Nové básně/Jurata

Nové básně Julius Zeyer
Litevská ballada	Jurata	Dívčí žalost

Údaje o textu
Titulek:	Jurata
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Nové básně. V Praze : Nákladem České grafické akciové společnosti Unie. (Spisy Julia Zeyera; sv. XXXIII).   Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Litevská pověst

Když vichr bouří a duje
od Baltu, divosti pln,
až horou strmí a ssuje
se spousta zpěněných vln, —
tu výkřik zazníz tůně,
vod řvoucích proniká val:
toť rybář tak úpí v lůně
těch temných podmořských skal,
k nimž přikován, trpět musí,
až osud vejde s ním v smír.
A jantaru velké kusy,
jež točí a hltá vír,
jsou trosky zámku, jejž kryla
hlaď moře… Života sen
tam sladký Jurata snila,
až v onen osudný den,
když, láskou k rybáři jata,
v bouř divou změnila klid
svůj blahý a vášeň klatá
jí božský ztemnila vid.

To den byl smutný, ač slunný,
k Juratě když vnikla zvěst,
jak smělý smrtelník juný
tu záhubnou strojí lest,
že sítě do moře hází
a vražedných udic hrot
a smrti dráhu tak razí
v klín svatých, dřímavých vod.
Jurata hněvem se chvěla,
bol rozryl jí duše hloub,
a vášní bledá tak děla,
o zlatý opřena sloup
na zářivém strojíc trůnu:
„Ples přestaň i chorovod!
Žal trhej harf vašich strunu!
Msta volá napovrch vod!
Za smělost, tak se nám rouhat,
trest najde to přísahám.
Před smrtným nebudu couvat,
nuž, výhost i studu dám:
sem sladkým zlákám je zpěvem,
odhodím bohyně pych,
a vábným zmámím jej zjevem,
lži slibných úsměvů svých —
pak mohutným loktů stiskem
jej zardousím v náručí!
Až zor mu zasypu pískem,
pak smích váš ať zazvučí!“

Tak končí krutá Jurata
za jásotu vodních žen;
loď z perel, jantaru, zlata
ji nese na slunný den,
a krásně zasvítí moře
jak ráno, vděků když pln,
při smavé, růžové zoře
bůh světla noří se z vln.
Jak měsíc býlími mraky
plá závojem její tvář,
rybáři míhají zraky,
tak slunná line s ní zář!
A sladce do srdce hloubi.
hlas její, ptáčete zpěv,
mu vniká, an ladně sloubí
se s šepotem mořských děv,
a s lodě k němu se nese
pln hudby, něhy a tuh,
a jako strachem se třese,
když takto vane mu v sluh:

„Ó sestup se skály dolů
v mé náručí, drahý, spěj,
tyš příčinou mého bolu,
nuž celou bídu mou znej!
Po tobě pod vodou nyju,
jsem šťastna, když vidím tvou tvář,
a nehty v ňadra si ryju,
když slunce shasíná zář
a tma tě halý, tvé kroky
když tratí se dálavou,
a moře hluboké toky
zas šumí mě nad hlavou,
tam dole v jantarné síni,
kde mukou mi každá noc,
kde bohy z krutosti viní
mé srdce, čarovnou moc
že tobě k trýzni mé dali,
jenž neznáš snad lítostí?
Vždyť zraky tvé klid mi vzaly,
vždyť svrhl’s mne s výsosti
mébožské, nadlidské pýchy
v prach smrtelné poroby!
Však ne, můj nářek jest lichý,
jest konec mé choroby!
Ty, spáso, kloníš se ke mně!
V tůň se mnou se ponoříš?
Kde vody šeří se temně,
tam tajemných divů říš,
tam spolu budeme šťastni,
ty v boha se proměníš!
Já vůle vzdávám se vlastní,
ty láskou mi odměníš!“

Tak končí lstivá Jurata
a vzpíná ruce mu vstříc,
a vzplane vášní jak vzňata,
a slza rosí jí líc.

