Noc na Karlštejně/Jednání první

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jednání první
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: VRCHLICKÝ, Jaroslav. Noc na Karlštejně. 3. vyd. Praha : F. Šimáček, 1893. s. 9–48. Dostupné online.
Licence: PD old 70

První nádvoří na Karlštejně. Hrad v pozadí. Na pravo brána hradní, na levo vchod ve příbytek purkrabího. Blíže brány košatá lípa, pod ní sedátko.

Výstup 1.[editovat]

(Při vyhrnuti opony je slyšeti troubení. Z purkrabství vystoupí pan Ješek z Wartenberka, proti němu Pešek Hlavně.)

Purkrabí. Pešek.

Pešek (vejde branou)
Věru, dnes pytel s hosty se roztrhl! Od božího rána až do slunce západu most nestačí se zvedati.
Purkrabí (vyjde ze dveří)
Je to už Jeho Milost snad? Ó, ne, to nemůž’ být. Myslím, že Jeho Milost asi právě teď Prahu opouští. Kdo jen to přijel?
Pešek
Host — Vévoda Štěpán bavorský.
Purkrabí
Mluvil jsi s ním, pane šenku?
Pešek
Náhodou byl jsem přítomen, když slézal s koně, jenž pokryt byl celý bílou pěnou jak druhou čabrakou. Jak se zdá, má pan vévoda velmi naspěch.
Purkrabí
Nu, a co říkal?
Pešek
Ptal se krátce, je-li Jeho Milost na hradě.
Purkrabí
A ty’s na to odpověděl?
Pešek
Co jsem věděl. Že tu okamžitě není, ale že dnes večer jistě sem přijede.
Purkrabí
A on řekl?
Pešek
Že zůstane, že se musí dočkati příjezdu Jeho Milosti.
Purkrabí
Zle pochybil’s, pane šenku. Vévoda Štěpán přijíždí jistě za politickými záležitostmi. Víš, že Jeho Milost zde nerad politikou se zabývá.
Pešek
A co měl jsem dělat?
Purkrabí
Poslat jej do Prahy.
Pešek
Když je císař na cestě sem? Potkali by se v půli cestě. A pak, není to můj úřad, přijímati zde hosty a neměl jsem také rozkazů.
Purkrabí
Vida mládež! Pro slovo nakvašen! Však musím státi na svém. Jeho Milost jede sem pouze na dva nebo tři dny; — zde chce míti pokoj, chce si odpočinout; ještě tu není, a již jest klid jeho v nebezpečí! Proto věru není vystavěn Karlštejn! Nechť klubko pletich státnických jinde se zaplétá, zde císař chce v zátiší užívat jen ovoce své činnosti.
Pešek
Nu, a což víme my, pane purkrabí, zda mu nejede pan vévoda ocukrovat to ovoce?
Purkrabí
Špatné vtipy, pane šenku. Vévoda bavorský tak někdy někomu něco ocukroval. Nevím, nevím, bude-li Jeho Milosti příchod pana vévody právě po chuti. Mohl dobře počkat pan vévoda v Praze na Jeho Milost. Snad by se tam lépe bavil než zde.
Pešek
To všecko mu ještě můžeš sám říci, pane purkrabí. Zde právě přichází.
Purkrabí
Nu, jest juž tady. — Co naplat! (Obrací se vstříc přicházejícímu vévodovi.) Buď vítán, vznešený pane, na Karlštejně!

Výstup 2.[editovat]

Štěpán. Předešlí.

Štěpán
Děkuju, pane purkrabí, za pozdrav tvůj. Myslil jsem určitě, že naleznu zde Jeho Milost císaře! Přijíždím přímo ze Salcburku a přináším důležité státní jednání. Pan šenk byl tak laskav a pověděl mi, že Jeho Milost jistě dnes večer sem zavítá; prosím, bys mně a průvodu mému vykázal sebe skrovnější hospodu. Chci, ba musím se dočkati císaře.
Purkrabí
V čas i v nevčas přijel jsi, pane, na Karlštejn.
Štěpán
Já — v nevčas?
Purkrabí
Odpusť mé upřímnosti, pane vévodo. V nevčas, chceš-li o státnických záležitostech jednat s Jeho Milostí, vždycky v čas, chceš-li užiti pohostinství, jakého může poskytnouti Karlštejn.
Štěpán
Děkuju za výklad tvůj, pane purkrabí. Nutnost věci ospravedlní kroky mé v očích císaře. Za pohostinství napřed děkuju. — Zdá se, že nejsem prvním hostem na Karlštejně?
Purkrabí
Jeho Milost Petr král cyperský a jerusalemský mešká od rána zde.
Štěpán
Přijel sám?
Purkrabí
V průvodu důstojného otce, arcibiskupa Arnošta.
Štěpán
A kde jest král Petr? (K sobě.) Ten mi nepřekáží!
Purkrabí
Prohlížel si hrad — nevím, pane šenku…
Pešek
Byl s arcibiskupem právě teď v kapli sv. Mikuláše, kde mu ukazoval tento illuminatorské práce pana Zbyška z Trotiny…
Štěpán (s úsměvem)
Které asi velmi málo bavily krále jerusalemského.
Purkrabí (dívá se do pravé kulisy)
Však tu právě přichází.

Výstup 3.[editovat]

Petr. Arnošt z Pardubic. Štěpán. Purkrabí. Pešek.

(Vzájemné úklony.)

