Nové básně/Romance (1)

Nové básně Julius Zeyer
Jeřabina	Romance	Romance (2)

Údaje o textu
Titulek:	Romance (1)
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Nové básně. V Praze : Nákladem České grafické akciové společnosti Unie. (Spisy Julia Zeyera; sv. XXXIII).   Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

V Burgosu, v svém městě pyšném,
v paláci svém král Alfonso
seděl na trůnu a pravil
rytířům svým oddaným:
„Příbuzný náš, Nuňez Lara,
pán Biskaje, povstal v zpouře
proti nám. Je silný, mocný,
nastane boj těžký s ním.
Dokážiž teď, že zná konat
povinnost svou, každý z vás.“ —

Bylo ticho v síni skvělé,
Garcia však de Padilla,
postavil se před trůn, pravil:
„Králi mocný, zdráv buď, pane!
Povinnost bych svou moh’ konat,
pomáhej mi milostivě!
Králi, chud jsem. Dej mi koně.
Králi, chud jsem. Dej mi zbroj.
Manem jsem Inana z Lary,
který povstal proti tobě,
spěchám tedy v jeho pluky,
povinnost svou bych konal, —
obdařen tvou štědrostí.“

Strhl velký se hluk v síni,
celý dvůr se králův bouřil
nad smělostí Garciovou;
avšak kliden don Alfonso,
kastilský tak pravil králi:
„Ihned dejte Padillovi,
toledskou zbraň nejlepší mou,
nejlepšího vyhledejte
koně mu z mých andaluských,
sedlo skvělé granadské.
Manem Garcia de Padilla
Lary jest, pod jehož prapor
volá teď ho povinnost.
S Bohem tedy, done Garcie!
v zpouru jeď a bojuj chrabře
proti nám, však uznej také,
padneš-li mi v boji v ruce,
právo že mám účtovati!
Hlavou svou zaplatíš věrnost
k biskajskému buřiči.“

Garcia de Padilla řekl:
„Rytířem jsi dokonalým,
přijmi dík můj. Králem štědrým,
pane, jsi a spravedlivým.
Hlavu mou si vezměš, pane,
bude-li se Bohu líbit.
Právo k tomu věru máš!“ —

Řekl tak a vyjel z hradu,
celý dvůr se králův bouřil,
klidně jen na trůnu zůstal
velkodušný, spravedlivý
Garciův štědrý nepřítel.

II.

Matka krále dona Pedra
panoši tak svému děla:
„Panoši můj, bez odkladu
spěchej v dům, v němž hrdý bydlí
Garci Laso de la Vega,
řekni, tak že vzkazuju mu:
Garci Laso, bohatýre,
proti choti mému válčil’s,
proti králi Alfonsovi,
jehož duše v ráji dlí.
Velký, jak ten král byl slavný,
malý jest můj syn, don Pedro,
žalováno buď to Bohu!
Jede právě do Burgosu,
obávej se zrádné pomsty
za to, že jsi s pánem z Lary
v spolku byl, když strojil vzpouru.
Prchni z města, varuji tě.
Varuji tě, nevěř králi;
don Alfonso Alburkerke,
nepřítel tvůj, jede s ním.“

Vyřídil to panoš věrně,
Garci Laso ale smál se:
„Nechce se mi utíkati
z Burgosu, když král se blíží,
nechce se mi nepřátelům
dávat zbraň by učerniti
mohli mě u dona Pedra.
V Burgosu teď zůstanu.“

Matka krále dona Pedra,
doňa Maria, úzkostlivě
vlastní rukou psala list:
„Garci Laso, Garci Laso,
běda ti, že neposlechneš!
Hrdým jsi, máš k tomu právo,
ale věřit proč mi nechceš?
Nikdy vdova Alfonsova
k úskoku se nesnížila.
V Burgosu když zůstat chceš,
aspoň z domu nevycházej,
zaklínám tě jménem božím.“

Přijel král a Alburkerke.
V palác králův bez odkladu
Garci Laso šel jej vítat.
Seděl na svém trůnu chmurný,
zasmušilý král don Pedro,
vedle něho Alburkerke
třímal meč svůj obnažený,
kolem střelci, ozbrojenci
hemžili se v plné zbroji.
Garci Laso, velký, klidný,
obklopen jsa svými vnuky,
vešel v síň, pozdravil krále.

Nehnul brvou však don Pedro,
ale jako holubice
polekána, vyplašena
zachvěla se dona Marja.
Zahalila tvář svou v závoj,
odcházela vrávorajíc.

