Nerůžová selanka/IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Nerůžová selanka
Autor: Eliza Orzeszkowa
Zdroj: ORZESZKOWA, Eliza. Nerůžová selanka. Praha: Ed. Valečka, 1883. s. 43–69.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: František Alois Hora
Licence překlad: PD old 70

Uprostřed města, v jedné z větších ulic byla cukrárna, před jejímžto výkladem Vládek často se zastavoval s Martinkou, kdykoli oba spolu vycházeli do města. Vládek přes to vždy nesměle a s rozličnou opatrností blížil se k nízkému, širokému oknu, za nímžto se blyštěly a vábily ho pozlacené cukrovinky, cukrové loutky a květiny rozkvětlé ve květináčích.

„Pst!“ šeptal Martince klada prst na ústa, „jen aby strýc nás nespatřil, sice by nám dal hned několik ran do zad a hnal nás do chaloupky!“

A skutečné se přiházelo, když dívaje se na cukrové a papírové hračky a tlače se k rámci okna, aby uzřel tmavočervené záslony a nábytek, jenž zdobil vnitřek cukrárny, zapomněl trochu na obyčejnou opatrnosť, že z vedlejších dveří vyšel vysoký, vážný člověk v oděvu slušném, aspoň po městsku přistřiženém, a postřehnuv ho, počal smutně a hněvivě potřásati hlavou. Časem volal:

„Vládku! Vládku! touláš se opět ve městě a díváš se do cizích oken?“

Tehdy chlapec slyše hlas jeho odstupoval od okna a neohlížeje se upaloval z celé síly bosých svých nohou.

Někdy však bylo hůře; neboť zámožný cukrář přiblíživ se tiše, pozdvihl tenkou hůlku, kteroužto vždy měl v ruce, chopil hocha za rameno a spouštěl hůlku na záda. Vládek marně usiloval vyrvati se z ruky cukrářovy, schoulil se na chodníku, a Martinka počínala plným hlasem křičeti. Cukrář nikterak si nevšímal dívčiny, ale peskoval synovce, vytýkaje mu lenosť, tuláctví a předpovídaje mu budoucnosť nejstrašnější. Potom ho bral za ruku, vedl do dveří a několik hodin ho zdržel ve svém příbytku. Z počátku každá podobná událosť stála Martinku mnoho slz a zoufalosti; myslila, že vážný, vousatý milostpán, jehož pouhý zjev naplnil ji bázní smíšenou s úctou, na vždy již odvedl a snad i tam někde zabil jejího malého přítele. Ale pak se přesvědčila, že v událostech těch nebylo nic tak dalece strašného, ano že ty události měly svou stránku pěknou a užitečnou; neboť za několik hodin, časem po celé noci strávené u strýce, Vládek se vracel k Martince, kterážto v rokli u rybníčka prolévala slzy, aneb zavěšena jsouc na vysokém zábradlí mostu, slzícíma očima hleděla na nejvzdálenější tamodtud viditelný bod ulic. Vládek se vracel poskokem; vytahoval hned z kapsy několik cukrovinek anebo koláčů, kteréžto sdílel s Martinkou. Požívajíc ty lahůdky, dívčina se úplně upokojila, a časem s podivením pozorovala na nohou soudruha svého starou obuv, jíž on dříve neměl, aneb na zádech jeho svrchníček roztrhaný, leč vždy ještě lepší nežli kabátek obyčejný.

„Boty!“ říkala ukazujíc na nohy soudruhovy.

„Aha!“ odpovídal Vládek, „strýc rozkázal své ženě, aby mi dala ty boty, kterýchž jejich nejmladší nedotrhal.“

„A to ti také dal?“ tázala se ukazujíc na nedojeděné cukroví nebo koláče.

„Ej nikoli! to jsem sám sobě dal. Kuchař je nesl do cukrárny, položil na stůl, a já šups! sebral se stolu.“

„A dal ti jísti?“

„Aj! aj! u nich jsou tak chutná jídla! Dali mi masa a chleba s máslem…“

„A bili tě?“

„Ne, jen tehdáž na ulici, pak mne již nebili. Strýc jen velmi huboval, že jsem ničema a uličník. Pravil, že mne od tety vezme k sobě; ale žena jeho počala křičeti, že jest u nich již tak mnoho dětí…“

„Mnoho dětí?“ zvědavě přerušila Martinka řeč jeho.

„Mnoho, tři chlapci a dvě dívčiny. Chlapci chodí do školy, a dívčiny jsou jako loutky.“

„A tam jsi byl?“ tázala se Martinka.

„Kde?“

„Tam, kde je tak hezky… tak hezky… kde jsou takové květiny a červená křesla, zlatá okna…“

Zlatými okny v její fantasii byla zrcadla ve zlatých rámcích.

„Aha! v cukrárně,“ domyslil se Vládek, „ne, tam jsem nebyl. Tam nepouštějí takových otrhanců jako já. Díval jsem se jen skrze dvéře… ó! toť ráj!“

Po takových rozmluvách a požití lahůdek Vládkem sebraných zapomínaly děti rychle na poslední episodu svého života, a jen na jakýsi čas opatrně se vyhýbaly cukrárně a hroznému strýci, jenž, ačkoli obdařil synovce starým oděvem svých synů, měl přece silnou ruku a ohebnou hůlku, od nížto Vládkovi dlouho zůstávaly na zádech modré známky. Zapomínaly rychle na episodu, a nikdy jim nepřišlo na mysl, že cukrárna a její majetník mohou v žití jejich odehráti úlohu důležitou a rozhodnou.