Arnošt
Pane vévodo!
Štěpán
Buď zdráv, důstojný otče!
Arnošt (k Petrovi)
Pan vévoda bavorský…
Petr
Aj — jaké to shledání! Pamatuju se dobře na pana vévodu.
Štěpán
Ze slavností krakovských…
Petr
Ovšem, ovšem. To byly časy, pánové! Tak veselí juž nebudem’. — Ale prosím vás, co říkáte tomu, že jsem posud v Čechách?
Purkrabí
Těšíme se tomu, že se Tvé Milosti u nás líbí.
Petr
Líbí! — To je málo, pane purkrabí. Zbožňuju tvou zem a tvého císaře. Nevím věru, kdo je šťastnější, on, že má takovou zemi, či ona, že má takového krále. Nechce se mi odtud. Chtěl jsem juž — zcela opravdově třikrát odjíždět — po prvé se to nikdy s odjezdem nemyslí do opravdy. — Ale jak odjet, když slavnosti se stíhají jako pršky dubnové. Šťastná to země!
Arnošt
Díky pánu nebes, že slavnosti teď se u nás stíhají. Však bývalo hůře ještě před nedávnem. Mor, hlad a zemětřesení stíhaly se tu o překot. Nyní věru šťastný začíná věk této vlasti. My, již zažili dnů zlých, tím více oceňujeme blaho nynější.
Petr
A máme proto podstatné příčiny býti veselými. Nebo jak dáti jen svou vděčnost na jevo, než veselostí? Proto já jsem pořád vesel a proto uvázl jsem zde, že je tu tak veselo! Jak pravím, třikrát chtěl jsem odjeti, ale Jeho Milost ani slyšet; nedovolil, přemlouval a já jsem slabý člověk, pánové, já zůstal v naději, že Cypr do moře se nepropadne.
Arnošt (s jemnou výčitkou)
A hrob Spasitelův bez toho zůstane i nadále v rukou pohanů.
Petr
Máš pravdu, otče. I o tom mluvil jsem s Jeho Milostí; tak mimochodem, mezi čtvrtým a pátým pohárem mělničiny.
Arnošt
A marně jsi se namáhal. Zlaté doly jílovské dřív vyčerpáš, než v tom Jeho Milost o jiném přesvědčíš. U věci té je svým, a nechť i srdce křesťana nemůže schvalovati jeho náhledy, duch rozumného vlastimila je pochopuje.
Petr
Tak tedy zůstal jsem. Viděl jsem Prahu, Vyšehrad i nové město Karlovo, které takřka zázračně vyrůstá před zrakem cizince. Viděl jsem most, kostely, kláštery a koleje vysokých škol a dnes mne blaží Karlštejn svými divy. Pan arcibiskup je mi tu svědomitým a vzorným průvodčím.
Štěpán
A nedaruje ti ani jediné inicialky v missálech a žaltářích. (Ironicky.) Ó, vzácné umění pana Zbyška, králové obdivují se tobě!
Arnošt
Ba, vzácné jest, pane vévodo, vzácnější, než na první pohled zdá se velmožům tohoto světa, již korunami a žezly hrají o blaho národů! (K Petrovi.) Však nesmíme mařiti drahý čas, Milosti, čeká nás ještě kaple sv. Kateřiny, ač ne ještě úplně vyzdobená.
Petr
Odpusť, důstojný otče! Pět hodin prohlížíme juž malby, svaté ostatky a všecky poklady, které bohatou rukou nakupil zde velký panovník a vzácný bratr náš. Věru, máte v Praze i zde druhé nebeské království, majíce ostatky všech svatých vyznavačův a mučenníků, mnichův a biskupů, panen a vdov. Ostatně myslím a doufám, že zde nejsem naposled.
Štěpán
Milost královská přeje si oddechu. Chápu to. Znám to ze zkušenosti, jak unavuje ustavičné sklánění se nad knihami a obrazy. Toť věru horší než pochod v poli nebo honba.
Petr
A nejvíc unavují malby na stropě, důstojný otče; necítím již vaz ani kříž a prosím, bys měl se mnou aspoň do zítřka smilování.
Arnošt
Nemám nijak v úmyslu ochotou svou obtěžovati vzácného hostě svého vladaře. Rač vládnouti, pane, časem i mnou dle libosti. Jdu na nešpory do kaple sv. Mikuláše, nalezneš mne tam vždy ochotného k dalším tvým rozkazům. (Pozdravuje všecky.) Zatím s Bohem, pánové. (Odejde.)
Petr
Mé díky, důstojný otče! (K Štěpánovi.) A nyní užijem’ krásného večera, pane vévodo.

Výstup 4.[editovat]

Předešlí bez Arnošta.

Purkrabí
Mohu něčím sloužiti vzácným hostům?
Petr
Jsi vtělená úslužnost, pane purkrabí.
Štěpán
Děkuju, nevím věru —
Purkrabí
Pak nebudem’ déle obtěžovat svou přítomností; pojď, pane Pešku! (Úklony. Odejde s Peškem do strážnice.)

Výstup 5.[editovat]

Petr. Štěpán.

