za přeludem divukrásným,
vábícím jej v jistou smrt.
Míhá před ním se jak obraz
bílé lůny, který v tůni
lapiti by rukou chtěl.
Hroužil se vždy hloub a hlouběj’
v bezdno blat, a umíraje
posměch slyší divý, krutý
nelítostných vražednic!

Dívka

Dost, pramáti, mračných bájí,
chvalte se mnou „Matku lesů“,
matku mladých bříz a květů,
jasných vod a bublajících
strumenů pod měkkým mechem.
Přijde jaro, sejdou sněhy,
vyjdu s družkami vít věnce,
nahneme dvě štíhlé břízy,
utvoříme bránu květnou,
na večer, až hvězdy budou,
přijdou juni s pochodněmi,
probíhati budou branou
dívky vždy dvě a dva hoši,
potkáme se, pocelujem!…
Bude-li to chtít má hvězda,
potkám toho, jemuž srdce
moje na vždy náleží!
Svatbu budete mi strojit,
zanechám váš sirý dům…
Ó můj milý, svatý ohni,
kdo ti bude dříví nosit,
abys hřál a těšil starou
moji pramáť osamělou?
Tuto slzu v oběť měj!

Pramáť

Nestarej se, vnučko mladá,
nebude mi třeba ohně,
zahřeje mě černá země,
„Matka mrtvých“ obejme mě.
Vystavíte dům mi jiný,
zelenou má krytbu z trávy,
dvéře, které na věky se
neotevrou, nikdy víc!
Neukážu slunci oči,
až ti bude k svatbě svítit,
stíniti mě černokřídlí
budou smerti andělé…
Neplač však, já byla šťastna,
jako ty jsem věnce vila,
jako ty jsem branou prošla
z mladých bříz a pestrých květů,
setkala se tam s tím mužem,
který mojím blahem byl!
Bílé jsou teď vlasy moje,
plno vrásek staré čelo,
ale srdce vzpomíná!
Hle, ten věnec z prutů suchých,
visící nad starým krbem,
je ten samý, který tenkrát
v lese jsem si uvila!
Věnec obrazem je duše,
nesmrtnosti, věrné lásky,
svazkem mezi živoucími
s těmi, kteří odešli!
Jako duše, věčnost, láska
bez konce jest, jedno na vždy!
Posvěť mi, ó drahý vínku,
starou skráň a temeno!

 * * * 

Posadila suchý věnec
na hlavu a klesla mrtva
vedle ohně na zemi.

Ticho bylo. Úsvit první
bledě vzcházel nad sněhy…

(Květy 1899.)