Tak skutečně se stalo.

Neuplynul ještě rok po odchodu Bětuščině a odstěhování Martinčině do chaloupky staré Vrbové, když jednou za krásného letního večera Vládek v největším spěchu běžel po stezce na příkré stráni do rokle a volal z plna hrdla: „Martinko! Martinko!“

Dívčinka vystoupila z nejhustšího křoví, v němžto trhala do zástěrky planou meruzalku a červené hlohyně. „Hu! hu!“ odpovídala dívčinka.

Vládek stanul před ní s tváří červenou a bouřivou. Bylo patrno, že sám nevěděl, má-li se těšiti aneb rmoutiti; neboť v očích jeho leskly se slzy, ale ústy jeho pohrával úsměv radosti a vítězství. „No!“ zvolal, „buď zdráva, a… piš mi do Berdyčova drobnými písmeny! Půjdu totiž pryč odtud.“

„A kam?“ tázala se Martinka zvědavě a spolu bázlivě.

„Ku strýci svému! Strýc přišel pro mne… vezme mě k sobě… V neděli budu choditi do školy, abych se učil čísti, a všedního dne budu posluhovati hostům…“

A s tváří již úplně rozveselenou opakoval: „Buď zdráva!… nyní mne budeš vídati jen tak často jako své ucho!“

Dívčinka pustila konce zástěrky, meruzalky a hlohyně vysypaly se do trávy, a z jejich očí široko otevřených nejprve podivením, potom žalem, plynuly potoky slz. Když pak hoch se odvrátil, aby odešel, uchopila oběma rukama šosy jeho kabátu a zvolala: „Vládku!“

Hoch se zastavil a hleděl na ni. „Aha!“ pravil, „rmoutíš se, pláčeš! No, i mně je tebe trochu líto; ale vidíš, co je nový svrchník, není roztrhaný kabátek, co jsou boty, nejsou holé podešvy… co cukrárna s červenými křesly, to není mokrá země.“

Usednul však na mokrou zemi, a k němu přisedla Martinka oněmělá, strnulá, očí s něho nespouštějíc. Vládek jí vyprávěl, když ona z rozkazu Vrbové odešla do rokle, aby trhala meruzalky a hlohyně, že přišel strýc do chaloupky, že ho viděl na střeše zavírajícího do holubníku holuby odvedené, že se strašně rozhněval, vešel prudce do chaloupky a nejprve Vrbovou huboval. „Tak,“ křičel na mou starou, „naučila jste ho, milostpaní, krásti holuby, poněvadž jste měla z toho užitek… a nezpomněla jste na to, že od řemeníčka do koníčka… A potom řekl: Stydím se za to, že můj příbuzný jest uličník, a nemohu dovoliti, aby milostpaní odchovala ho ku zlodějství.“

Vrbová vykřikla: „A kde jste, pane, byl do tohoto času?“

Cukrář odpověděl: „Nemám snad svých dětí? Bratr hýří a žije neustále jako ničema, a já krvavě pracuje mám ještě obtížiti se jeho dětmi! Ale poněvadž toho třeba, buďsi. Hoch nemá ničeho, vezmu si ho… Ať v neděli se učí čísti a všedního dne posluhuje v cukrárně…“

Všecko to vyprávěl Martince Vládek, jenž slezl se střechy a skrčiv se za oknem celou rozmluvu byl vyslechl, a hned běžel do rokle, aby o všem, co se stalo, pověděl dívčině.

Pověděl a umlknul. Před chvílí chtěl již odběhnouti, a přece ho něco jako by přikulo k té vlhké trávě, na nížto byl proseděl tolik hodin a tolik nocí přespal, k té zelenavé vodě, jíž tolikráte byl svěřil trampoty a touhy celého svého dětinství nuzného a zanedbaného, konečně k té černooké a zlatovlasé dívčince, kterou tolikráte byl vytahoval z vody a na rukou svých snášel s příkré stráně do rokle, k té dívčince, s nížto byl tolikráte sdílel sousta bídné stravy a přespal tolik nocí pod pláštěm bílé mlhy a pode stráží hvězd zlatých, kterou byl učil lézti na střechu a stromy, vyhledávati na větvích ptačí hnízda a ve trávě žáby zelené, kterouž pohádkami a písničkami byl bavil a naplňoval rozkoší, s nížto společně byl žebral a naříkal si na zlý osud, kradl holuby a snil o jakési budoucnosti šťastné, bohaté, zlaté… Něco ho přikulo k tomu místu a k té dívčince, jejíž tvář nyní bledá jak oplatek a politá perlovitými slzami bělela se vedle něho v soumraku na temné půdě křovin.

„Vládku!“ zašeptala.

„A co?“ tázal se hoch nejistým hlasem. Bylo mu zajisté do pláče.

„Co to bude?“

„Jakže?“

„Co to bude,… až odejdeš?“

Neodpověděl, neboť v tom okamžiku nahoře se rozléhal hlas volajícího jej cukráře. Vyskočil a hnedky byl na hořejším konci pěšinky. Martinka jako pták se vzchopila ze trávy a křovin a běžela za ním. Na konci pěšinky se zastavila v tu chvíli, kdy cukrář pojal chlapce za ruku a mluvě k němu bručivě, ne však hněvivě, vedl ho ku předměstí, k mostu přes řeku, daleko odtud! k městu, jehožto kříže a okna leskla se ještě zbytkem padajících na ně ohnivých paprsků slunce zapadajícího. Stála nepohnutě se skleslýma rukama, bosé nohy majíc zapadlé ve trávě. Černý paprsek vinul se po zkamenělé její tváři a rozjiskřil černé oči široko otevřené.

