Noci chiméry/Balada

Noci chiméry Viktor Dyk
Sloky o ruině	Balada	Zajatec skleněné hory

Údaje o textu
Titulek:	Balada
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Pět básnických knih. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-548-X. S. 131-133.
Licence:	PD old 70

Z vagonu v omnibus líně si přesed.
Tma, večer. Nezří už na cestu zrak.
Čertovská historka! Přešlo už deset.
A o půl dvanácté odjíždí vlak.

Náměstí; slezeme. Podloubím kráčí.
Ční staré domy, ční tak jako v snech,
Čertovská historka! Cesta se stáčí.
A jak se zatáčí, slyšeti vzdech.

Říkal si: minulost. Záhadná. Bezdná.
Na těle, na duši drtivý tlak.
Jde tmavou uličkou. Nikdo ho nezná.
A o půl dvanácté odjíždí vlak.

Zbloudil sem, mrzutý, nemaje cíle.
Jízdní řád, hodin pár. Stráví je tak.
Čertovská historka. Sem k této vile.
A o půl dvanácté odjíždí vlak.

Deset let minulo. Minulo všecko.
Na čelo deset let vrylo svůj znak.
Kam se jen podělo zvláštní to děcko?
A o půldvanácté odjíždí vlak.

Temno je po oknech. Tam byla ona.
Kolikrát pod okny tenkráte stál?
Něco se přežije, než člověk skoná.
Ticho je. Smutno je. Až by se bál.

Idyla groteskní, idyla ranní,
podivné záchvěvy, blouznivé sny.
Ve stylu tragickém hrdinná psaní.
Smysl je zlý a záhadný.

Tak smutná předehra bouřlivě zněla:
„Hnízdo své opouští toulavý pták.
Možno-li, abyste stín ráda měla?“
A o půldvanácté odjíždí vlak.

„Vyšla jsem vpodvečer pod ten náš akát,
jak divně voní to, když počne kvést.
Mluviti nemožno, možno jen plakat.
Na nebi září mi tisíce hvězd!“

„Srdce mé sevřeno odvěkým hořem.
Život můj zdrcený, tonoucí vrak.
Čeká jen, až bude pohlcen mořem…“
A o půldvanácté odjíždí vlak.

Odpověď: „Navždy se odříkám štěstí.
Štěstí se odříkám, co lásky vrak.
Všechno je zničeno, co mohlo kvésti.“
A o půldvanácté odjíždí vlak.

„Veškerá bída lidstva mne volá!
Srdce mé vůči ní pouhý je brak.
Zradit neb pochovat volba tu holá.“
A o půldvanácté odjíždí vlak.

„Chci pro vás trpět; bol je tak sladký.
Chci pro vás báti se, pro vás se chvět.
Svět chcete zbořiti. Přijdete zpátky?“
A o půldvanácté nutno je jet.

V dojemném defilé list jich se střídá,
tragické obrazy kreslí si cit:
zlomené srdce a odvěká bída,
okovy, svoboda, nutno se bít – –

Groteskní vzpomínka naivní, bílá
srdce mu opředla podivně dnes.
Okna jsou bez světla, mrtvá je vila,
a smutek její mu do duše kles.

Groteskně hovoří minulé časy,
groteskně hovoří strašidel rej.
Slyšeti výsměšné, kousavé hlasy,
mladistvou, bláznivou epopej,

co zatím život se šíleně řítí,
nevíme kudy a nevíme jak.
Jedenáct bije už. Čas už je jíti.
Vždyť o půldvanácté odjíždí vlak…