Petr
Konečně jsme sami!
Štěpán
I pohostinství někdy překáží.
Petr
Jsem rád, že jsem se shledal s tebou, pane vévodo.
Štěpán
I mě to těší. Jak se bavíš v Čechách?
Petr
V Praze dobře…
Štěpán
A zde?
Petr
Zde mne arcibiskup div juž neumořil. Krásné věci kolem, čarovné. Div světa a století je tento Karlštejn, ale —
Štěpán
Ale?
Petr
Známe se a rozumíme si, pane vévodo. Této dokonalosti a nádheře zdejší chybí koruna.
Štěpán
Nerozumím, králi…
Petr
Ta nádhera, ten lesk a přepych, to vše zdá se býti stvořeno k vůli něčemu jinému než k vůli rameni sv. Víta nebo lopatce sv. Anežky.
Štěpán
Nechápu, kam směřuješ…
Petr
Soudím jako člověk a tvrdím směle: ta nádhera a přepych, ten lesk a bohatství jsou zde pro — ženu nebo ženy!
Štěpán
Pak neznáš císaře…
Petr
Mně arcibiskup Arnošt ničeho nenamluví. (Oba usednou na lavičku.) K vůli korunovačním klenotům vystaví se dobře opevněná věž, ale nikoli zámek, v němž přepych severu si podává ruku s obrazností východní! Pro ostatky svatých zbudují se ovšem nádherné kaple, nikoli však v sousedství jich útulné komnaty, tak malé a těsné, jako hnízda vlaštovčí. Ovšem stačí právě pro dva! A pak ty dvojí schody, jedny obkládané mramorem a zlatem — pro každého; druhé hlemýždí, ukryté, příkré jako tajné cesty vášně, směřující v ráj lásky, kde vám udýchaným klesne v náruč paní vašich snův a myšlének! Ó, pane vévodo! Karlštejn je dívčí past, kde krok je tlumen brokáty a zrak zdráhající se a blažeností zpitý, když patřiti má okem k oku, tlumen jest odleskem drahokamů.
Štěpán
Jsi na omylu, pane. Jeť přece světoznámá zbožnost a přísnost Karlova.
Petr
Což vylučuje zbožnost lásku? Naopak láska je též zbožností, pane vévodo!
Štěpán
Nech si říci. Karlštejn jest v první řadě určen pro klenoty zemské, v druhé pak jest útočištěm císařovým, když naň doléhají trudy vladařské.
Petr (vstane)
To mi zpíval také celý den arcibiskup, pane vévodo. Ale neměj mi, prosím, za zlé, že ani jemu ani tobě víry dáti nemohu. Znám svět a lidi. Stále, procházeje se nádhernými komnatami, čekal jsem, kdy rozvine se těžká opona u protějších dveří, kdy vyhlédne z ní kadeřavá hlavinka s úsměvem zvěstujícím nejvyšší blaho lásky a opojení — ale nadarmo. A tak unaven poutí a prohlížením missálův a žaltářův, obrazů Dětřicha Wurmsera, hotových i nedodělaných, stojím před tebou nevyléčen, řekněme třeba ze své fantasie, spíše hladov a lačen nových dobrodružství a výbojů.
Štěpán (vstane též)
Pokládá tedy Milost Tvá Karlštejn za jakýsi druh haremu, o nichž zpívají dobrodružné zvěsti výprav křížových? U vás, toť ovšem jinak! Přece nerozehřívá zlato cyperských hroznů tvoji krev?
Petr
Mělničina má také své kouzlo, pane vévodo — je sice trpká, jako to mé sklamání ve zdech karlštejnských, ale dovede i při tom rozehřáti srdce a vyjasniti zrak. (Rozhlíží se kol.) Však zde, kde nic, tu nic — ostatky a zas jen ostatky!
Štěpán
Dovol jen, králi, jak mohla zmocniti se tebe taková myšlénka! Císař pár měsíců po svatbě, muž starší a usedlý, v státnickém umění, jež jest duší jeho života, skorem sešedivělý — a děvčata — a harem docela! Ne, ne, jsi příliš obrazností svou na východě, králi jerusalemský.
Petr
Možná, vévodo — ale nevzdám se tak snadno. Já viděl, a to rozhoduje. Na vlastní oči jsem viděl.
Štěpán
Snad ne ženu na Karlštejně? — Jsi na omylu; přísný zákaz vydán jest a znám v tom ohledu po celé zemi, že nesmí žena přenocovati v těchto zdech. A nyní se chýlí k večeru — musil by vědět o tom purkrabí.
Petr
Ani královna není vyňata z tohoto zákazu?
Štěpán
Ani královna; tak posvátné jest místo, kde uloženy jsou zemské klenoty. Pak nechce císař v pobožnostech svých býti vyrušován — ani vlastní ženou svou. Jsem cizinec, ale tolik juž přece vím.
Petr
Divné to máte mravy na severu.
Štěpán
Je to ovšem trochu podivínské, ale my dva to sotva změníme.
Petr
Když jsem však viděl…
Štěpán
Co — zde?
Petr (vede ho doprostřed jeviště, tajemně)
Zde právě ne. Pod hradem. Škoda, že byl arcibiskup se mnou a nehnul se ani na krok ode mne. Viděl jsem právě v lese pod hradem dámu na bílém komoni. Mihla se jako paprsek tmavou zelení — ale přece viděl jsem v mžiku tom, jak spanilá byla. Nebýt arcibiskupa, ďábel by mne nebyl zdržel, pustiti se za ní nazpět do lesa.
Štěpán
A viděl ji též arcibiskup?
Petr
O to jsem se nestaral; jen když já jsem ji viděl. — Ó, pane vévodo!
Štěpán
Však nevjela s vámi nebo za vámi přes most?
Petr
Zmizela v šeru lesním — ale ne její obraz v srdci mém! Prosím tě, co by tu soudil každý rozumný smrtelník? Šla se jen z daleka podívat na Karlštejn? — Víla přece to nebyla…
Štěpán
Snad někdo z družiny královniny — Karlík není tak daleko.
Petr
Buď kdo buď. Tvrdím směle, dívka jest na hradě, aneb není-li posud, přijde co nejdřív. Na to chci vzíti hostii anebo vzdáti se trůnu.
Štěpán
Myslím, že bys nehodně přijímal a zbytečně se o korunu oloupil.
Petr
Co tedy chtěla ta dívka na bílém koní pod hradem v zeleni stromů? Čeká, až se setmí, a přijde. — Za několik hodin přijde též císař — na hlavu by musel být padlý, kdy by tu nechápal. Jak pravím, pane vévodo, dívka je buď zde, nebo přijde co nevidět.
Štěpán
Zatím nezbývá, než vyčkat…
Petr
A pozor dát a hledat. — Pane vévodo, mohu se spolehnouti na tvou pomoc?
Štěpán
Přijel jsem v záležitostech politických — však nikdy jsem neprchal před dobrodružstvím sladké milosti, kde se samo naskytlo.
Petr
To se mi líbí, jsi celý muž, pane vévodo! —
Štěpán
Je to, upřímně řečeno, zbytečná práce — ale nějak čas zabiti musíme do příchodu císařova. A poněvadž juž missálův a obrazů máš dost…
Petr
Až po krk, milý příteli a spojenče, až po krk!
Štěpán
Inu, uvidíme. Však buďme opatrní! (Odejdou na pravo.)

Výstup 6.[editovat]

(Přestávka.) Po té vystoupí branou královna Alžběta.

Alžběta
Konečně jsem tady! — Jak se chvěju! Svědomí praví mi, že nedělám dobře, ale hlas srdce je překřikuje a volá: musíš! musíš! (Rozhlíží se kol.) To tedy Karlštejn! (Venku slyšeti rachot mostních řetězů.) Nyní nemohu ani odtud, kdybych i chtěla. — Jest pozdě. — Co podnikám, jest šílenství, vím to. Měla jsem času dost na rozmyšlenou, když číhala jsem dole, nepozorována, v stínu lesním, až budu moci se pustit přes most. — Teď je třeba zmužilosti. (Přechází.) Co teď? Jednám nerozvážně, bez plánu. Každou chvíli mne někdo uvidí, potká a vše jest ztraceno. — Co si počnu, co jen řeknu? — Ale co mi zbývalo činiti, když jej tak šíleně miluju? (Zastaví se.) A jaké mám vlastně důvody, nevěřiti jemu — zdá se mi, že i stín podezření je tu hříchem; ale cítím zároveň, že klid mé duše žádá této zkoušky. Tak dlouho jsem ho neviděla! — Stále ty dvorní ohledy, a panovnické starosti a práce! — Čím jsem já v tom? (Hledí v levo ke vchodu.) Ó, běda, tam přichází arcibiskup Arnošt, skrýti se, jest nemožno — půjdu mu vstříc a svěřím se mu. Jeť dobrý a snad mi porozumí. (Jde mu vstříc.)