Nezanikl ještě ohlas
jejich kroků, Alburkerke
tak když pravil alkadovi:
„Vizte tam, toť Garci Laso!
Zrádce je. Svůj čiňte úřad.“

Alkad dvora však se lekl;
vznešený byl Garci Laso
v klidu svém, s tím zrakem orla.
Šeptal Alkad: „Králi, pane,
z vašich úst chci rozkaz slyšet.“
Sklopil zrak, don Pedro, bledý,
řekl pak: „Nuž chopte se ho!“
Třásl hlas se jeho velmi.

Vrhali se na hrdinu,
nebránil se, usmíval se,
hrdě vztyčil pouze hlavu,
upřel zrak na dona Pedra,
který zmaten tak mu pravil:
„Jakou milost žádáte si
před svou smrtí, Garcio Laso?“
Řekl tiše: „Done Pedre,
milost jednu pouze žádám,
kněze chci, bych zpovídal se.“

Přišel kněz a Alburkerke
netrpěliv naléhal už:
„Skončte zpověď, Garci Laso!
Střelci, rychle, zabte zrádce.“
Stály střelci jako sloupy,
jeden z nich však řekl králi:
„Z úst jen vašich, pane mocný,
slyšet chceme ortel smrti.“
„Zabte jej,“ řek’ král don Pedro.

Zabili jej. Umíraje
řekl klidně Garci Laso:
„Doufám v ráj, neb při zpovědi
sproštěn byl jsem posledního
svého hříchu: pohrdání
bez meze a bez hranice
králem Pedrem, vrahem svým.“

Garci Laso de la Vega
skonal tiše; ale hanbou
na svém trůnu rděl se král.

III.

Zahrabán byl Garci laso,
sbratřenec však jeho věrný
prapor jeho mocně vztyčil,
Fernandez de Coronel.

Vzkázal mu král: „Přijmi milost,
podrob se a zapomenu,
přísahám ti, vzpoury tvé.“

Fernandez de Coronel však
„Nikdy,“ řekl, „nevydám se
v ruce krále, který zradně
druha mého zavraždil.
Nechci milosti z té ruky,
která kývla na znamení,
aby tělo mého druha
vlekli hříšně po ulici,
kde je býci při zápasu
rozrušili kopytem!
Pokud dech mám, válčit budu,
‚Bez milosti!‘ heslem buď nám,
bědá vám, když zvítězím.
Mocný jste, a běda tedy,
běda mně, když podlehnu.
Lacino však neprodám se:
tedy pojďte, done Pedre,
přijďte sám si pro mou hlavu
v hrad můj pevný Aguilar.“

„Přijdu,“ po té král mu vzkázal,
„přijdu si pro vaši hlavu,
k nohám vám ji položím.“

Nebyla to pouť však snadná
Coronela navštíviti,
v cestě stálo mnoho hradů,
měst a tvrzí, kterých zdolat
bylo králi na pochodu
k cíli pomsty, v Aguliar.
Zvítězil však zponenáhla,
Burgilijos jen ještě čelil
poslední co překážka.
Rytíř chrabrý hrad ten hájil,
Juan byl to de Caňedo,
každou pídí bohatýr.
Divy konal sám don Pedro
uznal reka s obdivem.
„Při sám Bůh,“ řek’, „zvítězím-li,
ztrestám jej, však nezabiju,
ztrestám jej, však nezabiju,
na mně žádat věcný dar.“

Štěstí přálo králi Pedru,
Burgilios byl posléz ztečen,
zajat Juan byl Canědo.

„Přísahu svou věrně splním,“
krvavý řek’ král don Pedro,
„nevezmu ti hlavu, pane,
ruce však ti utnout dám.“

Stalo se a zohavený
don Juan když de Caňedo
zotavil se z ran svých krutých,
směle stoupl před krále.
„Pane,“ řekl, „zpola posud
přísahu jsi teprv splnil,
ztrestal’s mě, však nyní žádám
vzácný dar, jejž slíbil jsi.“

„Skoupým nejsem,“ odvětil mu
hrdě král, „a otevru ti
poklad svůj, neb postavím tě
v řadu rodů nejvyšších.“

Odpověděl de Caňedo:
„Nemůžete, done Pedre,
lepší krev mi dát než onu,
kterou už můj otec dal mi.
Spokojen jsem plně s ní.
Poklad váš? co s ním bych činil?
vždyť mi vzala vaše krutost
ruce, jimiž brát bych mohl
vaše zlato ošemetné.
Větší dar já na vás žádám:
volnost moje je to, králi!
Dejte mi ji! Tamto v mlze
vidím hrad, jejž dobyvati
přišel jse. Co věrný man chci
s Fernandezem Coronelem
v Aguilaru zemříti.“

„Přísahal jsem,“ řek’ don Pedro,
„volný tedy jsi, a řekni
svému druhu v Aguilaru,
že je ztracen, že však přece
závidím mu, král a vítěz,
závidím, že taká srdce
pro něj tlukou, jako tvé!“

IV.