„Vládku!“ zvolala.

Hoch nebyl ještě daleko, mohl slyšeti hlas její, ale neohlédl se.

„Vládku!“ křikla z celé síly.

Neohlédl se.

Možná, že si zpomněla na ty dávné chvíle, kdy na rukou matky své nošena s téže pěšiny, kudy on kráčel, ohlížela se neustále za ním, pokud ho neskryly před ní šedé domky předměstské.

Teď zniknul on mezi těmi domky, a ona pohlížela ještě na most, kudy mu bylo jíti. Most byl daleko, jelo a šlo po něm množství lidí; ona však stála a patřila na most tak dlouho, až shasnul červený paprsek vinoucí se po její tváři a zřenicích, shasly a zčernaly kříže a okna ve městě, a celé město jako dlouhá, ozubená, černá skvrna prostíralo se na půdě stojících za ním oblaků nachových. Pak obrátivše se rychle na pěšině vedoucí dolů, znikla v hloubi rokle, kde dlouho, dlouho do noci v tichém šelestu stromův a lehkém šplouchání vody bylo slyšeti dětský pláč hlasitý, žalostivý.

Druhého dne o východě slunce Martinka běžela po mostě do města. Již nebylo znáti celonoční pláč na její tváři, kterouž dívčina nepochybně umyla chladnou vodou z rybníčku, a kteráž byla růžovaná bleskem dne nastávajícího. Přeběhla přes most, proběhla několik ulic, a udychtěna, s usměvavým obličejem stanula přede dveřmi cukrárny. Bylo před nimi několik stupňů nad chodníkem. Dívčina vyskočila na ně, postavila se na špičky nohou, přiložila tvář k široké tabuli skelné, a celá se skoro zachvěla radostí. „Vládku!“ pravila tiše, „Vládku!“

Nad její hlavou pronikavě zacinkal zvonek, dvéře se otevřely, a na práh vstoupil Vládek — ale jak změněný! Měl na sobě slušný oděv ze šedého sukna, skoro nové boty a trochu špinavý, leč ještě červený šátek na krku.

„Proč jsi sem přišla?“ počal strkaje dívčinku se schůdků na chodník a odtud ještě veda ji co nejrychleji ku dveřím; „proč jsi sem přiběhla? Strýc pravil, spatří-li mne s dětmi pouličními, že budu bit! Chceš snad, aby mne tloukli a vyhnali pro tebe jako nějakého hamáka?“

„Nechci!“ zašeptala, široko otvírajíc oči a ústa.

„No vidíš! proto také nikdy sem neběhej! Sám přiběhnu k tobě, až budu míti čas… Neboj se! přiběhnu a všecko ti budu vyprávěti! Aj, kdybys věděla!…“

Bylo patrno, že veden dlouholetým zvykem měl velkou chuť vyprávěti jí všecko, co viděl a čeho zkusil. Umlknul však, ježto na dvoře se rozléhaly kroky mužské a bylo slyšeti ťukot holí na dlažbu. „No, již jen jdi! jdi!“ šeptal kvapně. „Víš,“ dodal, „zde zajisté zbohatnu,… uvidíš, že budu…“

„Přiběhneš?“ tázala se Martinka.

„Vyšel jsem do světa, a vyhlížím aspoň jako člověk…“

„Přiběhneš?“ opakovala.

„Třeba jen, abych široko otvíral oči a uši, poslouchal a učil se, kterak lidé na světě si pomáhají…“

„Přiběhneš?“ zašeptala opět, ale šepot její přehlušen byl cinkotem zvonku u dveří u cukrárny, kteréžto se zavíraly za Vládkem.

Když Martinka zvolna a se svěšenou hlavou vrátila se do chaloupky, Vrbová ji potkala na prahu. Neměla ještě bílého čepce na hlavě, a rozčechrané, sivé vlasy její čněly na vše strany okolo velké, ospalé tváře, schlípělé velkými vráskami. „Kdes lítala? ty tulačko! ty nedobrá!“ křičela. „Proč není voda přinesena? Musím do města, a nemám, čím se umýti ani čaj si uvařiti. Běž mi pro vodu! rychle!“

Pod hrozící jí, zaťatou pěstí staré Vrbové vpadla Martinka do chatrče, a okamžitě opět se objevivši se džbánkem v ruce, běžela daleko po stráni, potom sešla hluboko dolů, kde ze hluboké rozpadliny ve hrubozrném pískovci trýskala a po kaméncích šumně sbíhala úzká niť potůčku. Usedla tam na osloněné trávě, a postavivši džbánek pod vodu padající z pískové rozpadliny, dívala se, jak velké kapky narážející na kameny, rozptylovaly na se stříbrný prášek. Nad rozpadlinou šumělo několik zakrslých sosniček, a za chvíli zatřepetala tam ptačí křídla. Martinka pozdvihla hlavy, a smutná její tvář zablyštěla radostí. Růžový holub kolísal se na větvi nízké sosny, a natahuje krček pohlížel na ni s hůry. Odhodivši džbánek na písek, kynula mu oběma rukama a počala ho volati, a když pták poslušný známého a vlídného hlasu sletěl na její rameno, přitulila ho k prsoum, tiskla ústa k jeho křídlům, a kolíbajíc ho jako dítě, šeptala dlouho:

„Lubuši! oj Lubuši! Vládka tu není! není! není!“

Když se vracela, džbán naplněný vodou byl tak těžký, že ruka nesoucí jej skláněla se skoro k zemi a na lících dívčiných vykvetly ruměnce z přílišné námahy. Nad ní brzy nízko, brzy opět výše letěl holub. Martinka časem naň pohlížela usmívajíc se.