Rybáři srdce se chvěje
ach, tušením sladkým tak,
se skály k Juratě spěje
a v zraky jí noří zrak;
a duše tak vzřelá září,
tak čistá mu ze zorů,
že pouhým pohledem zmaří
lesť klamnou, již ze vzdoru
a zášti spředla Jurata
o pomstě své dumajíc,
a láska střela jak zlatá
jí duší pronikla; líc
ji bledla, s lodi se vrhla
jak šílená prchajíc,
a k sobě mocně jej strhla
tak v úzkosti zvolajíc:

„Ó zpátky! Loď má je kletá,
smrt kyne ti s paluby,
jen krok a po tobě veta,
tam spěl bys do záhuby!
Já lásku pouze ti lhala,
ach, promiň úskok můj; lež
hle, láska pravdou se stala,
ó rci, že věřit mi chceš!
Ty zůstaň, drahý, na zemi,
já opustím modrou hloub,
svůj zámek s poklady všemi,
svůj trůn a zlatý ten sloup,
kde žezlo visí mé říše,
jež tvoří pohodu bouř.
Zde s tebou žíti chci tiše,
víc váží krbu mi kouř,
jenž k nebi z chaty mé stoupá,
než bohatství nezměrné,
jež moře na vlnách houpá
a v prohlubni bezměrné.
Víc, muži, miluji tebe
a očí tvých čarných kmit,
než bohy, celé jich nebe,
než žití a slunce svit!“

Tak zvolá s pláčem a padá
mu k nohám, on zvedá ji,
klam prominut hned i zrada
a milenci spěchají
do chaty, kde čeká je štěstí,
kde zapomínají svět,
kde blaho bez konce věstí
jim polibky dštící ret.
A krvavé slunce kloní
se zdmutým peřejím v klín,
mlh závoj břehy již cloní,
loď v truchlivý halí se stín,
bez královny plujou děvy
zpětz pod vodou v siry dům,
smích jejich umlk’ i zpěvy,
pláč v moře mísí se šum.

Však ráno loučí Jurata
se s chotěm na skále zas:
„Ač slova slibu jsou svatá,
přec rušiti je přišel čas!
Ach, nemohu na vždy dlíti
zde s tebou! V dům musím zpět,
neb nutno před bohy skrýti
své blaho, duše méé vznět!
Leč přijdu co večer k tobě,
do rána budu vždy tvou,
tak bohův uniknem zlobně.
Buď zdráv! Juž vlny mě zvou
do hlouby, v živel svůj vlastní
toť osudu mého moc!
Jak spolu budem zas šťastni,
až hvězdná vrátí se noc!“

Tak zvolá. Bělostné řízy
jen ještě mihne se lem
na vodách… Jurata zmizí
jak vidina stvořená snem;
a smuten, kořist své touhy,
na skále rybář je sám,
a čeká celý den dlouhý
a slouchá šplouchavým hrám
vln mořských, loudavým krkokem
až slunce sléz kráčí k nim,
by žízeň svou hlubokým lokem
si hasilo před spaním.

Než poslední paprsek shasl,
z pěn královna stoupala,
blesk očí něhou se třásl
a peřej ji houpala
jak labuť. Jásavým plesem
ji vítal a spěchali
do chaty dřímavým lesem,
kde hvězdy se kmitaly
jak oči vlků, jichž vytí
v šer vnikalo doubravy,
a milenci blahem zpiti
skřek neslyší skuhravý
těch havranů hrůzověstných,
jichž Perkuna provází
vždy tlupa, na bleskověstných
když se mracích prochází.

