Noci chiméry/Kupec hrůzy

Noci chiméry Viktor Dyk
Dramatický monolog	Kupec hrůzy	Sloky o ruině

Údaje o textu
Titulek:	Kupec hrůzy
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	výbor básní „A co básník“, antologie české poezie 20. století Mladá fronta, Smena, Naše vojsko, 1963, str. 49
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Titanic

A prošel vším. Znal všechny světa díly.
Znal pyšná města, pouští němý kout.
Výš zlezl hor, jež nedostupny byly.
Přes všechna moře vedla jeho pout.

A prošel vším. A poznal všechny vášně.
Znal opojení a znal jeho rmut.
A prošed vším, vším unaven byl strašně.
Tak pravdu znal, že byla jako blud.

Procházel světy. Vlekl jako břímě
své miliardy, o nichž blouznil svět.
On tropy šel a kráčel jako v zimě.
Tak krásu znal, že byla jako led.

Být něčím zchvácen! Úzkostí či hořem!
Toť poslední, co on si ještě přál.
Šel koupit hrůzu. A tak jeda mořem,
jak lovec číhal, zrak upřený v dál.

A kterés noci dumal na palubě.
Tvář ovanul mu zvláštní jakýs chlad.
Sen jediný měl: sen měl o záhubě,
o jediném, co dá mu hrůzu snad.

Tu náhle náraz. Ticho. Výkřik: „Tonem!“
Skeptický úsměv poplach zastaví.
Dál hraje hudba, veselým svým tónem
zaplaví prvé vágní obavy.

Ne zcela však; je slyšet slova, věty –
Hloučky se kupí, čímsi zlekané.
Dál hraje hudba: motiv z operety.
Ale čluny, čluny záchranné?

Tu vzchopil se: on který viděl hrůzu stoupat.
Šířil se bázní tisícerý zrak.
Stoupala z kabin jako z tmavých doupat.
On viděl, chápal, řekl: Dobře tak!

Snad tato hrůza, které je loď plna,
též jeho nitro zprahlé nakazí.
Snad ponese ho s jinými táž vlna,
děs vykreslí mu stejné obrazy.

A hudba nyní zbožný chorál hrála
v tu hrůzu davu v pudy nejnižší.
Tu z jeho úst se divná slova drala,
prazvláštní slova, jež se neslyší.

„Tak dlouho čekám. Náruč uzavřená
po léta prázdno vždycky zachytí.
Lže sláva, krása, nenasytí žena.
Jen hrůza, ano, hrůza nasytí.

Kupuji hrůzu. Vy se všichni chvíte.
Že máte bázenň, máte naději.
Zřím do paniky strašné, obrovité.
Mně, běda, hůř je: já se nechvěji!

Kupuji hrůzu. Kdo z vás mi ji prodá?
Tak blízko nikdy nebyla jak dnes.
Té krásné hrůzy neužíti škoda.
Kupuji hrůzu. Prodejte mi děs!

Jste slabí pro ni. Drtí vás a straší.
A její krásy duch váš necítí.
Chci odkoupiti krásnou hrůzu vaši.
Já cítím schopnost děsu užíti!

Do poslední chci kapky hrůzu vysát.
Oh, jaká rozkoš, smět se chvět a třást.
Prodejte hrůzu! Děs je zvašich výsad,
a nechápete, jaká je v něm slast!“

Leč dav zde šlape, dav se dále valí,
jak při povodni dravé proudy řek.
Nadarmo slova, ruce slibovaly.
Pozbylo cenu zlato jako šek.

Oh život, život! Dav se řítí slepě.
Zachránit sebe jedniný je pud.
Tu ten, jenž chtěl se báti velkolepě,
bát nemoha se, stojí bled a krut.

Namíří browning na dav rozvášněný,
strhané tváře, bědné postavy.
„Pořádek předem. nejdřív děti, ženy.
Pořádek nebo kuli do hlavy.“

A zástup váhá. Muž jen silných ramen
slov chladných nedbá, jeho posunu.
Ze zraků bdělých šlehl zlý tu plamen.
Stiskne; a mrtvý padá do člunu.

A kupec hrůzy jediný stu čelí.
V děsu je chladný. V hrůze nedojat.
A jeho pohled přísný, zatvrzelý
magnetizuje. Tak to umí hlad.

Poslední člun už spuštěn. Lačně hledí,
Jak do noci a do tmy odplove.
Muž s hadím zrakem řekne těm, kdož bledí:
„Zábava volná nyní, pánové!“

A zrak se vpíjí do chaosu, vřavy.
Sluch jeho vpíjí krásný, hrůzný křik.
Zří v agonii chladný, pohrdavý,
co propadá se v moři Titanic.