Noc na Karlštejně/Jednání druhé

Noc na Karlštejně Jaroslav Vrchlický
Jednání první	Jednání druhé	Jednání třetí

Údaje o textu
Titulek:	Jednání druhé
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Noc na Karlštejně. 3. vyd. Praha : F. Šimáček, 1893. s. 49–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ložnice na Karlštejně. Síň prostranná ve slohu doby, bohatě vyzdobená, na stropě zlaté a stříbrné květy na tmavorudé půdě, mezi nimiž hvězdám podobné zlaté hřeby. Za oponou pod nebesy lože. Vedle něho stůl, pokrytý svitky pergamenu. Na levé straně nádherné klekátko, na kterém otevřený missál. Na pravo menší stolek, na němž bohatě ozdobená stříbrná konvice a zlatý pohár. Stranou vchod do domácí kaple císařovy, zakrytý portiérou, na které jsou na zlaté půdě vetkány svatováclavské orlice. V kapli jest skvělé osvětlení, které proniká i portiérou. Právě naproti vchodu do domácí kaple jiná portiéra, za níž je vchod do předsíně, kde stojí páže na stráži.

Výstup 1.

(Při vyhrnutí opony je slyšet, jak doznívá v kapli zpěv večerní pobožnosti vždy slaběji a slaběji; při jeho posledních zvucích objeví se na prahu královna Alžběta v oděvu pážat barvy pana purkrabího; vyjde z předsíně a rozhlíží se plaše kolem.)

Sbor (zpívá za dveřmi, kterými padá světlá záře na jeviště): Nedej zahynouti
nám i budoucím,
svatý Václave,
Kriste eleyson! (Ztichne.)
Alžběta (vyjde ze dveří): Juž stalo se. Nelze více ustoupiti. Strach svírá mi ňadra. Teď teprve cítím, jak jsem se prohřešila svou nedůvěrou. Císař je tu každým okamžikem, a mne síly opouštějí. Ó, Bože, Bože, jak velká jsou to muka milovati tak horoucně, tak plamenně, jako já miluju! Vždyť mne pozná, musí mne poznati, jak vejde. Jak budu zahanbena před ním! (Pomlčka.) Ale což, miluje-li mne vskutku? Má pravdu Arnošt, že láska má této zkoušky zapotřebí — či naopak, má pravdu hlas mého srdce, který praví, že tato zkouška jest hříchem proti lásce? Kdo mi poví pravdu? — Však buď jak buď, já miluju a milovat budu — i oklamaná! Slyším kroky — Bože, stůj při mně! (Jde do pozadí v pravo.)

Výstup 2.

(Z dveří kaple vyjde Karel IV., za ním arcibiskup Arnošt; Alžběta ustoupí až k portiéře a uklání se hluboko před vstupujícím císařem.)

Karel IV. Arnošt. Alžběta.