Však Perkun shledl je s výše:
ó běda, milenci, vám!
Co rájem vám nízká chýše
a lásky opojný mam,
pán nebes, Perkunas mračný
soud svolává bohů všech.
Po pomstě bozi jsou lačni
a moře skalnatý břeh
se třese křikem jich divým.
Jurato, jsi souzena!
Již nese k nebesům sivým
skal ozvěna zlomená
tvůj ortel!… A právě zora
zrak spanilý otvírá
a do chýše záře sporá
se skulinou prodírá.
Jurata zbuzena praví:
„Již loučení přišel čas.
Jak krutý úsvit ten znaví
a moře zvoucí mně hlas!“

A vyšli z chaty šli lesem
a přišli až ku břehu;
tam zřeli, blednouce děsem,
jak Perkunas v zážehu
svých rudých blesků je čekal,
jak skáza s ním číhala,
jak v zraku, jenž ponich těkal,
smrt jistá se skrývala;
hled každý jeho byl bleskem,
hlas vichru se podobal,
když takto hromovým třeskem
na královnu zavolal:
„Tu lásku zaplatíš smrtí,
již blažila’s člověka!
Náš zákon rouhače drtí,
msta káže tak odvěká!“

Než končil, hromy už metal,
až v základech břeh se chvěl,
les hořel, k oblakům létal
kouř černý, jímž širý tměl
se obzor nad mořem vzdmutým,
jež bičoval blesků vztek,
až k nebesům dorážel krutým
ston jeho, bolesti jek.
A zdálo se, celé zemi
že zkáza hrozí a zmar —
však bouře stichla a všemi
zas živly soulad, ten čar
všech božích nejsladší šířil,
se smavě zlata jak kmit,
a v mraku k nebesům výřil
bůh Perkunas pomstou zpit.
I moře stichlo a líně
se valí od břehu v dál
a tiše kolébá v klíně
svém trosky jantarných skal,
z nichž pyšný palác Juraty
byl pod vodou vystaven:
toť z něho zbylo, hněv svatý
když Perkunův unaven.
A s nebe směje se světlo
na bledou Juraty tvář —
ta mrtva leží, kde zkvetlo
jí blaho, lásky kde zář
jí poprvé vzešla v duši,
jak hvězda, čarný jak sen,
pod skalou leží kde buší
vod příboj v tvrdost stěn
těch příkrých, rostoucích z moře,
pod nimiž rybář teď stál
své v pusto žaluje hoře.
Tak bohů trpce se ptal:
„Proč posud v dechu mé hrudi?
Což pro mne nemáte trest?
Mne život kruší a trudí,
mám věčně břímě to nést?“

Tu vody zašumí z hloubi
a stařec se vynoří
a v zraku záští a zhouby
blesk temný mu zahoří.
„Jsemť,“ praví, „otec Juraty
a ke mně vnikl tvůj vzdech.
Za zločin měj, za svůj klatý
trest těžký! V prsou tvých dech
po věky kmitat co jiskra
ti bude. Ó zoufej jen!
V spáry své, orlice bystrá,
tě bolest zachvátí v plen.
Po věky držet tě bude,
ta těžce pustí svůj lup!
Již pojď! Již moře ti hude
k pohrřbu. Do hrobu vstup!“

A strhl rybáře k moři
rukou, jež osudu tíž
a hrůzu měla… Hned boří
se břehy, a hluboká skrýš
tam zeje, palác Juraty,
kde někdy jantarný stál,
a mžikem řasami spjatý
jak pouty, pevně, že sval
ni jeden v těle mu volný,
ku skále je přikován
ach, po věky jinoch… Bolný
vzdech prsa dme, dokořán
zrak třeští, neb s hrůzou zírá
na mrtvé Juraty trup,
jenž před ním leží… Pak sžírá
bol věčný, lačný jak sup
mu srdce v prohlubni moře…

Nuž proto zoufalý jek
jest slyšet velkého hoře,
když vichrů bouřící vztek
dme Baltu hluboké tůně
a v nový uvrhá žal
zas rybáře, ve vod lůně
když na mžik byl zadřímal.

(Osvěta 1887.)