Nová řada básní/Dies irae

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Dies irae
Autor: Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek: Dies iræ
Zdroj: LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 27–32.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Den vzplá i hodina, na dravé dráze svojí
kdy schýlen pod tíží let v stálém přibývání,
a mdlobou zachvácen duch lidský náhle stojí
a k dnům, jichž zapomněl, se vrací v zadumání.

Čekáním neplodným znaveno jeho žití,
i bohem oklamán, jenž nepřijde víc k němu,
on mladost světa zas v svém nitru vzrůstat cítí,
ó, svatá vzpomínko! naslouchá hlasu tvému!

Ty hvězdy, jež měl rád, paprskem, mír v němž plane,
v plášť noci stříbrný tajemné lesy halí,
na horu posvátnou i v dálný dol svit kane,
kde v černém palmoví kdys bozi jeho spali.

On svobodnou zří zem i bujnou zeleň její,
jež proudí kadidlem nad posvátných řek pěny
i modrá moře též, jak ve svých březích pějí,
ve božské neznámo se valí nezměřeny.

A s výše strmých hor, kolébek ryzích rodů,
při dómu zelených on šumu, nad vod spádem
jak panna, posavad jež nezná viny hlodu,
on slyší lidstvo růst kol po vesmíru mladém.

Tu šťastný myslil si, že nezná země zmaru,
on slyšel hovory, jak v blízká nebe spějí,
on plně, cele žil ve kráse jejích tvarů
a posud bezvadný neposkvrnil háv její.

Blesk, kterým láska vzplá i všecko, co v nás zkvetlo,
jej žeh’, však bez škody, po věky jak den celý,
na prahu svatyně, kde lásky plálo světlo,
tam víra bezpečná a božská cudnost bděly.

Proč záhy rozkoše, již zná, se člověk spustil?
Proč marné práce vše, nač zkoušky budoucnosti?
Dech větru ve výši tam černé mraky zhustil,
že v bouře hodině vše odnesly v své zlosti.

Ó, stany, na poušti, na velebných hor svahu!
Ó, velká vidění, pod cedry dumavými!
Záchvaty kypící, tam na života prahu!
Volnosti pannenská, s výkřiky vznešenými!

Nás láká nadarmo teď úzkost naší touhy,
číst v knize původní dnes odvyknul si každý,
nám ze slov života se ztratil smysl pouhý,
duch zmlk’ a řádky knih se odmlčely na vždy.

K západům mystickým se závoj nenazvedne,
by před oltářem nach rozhrnul přetajemně,
ve větrech prorockých víc nikdo nenahlédne
v ty první hovory, jež s nebem vedla země.

Ta světla ve výši, ta zvolna všecka hasnou,
neproniknutelná noc padá pod oblohu,
mrak ztajil Ormuzda již pro věk hvězdu jasnou
a starý Orient leh’ do popelu bohů.

Duch nesestoupí víc na vyvolený národ
a neposvětí ty, kdo silní, spravedliví,
a slunce neplodné ves mrtvý spálí zárod,
nehybná Asie jejž v lůně vyschlém živí.

Ve sítí u řeky asketům nelze déle
vod slyšet čistý šum a líný; roucho vdovy
jich moudrost oblékla, ó, plačte, myslitelé,
víc Višnu nesedne na lotos azurový!

Hellas, jež souzvuk jest, ta děva zlatokšticí,
jíž láska oltáře stavěla v světě celém,
u moří posvátných dlí němá, bledolící,
nad údy božskými, nad Nesmrtelných tělem.

Víc na rtech proroků se uhlí nerozžhaví,
již větry odvály, ó, Adóne, tvé hlasy,
a bledý Nazarej ve smutném sklonu hlavy
křik’ v děsném zoufalství, by umlk’ pro vše časy!

Ty s vlasy rusými, ó, stíne, pozdrav tobě!
V plášť smíru zahalen jenž bloudíš jezer lemy
pod nimbem ohnivým; v zapečetěném hrobě
zbyl’s lidstvu, Essenský, bůh slední mezi všemi!

Co západ barbarský se zmítá ve závrati
a duše bez ctnosti se v těžký spánek halí,
jak keře chorobné, jimž nákaza vzrůst hatí,
jež kvetly pouze den a sotva zeleň znaly!

Co v tajích portiků již věštci dávní leží
a v klidu vysněném zří z hrobů v strnulosti,
jak časy pokojné, jak bouřné doby běží,
jak člověk řítí se vždy stejně ku věčnosti.

Leč nás, nás napořád nemožná choutka tráví,
jsme stále lupem zla, zda věřit, milovati?
Dny nové, řekněte, nám život dáte pravý?
Dny dávné, řekněte, lze vám nám lásku dáti?

Kde zlaté lyry jsou, kde hyacinty zkvětlé?
Kde panen sbory jsou, kde hymny bohům jasným?
Kde Délos, Eleusis, kde Theorie světlé
a svaté básně kde, jež tryskly z hrudi šťastným?

Kde bozi slíbení, kde formy ideálné?
Kde kulty purpurem a slávou oblečené?
Kde k nebi letící perutě triumfálné?
Kde ctností zářný vstup je v nebe otevřené?

Dnes, božské žebračky, jdou Musy volným krokem
v kraj, v širá města jdou, jich věno smích a hoře.
Ach, dosti krve již, zpod trní, jež vře tokem,
a dosti vzdechů již, jež rostou v celá moře.

Ba v celé plnosti zlo odvěké nás drží!
Víc duchům raněným vzduch doby nepodává.
Svět, množství pohrobmež ve zapomnění strži,
v svůj svatý vem nás klín, Přírodo shovívavá!

V své zlaté chlamydě, tajemná probuď, Zoro,
zpěv lásky vítězné ve hloubi hustých lesů,
háv, Slunce, rozhrň nám, ty otevři nám, horo,
svá ňadra, z nichž vlá mír a vůně tvojich tesů!

Vy vzdechy velebné vln moře utišených,
jen hlouběj’ šeptejte do hrudí plných péče,
nám rosu, pralesy, z urn roňtě naplněných
a ticho zářných hvězd ať plně do nás teče!

Nás v posled ukojte! — Co naděje vzlet žhavý?
Neb cesta neplodná nám poranila nohy,
s hor štítů strmících, dál z lidských tísní vřavy
nás, větry, zaneste kams mezi cizí bohy!

Však dálka ohromná, když odpovědi nedá,
když ohlas neplodný zní v odvet věčné touze,
pak s bohem, pustiny, kam duše křídla zvedá
i nemožný ty sne, jejž schvátit, sen byl pouze.

Pak, božská Smrti, kde vše mizí bez ohlasu,
své děti přijmi ty, v klín kde se hvězdy třpytí
a prostoru nás zbav a čísla, zbav nás času
a věčný vrať nám klid, jejž zkalilo nám žití.