Karel IV. (přicházeje): A co se stalo našemu milému Peškovi? — Jest nebezpečné jeho onemocnění?
Arnošt: Ne právě; obyčejné nachladnutí, Tvoje Milosti. Doufám, že juž zítra bude zase k tvým službám zdráv i ochoten.
Karel IV. (s pokynem na Alžbětu): A zastává ho?
Arnošt: Mladý Olbramovic, syn purkmistra Novoměstského. Dávno toužil přiblížit se k slunci tvojí velebnosti.
Karel IV.: Jak umíš lichotit, milý Arnošte! Však z tvých úst zní to jinak než obyčejné, všední pochlebenství ješitných a samolibých dvořanů! (K Alžbětě) Tedy první noc na stráži, hochu, před komnatou císaře! Nu, neuvidíš tu nic zvláštního, aby ti snad nedočkavostí a napětím srdce bušilo. Karel IV. pomodlí se k Bohu a lehne jako poslední sedlák jeho říše — snad umdlen víc — to celý ten rozdíl!
Alžběta (hluboce se uklání, aby ukryla své rozpaky): Císařská milosti!
Arnošt: Chvěje se celý, proniknut váhou svého nového úřadu.
Karel IV.: Brzy tomu odvykne, milý Arnošte! (Postoupí do popředí a více si Alžběty nevšímá; ta ustoupí těsně k portiéře na prvnější své místo.) Nu, teď teprve jsem doma! (Usedne za stůl na židli.) Buď tak laskav, Arnošte, a nalej mi trochu vína, musíš juž zastati našeho nemocného číšníka!
Arnošt (nalévaje): S radostí, pane můj!
Karel IV.: Zde dobře jest! Nu, a jak pokročily, Arnošte, práce na Karlštejně? Obdivoval prý se jim král jerusalemský?
Arnošt: Skutečně stál překvapen před divy tvého ducha a důvtipu, a jeho úsudek platí dvojnásobně.
Karel IV.: Proč, milý Arnošte?
Arnošt: Jest král Petr světák, baví-li toho věci posvátné a umělecké tou měrou, nejlepší to vysvědčení o jich ceně a hodnotě… A král byl vskutku nadšen, ba unešen.
Karel IV. (pije): To mne velice těší. A což kaple sv. Kateřiny? Trochu se to protahuje s jejím vyzdobením, věru nevím, proč mistr Dětřich tak otálí… (Pokyne Arnoštovi, aby se posadil.)
Arnošt (sedne na židli): Obyčejná to vlastnost všech mistrů cechu malířského i sochařského. Dávají si všichni trochu na čas; však buďme spravedlivi, Milosti, myšlénky naše letí ovšem rychleji než práce jejich namáhavá a v podrobnostech se ztrácející. Ty vidíš v duchu svém vše zářící a skvělé, mezi tím co oni pracně kladou barvu k barvě a kamínek ku kaménku. Ty pojmeš bleskem myšlénky vyzdobení celého stropu, co mistr stráví několik dnů zlacením záře kol hlavy svaté Panny nebo vykládáním lemu jejího roucha. Tak my jsme jen netrpěliví, co oni jsou pracovití.
Karel IV.: Máš pravdu, jako vždy, milý Arnošte. Nebudu již více dotírati na mistry.
Arnošt: Dětřich dokončil právě tvůj obraz nad vchodem kaple svaté Kateřiny. — Zbývá ještě obraz císařovny.
Karel IV.: Nu?…
Arnošt: Mistr váhá, mluvil jsem s ním včera, nechce malovat z paměti; snažně mne prosil, abych vymohl aspoň jedno sedění Její Milosti císařovny.
Karel IV.: Jak to, Arnošte — to by bylo trochu divné překvapení pro císařovnu! Má seděti obrazu, který jí má býti tajemstvím až do poslední chvíle? Je mi líto, že mistr Dětřich nemůže trefiti její podobiznu z paměti. Věru, je to škoda. Mám zkaženou radost. Chtěl jsem tím Elišku překvapit! (Zadumá se.)
Alžběta (v pozadí k sobě): Ó, Bože, on myslí na mne! — Jak jsem šťastna!
Karel IV. (v snění): Ano, chtěl jsem ji překvapit. Na místě, kde chci jediné sám ve vážných dnech posvátného téhodne mluviti s Bohem svým, tam v modlitby mé má svítiti drahá její tvář, to jediné, co mne může vedle štěstí a zdaru mých Čech poutati k této bídné zeměkouli. (Pije, hlasitěji.) Arnošte, řekni mistru Dětřichovi, ať dokončí ten obraz z paměti, chci vésti jeho štětec, kde chvěti se bude v rozpacích, znám každý tah jejího obličeje, každý vlásek jejích skrání, každý záhyb jejího úsměvu! Povedu ruku jeho a vytvoří velké dílo, před nímž se zastaví budoucnost, nebo nebude malovati on, ale sama láska! Jsem snad dětinský v očích tvých, Arnošte, ale já nestvořil lásku, já ji jen vděčně přijímám z rukou velikého Boha.
Alžběta (v pozadí k sobě): Ó, Bože, ó, Bože!
Karel IV.: Ale teď toužím již po odpočinku, Arnošte, dobrou noc!
Arnošt (vstane): Odpusť, královská Milosti — smím vznésti prosbu k tobě?
Karel IV.: A ty se ptáš — ty pochybuješ?
Arnošt: Díky za důvěru tvou! Chci mluviti krátce. Jednej, jak za dobré uznáš, zamítni třebas prosbu mou, mne tím nezarmoutíš.
Karel IV.: Jsem dychtiv; vidím však spolu, že nejsi své věci přímluvčím příliš horlivým. Přeješ si…
Arnošt: Ničeho pro sebe, ale vévoda Štěpán…
Karel IV.: Chce slyšení — dovedu si to juž domyslit. Nemám však chuti, milý příteli. Nerad bych, by po vzpomínce na mou Elišku se mísil mezi ni a mezi Boha nějaký stín světských záležitostí.
Arnošt: Však vévoda předstírá důležité politické poslání…
Karel IV.: Jehož jádrem jako vždy bude jen zisk a prospěch jeho domu. — (Po chvíli přemýšlení.) Budiž tedy. Nemohu ti ničeho odepříti, Arnošte, a snad přece něco důležitého bych mohl propásti svou umíněností. Vždyť nemusím, vyslechnu-li vévodu, přistoupiti k jeho návrhům. Ať tedy vejde. Ale prosím tě, ať rychle přednese, co chce, jsem unaven a pak se obávám, že bych řekl vévodovi své mínění příliš ostře, kdyby měl prodlévati a státi se příliš dotěrným. Ať tedy vejde, ty laskavě počkej s pážetem v předsíni.
Arnošt: Děkuji jménem vévody.
Karel IV.: Ještě něco, Arnošte, chtěl jsem ti ukázati dar, skvostný pás, který chystám královně.
Arnošt: Ale vévoda…
Karel IV. (rychle řeč obrátí): Máš pravdu. Ať tedy vejde!
Arnošt (odejde).

Výstup 3.

Karel IV. sám. Alžběta v pozadí. — Karel přejde v levo, Alžběta v pravé pozadí.

Karel IV.: Jen co odbudu ještě tyto poslední záležitosti, pak chci býti více tvým, moje Eliško! Jsou to věru divné líbánky — v dubnu svatba — a druhý měsíc po té jsme si jako cizí — tak to déle zůstati nemůže, ba nesmí! Ona musí zvědět, jak je mi drahá, a to brzy, hodně brzy! Kéž by to možno bylo zítra, ba co dím zítra, ještě dnes! Ó, Eliško!
Alžběta (v pozadí v těžkém boji, postoupí v před a chce se již císaři vrhnouti k nohám, ten zvedne hlavu; v témže okamžiku vejde do ložnice vévoda Štěpán).
Karel IV. (prudce se vzchopí a myslí, že panoš ohlašuje příchod vévody): Ach ano, hochu, připomínáš mi návštěvu pana vévody — zapomněl jsem…
Alžběta (zmatena ustoupí za portiéru).