Dlouho bránil v Aguilaru,
v městě svém, se bohatýrsky
don Fernandez Coronel.
Bránil se, však neubránil,
sesuly se poznenáhla
hradby, věže stálou bouří
ran beranů bořících.
Skosila smrt chrabré mužstvo,
zuřil hlad a mor už v městě,
odvaha všem z prsou prchla,
zůstal silen, beze změny
Fernandez jen Coronel.

Poslední když vyšlo slunce
městu zkáze souzenému,
přiblížil se nesbořené
posud hradbě Fernandezův
starý přítel, králův rádce,
don Gonsalvo Gutier.
Vztáhl ruce, teskně zvolal:
„Bože můj, kde jsou, ach, dnové,
šťastni když jsme oba byli
v mládí době zapadlé!
Srdce moje žalem puká
osudnou nad tvojí vzpourou;
Fernandeze, Fernandeze,
není východu z té bídy,
v které jsi se ocitnul!“

„Mýlíš se,“ mu odpověděl
don Fernandez Coronel.
„Východ jest z té bídy velké,
která životem se zove:
krásná smrt. — Což muž a rytíř
dostál jsem své povinnosti,
zemru s jasným přesvědčením,
právo že jsem hájil vždy.
Vítězit či podlehnouti
významu před Bohem nemá,
pánem našim jediným,
pánem naším, který osud
každému z nás určuje.
Dobře měj se, Gutiere,
a za mou duši modli se!“

Přátelé tak rozešli se,
svítili jim slzy v očích,
při tom bolném loučení.

Spěchal v hradní nyní kapli
don Fernandez Colonel,
tichou mši kde starý sloužil
právě kněz, a pohroužil se
rytíř zbožně v modlitbu.
Vyrušil jej ale panoš,
bledý přiběh’ do svatyně
spěšně kříšem znamenal se
volaje tak v úzkosti:
„Zanech, pane, otčenášů,
zdrávasů a chop se meče,
trhl Perez Estebaněz,
velký komthur Alkantárský,
v město s vojem; ztraceni jsme,
prchá všechno, otvírají
brány už se vítězi!“

Bez dechu tak panoš zvolal,
bledý strachem, chvějící se,
klidně kněz však mši dál sloužil,
klidně pravil panošovi
don Fernandez Coronel:
„Vůle boží staň se svatá!
Klekni, hochu, zvonek cinká,
pozdvihne kněz tělo Páně
pod podobou hostie.
Nepůjdu dřív města bránit,
nepůjdu svůj život chránit,
než jsem Boha uviděl.“

Zůstal tiše na modlitbách,
kněz až pozdvih’ k zbožňování
pod podobou bělostkvoucí
tělo Krista Ježíše;
zůstal tiše na modlitbách,
kněz až pozdvih’ zlatozářný
kalich s krví přesvatou.
Udeřil se třikrát v prsa
v pokoře a sklonil hlavu,
vstal pak tiše, vyšel z kaple
don Fernandez Coronel.

Bránil se, až ztracen byl už,
bránil se, až meč mu vypad’
z chrabré ruky, tupý sečí.
Zahlíd’ druha Gutiera,
zvolal na něj: „Tobě vzdám se,
k smrti veď mě, příteli!“

Spustil hledí král don Pedro,
řekl temně: „Alburkerke,
přiveď sem Coronela,
svědkem jeho budu smrti.
Zločin jeho vyčtěte mu.
Zároveň, až na znak padne
katův meč mu, zvednu hledí,
umíraje tvář mou uzří
ozářenou vítězstvím!“

Přiváděli Coronela,
Alburkerke zvolal bujně:
„Zničen jsi teď, smalý zrádce!
Vlastních slov svých pamatuješ?
Krále zval jsi, dona Pedra,
aby pro tvou přišel hlavu
v hrad tvůj pevný Aguilar.
‚Bez milosti!‘ bylo heslo
tvoje drzé, proti tobě,
bídný, se teď odvracuje.
Tobě pláč a nám teď smích.“

Klidně, tiše, s důstojností
odpověděl Coronel!
„Nepláču, a ty se nesměj!
Synové jsme oba stejně
Kastilie, která mocná
povznáší a s výše trhá
děti, které zrodila.
Buďme tedy oba hodni
velké matky, ty co vítěz,
já co v boji podlehlý.
Zval jsem krále, aby přišel
pro mou hlavu; zde ji nesu,
vezmi ji, však nejásej.
Osudu jsem prostě podleh’.
Nereptám. Když povážím to,
připadl mi lepší díl.
Zdá se mi, že jesti lépe
obětí být, než být katem.
Chválím boha v nebesích.“

Padla hlava buřičova;
hledí své však jeho soudce
nepozved’ neb cítil trpce,
co to jesti katem být.