Nová Evropa : stanovisko slovanské/24.

Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk
23.	24.	25.

Údaje o textu
Titulek:	24. Kdo je odpověden za válku?
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 194–202. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

54a. S demokratického hlediska otázka, kdo válku způsobil, kdo napadl a kdo se brání, kdo je vinen, je velmi důležitá. Demokracie spočívá na mravnosti; právě proto otázka viny je důležitá.

Nesouhlasíme tudíž s těmi, kdo politiku a tudíž válku oddělují od morálky, kdo politické akce, zejména massové, nadřizují jako veliké „malým“, soukromým událostem obyčejného života, který obvyklému mravnímu soudu podléhá. Takový rozdíl neexistuje: kdo se v politice neřídí pravidly mravnosti, ten se jimi neřídí také v soukromém životě a naopak.

Nemožno proto také přijmout stanovisko těch marxistů, kteří pořád i v této válce ještě se dovolávají historického (oekonomického) materialismu; soudruzi Renner a j. nám vykládají, že se válka musí posuzovat se stanoviska hospodářského, nikoli mravního. Dejme tomu: oekonomické stanovisko neplatí pouze pro Němce, nýbrž také pro nás Čechy a jiné, Němci potlačené národy! Pan Renner ovšem pamatuje jen na Němce a jejich nadpráví a proto svým materialismem se stal plnokrevným pangermánem; myslí, že „válečná selekce“, že síla, způsobující nejužší organisaci, stane se soudcem, administrátorem a zákonodárcem národů. Moltke úplně absorboval Marxa – přirozeně, materialism, ať se jmenuje historický nebo jakkoliv, nutně dochází k závěru, že moc je právem. Pan Renner sice ještě teď se hlásí k internacionále, ale internacionála německých marxistů, jak správně jim dokazuje minorita Liebknechtova, scvrkla se na pruský militarism a pangermanism. Pan Renner hájí pruské Mitteleuropy a právě proto chce Rakousko-Uhersko reformovat: chce nespokojeným národům hodit kost, aby tím účinněji sloužili Berlínu jako východní předvoj.

Ruští socialisté často, po Dostojevském, mluví o vině všech válčících. Sám bych připustil, že jsou vinni všichni; ale to nevylučuje mravní povinnost vyšetřit, kdo je vinen více, kdo méně. Zajisté stojí za přemýšlení, proč všecky státy v Evropě tak shovívavě pohlížely na prusství a jeho sílení – tedy tacitus consensus – bez něho by germánský pochod na východ nebyl možný.

Velmi rozšířena je odrůda historiků (hlavně marxistů), kteří se tváří velmi hlubokomyslně; že prý se ve výkladu války nesmí přihlížet k příčinám, ležícím na povrchu, nýbrž k příčinám vzdáleným a základním, skutečným, ženoucím. Je pravda, nikdo myslící nespokojí se příčinami sekundárními, časově posledními, ale nerozhodujícími; každý ví, že zapálení sirky, vzněcující přihotovený prach, není pravou příčinou, není rozhodujícím motivem činu, ale na druhé straně se také nedáme mýlit tou zdánlivou duchaplností, která pomocí psychologického hokus-pokusu jako „ženoucí síla ženoucích sil“ odhaluje na konec – oekonomický nebo podobný zájem. (Srv. co řečeno o kapitalismu jako prapříčině války § 24.)

Poněkud skromnější filosofie dějin se hlásá těmi, kdo odkazují na těžkost vědeckého výkladu války: pro přílišnou složitost věci nelze prý pravé příčiny války stanovit, historikové to ani za sto let nedovedou říci. Jistě je přesné konstatování všech jednotlivých fakt nemožné, to ono zůstává neznámo; tajné archivy podají ještě dost zajímavých detailů, ale je pro posouzení této války známo dost; právě taková událost, jako tato světová válka, dá se z celkového vývoje a stavu Evropy vyložit dostatečně. Dnes je se značnou jistotou stanoveno, že válkou jsou vinny Rakousko a Německo.

Také ve výkladu této války uplatňuje se domněle ultravědecký positivism, jenž mravní odpovědnost jednotlivců za válku bagatelisuje a odmítá; historický proces a jeho determinovaná zákonnost přijímá se v nečinném fatalismu a pod rouškou filosofie dějin skrývá se mravní lhostejnost a nerozhodnost. Proti tomuto nepřirozenému passivismu a mravnímu dilettantismu, krčícímu se v praxi před úspěchy, řadíme se k těm, jimž historie je soudem nad světem, nad jednotlivci a národy a již pod tíhou světového dějstva neztrácejí víry v mravní odpovědnost a povinnost, pomáhat zvyšovanou energií v boji za svobodu národů a lidstva.