Výstup 4.

Karel IV. Vévoda Štěpán.

Karel IV.: Buď mi vítán, pane vévodo!
Štěpán (uklání se): Dík nejhlubší, že’s mi povolil slyšení. Cítím, že nejsem právě ve chvíli této nejvítanějším hostem na Karlštejně.
Karel IV.: Dík za upřímnost. Jsem rovněž přímý, vévodo, a řeknu hned, že’s uhodnul. — Však prosím, k věci! Sedněme! (Oba usednou.)
Štěpán (usedaje): Kladu v rozmluvu tuto poslední naději svou i domu svého.
Karel IV. (kývá povážlivě hlavou).
Štěpán: Ty sám, který tak dbáš o založení pevné a rozsáhlé moci rodinné, mne pochopíš, a doufám, že změníš své úmysly ještě v poslední chvíli.
Karel IV. (stále kývá hlavou).
Štěpán: Já i synové moji prosíme Tvou Milost, abys upustil od spolku s bratry mými, znáš důvody naše, starý spor i jeho kořeny…
Karel IV. (prudce vstane): Dobře děl’s, že znám spor váš i kořeny jeho, Právě, že to vše tak dobře znám, jest můj úmysl pevný a nezvratný. Řeknu ti krátce, vévodo, v záležitosti této jest marné všecko, co podnikáš. Volil’s špatnou chvíli i špatný začátek. Chceš najednou býti čistým v očích mých a omlouvati a zakrývati mým příkladem, co je těžkým tvým proviněním! Či nestrhl jsi jen z důvodu ryzího sobectví na sebe Horní Bavory? — Na to odpověď mi dlužen zůstaneš! Máš pravdu, já se starám o moc domu svého, ale děje se to vždy jen po cestách pravých, se mnou je vždy svaté právo a úradek bystré hlavy vždy jemu se ve všem podřizuje! Ty však jen násilím a libovůlí jsi se obohatil. Toť ten rozdíl mezi námi. — Pečuj o moc a zvelebení domu svého v mezích zákona, a rád ti podám ke všemu ruky pomocné i ochranné, proti bratrům tvým však se nespojím s tebou, leda bys vrátil Horní Bavory.
Štěpán: Však tito vždy se nezachovali tak vůči Tvé Milosti, bys najednou jim podával ruku k smlouvě přátelské.
Karel IV.: Nezachovali? Ba že — ovšem že nezachovali! Ale kdybych chtěl počítati a věrně pamětliv býti, kdo kdy se ke mně nezachoval, musil bych s celou svatou říší římskou účtovati — leč to jsou, jak snadno pochopíš — věci mrzuté. Ty odbývám nejraději za hranicemi této země, zde chci míti klid a mír.
Štěpán: Jemuž obětuješ klid a mír Německa — širší, pravé říše…
Karel IV.: O klid a mír Německa, vévodo, vy sami se postaráte, by dlouho netrval. A že mi starost o Čechy vyčítáš, tomu jsem dávno zvykl od tvých krajanů. Nemusil bych ti ani odpovídat na tuto námitku; chci však, aby pro budoucnost bylo zcela jasno mezi námi. Cizím statkem jsem sebe neobohacoval nikdy, násilím jsem nezískal ničeho, já platil vždy hotovými penězi, a smlouvy, které kdy jsem uzavíral, jsou veřejné — nebojím se výtek přítomnosti ani soudu dob pozdějších. Ale to mne nezarazí na dráze jednou nastoupené; vážil bych si přátelství tvého, ale hrozeb tvých lekat se, věru nemám příčiny.
Štěpán: Smlouvou s domem mým bys k provedení zámyslů svých (ironicky) — nám ovšem na ten čas nedostupných — nabyl pevnější půdy v Německu.
Karel IV.: Děkuju za starostlivost tvou, pane vévodo. (Určitě.) Zde jest každé slovo naprosto ztraceno! (Přejde v levo, Přívětivě, později s rostoucím zápalem.) Nyní však dovol, abych tě směl dlouho pokládati za milého hostě nejen na Karlštejně, nýbrž i v Čechách, o které že pečuju, tak ostře mi s krajany svými vytýkáš. Leč, rci sám, je možno, pane vévodo, abychom nemilovali to, co jest dílem naším? Chápeš lásku otcovskou, pane vévodo? Je to zákon přirozený, že dítě jest nám drahé nejen tím, že naše je, ale více proto, že jeho život je životem naším. Když jsem přišel do této země, nalezl jsem všady žalně zírající poušť: města ochuzená a vypleněná, vesnice zdrané a ožebračené, panstvo zpupné, odbojné a loupeživé, lid zmalátnělý, kleslý, duševně a tělesně utýraný. Začal jsem těžkou práci. A nyní, když vidím, jak se dílo mé daří, když vidím, jak země před mým zrakem vzkvétá a lid bohatne, jak snaha má je pochopena a uznána, když vidím, že jsem milován — tu chci překonati sebe v lásce k této zemi. Je to poměr otce a dětí, co mne blaží v Čechách. V tom jest klíč k tomu nepochopenému od vás tajemství mé horlivosti v Čechách a mých zde úspěchů. Však dosti o tom. Kdyby každý učinil ze své země za dobu svého panování, co já jsem z Čech učinil, nepoznali byste Evropu v několika desítiletích! — Chci ještě vykonat v kapli malou pobožnost, pane vévodo. Dobrou noc! Zítra, doufám, že budeš hostem mým na lovu, jejž podnikneme do lesů berounských. Dobrou noc! (Kyne mu a odchází zvolna dveřmi do kaple; vévoda se mlčky hluboce uklání.)

