Nová řada básní/Únos Europy

Nová řada básní
Radost Sivy	Únos Europy	Prerie

Údaje o textu
Titulek:	Únos Europy
Autor:	Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek:	L’Enlèvement d’Européia
Zdroj:	LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 71–73. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Hor svah byl modravý, růžové moře bylo,
na jasném obzoru ve vzduchu vůní sytém
nebeské květině se, Zoře, zalíbilo
vzplát v prvním úsvitu ve světě vděky zpitém.

Jak jitro růžové vln valných na pokraji
tři dívky veselé se hlučným smíchem smály,
jak po jich ramenech, jich plavé kštice hrají,
co v pěně modrých vln jich bosé nožky stály.

Prs volný do pola níž košilkou byl spjatý,
jim v očích nevinnost, jim v srdcích světlo hrálo,
nad sněhem kolenou si vykasaly šaty,
před lidmi, před bohy se ostýchaly málo.

Hle, náhle velký býk se zjevil podél strání,
byl vážný, vznešený a v bocích plný síly,
a mezi rohy, hle, měl žhavou hvězdu v skráni,
co svity purpuru se bílou srstí lily.

A z nozder nádherných dech jeho ambrosický
jej halil do mraku, jenž třpytil se a svítil,
jak páry ze zlata, v něž velký Kronid vždycky
svou lásku utajil, sen božský když jej chytil.

On přišel. Do písku, kde pěna duhou hrála,
si lehnul, pozdravil je něžným zabučením,
tří dívek skupina tu udivená stála,
on lízal nohy jich svým žhavým zafuněním.

Jej takto viděly. Tu jedna z jejich středu,
jíž v oku vzhlíželo se modré nebe celé,
z tří oněch nejmladší, nejkrasší ku pohledu,
(jak Bůh byl nádherný!) na býka sedla směle.

V naivní radosti, co smála se jak dítě,
on náhle vztyčil se na svých jak z kovu svalech,
svou kořist líbeznou již odnášeje hbitě
se nořil do moře ve skocích. V sluch mu zaleh’

Křik obou ostatních, jež mořské po travině,
jak blázni běhaly, ve tváři bledé děsem,
jichž pláč zněl žalobný až ve Olympu síně,
svou družku volaly zpět vzdechem svým a hlesem.

Ta vidouc pod sebou břeh vlasti mizet sladký
se chvěla, v pláči řkouc: „Kam spěješ, drahý Býku?
byl’s mírný na pohled a krásný, v proudů zmatky,
rci, proč mne unášíš ve proudů večném vzlyku?

Jeť moře neplodné a nemá lučin ani,
ni trávy vonné kol, jež pící má ti býti,
ach, slyším z daleka svých drahých družek lkání,
ó, vrať se, mladá jsem, bych teď již měla mříti.“

Však stále ploval on k obzorům beze hrází,
svou hrudí roztínal vod velkých valnou tíží,
nad jejichž zrcadlem hrot jeho rohů vzchází
mhou, která v kotoučích se z nozder jeho plíží.

Když země z daleka se tratila a tměla,
když prostor nebeský kol zářil v smavém nachu,
nad modrem velkých vod, jichž pláň se zrůžověla,
Býk božský pravil k ní: „Ó, dívko, neměj strachu!

Neb já jsem Bohů král, já Kronovec jsem, s výše
já etheru se snes’ k Tvé noze, ó, kéž cítí,
můj květe Hellady, tvá hruď, čím moje dýše,
máš v loktech nesmrtných též nesmrtelnou býti!

Viz, svatý ostrov zde, pln prorockých jest slují,
tam kyne sňatek nám, neb z Tvého lůna vzplanou
vše děti hrdinské, jež zemi opanují
a v sklonu roků svých se v posled Bohy stanou.“