Výstup 7.[editovat]

Arnošt. Alžběta.

Arnošt (vejde)
Co vidím? — Tvoje Milost zde?
Alžběta
Nedivím se podivení tvému, důstojný otče…
Arnošt
A v této chvíli?
Alžběta
Vím, že na Karlštejn večer vkročiti ženě nedovoleno, leč manželka a královna snad —
Arnošt
Obávám se věru, že ani ta nebude výjimkou. Císař je neúprosný u vykonávání svých předpisů, a pak…
Alžběta
Pak?…
Arnošt
Odpusť zvědavosti mé, královská paní, ale nedovedu si vysvětliti, co vedlo kroky tvé v tuto chvíli na hrad?
Alžběta
Co vedlo kroky mé? — A to díš tak chladně, důstojný otče! Ach, vidím to zřejmě, žena vždy trpí, a nejvíc, když miluje.
Arnošt
Láska tedy vede tě na Karlštejn! Tou vedena přestupuješ tak chladně rozkaz císařův…
Alžběta
Divíš se, ctihodný otče, ovšem ty’s kněz; ale ty’s též velký člověk, Arnošte — a přece se pozastavuješ nad slovem tím, přece je ti láska pohnutkou k mému kroku malou a nedostatečnou!
Arnošt
Mně nikoli, paní má! Vím, čím jest láska člověčenstvu, třeba sám nepoznal jsem rosu její oblažující milosti! Ale nechápu dobře, jak může býti láska příčinou pozdní tvé návštěvy.
Alžběta
Ty nechápeš… Ovšem — nepoznal’s lásky… Ó, já jsem dvojnásob ubohá a nešťastná, juž proto, že’s byl prvním, jejž jsem potkala ve zdech tohoto nešťastného hradu!
Arnošt
Nešťastného? — Ty se chvěješ, královno! — Slzy v tvém oku? — Probůh, co se stalo?
Alžběta
Nic, důstojný otče, nic, než že jsem slabá, pošetilá žena, nic, nežli že miluju svého chotě až k šílenství! To jsou ovšem maličkosti vůči státnickým pletichám, kvůli kterým se choť můj zavírá na tento hrad, to jest ovšem hříšnou slabostí vůči hrdinským skutkům sebezapírání a křesťanské pokory, které zde vykonává. Cítím to, jak jsem dětinská a pošetilá! Půjdu, nevím, čeho bych zde více pohledávala. (Chce odejít.)
Arnošt
Ty neodejdeš, dcero má! Ty stůněš, tvá duše je rozjitřena do hlubin. Přede mnou nestojí více královna, ale pouze trpící žena. Ty zůstaneš, ty se vyznáš ze všeho.
Alžběta (s bolným úsměvem)
Ty však nepochopíš, otče…
Arnošt
Pochopil jsem dřív, než jsem viděl slzy tvé. Tobě se stýská, není-li pravda? — Ba více, ty žárlíš!
Alžběta
A je to — hříchem, otče?
Arnošt
Hříchem to není, máme-li důvodův, ale slabostí je to vždycky. — Máš příčiny k tomu, dcero?
Alžběta
Což nebyl můj sňatek pouhým výsledkem státnické smlouvy?
Arnošt
A není to lásce šťastné znamení stát se andělem míru mezi rozvaděnými národy?
Alžběta
Ach, otče, což se ptá srdce milující ženy po národech, což po jejich válkách a smíru jejich? Samo v nejkrutější válku postaveno, zmítá se, dokud v odvetě lásky nenajde pravý a jediný svůj mír!
Arnošt
A myslíš, že by muž takový, jako je císař, mohl bez lásky vzíti choť?…
Alžběta
To nemyslím. Ale on je spolu státníkem, a těm je všecko dovoleno.
Arnošt
V očích lidí snad, ale nikdy ne před vlastním jejich svědomím. Domněnky tvé jsou liché, královno, a cesta, kterou jsi volila, je —
Alžběta
Ó, vyslov jen, co cítím sama v duše hlubinách! Cesta, kterou jsem volila, jest nedůstojná, královny nehodná! — Ale milující žena má jiná práva, než jaká uznává dvorní mrav. – A pak, co dělat nyní? Jest pozdě. – Měla jsem mluvit dříve s tebou, důstojný otče!
Arnošt
A nebyla bys v hloubi duše své více přesvědčena než právě nyní. Kde jednou ujme se símě nedůvěry, tam rychle bují v strom, jímž nezatřese více vánek moudré rozvahy, neřku-li, by jej z kořene vyvrátil. Jsem starý přítel Jeho Milosti krále, provázím každý jeho krok a nemám té smělosti, bych si namluvil, že slovo mé může tebe přesvědčiti. Ty’s raněna, třeba léku na ránu tvou. Ty musíš býti sama přesvědčena, jak liché jsou tvoje domněnky, ty musíš na vlastní oči viděti, jak oddaný je ti císař, jak tě zbožňuje…
Alžběta (snivě)
Jak mne zbožňuje… (S výčitkou.) A kolik dnů mi věnoval od sňatku našeho?
Arnošt
Nezapomeň, dcero, že jest prvním vladařem Evropy…
Alžběta (trpce)
Při čemž srdce jeho ženy musí choditi almužnou. — Zprvu ty ohlušující slavnosti v Krakově, po té slavný příjezd sem, uvítání, představování duchovenstva a panstva, a mezi tím ani chvíle oddechu. Císař zabrán ve své vladařské práce nebo své stavby — ostatní pohltí návštěva kostelův a klášterův —
Arnošt
I na ty žárlíš?
Alžběta (vášnivě)
Kdo opravdu miluje, žárlí na všecko! — Ó, jak jsem se těšila jako dítě na venkovský svůj hrádek, myslila jsem, že odjedu z Prahy po jeho boku — ó, běda, jaké zklamání! Vypravili mě napřed s hofmistryní mou, tou vyzáblou na těle i duchu paní Ofkou, na Karlík — a císař jel ve svém voze, ve kterém prý celou cestu pracuje, sem na Karlštejn. Zde se zavře jako poustevník, a žena nesmí překročiti jeho práh. A potom pravíš, že mě zbožňuje. — Ach, kdy jej zase uvidím?
Arnošt (po chvíli)
Ještě dnes, má dcero — ještě dnes.
Alžběta (živě)
A zde, otče, není-li pravda? Ty pomůžeš mi k tomu? Ty přemluvíš ho, aby zrušil ten nesmyslný příkaz, že nesmí žena býti přes noc na Karlštejně! Ó, díky tobě, díky!
Arnošt
Ne, toho učiniti nelze — císař jest důsledný a zákony, jež dal, sám nejpřísněji zachovává. — Ale rána v srdci tvém, královno, je povahy takové, že třeba přiložiti na ni ostrého nože ihned, okamžitě. Jsem nepřítelem klamu i lsti — ale zde není pomoci.
Alžběta
Ty zamýšlíš?…
Arnošt
Jsi odhodlána podrobiti se všemu, svěřiti se úplně mému vedení?
Alžběta
S vděčností půjdu za tebou. Dělej co chceš, jen vrať mi císaře!
Arnošt
První podmínka je těžká, královno. Nikdo nesmí zvědět, že jsi zde. Císař by nesnesl tak zřejmé a okázalé přestoupení svého předpisu. Nikdo tě nesmí zde viděti.
Alžběta
Což se mohu udělati neviditelnou?
Arnošt
Skoro — aspoň pro oči dvořanů. Pojď, jsou hosti na hradě, a Jeho Milost může zde býti každou chvíli. Pojď v jizbu mou, kde ti povím ostatní. Bůh bude s námi. Je to první klam, jehož se v životě dopouštím, ale konám jej klidně; vždyť chci vrátiti tobě mír srdce a vrátiti tebe srdci svého přítele.
Alžběta
Jak ti žehnám, otče!
Arnošt
Až později, dcero… Snad budeme litovati oba… Ale čas kvapí a dílo naše jest dobré.
Alžběta (odcházejíc s Arnoštem)
Jak láska sama!