Výstup 5.

Štěpán.

Štěpán (sám): Neoblomný a v zámyslech svých tajemný jako vždy! — Však co mi zbývá: tvářiti se sladce k těmto kyselým hroznům. Teď mám ovšem dosti času býti nápomocen svému příteli, králi cyperskému, v jeho honbě po děvčatech. Ten blázinek každé páže div očima neprobodá, (ohlíží se kol) však ten hoch, co v předsíni má stráž, mně samotnému zdá se býti trochu podezřelým, upozorním naň krále Petra — a všimnu si ho bedlivěji při odchodu. (Odejde dveřmi.)

Výstup 6.

Král Petr. Alžběta.

(Chvíli hluboké ticho. Poté slyšeti za portiérou, zvenku do ložnice Karlovy vedoucí, kroky a tlumený hovor, který se stává rychle zřetelnějším a prudším. Scéna tato mluví se po veliké pause za dveřmi.)

Petr (za portiérou): Když ti však, hochu, povídám, že císař dobře ví o mojí návštěvě, že svolil k ní — že sám arcibiskup Arnošt za mne mluvil…
Alžběta (za portiérou): To všecko ti, pane, nepomůže. Mám přísný rozkaz nepouštěti nikoho; jediný vévoda Štěpán měl slyšení, a ten právě odešel druhými schody na levo.
Petr (za portiérou): Právě s ním jsem na schodech se smluvil. Císař na mne čeká — nedělej tedy okolků.
Alžběta (s rostoucím hněvem za portiérou): Budu volat o pomoc, to jest násilí, jímž sem, pane, vnikáš!
Petr (ještě za portiérou): Však ty popustíš — nerad lovím po tmě… (Mezitím vtiskl Alžbětu na jeviště.)
Alžběta (vyběhne ze dveří, za ní Petr): Co chceš? — Já nesmím pustit nikoho a císař jest na modlitbách.
Petr: To mi právě vhod, milý panoši, neboť nejdu k vůli císaři, ale k vůli tobě.
Alžběta: Jsi šílený. Proč k vůli mně?
Petr (blíží se k ní s rostoucí vášní): Nač přede mnou tajnosti? — Vím všecko, všecko, sladký panoši — ty nejsi, co se zdáš…
Alžběta (ustupuje před ním): Nechápu, co pravíš — jsi na omylu. Nutíš mne, bych volal o pomoc. (Stranou.) Bože, Bože, co jen si mám počíti?
Petr: Však bys tak přede mnou neustupoval… Proč by muž muži nepodal bez ostýchání ruku? Dej mi polibek a uvěřím — že nejsi dívkou!
Alžběta: Ty šílíš, pane! — Pomni na hněv císařův. — Budu volati!
Petr (stále ji pronásleduje): Políbení, nebo budu volati já!
Alžběta (ustupuje): Toho neučiníš!
Petr (tiskne se k ní): Ba, že učiním! Políbení jen jediné — mne neoklameš, já tě stopoval od řeky do lesa k hradu, já vím, že’s dívkou — já tě miluji!
Alžběta (učiní posunek, jako by tasit chtěla): Zpátky, smělče!
Petr (v největším stupni vášně): Ty tedy takto se mnou chceš hovořit? Dobrá, snad spíše se smluvíme! (Tasí rovněž.)
Alžběta (přiskočí rychle, vytrhne meč Petrovi, zlomí jej a hodí mu jej pod nohy): Zpátky, smělče! — Zde jsi se těžce zklamal, králi jerusalemský! Teď jdu pro císaře! (Odchází k portiéře u kaple.)
Petr (žene se po ní): Stůj, krásná zmije!
Alžběta: Sem! Pomoc! Na pomoc! (V tom vyjde z kaple Karel IV. a za druhou portiérou objeví se arcibiskup Arnošt. Petr zaražen ustoupí, císař udiven vkročí do prostřed; Arnošt s klidným úsměvem pozoruje celé skupení.)

Výstup 7.

Karel IV. Alžběta. Petr. Arnošt.