Za hodinu na to Vrbová již v obyčejném svém oděvu vlněném, květovaném, ve velkém šátku a bílém čepci šla do města, a hned po odchodu jejím Martinka otevřela do kořán jedno z okének chatrče. Skrze to okénko bylo možná viděti, kterak dívčinka se otáčí v zatemnělém, okoptělém vnitřku světnice, kterak mete podlahu ohromným koštětem, stele postel, rozdělává oheň a přistavuje k němu hrnek vody se zemčaty. Na stole stála sklenice s čajem, jehož Vrbová nedopila, a ležely zbytky nedojeděné žemličky. Na okně seděl Lubuš, zobaje trochu hrachu a drobty chleba. Martinka vykonavši domácí práci, jížto v minulém roce byla se již přiučila, vešla do zahrádky, kde si sedla na záhon a počala pléti trávu v zelenině. Lubuš přiletěl za ní. Plejíc dívčinka často vzdychala a potřásala hlavou. Okolo ní štěbetalo ptactvo, a v dálce, za řekou hlučelo a šumělo město. Zdálo se, že napjatě naslouchala hluku a šumu tam odtud sem se nesoucímu. Snad myslila, že bude s to, aby z tisíců smíšených tam hlasů rozeznala hlas přítelův…

Od toho dne zmizela bosá dívčinka z ulic města, kde byla dříve žebrala. Z rozkazu Vrbové počala Martinka choditi do práce z platu. Z rána, ještě před východem slunce nosila džbány pramenité vody zámožnějším rodinám předměstským. Pak plela trávu v zelenině, čistila pěšinky v zahradách, pomáhala pradlenám máchati prádlo v řece, v rokli trhala meruzalky a hlohyně a na polích koření, jež prodávala na náměstí anebo v lékárnách. Peníze za to všecko stržené odnášela Vrbové, kteráž od toho času, kdy Martinka jí počala vydělávat, byla k dívčině vlídnější a laskavější, často však přece zpomínala na to, že ji má u sebe z milosti, ježto matka její dávno již byla zapomněla na své sliby.

Bětuška skutečně jen v několika prvních měsících posýlala Vrbové slíbenou summu, k čemuž přidávala lístek hrubého papíru, na němž někdo od ní dožádaný — sama totiž neuměla psáti — se otazoval; je-li Martinka živa a zdráva, a dobře-li se chová? Potom peníze i lístky s otázkami přicházely vždy řidčeji, až ve druhém roce Martinčina pobytu u Vrbové úplně přestaly docházeti.

„Buď umřela anebo zcela se oddala pití,“ říkala Vrbová Martince, načež pokaždé dodala: „nejspíše jedno i druhé. Oddavši se úplně pití, umřela někde u plotu aneb v šenkovně pod lavicí.“

Martinka podlé všeho zdání málo si všímala zpráv o matce, jež takto bez obalu jí byly podávány. Ode dne odchodu Vládkova byla tišší nežli dříve a povolnější; nejčastěji mlčky chodila a pracovala. Dovídajíc se o konečném umlknutí matčině, nermoutila se více, jenom ve dnech, kdy Vrbová nejsiřeji o tom hovořila, Martinka lehajíc ku spaní na slamník, položený u kamen na zemi, několikráte hlasitě zavzdychala. Zpomínala snad na večery ovšem řídké, kdy matka ji na rukou nosila na bídné lůžko, a přisednuvši k ní, zašívala starý oděv a uspávala ji písničkami a pohádkami? Ano zdálo se, čím delší čas míjel od rozchodu s matkou, že tím více po rozloučení s nerozdílným soudruhem svého dětství cítila se samotna a osiřela, tím častěji zpomínala na matku a tím jasnější, půvabnější stávala před ní postava její. Jaké blouznivé myšlenky o lahodných, smutných ústech a očích nejčastěji sklopených vznikly nyní ve hlavě dívčině, jaká tesknota a bolesť svírala srdce její, — bylo by těžko uhodnouti, a ona sama zajisté by byla neuměla to pověděti. A časem, když v chaloupce a daleko v okolí nikoho nebylo, když ve hluboké ticho mísil se jen vzdálený šum města a na blízku přerušovalo je chvílemi cvrlikání vrabců; kdy ve hloubce rokle šuměly staré vrby, a za roklí po zlatých polích rozléhal se časem dlouhý pokřik oráčův aneb smích veselé žnečky: osamělé dítě, sedící na skopané zemi v zahrádce a vytrhávající ze záhonu bujný, pichlavý plevel, pozdvihovalo hlavy své, zakaleným, přihaslým zrakem pohlíželo na růžového holuba, jenž se procházel po střeše chatrče, a připomínajíc sobě jednu z písní matčiných, zazpívalo:

„Holubička upustila
pírko do rybníčku;
matka odešla — za světy,
já v cizí světničku.“

Nahnula se nad záhonem, plela pilně, rychle, opatrně, a teprv za hodinu aneb ještě později opět skládala ruce na klíně, opět se ohlížela za holubem a končila písničku:

„Běda pírku, jež v rybníčku
samotinké pluje;
běda mně, jež ve světničce
cizí hořekuje!“

Nehořekovala však nikdy. Byla ticha, trpěliva a tajemna. Veselým a svévolným souvěkyním se vyhýbala, a potkala-li někdy dívky stejného s ní stáří, tázala se jich pokaždé, zda viděly Vládka. Z počátku Vládek dosti často k ní přibíhal. Spatřivši v první neděli po odchodu svém Vládka zdaleka jdoucího, běžela jako šílená naproti němu.