45b. Po tomto stručném výkladu principiálního stanoviska povím několik slov o našem předmětě in concreto. Analysa fakt stanoví vinu Rakouska a Německa nade vší pochybnost; dnes lze již odkázat na četnou literaturu o věci;^[1] zejména padá na váhu, že v Německu přibývá hlasů uznávajících vinu Německa a Rakouska. Autor knihy „J’accuse“ má teď už více následovníků; Bernstein prohlásil, že hlasování pro prvý vojenský kredit pokládá teď, poznav pravý stav věci, za nejnešťastnější čin celého života. Zpráva Lichnovského, denník Mühlonův a j. dokumenty o vině Rakouska a Pruska nedají již pochybovat; po socialistické minoritě množí se nesocialistické hlasy v Rakousku a Německu, které officiální výklad Berlína a Vídně, že vedli válku obrannou, již nepřijímají, aneb o něm alespoň silně pochybují. Mluva fakt je příliš jasná: Srbsko na ultimatum Rakouska povolilo všecko, co se od samostatného státu žádat dalo, a Rusko tomu nepřekáželo; Anglie navrhla konferenci a není důvodu, proč návrh nebyl přijat – korunovaní trubcové centrálních mocností mívají dost času pro každou slavnostní hloupost, proč se Vilém, František Josef a Nikolaj nesešli se svými kancléři k ústní poradě před rozhodnutím tak dalekosáhlým?

Historie rozšíření pangermanismu, podle něhož se válka nejen vede, nýbrž také léta a léta připravovala, je dostatečným důkazem, že Německo a Rakousko válce chtělo, neboť spojenecké mocnosti připraveny nebyly. Bolševici ruští jsou velmi na straně Němců a přece Zinovjev ve svém spisku připravenost Německa pokládá za nejsilnější argument proti Německu; slušnější Němci sami váhu argumentu uznávají. Harden už v listopadu 1914 učinil upřímné a důrazné prohlášení: „My jsme této válce chtěli.“^[2]

V západní literatuře posud se všechna, aneb alespoň hlavní vina svaluje na Německo. Rakousko zůstává jaksi v pozadí. To je nesprávné. Rakousko v poslední době, i před anexí Bosny-Hercegoviny i po ní, vedlo velmi aggressivní politiku proti Srbsku a Rusku a tím vyvolalo válku; Německo tuto politiku ve svém zájmu podporovalo a zneužilo jí. Otázka, kdo z obou je vinen více, v této stručné skizze nemusí být projednávána – zde jen zdůrazňuju, že Rakousko je hodně vinno, mnohem více, než i odpůrci jeho připouštějí.

Snad se namítne, že Rakousko jednalo pod tlakem Berlína – v Anglii, Francii a Americe dost lidí si to tak představuje, a Rakousko svými agenty tuto legendu samo roztrušuje a upevňuje. Řekl jsem už, že v Berlíně to vědí, ale nepřekáží jim to. Naopak! Je pravda, Rakousko je pod vlivem a tlakem Berlína, ale to neznamená, že nemívá žádného vlivu na Berlín; v monarchistických státech vzájemné vlivy osobní (panovníků a jejich rádců) jsou značné a v daném případě Berlín po 1866 (jako už dříve) z taktických ohledů šetřil osoby císaře Františka Josefa a vyhovoval jeho choutkám co nejvíce. Rakousko mívá své odchylné názory, je mezi dvorem vídeňským a berlínským jisté napjetí, ale obě dynastie a jejich výbojný imperialism, směřující na východ, a zlé svědomí militaristické aggressivnosti dělá ze soupeřů spojence.^[3]

Účast Rakousko-Uherska nejen v provokaci války, nýbrž i ve způsobu vedení, je v každém případě velmi značná; tvrdí se na př. s velkou určitostí, že ne Tirpitz, ale Burián rozhodl pro bezohlednou podmořskou válku, doufaje, že tím poražené Rakousko zachrání. To docela odpovídá tomu terroru, jímž Vídeň uvnitř se chtěla zachránit.^[4]

Vina Německa a Rakouska na válce je tím větší, že Německo se právě 1914 s Anglií, Francií a ostatními mocnostmi o sporných bodech v Asii a Africe krátce před vypuknutími války dohodlo.^[5]