Výstup 8.[editovat]

S druhé strany vejdou král Petr a vévoda Štěpán.

Štěpán
Chodíme zde stále dokola, jako bychom byli bludný kořen překročili — a chodíme nadarmo.
Petr
Když nechceš ničeho vidět, ani pochopit…
Štěpán
Když Tvoje Milost zase příliš mnoho vidí a chápe.
Petr
Přece mi nenamluvíš, pane vévodo, že onen panoš, jenž před chvílí vešel přes most do hradu, je skutečný panoš. Je jím asi tak, jako já jsem králem jerusalemským — vypadá jako panoš, dá si třeba říkat panoš — ale panošem není.
Štěpán
A myslíš, že je dívkou! Tvoje Milost vidí ve všem a všady dcery Eviny, snad konečně i starý purkrabí karlštejnský neb arcibiskup Arnošt jsou jen zakuklené dívky!
Petr
Mluv co mluv, mé podezření nevyvrátíš.
Štěpán
A kde ti zmizela náhle ta vítaná kořist?
Petr
Vešel do strážnice —
Štěpán
Patrně panoš to, ostatně zahlédl jsem ho také, měl barvu purkrabího — uznáš přec, že se mýlíš.
Petr
Barvu purkrabího? — Pak se teprve nemýlím! V tom právě to vězí. A chudák, jak v rozpacích se rozhlížel, a ta chůze… ó, panoš v barvách pana z Wartenberka byl by trochu domácnějším na Karlštejně!
Štěpán
Nu, a buď si — co zamýšlíš teď?
Petr
Čekat, až opustí strážnici, do rána tam přece nebude.
Štěpán
A kdyby byl?
Petr
Vejdeme do strážnice za ním a musí se přiznati, kdo jest. Jsme tu hostmi a vstup máme všade. Času máme dost, proč bychom se nepobavili!
Štěpán
Ano, času máme dost. A císař stále nepřijíždí. (Zvuk rohu v dáli.)
Petr
Opět někdo blíží se hradu — pojďme mu vstříc.
Štěpán
Inu, když se tak líbí tvé Milosti, proč ne. Dal jsem ti slovo, že budu tvým spojencem, tedy juž vytrvám.
Petr
Ale jen opatrně, jen opatrně! (Začíná se stmívat. Odejdou branou.)

Výstup 9.[editovat]

Vystoupí z druhé strany Pešek Hlavně, za ním Alena jako panoš v barvách pana z Wartenberka.