„Stará není doma?“ tázal se.

„Není! není! šla do kostela.“

„Toť dobře; posedím si zde.“

Usednul na úbočí hory naproti předměstí, a natáhnuv nohy, aby bylo lépe viděti, jak nové boty jeho se lesknou, počal družce své vyprávěti o všem, co v celém témdni byl viděl a slyšel. „Ta zlatá okna,“ pravil, „na něž pokaždé jsi tak vytřeštila oči, jsou velká zrcadla, tak veliká, že člověk se v nich vidí od pat až do hlavy,… a ten ohromný stůl, na němž takové koule se kotálejí, toť kulečník…“

„Co je to?“ tázala se Martinka.

Vysvětlil jí význam kulečníku, jemužto sám ještě dobře nerozuměl. Věděl jen tolik, kdo umí výborně kyjem štouchati do těch kulí, že může vyhráti mnoho peněz.

„Dívám se na to… naučím se… a až se tomu naučím, vyhraji si hromadu peněz a zbohatnu.“

„Strýc nedovolí, abys mu kazil ten stůl,“ podotkla Martinka.

„Budu se ho ptáti! Tam v Nízké ulici je takové místo, kde každý hraje, kdo chce,… i František hraje, neboť již umí… Šťastný František! Vždycky přijde ku všemu dříve než já… Jest ovšem starší, no, a otec, jenž jest lokajem, vychoval ho lépe nežli mne ta čarodějnice… Věř mi,“ pokračoval, „na těch červených křeslech je dobře seděti… tak měkce! Včera, když hosti se rozešli, sedl jsem si na křeslo, a vyspal jsem se v jako v posteli.“

Vůbec bylo patrno, že Vládek cítil se spokojen ve svém postavení, a že ve hlavě rojily se mu neurčité, nejasné, leč horoucí touhy a naděje. Za několik týdnů přišel po druhé, pravil Martince v zamyšlení: „Lidé docházejí cíle… dojdu též! umím již obratně podávati hostům mražené a čokoládu, a strýc mne brzy ustanoví markérem.“

„Co je to?“ tázala se Martinka.

„Markér je hoch, jenž stojí u kulečníku a počítá, mnoho-li kdo prohrál anebo vyhrál. Budu státi u kulečníku, dívati a učiti se…“ Stěžoval si jen do ženy strýcovy, že ho často peskuje, s křikem rozkazuje, aby choval její děti, a k čaji že mu dává chléb bez másla. „Ale na tom nesejde!“ dodal, „tam je přec jen život jako v ráji naproti tomu, co bylo dříve. Jakž jinak! Člověk se dobře nají, pohodlně se vyspí a pomalounku se učí, jak se má ve světě pohybovati. Kdybys tam byla, otvírala bys ústa, slyšíc, jak u nás hosti spolu rozmlouvají. Nerozuměla bys praničemu. Zprvu také jsem nerozuměl, ale nyní počínám rozuměti… No, hádej, o čem nejčastěji rozmlouvají?“

„O čem?“ tázala se Martinka.

„O penězích!“ odpověděl vážně. „Ano, ano,“ dodal, „na tom svět spočívá. Kdo nemá groše, není groše hoden… a kdo jej má, hej! vesel se, duše! za peníze je všecko… i boty a kabát, i jídla a zábava!“ Vstal, zpřímil se, a ukazuje prstem na bílý, velký dům zahradníkův, stojící hned na břehu řeky na kraji města, pravil: „Kdybych byl aspoň tak bohat jako to zahradnisko!… František se tam nyní pronajal ku kopání,… pravil, že zahradník chová peníze ve skříni na půdě…“

Chtěl ještě mluviti, ale Martinka ujala se slova: „Podívej se, podívej se, Vládku!“ zvolala ukazujíc prstem na něco v povětří.

Lubuš se vracel z dalekého jakéhosi výletu, rychlým letem blížil se k ní a usedl jí na ruku. Pojala jej oběma rukama a podávala Vládkovi. „Jaký je dobrák!“ pravila, „pomysli si, neustále lítá za mnou…“

Chlapec nepatřil na ni ani na holuba. Rozjiskřený jeho zrak pod žlutým obočím tonul v moři městských domův, jako by v něm něčeho hledal a pozoroval. Ústy jeho pohrávaly prchavé úsměvy. „S bohem!“ zvolal, a nepohleděv na dívčinku sedící s holubem v rukou, pospíchal k městu.

Na podzim a v zimě počal přicházeti mnohem řidčeji.

V zimních večerech bylo nejčastěji hlučno v chatrči Vrbové. Stařena měla četná spojení se třídou městských služebných, kteří také houfně přicházeli k ní, jednak prosíce, aby jim dohodila služby, jednak žádajíce o půjčky, anebo přímo chtějíce trochu pohovořiti se stařenou a pobaviti se u ní ve veselé společnosti. Vrbová se nevyhýbala rozmluvám a zábavám. Ty naopak byly jí prostředkem, kterýmžto vábila k sobě lidi, a k těm pak byla jako pavouk, jenž do pavučiny chytá mouchy a jimi pak se živí. Roztrousila se pověsť, že stařena strádá peníze; jisto bylo, že si již koupila chaloupku, v nížto přebývala, a přiléhající k ní zahrádku, a v řídkých jen chvílích jsouc trochu sdílnější vyprávěla o svých touhách, jichžto předmětem byl kamenný domek, jenž bílými zděmi na předměstí vyčníval nad nízkými domky šedými.

