Nová řada básní/Ultra coelos

Nová řada básní
Poslední přání	Ultra coelos	Albatros

Údaje o textu
Titulek:	Ultra coelos
Autor:	Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek:	Ultra cœlos
Zdroj:	LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 55–57. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Když druhdy bouřlivý roj mladých snů mých v trysku
ze hrudi nadšené ve bujném víru spěl,
kdy sám jsem líhával na pobřeží a v písku,
a ve tvář svobody a oblohy jsem zřel;

Když sytý vůněmi všech osamělých výší
van svěží noci táh’ ve spícím vzduchu kol,
co vlny zmírněné valilo moře v tiši
a v smutek stlumený svůj skolébalo bol;

Kdy němá zhvězdění své proplétala plamy
a stále tryskala ve prostor bez všech pout,
jak vír krup zlatitých se nesla nad vlnami,
neb v božský ocean se snesla, dál v něm plout;

Tu skloněn nad propast neznámou všeho žití
já v srdci plesný děs a lačné touhy cit,
v nezkrotné závisti ku hrudi své chtěl víti
stín všechněch požitků, jichž nelze uchvátit.

Ó, noci otčiny, ó, vůně svěžích plání!
Ó, listí, plné dum a dlouhých povzdechů!
Vy, květy hořící v svých stepích v zlatém plání,
vy, proudy, pějící před spánkem v pospěchu!

Vy, smyslu extase, závrati magnetické,
v nichž zmítáme se dál bez strachu, hlasů, dum,
asketů pradávných rozkoše extatické,
již v hvozdech po sto let patřili k nebesům!

Přírodo nesmírná, tak luzná a tak tichá,
velebná propasti, kde zapomnění spí,
proč nevhroužila’s mne v svůj mír, jenž věčnem dýchá,
kdy bolů neznal jsem, ni slzí tajemství?

To tělo vteřiny jak rád bych nechal světu,
tím proudem banálním by unesl je dav,
ó, proč jsi nevzala mou duši ve rozkvětu,
tvé krásy bezcitné by pohltil ji splav?

Tu byl bych necítil let chmurných přísnou tíží,
ne chmurný, veselý, ne vítěz, nezmožen,
tmou byl bych procházel jak vítěz bez obtíží
a slepý jako Bůh, nepoznav žití sen!

Však běda, přírodo, my nemilujem tebe,
náš tebou neproudí pláč, ani naše krev,
ty neslyšíš náš ples, ni naše kletby v nebe,
ty němá bez hnutí, ač oslní tvůj zjev.

Tvá číše napořád se víc nám blíží k retu,
to hořký kalich jest vší touhy a všech snah,
to pozoun osudný do našich zimnic vznětu,
v před! běžte, kráčejte a leťte výš, dál, vzmach!

Ó, nestavte se jen, vy larvy těkající!
Bezčetné roje v let a bez přestávky v dál,
vy, nohy, samá krev dál světů po stupnici!
Ó, srdce štkající, v hruď jiných bušte dál!

Ne, ty’s to nebyla, samoto nekonečná,
jejíž jsem poslouchal kdys bájnou hudbu hrát,
on byl to, jeho to též harmonie věčná,
hoch kterou bičován si uleh’ v písek lad.

To on, jenž v srdci mém se chví a tryská zase,
jak povel válečný pro obnovený spor,
jdi, my tě poslechnem’, ty hlubý, zvučný hlase,
jímž duše rozláme v skok hrobu tmavý svor.

My sluncím vzdáleným svá ukážeme pouta,
nuž, proto dále v boj, milovat, myslet, vřít,
okoušejíce děs, jenž mukou lidstvo poutá,
my žijme, nelze-li nám zapomnít, ni mřít!