Pešek
Divně se ti nějak jazyk plete, panici. Kdo že tebe vyslal a komu neseš list?
Alena
Což neřekl jsem ti to zřetelně, že panu šenkovi Peškovi; jsi-li ty to, vezmi jej bez okolku. (Podává mu list.)
Pešek (bere list)
A v čí službě jsi, krásný hochu?
Alena (se směje)
Děkuju za poklonu — ale mohl bys znáti barvy pana purkrabího!
Pešek (podrážděn)
Jsi všetečka, hochu — ale roztomilý všetečka. Nu, a co mi chce tvůj pán — divný to bude žert, vždyť jsem s ním před chvílí mluvil, nač teď posílá s listem panoše…
Alena (dělá posunek, že chce list zpět)
Nechceš tedy ten list? — Dobře, dej mi jej. Nezáleží-li tobě na jeho obsahu, mně teprve ne.
Pešek
Tak sečkej, až si to divné poselství aspoň přečtu. (Otevře list a čte) „Všem čtoucím pozdravení a vše dobré od Boha nejmilejšího přejeme a věděti lidem dobré vůle dáváme, při tom za svědky je berouce, že sepsali jsme dnešního dne poctivě a řádně úpis tento, kterým slibujeme dáti dceru svou Alenu za muž šenkovi Jeho Milosti královské panu Peškovi Hlavně, aniž by získal, jak původně naším přáním bylo, ostruh rytířských, pakli jmenovaná již dcera naše Alena toho dokáže, že proti zákazu našeho nejmilostivějšího císaře a krále Karla, toho jména Čtvrtého, jejž Bůh všem věrným Čechům k radosti a slávě dlouhá léta zachovati račiž, jednu noc bez úrazu a úhonu na jeho hradě Karlštejně stráví. Za to vyplatíme, kdyby toho nedokázala, sto kop grošů stříbrných a deset soudků mělnického statečnému a urozenému panu Ctiborovi z Fuchsberka, nejvyššímu lovčímu a purkrabímu v Dobříši, milému příteli našemu, jakož i on, Alena-li toho dokáže, dá tuto částku jí v dar svatební…“
Alena (se směje)
Nu, co tomu říkáš, statečný pane šenku!
Pešek
Jaké to mumraje a žerty? Co s tím, hochu? Kdo to sepsal?
Alena
Nu, tak si, moudrý pane, rač přece přečísti podpisy!
Pešek (čte)
Skutečně — pan Ctibor z Fuchsberka i Jan z Wartenberka podepsali a sigillum své přivěsili. (Prohlíží si Alenu, která se mu do očí hlasitě směje.) Či blázním já též? Mohu věřit zrakům svým? — Aleno! Ty’s to?
Alena
Nu, konečně jsi mne poznal! Zkouška dopadla výborně. Mohl’s oči na mně nechat a ničeho’s nepozoroval. Je vidět, že mi sluší dobře barvy strýčkovy.
Pešek
Co zamýšlíš?
Alena
Což jsi nečetl, či nerozumíš? Tvá láska je velmi krátkozraká, pane Pešku! Co zamýšlím? Jsem, jak vidíš, tady a chci vítězně odtud odejít, neboť jde mi o ruku velmi dvorného, ale trochu nechápavého pána, který před chvílí mne nazval krásným hochem. (Směje se.) Hlas srdce nepromluvil, pane Pešku, je to smutné znamení!
Pešek
Zde chceš zůstat — k vůli té sázce? Divný to žert, Aleno, který naší lásce nijak neposlouží.
Alena
Divný to žert, který nás jedině spasí. Řekni sám, co máme jen počít, abychom konečně byli svými! Zde se ti to podává takřka na dlani — nu, sáhni po tom bez rozmyšlení a bez rozpaku.
Pešek
Vyslov se jasně, Aleno. Mluv rychle, neb každou chvíli může zazníti roh, zvěstující příchod Jeho Milosti.
Alena
Císař dnes přenocuje na hradě? — Dobrá! Toť bude naše vítězství ještě úplnější! (Sedne na lavičku. Pešek vedle ní.) Nuže, tedy poslyš, můj bázlivý rytíři. Můj otec, jak k svému smutku víš, vzal si jednou do hlavy, že musíš získati dříve ostruh rytířských, než mne povedeš k oltáři. Ale, milý Bože, to se jen řekne, viď? Získat ostruh — jak? Do Italie císař juž nejezdí, abys mu zachránil život v nějakém spiknutí; války nejsou. Co dělat? Prosila jsem, plakala jsem, že toho ani nezasluhuješ…
Pešek
Ty zlaté srdce…
Alena
Nic naplat… Tu přišel včera večer k nám pan Ctibor z Fuchsberka, starý přítel mého otce, dobrá a veselá kopa. Sedli k stolu s otcem, pili, hráli v kostky, mluvili o Jeho Milosti, o zemi, o říši a pletichách zahraničních, že už jsem z toho zívala a chtěla odejít do své komnaty. V tom začal pan Ctibor vypravovat o tom novém zákonu, že nesmí žádná žena býti přes noc na Karlštejně. Můj otec se dal do smíchu, tloukl na stůl, vyskočil a tvrdil, že by rád viděl ten žert, kdyby někdo to přece dokázal. Pan Ctibor odmlouval, to že jest nemožné — otec se durdil, že to lze učiniti, slovo dalo slovo a vešli v sázku, jak jsi právě četl. „Zlíbal bych to děvče, které to podnikne,“ pravil otec můj a slzy mu tekly smíchem do poháru. „Já sama to chci podniknout,“ zvolám. — „Jak, ty, dítě!“ vykřikl divokou radostí otec, „dobrá, zkus to a vyžádej si pak, co ti libo.“ — „Ruku pana Peška, třeba neměl ostruh rytířských,“ odvětím, „svoluješ k tomu?“ — „Dobrá, i k tomu svoluju,“ pravil otec rozjařen. Sázka uzavřena — jak vidíš, kula jsem železo, dokud bylo žhavé. — Teď jsem tedy zde. A spoléhám na tvou podporu, pane Pešku. To přestrojení je moje myšlénka. Co — mlčíš? — Líbím se ti přec? (Vstane a přejde v levo.)
Pešek
To je šílenství, Aleno! Aleno, to je čirý nerozum, který nás zničí a od cíle našeho jen zbytečně vzdálí. K tomu nijak nemohu přivolit.
Alena
Ty’s mi pěkný spojenec!
Pešek
Což nepomýšlel tvůj otec na hněv císařův? Tobě se nedivím, ty’s blázínek, ale on…
Alena
Děkuju za poklonu! Hněv císařův — což nestojí naše láska ani za tolik? Však mne Jeho Milost ani neuvidí — chceš-li, zůstanu mezi many v strážnici — krátce: budu kde chceš, udělám vše, co se ti zlíbí, ale zůstanu tady. — Či nestojím, nezdvořilý pane, za to? Pak se seberu a dobrou noc!
Pešek
Jaký to šílený, ztřeštěný nápad! My se zničíme!
Alena
Zvlášť budeme-li jen neustále naříkati a bědovati. Já jsem tady a nehodlám odejít.
Pešek
Ale co si počneme?
Alena
Tvoje starost, pane šenku! Uvedeš mne na strážnici. Sám jsi mne nepoznal, tím méně mne poznají druzí. Budu s nimi vrhcáby hrát a pít, a chceš-li i šermovat dle libosti! Vydej mne za svého mladšího bratra nebo sestřence, mám barvy strýčkovy — to teprve nevzbudí podezření. To však je všecko tvojí starostí — nu, namáhej přece také trochu svou hlavu!
Pešek
Nešťastný, šílený nápad, Aleno!
Alena
Pořád vedeš jen svou, jsi věru smutný patron, pane Pešku, býval’s veselejším, ale okolí císaře jest asi nesmírně smutné, soudím-li dle tebe, jak jsi vážný, rozumný a usedlý. Za to já budu dnes veselá! Je to přece dobrodružství, noc na strážnici, mezi panoši a many při poháru, co tu bude povídek a žertů, noc v takové výšce blíže hvězd a tebe — nu, doufám, že se také dáš vidět, ty mramorový ženichu?
Pešek
Já — přece víš, že se nemohu hnouti od Jeho Milosti!
Alena
Což pije celou noc až do rána?
Pešek (káravě)
Aleno!
Alena
Nu, Bože, to je přec otázka zcela přirozená. Jsi jeho šenk, co děláš jiného, než že naléváš? — Jeho Milost přece, doufám, také spí…
Pešek
Pak jsem v předsíni na stráži u něho.
Alena
Můžeš tedy odejít, až usne…
Pešek
To právě nemohu!
Alena
Pak děkuju za takový úřad. Hlídat ho, když spí, a nalívat mu, když bdí. (Vzdorovitě.) To jsem měla vědět — to bych se byla tak vydala sem — já blázen; máš pravdu, já se těšila tak dětinsky na to, že budeme spolu, že si všecko povíme — a ty nechceš ani na chvilku přijít.
Pešek
Když nemohu…
Alena
Já ti něco povím, Pešku. Kdo chce, ten může. Mně také někdo mohl říci, že jest nemožno podniknout, co já podnikám, a hle, jsem tu, protože jsem chtěla. Znáš mne, že jsem neoblomná. (Určitě.) Doufám, že se dnes v noci uvidíme.
Pešek
Inu, zkusím to tedy.
Alena
A kde?
Pešek
Zde pod lipou. — Ale považ, Aleno, ještě jednou, v jaké nebezpečenství se vydáváš! Co dnes hostí na Karlštejně!
Alena
Tím spíše ztratím se já mezi nimi.
Pešek
A pak na strýce jsme docela zapomněli, purkrabí tě pozná, víš, jak je přísný!
Alena
Vím také, jak mne miluje. A dobře tak, strýce máme právě zapotřebí.
Pešek
Purkrabího?
Alena
Přece musí mému otci i panu Ctiboru z Fuchsberka někdo třetí dokázat, že jsem tu byla, mně ani tobě neuvěří, řekli by krátce, že jsme spolu umluveni. Když však dá strýc, sám purkrabí karlštejnský, na to své slovo a pečeť…
Pešek
A tím sám sobě krásné vysvědčení, jak bedlivě ostříhal rozkazů královských…
Alena
Po tom teď se neptáme, pane Pešku. Strýček to musí vědět, že jsem tu, aby to mohl dokázat a dosvědčit. A abych tebe trochu potrestala za tvou nehybnost, chladnost a ne právě velikou dvornost, ukládám a nařizuju tobě, abys mu to se vší šetrností ale zároveň určitostí pověděl.
Pešek
Jaké nemožnosti ode mne žádáš, Aleno! Přijdu sem v noci, ač se vydám tím u veliké nebezpečí — ale purkrabímu neřeknu ničeho — předně by vše prozradil a pak…
Alena
Nu a pak?
Pešek
Pak by myslil, že já vše nastrojil. Ostruhami rytířskými chci tebe dobýti — ale lstí nikoliv.
Alena
Inu, vidím, že musím jednati sama. Chtěj nebo nechtěj, řekni nebo neřekni, přijď večer nebo ne — já o tobě ničeho nevím a ty o mně rovněž tak. Provedu si své sama, jak jsem započala.
Pešek
Ty se hněváš, Alenko?
Alena
Naopak, miluju tě více než ty mne — toť vše.
Pešek
Aleno, ty můžeš pochybovat… (Béře ji za ruku a chce ji políbit. Zvuky trub zdola.)
Alena (se mu vymkne a běží v pravo)
Na to teď, pane šenku, času nemáme. Znáš teď svou úlohu — třeba jednat rozhodně.
Pešek
Dole se míhají pochodně — toť jistě Jeho Milost přijíždí, třeba mu jíti vstříc.
Alena
Čtu v očích tvých, že vykonáš všecko dle vůle mé. Tedy večer zde pod lipou na shledanou. (Odejde do strážnice. Pešek odchází druhou stranou; v tom vyjde arcibiskup Arnošt a zastaví se v přemýšlení, Pešek se zastaví na druhé straně rovněž zamyšlen. V první chvíli jeden druhého nepozoruje.)