Někdy na večer přicházely k ní tovaryšky její, stařeny jak ona, leč chudší nežli ona, utrápené, žádostivé častování, děvčata ucházející se o službu, pradleny, kuchařky, lokajové a kočí. Společnosť tato sedala u dlouhého stolu, jenž stoje u zdi osvětlen byl kahancem, v němžto se pálil lůj, a z něhož k nízkému stropu vystupovala točitá, špinavá a zapáchající niť dýmu. Vrbová dávala na stůl láhve pálenky, slanečky, tvrdý sýr, někdy černé závitky klobásův a svazek preclíků na šňůru navlečených. Lidé jedli, pili, zvláště pili; vyprávěli o svých bídách a starostech, mužští připíjeli ženštinám, z nichžto některé s nechutí a ošklivostí odstrkovaly šálky nápoje a odcházely ze světnice, jiné je rychle vypíjely chechtajíce se a hrubými žerty odpovídajíce na hrubší ještě narážky, časem, když společnosti přibývalo dobré mysli, když nějaká záležitosť byla příznivě vyřízena, dobrá služba nalezena, anebo dluh dávno splatný byl zapraven, na stole ukázal se měděný kotlík, naplněný lihovým předkem, a nad ním velký kus cukru, zavěšený na příslušném přístroji. Tenkráte z kotlíku šlehal modrý plamen hořícího líhu, osvěcoval stěny a všecky kouty světnice modravým světlem a modrou bledosť také vrhal na mužské i ženské tváře, kteréž jsouce otočeny rozpletenými vrkoči aneb ostíněny smačkanými čapkami kupily se vesměs u středu stolu, a přiblíženy jsouce k sobě, v těsném kruhu obkličovaly kotlík. Nachylovaly se k němu vždy blížeji, vždy s větším nadšením v očích a úsměvech pozorujíce lející se do kotlíku déšť velkých červených kapek rozehřátého cukru. Silná, opojná vůně lihová, smíšená s mastným dýmem z loje v kahanci šířila se ve světnici; u stolu nastalo ticho v očekávání, jen plechové šálky břinkaly v netrpělivějších rukách, aneb náhle se ozval ženský smích, aneb zabručelo kletí polohlasně vyslovené.

Za takových večerů Martinka sedávala na zemi u kámen, pozorovala osoby přicházející, poslouchala hlučné rozmluvy, sledovala očima hrubé a nezřídka hněvné posunky, usmívala se hrubým žertům a začínajícím okolo stolu dostihům tuhým a hlučným. Často usínala v tom křiku, v dymné athmosfeře, proniklé zápachem loje a opojným výparem nápoje, a když modravý plamen vyšlehnul z kotlíku, ve tmavém koutě bylo lze postřehnouti její hlavu opřenou o sbalený slamník a bledou od siného blesku na ni padajícího. Časem však neusínala, naopak zdálo se, jako by bedlivě dohlížela, až bude hluk největší a všeobecný zřetel nejvíce obrácen k bodu jedinému; tehdáž povstavši, tichounce kladla na hlavu a záda roztrhaný, šedý šátek a kradmo vycházela z chatrče.

Tu hned za prahem obklíčilo ji studené povětří zimní noci, sníh pokrýval stráň, hvězdy se jiskřily na tmavém nebi; v rokli bylo ticho a pusto jako ve hrobě, pouze nad osněžený povrch vrb jako by kostry vyčnívaly holé větve, v dálce za řekou město hučelo, šumělo a mhouralo množstvím zlatých očí.

Martinka sešla se stráně obratně a rychle přes to, že bylo napadlo hluboko sněhu. Sešedši také s vysokého břehu řeky, kráčela po ledě cestou označenou dvěma řadami černavých jedliček. Potkávala tu velké vozy na saních, hezké, jako blesk rychlé sáňky městské, množství lidí pěšky se pohybujících po ledové cestě, kterážto dělila město od předměstí. Nic jí nelekalo a nebudilo její pozornosti. Časem jen, když měsíc svítil, zastavila se na chvíli, aby pohleděla na pruh bledožlutého světla, jenžto se zobrazoval v ledě jako v zrcadle a rozpadal se na sněhu v miliony jisker jako by briliantů. Potom šla dále, vždy rychleji, ulicemi města, pod okny krámů vynikajících světlem lamp, mimo všecky kamenné domy, za jichž osvětlenými okny zaznívala hudba; po kraji chodníků, těsně podle domovních zdí posunovala se rychle jako stín malý, bázlivý a pokorný, až se zastavila před okny cukrárny, za nimižto svítily lampy, blyštěly pozlacené cukrovinky a rozléhaly se mírné rány kulemi billardovými. Stávajíc pod jedním z oken, spínala se na prsty a přikládala tvář k tabuli.