Karel IV.: Co jest — co se zde děje? — Aj, náš milý bratr a host v tak důvěrném hovoru s mým pážetem. — Toť dnes z nočních návštěv ani nevyjdu! (Zpozoruje meče na zemi.) A zbraně… tedy spor? Aj, co to znamená?
Alžběta: Jeho Milost násilně přes můj odpor vnikl do této komnaty.
Karel IV.: A ty’s horlivě zastával svůj úřad. (K Petrovi.) Čím ti mohu posloužiti v tak pozdní chvíli, pane bratře?
Petr (ustupuje v rozpacích): Císařský pane…
Arnošt (předstoupí): Vina jest moje, Milosti. Zapomněl jsem po večeři ti oznámit, že přeje si král Petr prohlédnouti domácí kapli tvou při osvětlení; vyprávěl jsem mu totiž, jak lesk drahokamů zvýšen září tisíce světel kouzelný dojem působí. Páže nevědělo o příchodu Jeho Milosti, já na to vzpomněl právě před chvílí a chvátal jsem předejíti nedorozumění; vidím s lítostí, že přišel jsem pozdě.
Karel IV.: Vždy v čas, by vše bylo vysvětleno, Arnošte! (K Petrovi.) S radostí, milý pane bratře, nejen skromná domácí kaple moje, nýbrž i kaple sv. Kříže a sv. Kateřiny je ti k službám; doufám, že dal milý Arnošt rozsvítit všecky svíce podél zdí! (Pokyne směrem k domácí kapli.) Arcibiskup bude tak vlídný, že provodí tě, jako ve dne činil, a svede tě pak druhými schody na dvůr. A nyní dovolte, pánové, bych vám přál „dobrou noc“!
Petr: Teď mě skoro mrzí dětinské přání mé; odpusť, že tak pozdě jsem vyrušoval, ctihodný Arnošt věru vinen jest…
Karel IV.: Naopak dobře činil, že tě na noční vzezření kaplí upozornil. Lesk českých drahokamů jest při záři světel vskutku okouzlující (kyne k portiéře) a stojí za podívanou. (Významně.) Dobrou noc, pánové!
Arnošt: Bůh s tebou, Milosti!
Petr (k sobě): Nepovedlo se. — Aby to ďas! (Odejde provázen Arnoštem do domácí kaple. Alžběta se uchýlí za portiéru.)

Výstup 8.

Karel IV. (sám. Přejde ložnici, pak se na chvíli zastaví): To není pouhou náhodou! — Král Petr byl v rozpacích — páže se rdělo a třáslo — jediný Arnošt opanoval klidně, jak jeho obyčej, všech rozčilení! Ví Bůh a svatý Václav! S tou kaplí při večerním osvětlení to byla pouze výmluva — včasná výmluva — nic jiného! Král Petr měl jiné zámysly. (Přejde a zastaví se.) Ale jaké? — Proč přišel hned po mé rozmluvě se Štěpánem? — Snad ho hledal — není mi známo, že by tak dobrými byli přáteli, aby zvěděti musel hned král cyperský výsledek politického poslání vévody bavorského. (Po chvíli přemýšlení.) Zeptám se Arnošta, je přímý, jest můj starý přítel. (Náhle se zarazí.) Ale kdy se ho zeptám, dnes juž nepřijde; — počkám do rána, musím počkat. (Zamyslí se.) A což páže? — Ano, vyptám se teď pážete. (Jde k portiéře vedoucí do předsíně a náhle se zastaví.) Ten hoch se podivně chvěl, zdálo se mi, jako by v tom rozčilení změnil svůj hlas — ten hlas mi byl velmi známý — jeho postava, tahy jeho obličeje… Bože, mně se rozednívá… (Uzří na zemi přelomený meč, zvedne jej a prohlíží.) Mám světlo! — Hoch láme těžké damascenské meče jako mrkve — kdo umí to v celé říši? Císařovna jediné; roztrhnouti kovový pancíř shora dolů jako kus plátna, přelomiti podkovu jest jí hračkou. — To jest ona! (Jde k portiéře a opět se zastaví.) Jaké však by mohla míti císařovna úmysly? — Snad se přece klamu? — Jednám vždy s rozvahou, zde však nadarmo se namáhám překřičeti vnitřní hlas, jenž praví mi, že páže to jest císařovna! Praví mi to onen hlas proto snad, že toužím po ní, že milá a sladká by mi byla její přítomnost? Což klamu-li se? — (Rozhodně.) Však pážete se vyptám, poznám přece na čem jsem, a je-li to ona a bude-li jako posud hráti svou úlohu výborně, budu s ní hráti také. Uvidíme! (Odhrne portiéru.) Pojď sem, hochu!

Výstup 9.

Karel IV. Alžběta.