Výstup 10.[editovat]

Arnošt. Pešek.

Arnošt (vyjde, pro sebe)
To celkem dobře vymyšleno! — Jak jen nyní odstranit pana Peška! Třeba, aby královna stála na stráži v předsíni ložnice královské. Pešek mi překáží. Co platno, musí s cesty, musí se rozstonat.
Pešek (pro sebe)
Ano, to se řekne pod lipou na shledanou! Ale jak se jen dostat z předsíně ložnice královské — to je jiná a trochu těžší otázka — kdyby mě jen něco napadlo. — Rozstonat se — starý prostředek, ale vždy dobrý, lež rodí lež, musím být nemocným. (Spatří Arnošta.) Aj, arcibiskup, dobrá, řeknu mu to hned.
Arnošt (spatřil v téže chvíli Peška)
Hledal jsem tě právě, Pešku. Jako na zavolanou vběhl jsi mi do cesty.
Pešek
Přeješ si, důstojný otče?
Arnošt
Záleží ti, pane šenku, na získání ostruh rytířských?
Pešek
Otče — jak by ne? Toť aspoň teď jediný a první cíl mé ctižádosti.
Arnošt
Pak poslechni mého rozkazu a ručím ti za ně.
Pešek
Hořím touhou…
Arnošt
Dnes musíš stonat, pane šenku. Dnes nebudeš nalévati večer Jeho Milosti, ani míti stráž v předsíni jeho ložnice.
Pešek (stranou)
Sláva, vyhráno! (Nahlas.) Ale můj úřad, otče… (Stranou.) Proč bych teď nedělal trochu drahotu?
Arnošt
Nenamítej ničeho, chceš-li vůbec přijati můj návrh, aniž se ptej po příčinách a důvodech toho. Předstírej chorobu a nevycházej z bytu purkrabího.
Pešek (stranou)
Tato podmínka se mi právě nelíbí. (Nahlas.) Věru nevím, otče…
Arnošt
Mohl bych raditi něco k tvému neštěstí nebo škodě tvojí?
Pešek (po krátkém rozmýšlení)
Rád poslechnu rozkazu tvého, otče.
Arnošt
Ty dnes tedy stůněš, ale nezapomeň na to, nezapomeň! (Odcházeje obrátí se.) Nezapomeň! (Odejde.)

Výstup 11.[editovat]

Po jevišti rozprostřena záře zapadajícího slunce.