Za oknem v dymné athmosfeře, v níž jako v mlze nutně se blýskaly argandské lampy u zdí, k nimž byly postaveny řady žlutých křesel, jevily se okolo kulečníku postavy mužských osob hrajících aneb na hru se dívajících. Mezi nimi stál štíhlý, bledý jinoch s holí na rameni, a stíhaje očima koule, jež otáčely se po zeleném sukně, hlasitě vyvolával přerůzná čísla. Tvář jeho byla při tom náramně pohybliva; ústa se křivila a opět usmívala, po čele přebíhaly vrásky, oči zářily zvědavostí, radostí, brzy opět zlostí, pod žlutým obočím, jež netrpělivě se chvělo aneb chmurně se stahovalo. Časem horečný ruměnec pokrýval bledé jeho líce, a on vykřikuje jakési číslo, poskakoval, a ve smíchu ukazoval dvě řady bílých zubův; časem na okamžik odvracel zrak od billardu a žádostivým okem sledoval ruce hostí, jež pozdvihovaly k ústům džbánky pěnícího se piva anebo sklenice naplněné punčem zlatobarvým.

Dívčinka stojící za oknem dlouho pozorovala výstup, jenž konal se uvnitř cukrárny, a na její tváři přitisknuté k tabuli opakovaly se věrně všecky úsměvy a záchvěvy, jež přebíhaly po tváři štíhlého, bledého markéra. Nerozumějíc dobře, oč tu jde, spolu s ním se těšila, zlobila, byla netrpěliva a žádostiva.

Potom hosti jednotlivě se rozcházeli, u zdí salonu billardového hasly lampy, v cukrárně nastalo ticho a temno. Martinka odcházela, ale každé chvíle postávajíc na chodníku, jako by někoho očekávala. A očekávání její nezůstávalo vždy bez výsledku. Několikráte spatřila Vládka vycházejícího spěšně ze dveří domovních a podlé zdí kamenných domů pospíchajícího do města. Snažila se pokaždé, aby ho dohonila; on však šel tak rychle, že nemohla, a kromě toho náramně se bála policejních strážníků, z nichž jeden ji byl kdysi zachytil za šátek, a po dlouhém vyptávání, kdo jest a proč toulá se po ulicích, rozkázal, aby se vrátila domů, a na rozloučenou silně ji udeřil pěstí do zad.

Martinka tedy velmi zřídka se odvažovala na dohonění Vládka, když opustiv cukrárnu někam pospíchal do úzkých, blátivých uliček k řece skloněných. Jednou však jdouc za ním déle než obyčejně, spatřila ho vcházejícího do nízké, napolo shořené budovy o malých okénkách se zavřenými okenicemi. Skrz skuliny v okenicích bylo viděti uvnitř žluté, dymné světlo; koule na kulečníku narážely tam na sebe jako v cukrárně, sklo řinčelo a hluk byl tak strašný, silný a jako by s úsilím tlumený, že ustrašená dívčina všemi silami nohou svých — utekla. Poznavši ve hluku, jenžto šuměl za okenicemi zavřenými, Františkův hlas dobře jí známý z let nejmladších, domyslila se, že je to ten dům v nízké ulici, do něhož Vládek, jak jí sám o tom vyprávěl, chodil časem, aby si zahýřil, napil se piva a zkusil štěstí na kulečníku…

Když Martinka z těch nočních vycházek se vracela domů, byly již dvéře chaloupky zamknuty a v oknech jejích bylo tma. V tuhé zimě stávala pod oknem, klepala na ně opatrně a pokorným hlasem prosila Vrbovou, aby ji pustila do chaloupky. V odpověď ozývalo se uvnitř hněvné bručení a na podlaze klapot sešlapaných střevíců. Dvéře se otevřely, a na záda vsouvající se jimi Martinky padalo několik ran pěstí ještě silnou ačkoli starou, provázených krupobitím nadávek, kteréžto stařena vyslovovala polohlasně proto, že po takové noci, jež nastala po hlučných, dlouhých, večerních kvasech, světnice nebývala nikdy úplně prázdna hostí, kteříž tam před hodinou se bavili. Dívčinka ve tmě vyklouznuvši z rukou ji trestajících, padla v některém koutku na holou podlahu a usnula těsně vedle jakési lidské tváře rozpálené a vydýchající v těžkém oddechu zápach pálenky, usnula, ačkoli spáči chrápali a házeli sebou na lavicích, u kamen a pod stolem.

Proto také, jestliže venku mráz nepálil příliš ostře a vichr nesypal oblaky sněhu, Martinka neklepala na okno chaloupky a neprosila, aby stařena jí otevřela; leč obalivši se těsně šátkem svým děravým, sedala co nejblíže ke zdi na mokrý sníh, opírala hlavu o mokré dřevo a usínala. Byla unavena a skoro od nemluvenství svého zvyklá podobným noclehům, spala tedy pevně. Teprv přede dnem zmáhající se chladno počínalo ji buditi. Krčila pak nohy schovávajíc je pod plátěnou spodničku, stenala ze sna, aneb otvírajíc víčka napolo začervenalé zimou a patříc mžikavýma očima v modravý úsvit, ospalým, žalostným hlasem počínala šeptati s přestávkami:

„Ó matinko! matinko! pohleď na mne s pláčem,
nemám já svou hlavičku položiti na čem!“

Zdá se, že tehdáž připomínala si matku, a s blankytným úsvitem lehce splývajícím na bílý sníh že splývala s ní jakási snová postava tesklivá, laskavá, uslzená.

Když bylo Martince čtrnácte let, úplně přestala vycházeti v noci do města; počala snad již poznávati cit studu a více než kdy jindy strachovati se nejen policejních strážníků, nýbrž i městských procházečů, kteřížto několikráte jí se dotkli hrubými žerty a posunky. Vládka vídávala také vždy řidčeji. Přicházel k ní ještě někdy, ale byl roztržit, zamračen a mlčeliv. Pozorovala, že zrak jeho stával se vždy posupnějším, smích vždy ostřejším a hřmotnějším.

