Nová Evropa : stanovisko slovanské/22.

Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk
21.	22.	23.

Údaje o textu
Titulek:	22. Pangermanism a panslavism — germanism a romanism
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 185–187. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

52. Mnozí Němci, ale i Slované, vykládají válku jakožto utkání Slovanů a Germánů; císař Vilém a Bethmann-Hollweg začali agitaci pro válku štvaním proti Rusku a panslavismu.

Je to výklad války jednostranný a nesprávný. Německý pangermanism napadl Slovany v Srbsku a Rusku, ale to je jen částí programu a etapou k dalšímu boji proti Anglii a Francii v Asii a Africe. Že Anglie tak rychle, třeba že málo připravena, se rozhodla pro válku na straně Spojenců, není nahodilou episodou. Válka, jak ukázáno, je v pravém slova smyslu světová, není jen bojem Němců a Slovanů. A Němci sami prohlašují, že nejen Rusko, nýbrž i Anglie je jejich sokem a nepřítelem.

Pangermanism a panslavism liší se podstatně. Že různí slovanští národové cítí jeden s druhým, je přirozené, jsou si právě jazykem a názory blízcí; stejně je přirozeno, že malí národové očekávali pomoc proti Němcům, Maďarům a Turkům od Ruska; avšak promyšleného, organisovaně aggressivního panslavismu recte panrussismu nebylo a není. Nevytýkali bychom Němcům, jestliže by cítili s Germány a hlásali a dosahovali pangermanismu ve smyslu sjednocení všech Germánů; avšak Němci pojímají a praktikují pangermanism v tom smyslu, že právě neněmečtí, negermánští národové mají sloužit Němcům.

Panslavism, hlásaný slovanskými filosofy, historiky a politiky, spokojoval se vždy literární a kulturní vzájemností; a jestliže právě nás, Čechy, viní z panslavismu ve smyslu panrussismu, tož musím konstatovat fakt, že byli jsme vždy rozhodnými russofily, ale naši největší političtí vůdcové, Palacký a Havlíček, vyslovili se proti panslavismu pod carským absolutismem co nejrozhodněji. A carism sám zavrhoval panslavism z důvodů legitimistických (car Mikuláš I.) a církevních (byl proti katolíkům a liberálním západníkům). S politickým pangermanismem se panslavism nijak nedá srovnat — omezoval se svými čelnými představiteli na národy slovanské.

Francie je také rusofilskou, také Anglie obrátila se k Rusku a Slovanům, ač dlouho byla proti Rusku a o ostatní Slovany sotva se starala; a proč Japonci jdou s Ruskem, nepřátelé včerejška? Proč většina neutrálů je na straně Spojenců, mezi nimi také Germáni (Dáni, Norové, Flámové, v značné míře i Hollanďané)? Je to panslavism?

Pangermanisté vyvrcholili nacionalism v šovinism přímo mystický a vštípili národu, opojenému častými úspěchy válečnými, ideu vyvoleného Herrenvolku; proti tomuto německému nebezpečí, zvýšenému dovedným a přímo vědeckým využitím centralisovaných sil Německa a Rakousko-Uherska, shlukli se nejen Slované (Bulhaři jdou s Němci), nýbrž všichni ostatní národové. Jejich cíl tudíž není a nemůže býti pouze národním, nýbrž je demokratickým; národním potud, pokud národnost je demokratickou a sociální.

Z týchž důvodů nemá smyslu mluvit o germanismu a romanismu jakožto hybné síle v boji západních národů. Všichni národové a státové posud byli proti sobě a byly proti sobě části téhož národa.

Vůbec nestačí pro výklad historie a vývoje jednotlivých národů dovolávat se pouze antagonismu se sousedy; všichni národové vyvíjeli se nejen odporem proti svým sousedům, nýbrž ze svých vlastních vnitřních sil, a tento positivní vývoj národů musí býti pochopen, on dává národům jejich zvláštní ráz. Historie jakožto soud nad světem nesoudí pouze o vzájemných bojích, nýbrž také o vnitřní kvalitě národů. Historie, uspokojující se bojem národů, obmezeně utkvívá na kvantitě, na hmotné síle a jejím dočasném úspěchu. Nepřehlížím, že život jednotlivcův a národů je do značné míry soupeřením a bojem, ale jednotlivec i národové vyvíjejí se svými vlastními, osobními vlastnostmi a svou individuální podstatou.