Alžběta (vejde nesměle).
Karel IV.: Předstup blíže, hochu!
Alžběta (postoupí o několik kroků blíže ku předu).
Karel IV.: Ještě blíže. Jsi tedy poprvé na stráži?
Alžběta (s bázní): Ano, císařská Milosti! (Pohlédne naň.)
Karel IV. (stranou): Ano, ona je to! Ona je to! (Nahlas.) Dobře jsi se držel — ale jsi začátečník, a nebude ti nazbyt několik pokynů. Posaď se. (Přejde v pravo a usedne opět.)
Alžběta (stranou): Díky Bohu, on mne nepoznal! (Nahlas.) Nemohu přece sedět, dokud vladař můj stojí.
Karel IV.: Jen se posaď, usednu také, vezmi pohár a nalij mně a sobě. Noc je dlouhá a nechce se mi spát. (Mezitím co Alžběta nalívá.) Stát na stráži v předpokoji císaře není ještě všecko, hochu.
Alžběta (zůstane státi a nalévá vína): Vím, neusnout při tom, je větší umění.
Karel IV.: Máš ovšem pravdu. Jest však něco, co jest největší umění: baviti pána svého v bezesných nocech — a těch mají panovníci nejvíce.
Alžběta: Myslím však, Milosti, že je to jen vinou jejich.
Karel IV.: Jsi trochu prostořeký, hochu, ale sluší ti to, pij tedy! (Pije.)
Alžběta: Děkuju, Milosti, nepiju vína.
Karel IV.: Aj, co to slyším? To se nesrovnává s tvou statečností. (Dívá se upřeně na ni.) Lámeš meče jako třísky a vína bys nepil? Což, když si toho výslovně král tvůj přeje?
Alžběta (chytne pohár): Ať tedy žije!
Karel IV.: Kdo, můj hochu?
Alžběta (v rozpacích): Kdo? — Jak říkáme, ten, koho milujeme!
Karel IV.: To z duše ti připíjím! (Pijí oba.) Co říkáš tomu vínu?
Alžběta: Nemohu přece tobě, císařská Milosti, haněti tváří v tvář, co je dílem tvým a pýchou tvou.
Karel IV.: Tobě tedy příliš nechutná, jsi upřímný!
Alžběta: Je trpké, Milosti, trpké jako panská služba. (K sobě.) Ničeho neví, jen zmužile a srdnatě.
Karel IV.: Proč jsi ji tedy vyhledával? (K sobě.) Drží se dobře, já však ji lapím. (Nahlas.) Ty, syn zámožného měšťana, sám neodvislý, nač ses pídil po službě u dvora?
Alžběta: Záleželo mi na tom seznati ji. Otec říkává, že třeba je znáti všecko.
Karel IV.: A přidržeti že máme se nejlepšího, praví apoštol. Ale jak vidím, není panská služba v očích tvých tím nejlepším. Brzy vrátíš se domů, viď, k lokti a váze svého otce, a věř, že dobře učiníš.
Alžběta: Ano, vrátím se, (smutně) zvláště když poznám, že nehodím se k tak důležitému úřadu, jakým jest střežiti osobu vladaře a býti jeho společníkem.
Karel IV.: Co mluvíš, blázínku? Co si béřeš do hlavy, že bys nestačil mé službě? Naopak, mám tě rád, tvůj vzrůst a tvá statečnost se mi líbí, jsi jedním slovem roztomilá — (Alžběta sebou trhne) roztomilý hoch!
Alžběta: Jak jsi laskav, císařský pane! (K sobě.) Díky nebesům, snad mne již nepozná!
Karel IV.: Jak jsem pravil, jsi statečný, roztomilý hoch. Ale, poslyš, něco bych ti přece vytýkal.
Alžběta: Jsem zvědav, Milosti, a věř, že vezmu si k srdci tvé naučení.
Karel IV.: Jsi zvědav? Nu, dobře, malý všezvěde. Mám ti mnoho co vytýkat, ano, bojím se, že celá noc nám ani nestačí, bys všecko zvěděl, co se mi na tobě nelíbí.
Alžběta (k sobě): Celá noc! Teď to začíná ztuha. — Celou noc, ó Bože! (Nahlas.) Juž poslouchám, Tvoje Milosti.
Karel IV.: Předně ti vytýkám, že tak málo vína piješ. Hoši tvého věku líp to umívají. Jsem však upřímný, a řeknu ti tajnou svou myšlénku. Ty piješ také dost — ale když tě nikdo nevidí, ty chceš přede mnou býti vzorem dokonalosti, chceš se tvářiti jako upejpavá panenka…
Alžběta (se zapomene): Ne jako panenka, to právě nechci, císařský pane můj!
Karel IV.: Ty’s ještě ku své prostořekosti malý pokrytec, dokonalé páže!
Alžběta: Jak mi křivdí ten velký a vždy spravedlivý král!
Karel IV.: Dokazuju právě pravdu slov tvých, jsem spravedlivý, dávám ti stále příležitost k obraně — pij tedy a dokaž opak! Věř mi, je dobré a burgundskému nezadá. Nuž tedy na zdraví toho, koho milujeme! (Pije.)
Alžběta (k sobě): Nic platno, musím pít — ale jak to dopadne! (Nahlas) Ale já nemiluju a nemohu tedy pít!
Karel IV.: Vidíš, jak mám pravdu, že z pokrytství tebe obviňuju; před chvílí jsi pil na zdraví toho, koho milujeme, a teď najednou nikoho nemiluješ. Na konci mi namluvíš, že’s ani posud v životě ženy sobě nepovšimnul! Tvé líčko ovšem tomu nenasvědčuje. Což tedy nikoho nemiluješ? Hleď, jsme povinni milovati, aspoň bližního svého vůbec, a jsme-li tak způsobné páže, jak ty se býti zdáš, pána svého zvlášť. Mne tedy také nemiluješ?
Alžběta (opět se zapomene): Ó, miluji, miluji nade všecko!