---

1. V New Europe, Nov. 30, 1916 napsal jsem podrobnější stať podle tehdejšího stavu věcí.
2. Člen německé říšské rady, historik Gothein, už 17. listopadu 1914 v Berliner Tagblattu, pokusil se odpovědět na otázku, zda Němci si přáli války, a byl nucen připustiti toto: „Nelze popřít, že se jisté neodpovědné kruhy ubíraly touto myšlénkou.“ Jsou generál von Bernhardi (nyní jeden z předních velitelů východní fronty) a podobní spisovatelé jenom „neodpovědné kruhy“? Pan Fr. Naumann (Die Hilfe, srpen 1917) vykládal, proč německý lid již nemůže věřit, že by válka byla defensivní. „Lid nemůže déle s dobrým svědomím věřit, že přítomné bitvy jsou nevyhnutelnými bitvami obrannými. Má více temné podezření, že se jimi slouží politice výboje nad to, co je nutné. A rozhodně neblahý výsledek je způsobován určitými publikacemi, v nichž mocné společnosti a soukromí jednotlivci dávají výraz touze po výboji. Pouze všeobecné idee jejich obsahu dostávají se do veliké massy lidu; ale podle našeho nejlepšího svědomí a jejich existenci se dobře ví ve všech kasárnách, ve všech dílnách a ve všech vesnických hospodách. Důsledkem této literatury výboje je mizení prosté víry v obrannou válku.“

3. Vinu rakouské politiky krátce před prohlášením války dobře postihl Berlínský „Vorwaerts“, když 25. července napsal: „Odsuzujeme agitaci velkosrbských nacionalistů, ale frivolní provokace rakousko-uherské vlády volá po nejostřejším protestu. Neboť požadavky této vlády jsou brutálnější nad ty, které byly adresovány v celých dějinách neodvislému státu a mohly být podány jenom s úmyslem, aby jimi byla vyprovokována válka. Uvědomělý proletariát Německa ve jménu humanity a kultury se vší rozhodností protestuje proti této zločinné agitaci… Ani kapka krve německého vojáka nesmí býti obětována touze po moci a imperialistické hrabivosti rakouských despotů.“

   Stejným způsobem jako „Vorwaerts“ vyslovily se německé listy socialistické; jejich hlasy jsou uvedeny v americké publikaci německých přívrženců Liebknechtových: „Die Krise der deutschen Sozialdemokratie“.

   Také Dr. Viktor Adler, vůdce rakouských německých sociálních demokratů, šetrně sice, ale určitě dost přiznal, že Rakousko způsobilo válku, když na ústupek Srbska neodpovědělo dalším diplomatickým jednáním.

   Před ním Kjellén, silně germanofilský Švéd, přiznává („Die politischen Probleme des Weltkrieges“ 1916), že Rakousko-Uhersko mohlo rozřešit srbskou válku mírným způsobem a že válka nebyla nutná.

   I orthodoxní David z Scheidemannovy většiny obviňuje berlínskou vládu z toho, že dala Vídni carte blanche.

4. Stojí za zmínku, že v diplomatických knihách Vídně a Berlína ani slova není uveřejněno o jednání obou spojenců od Sarajevské vraždy do ultimata Srbsku! Vidíme však z officiálních projevů, že oba císařové čin, N. B. spáchaný na rakouském territoriu a rakouským poddaným, pojímali čistě osobně; Rakousko mluvilo o trestní výpravě do Srbska a Vilém na začátku války ve svých četných řečech hraje roli trestající spravedlnosti.

5. Rohrbach (Das groessere Deutschland, 15. srpna 1915) praví: „Nyní, když vše bylo změněno, můžeme říci otevřeně, že smlouvy s Anglií o hranicích našich zájmových sfér v Asii a Africe byly podepsány, a že nezbývalo, než je uveřejnit. Upřímně řečeno, my byli ohromeni ústupky, které nám učinila Anglie v Africe.“ V Turecku, dodává, ustoupilo se Německu v záležitosti Bagdadské dráhy, Mezopotamského petroleje a plavby na Tigrisu, ústupky ty přesahují všechno očekávání („ueberraschend“); celkem byla Anglie zcela ochotna uznat Německo za sobě rovna jak v Africe, tak i v Asii.

   Na toto ujednání a jeho význam v otázce viny upozornil jsem hned v 1. č. revue New Europe (1916, Oct. 19); věc byla pak v násl. číslech podrobněji vyložena.