Pešek (sám)
Teď vězím ve dvojí pasti. Od císaře se mohu sice vzdálit, ale k Aleně nemohu. Však vyhráno mám v obém případě. Buď se povede plán Aleny a jest mou následkem sázky otce jejího, nebo se plán nepovede a jest opět mou následkem získaného rytířství pomocí arcibiskupovou. Buď jak buď, Pešku, máš více štěstí, než zasloužíš. Nepřijdu-li pod lípu, bude se ovšem Alena zlobit, ale co na tom, bude aspoň potrestána za lehkomyslnost, jakou zosnovala celou tu hru. — Či lépe snad vyhledati dříve Alenu mezi čeledí — a dát jí zprávu? To nemohu, od této chvíle již jsem nemocen. — Tedy do purkrabství! — (Po chvíli.) Snad kdybych se přece jen na chvilku v noci k Aleně podíval. Kdo to bude vidět? — A co jen arcibiskup má za lubem! (Zvuky trub stále bližší.) Ovšem, teď jest pozdě na všecky rozvahy — císař přichází. Stůňu tedy, nic platno. Dobrou noc, Alenko! (Odejde.)

Výstup 12.[editovat]

(Na jeviště hrnou se za hlaholu trub pážata, stráže a pánové čeští, v jich středu císař Karel IV., za ním purkrabí karlštejnský, Arnošt, král Petr, vévoda Štěpán, komonstvo, v němž několik kněží a církevních hodnostů. Trouby utichnou.)

Karel IV. Arnošt. Purkrabí. Petr. Štěpán. Družina.

Karel IV. (rozhlíží se kolem)
Konečně opět volně dýšu! Bohu a svatému Václavu chvála! — Můj Karlštejn!
Purkrabí (předstoupí)
Je mi plesem a radostí vítati vznešeného vladaře po době tak dlouhé.
Karel IV.
Děkuju ti, pane purkrabí. Zde rád se nechám vítati. Zde dýchám v srdci svého národa. Zde jsem mezi svými! (Rozhlíží se kol po všech a kyne všem vlídně, jak spatří vévodu Štěpána, zachmuří se.) Pan vévoda? Buď vítán! (Vévoda mlčky se ukloní.) Doufám, že jen přátelská návštěva tě zavedla na Karlštejn! (Uvidí krále Petra.) A tu náš vzácný a milý host, král Petr! Nu, prohlédl jsi sobě hrad, pane bratře — a pak, upřímně, jak se ti líbí? Víš, je to ještě nehotové, je to teprve začátek mé myšlénky, a prosím, bys soudil shovívavě. Karlštejn jest celý dílo mé, zde provádím své vlastní návrhy, (usmívá se) a věř, že často i k nelibosti stavitelů svých i vzácných mistrů cechu malířského.
Petr (se uklání)
S podivem prohlédl jsem, veden vzorným výkladem otce Arnošta, tvé dílo, a mlčím-li, je to je hluboký úžas, nenalézající vhodných slov k chvále velebení.
Karel IV.
Jsem rád že se ti to jen trochu líbí, pane bratře. Přepych východu zde ovšem nenajdeš — je to jen útulek samotáře, jen pevná schrána pro svaté naše klenoty korunní. Ach, pánové, jak se to volně dýchá po vykonané práci! Jedu z Prahy, pracuju jak obyčejně celou cestu ve voze, v tom kmitnou se mi v zrak drahé ty stráně nad Berounkou. Marně! Musím vyhlížeti z okna vozu, kraj stokrát procestovaný novou mne láká lahodou a tisícerými dýše půvaby! Chlumy rostou, rozeznávám šikmý hřbet „Ostrého“ a zadumanou stráň „Plešivce“, stopuju břeh řeky, znám každou trhlinu ve skalách, kde hnízdí jiřičky! Nevidím posud svůj hrad, tak jsem jej ukryl sám před sebou, ale tuším jej na blízku, pánové, čekám, kdy ustoupí poslední zelená záclona lesnatých vrcholův a kdy kmitne střecha kostela sv. Palmatia mezi stromy! Konečné jsem tady, kde všecko jest moje tak konejšivé, tiché, v klid vybízející! A dále Beroun — Verona mia… Nuž buďte všichni vítáni na mém hradě, pravím na mém, neboť Čechy patří Čechům, ale Karlštejn je můj, mou prací i myšlénkou! Rád bych, aby zde ovládal všecky týž pocit klidu a blahé spokojenosti, jako mne a tebe — můj Arnošte! (Podá mu ruku.) Ať je veselo u stolu, pane purkrabí, ať ocení moji hosté moje mělnické, jako můj hrad! — Pojďte, pánové! (Karel, Arnošt, pážata a dva kněží odejdou. Ostatní odejdou do strážnice.)

Výstup 13.[editovat]

Vévoda Štěpán. Král Petr. Purkrabí.

Purkrabí (k Štěpánovi)
Nu, neměl jsem pravdu, pane vévodo?
Petr
Císař se zasmušil, sotva tě uzřel, pane vévodo.
Štěpán
Musím však dostat slyšení, musím.
Purkrabí
Řekl jsem ti, pane vévodo, zde nechce Jeho Milost ani slyšet o věcech politických.
Štěpán
Veliké služby mi prokážeš, pane purkrabí, jest-li mi vymůžeš přece slyšení. Nezapomenu ti toho a bohatě se ti odměním.
Purkrabí
Což mohu já? Ale viděl jsi, co může arcibiskup. Jest-li ten ti, pane vévodo, nevymůže slyšení, je všecko marné. Teď odpusť, musím dbáti o stůl a sklep svých hostí. (Odejde do hradu.)

Výstup 14.[editovat]

Vévoda Štěpán. Král Petr.

Štěpán
Tedy k arcibiskupovi! (Chce odejít.)
Petr (zadrží ho)
Jsi mi pěkným spojencem, pane vévodo, jsem na stopě a ty mne opouštíš…
Štěpán
Mám důležitější starosti, pane…
Petr
Ale slyš jen — dívka je zde.
Štěpán
V tvé hlavě?
Petr
Jak jsem ti pravil — v šatech panoše.
Štěpán
Tedy přece — zákaz císařův!
Petr
Jako všecky jiné zákazy, aby se neplnily, aby se lépe provedlo, co zakazují. Nu, chceš být mým spojencem?
Štěpán
Jen slyšení dostat u císaře, ještě dnes —
Petr
Promluvím s arcibiskupem, dá si říci, zde má ruka!
Štěpán
Dobrá, tedy k arcibiskupovi!
Petr (tiskne mu ruku)
A pak — na lov za dívkou — za pážetem! (Odejdou.)

(Opona spadne.)