Karel IV. (k sobě): To šlo ze srdce! (Nahlas.) Hezky jsi to řekl, jako bys dívkou byl.
Alžběta (stranou): Nebesa!
Karel IV.: Je vidět, že zkušený jsi v hrách a cviku sladké milosti! Hleď, zde jest pás, zajisté máš též dobrý vkus a povíš mi, jak se ti líbí. (Vezme se stolu pás.) Dříve však buď tak hodný a pověz mi ještě jednou, jak mne miluješ.
Alžběta (vyhýbavě): Jako pána svého, nadšeně i oddaně.
Karel IV.: Opět se přetvařuješ. To neznělo jako poprvé. Chci se vsadit, že když poprvé jsi vyslovoval slovo „miluju“, myslil jsi na někoho jiného, než na mne, starého a zasmušilého samotáře. Však nechme toho, prohlédni si tento pás, (podává jí ho) a pověz mi upřímně, jak se ti líbí; vy mladí věcem těmto lépe rozumíte.
Alžběta (prohlíží pás): Pěkný, ba nádherný jest! Jaké rytiny a drahokamy — a tu jsou nápisy, ano i verše!
Karel IV. (se zalíbením ji pozoruje).
Alžběta (čte): „Na tom světě žádná jiná.“ — A zde:
„Nenieť div, že túžím,
neb ze všech nejkrasšej slúžím;
mój milý, netuž mnoho,
ač chceš, však máš pro koho!“
Jaké to dojemné verše!
Karel IV.: Líbí se ti ten pás? — Nu, vezmi si jej, dej ho své milence, jistě máš nějakou, bude ti zajisté vhod…
Alžběta (v rozpacích): Děkuji, Milosti — nemám milenky a oloupil bych někoho jiného o tak vzácný dar, který jistě původně nebyl pro mne uchystán.
Karel IV.: Marné vytáčky, hochu! Vidím, že’s také pyšný ke všemu! Dobře, věřím ti, že nemáš milenky. Proto vezmi pás přece na památku dnešní první své stráže. Můžeš jej zcela dobře také sám nosit. Pojď, zkusíme ho, zdá se, že bude právě dobře, jaký by na tebe schválně dělán byl.
Alžběta (ustupuje): To sotva, císařská Milosti.
Karel IV.: Ty pochybuješ — proto právě to musíme zkusit! Což se mne bojíš, že přede mnou prcháš? — Či mám jako král Petr tasiti na tebe? Chceš mi zlámati meč? To bych ti věru neradil, je to kus vzácné práce! (Vstane.) Ale pás zkusíme!
Alžběta (k sobě): Bože — teď to přijde, jsem ztracena!
Karel IV. (k sobě): Teď mi neujde! (Vezme ji za ruku, nahlas.) Jak hebkou ručku máš, a jak malou; je vidět, že’s příliš mnoho tetivu nenapínal, ani oštěpy neházel. (Vezme ji kol pasu a zkouší pás.) Neřekl jsem to: jako by schválně byl pro tebe! A jak ti sluší: Ale ještě lépe by se vyjímal, kdyby zpod něho splývala blankytná říza, měl by pak mnohem větší význam! Však co vidím, ty se chvěješ — ty bledneš a klesáš?
Alžběta (klesá mu v náruč, omdlévajíc): Ó, Bože — ó, Bože!
Karel IV.: Co je ti, hochu, ty omdléváš. Zdá se mi, že máš příliš těsný kabátec! (Posadí ji do křesla.) Dýcháš tak zimničně. (Pro sebe.) Jsem u cíle!
Alžběta: Díky, ó, díky, císařská Milosti — juž to přešlo, je mi už lépe. (Stranou.) Teď jistě ví už všechno.
Karel IV.: Jsi mi to pěkný hrdina, dvě číše vína tě porazily! Ale ještě něco, hochu! Ty’s byl na stráži, konal’s dobře svou povinnost, ale králům páže meče z ruky netrhá, neláme je jako mrkve a nehází jim je pod nohy. To nebylo pěkné, hochu; příště se toho, doufám, uvaruješ!
Alžběta (uspokojena k sobě): Snad přece ještě mne nepoznal! (Nahlas.) A co mi zbývalo jiného, když král Petr tak na mne dotíral již za oponou?
Karel IV. (pobouřen): On se odvážil?
Alžběta: Ano, ruku mi tiskl a k sobě chtěl mne přivinout, mluvil tak divně a chtěl mne i políbit, (zapomene se) — to by přece také tobě vhod nebylo.
Karel IV. (rovněž se zapomene): To máš pravdu, to ne! (Vzpamatuje se.) Ale celkem, co zlého na tom? Mladému kvetoucímu hochu, jako ty, rádi poklepáme na rameno a štípneme ho i do tváře.
Alžběta: Ale nelíbáme ho…
Karel IV. (s úsměvem): Nikdy?
Alžběta: Nikdy, císařský pane!
Karel IV.: Jsou, uznáš přece, výjimky, jichž si může dovoliti hlava korunovaná?
Alžběta: Ani ta ne!
Karel IV.: Výjimky, jichž si mohu dovoliti já. (Políbí ji.) Viď, že mohu, Eliško?
Alžběta (skrývá hlavu na jeho ňadrech): Pane můj!
Karel IV.: Řekni „můj Karle“! to ti lépe sluší!
Alžběta: Můj Karle! Můj drahý Karle!
Karel IV. (líbá ji opět): Tak zdi karlštejnské viděly poprvé a naposled zázrak políbení.
Alžběta: A ty se nehněváš? Ty odpouštíš?
Karel IV.: Rád bych jen věděl, proč jsi to učinila — nevím však, proč bych se hněval, ani co bych měl odpouštět. Hrála jsi výborně, má drahá — sluší ti roztomile oblek pážete. Arnošt se zasměje, až se to doví, ale on jediný smí to zvědět, nikdo jiný.
Alžběta: Ví o všem, sám radil k tomu a vše nastrojil.

(V tom vstoupí Arnošt)

Výstup 10.

Karel IV. Alžběta. Arnošt.

Arnošt: Doufám, že odpustí Tvá Velebnost žert, který byl lékem zároveň.
Karel IV.: Lékem? — Co pravíš?
Alžběta: Ó, pane, odpusť! odpusť!
Arnošt: Císařovna znepokojena tvým dlouhým pobytem mimo Prahu —
Karel IV. (vpadne mu do řeči): Žárlila snad. — Ó, sladká rozkoši! Tedy žárlila!
Alžběta: Ale vždycky důvěřovala…
Karel IV. (s lehkou výčitkou): Tedy nebyla to pouhá zvědavost, jež tě v tomto zakuklení vedla na Karlštejn? Chtěl jsem tě překvapit, až bude hrad úplně vyzdoben i až bude hotova tvoje podobizna v kapli sv. Kateřiny…
Alžběta: Vím všecko a v duši jsem ti juž děkovala!
Karel IV. (s lehkým úsměvem): Ale přece jen jsi žárlila!
Alžběta: Ovšem, jmenuj to tak, když se ti líbí. Ale rci sám, mohla jsem jinak? Stále byl’s na cestách, buď v Norimberce nebo jinde, a sotva jsi v Praze tři dny pobyl, již zase pospíchal jsi sem na Karlštejn, kam nesmí ženská noha vkročit.
Karel IV.: Jak lze právě vidět. Ale pravdu máš, Eliško; ví Bůh, jak jsem dnes zatoužil po tvé slunné tváři i dobrém srdci tvém!
Alžběta: Já slyšela všecko a žehnala ti tisíckrát!
Karel IV.: Tedy jsi také naslouchala? Opět jedna dobrá vlastnost dobrých pážat, ale věř, tvá žárlivost přece mne trochu znepokojuje.
Arnošt: Všecko je dílo mé, milostivý pane! Viděl jsem smutek císařovny i vzmáhající se símě, nechci říci nedůvěry, ale klíčící omrzelosti, a mým pravidlem jest, opříti se zlu hned z počátku a vyrvati je i s kořeny. Bylo třeba pádného důkazu, že je císařovna i v nejmenším záhybu své myšlénky na omylu — a to se podařilo.
Karel IV. (podává mu ruku): Děkuju ti, milý Arnošte, vrátil’s mi celé štěstí života! (Po chvíli k Alžbětě.) Však, sladká žárlilko, zde zůstat nemůžeš!
Alžběta: A proč ne?
Karel IV.: Což může zákonodárce jednati proti zákonům? — Jen jednou jsem nucen učiniti to a co zkusím od našeho Arnošta! Jak těžce mi vytýká příští korunovaci Václava! A proto úctu před zákonem největší mějž zákonodárce sám! My odjedeme.
Alžběta: A ještě teď? — V čirou noc?
Karel IV.: Ano, ještě teď! Pojedeme na tvůj hrad, na Karlík. Arnošte, buď tak laskav a nařiď purkrabímu, aby nám obstaral koně. Poněvadž však, jak pochopíš, mně na tom velice záleží, aby umění našeho pážete zůstalo výhradně tajemstvím nás tří, ujedeme z Karlštejna tajně — my prchneme, či chceš-li, Eliško, já tebe unesu!
Alžběta: To je výtečný nápad! — Budu unešena! — Dobrodružství na dobrodružství! — Tedy pojďme.
Arnošt: Pešek Hlavně může vás provodit.
Karel IV.: Vždyť stůně.
Arnošt (s úsměvem): Doufám, že bude teď juž také zdráv. (Odejde.)

Výstup 11.

Karel IV. Alžběta.

Alžběta (když Arnošt odešel, vrhne se císaři v objetí): Ty se tedy nehněváš? Ó, díky tobě, díky!
Karel IV.: Nebylo by to moudré, moje Eliško, jako nebylo moudré, že jsem pro ohledy státní tebe tak dlouho zanedbával. Však příroda vždy včas sama nás poučí. Cit, jejž vložil Bůh do srdce, jest všemohoucí. Slyšela’s sama, jak toužil jsem po tobě. — Teď však jsem tvůj — a tím juž zůstanu! Buď žehnána na věky, má duše!
Alžběta: Jsem trestána dosti strachem, jejž jsem vystála. Ó, nedůvěra jest největší zlo na světě! Jak mohla jsem jen domnívati se, že by stín mohl padnouti na tebe, to si neodpustím do smrti.
Karel IV.: Já ti z duše vylíbám každý nejmenší stín lítosti a smutku! (Vede ji k výklenku v pozadí.) Hleď, jaká to noc, jak vskutku jen k lásce stvořena a ku štěstí! Údolí zahaleno v bílou, průhlednou páru, stráně všecky zperlené drahokamy rosy chvějí se v slavnostním mlčení a s nebe po řetěze zlatých hvězd sestupuje moře míru v moře vůně! Slyš, teď zpívá slavík! — Uletl jistě ze srdce tvého, ale viď, že netouží zpět v domov svůj, ku hvězdám, že se mu lépe líbí tady u mne?
Alžběta: Zde naopak jeho pravý domov; přej, by ti tlukem srdce mého zpívala láska má po celý, celý život!
Karel IV. (políbí ji): Až ku hrobu, drahá! — Však nyní na Karlík! (Chtějí odcházet, v tom vystoupí Arnošt všechen poděšen.)

Výstup 12.

Arnošt. Předešlí.

Arnošt (kvapně vejde): Císařská Milosti!
Karel IV.: Nuže, je vše připraveno?
Arnošt: Naopak, všecko je vyzrazeno! Zdá se mí, že král Petr a vévoda Štěpán vědí vše, aspoň obcházejí nádvoří, tak že nemožno rozkaz tvůj vyplniti.
Karel IV. (se směje): To je znamenité! Karel IV. je zajat tedy se svou ženou na Karlštejně!

(Opona spadne.)