Jednou se ho tázala: „Bije tě strýc?“

„Ej ne!“ odpověděl, „často křičí a laje, ale dávno mne již nebil.“

„Nedávají ti snad jísti?“

„Aj! aj! u nás jest jídla po uši!“

„Proč jsi tedy… tak jaksi…“ Neuměla vyjádřiti, kterak ji dojímala tvář jeho nepokojná, neustále jako by hněvivá a netrpělivá.

„Ó jak jsi hloupá, milá Martinko!“ odpověděl, „tobě se zdá, že člověk jest již šťasten a ničeho se mu nedostává, není-li jen bit a má-li co jísti. Člověk, má milá, má ještě jiné potřeby a žádosti, jimž nemůžeš rozuměti,… ale já… toť něco jiného! Mohl bych se zlostí pominouti, pomyslím-li si, že lidé mne tak hanebně zanedbali. Ani vzdělání, ani vychování, ani majetku! Co budu činiti po celý život? Nemyslím sloužiti strýci svému až do smrti, ano brzy ho opustím, ježto tam u něho veškerou prací nedobudu ničeho. A co potom? Leda jíti do světa, kam oči mne povedou a hledati si štěstí lepšího!“

Bylo mu sedmnácte let. Mluvil již jako člověk dospělý. Martinka mu rozuměla jen napolo.

Takové rozmluvy bývaly obyčejně krátké, a průběhem času stávaly se vždy vzácnějšími. Konečně nastaly dlouhé měsíce, v nichžto Martinka neviděla Vládka ani jednou, ano nevěděla ani, kde byl a co se s ním dělo.

Nyní jí bylo již patnácte let; již ne ve džbáně z pramene ale v konvích z řeky nosila vodu bohatším obyvatelům předměstí. Každodenně před východem slunce bylo lze viděti štíhlou a úhlednou dívčinu, ana vychází z chaloupky, visící na stráni, s dvěma konvemi na rameni a zastavuje se na hořejším konci pěšiny. Byla suchá a bledá, leč úhledné postavy a hezká. Oděv její kromě mělké obuvi pokrývající nohy nelišil se skoro nikterak od toho, jejž byla nosila za času dětinství. Mívala na sobě vždy modrošedé sukně a šedou košili, přikrytou někdy přičervenalým šátkem na prsou skřižovaným. Na hlavě, kteráž obyčejně nad těžkým bidélkem klonila se trochu ku předu, nemívala ničeho kromě ohnivě zlatých vlasův, jež ve hladkých pásmech přiléhaly k nízkému čelu jejímu a v týlu hlavy byly spleteny ve tlustý vrkoč. U vrchního konce pěšiny stávala obyčejně chvíli se svými konvemi na rameni, rozhlížejíc se po městských domech, kteréžto za svítání stávaly se vždy patrnějšími, a po řece, jež čím dále tím jasněji jevila se jako stuha stříbrná. Černé oči její průběhem času byly vždy zamyšlenější a hlubší; v hloubi jejich roznítil se oheň povahy vášnivé a polodivoké. Růžový holub každodenně slétal se střechy chatrče a vznášel se nad její hlavou, anebo sedal na jejím rameni. Pak přestavši dívati se na město a řeku, pohlížela na ptáka, usmívala se, a ústa její nabývala výrazu nesmírně půvabného.

Obyvatelé předměstí, jimž nosila vodu a k nimžto chodila, aby plela trávu v zahrádkách anebo pomáhala práti prádlo, tak přivykli vídati ji s tím holubem vznášejícím se nad hlavou její anebo letícím za ní, že vidíce ji náhodou bez něho, tázali se: „A kde je tvůj Lubuš?“

Jednou někdo ukazuje na holuba pravil žertem: „Toť její miláček!“

Přítomní počali žertovati. „Brzy bude míti jiné miláčky!“ pravili, „tak hezká dívčina!“

Martinka se začervenala jako višně a sklopila oči. Ale toho dne, přišedši domů k obědu, utrhla v zahrádce kousek svlačce a ovinula si jím vrkoč. Potom celou hodinu, již měla stráviti v chaloupce, sedíc na konci pěšiny pohlížela k mostu na řece a ku předměstí. Čekala zajisté a hleděla vstříc Vládkovi, jemuž bylo jíti touto pěšinou. Místo Vládka přišel však z jiné strany mladý syn bohatého zahradníka, jenž ji byl viděl toho dne z rána, upřel na ni zrak, když se zardívala, a se zvláštní laskavostí bavil se dlouho s jejím holubem.

„Panno Martinko!“ volal z daleka, „dobrý večer, panno Martinko!“

Ustrašeným zrakem podívala se v tu stranu, odkud přicházel, a vyskočivši, vběhla do chaloupky a zavřela za sebou dvéře na závoru. Jinoch slušné postavy klepal dlouho na ty dvéře, načež odešel; ale téhož večera se vrátil, a přistoupiv k otevřenému oknu, zvolal: „Milá paní Vrbová! Potřebujeme zítra děvčat k vykopávání zeleniny. Bude-li pak panna Martinka moci přijíti?“

„Přijde! přijde! proč ne?“ odpověděla stařena ze vnitřku chaloupky a dodala: „A proč pan Antonín laskavě nevejde do chaloupky?“

Jinoch jediným skokem ocitl se ve světnici a rozhlížel se po ní s pocitem sklamání. Martinky tu nebylo. Za soumraku, když denní práce její byla skončena, a Vrbová chystala se ku spaní, dívčina chodila do rokle, kde sedíc pod vrbami a kolísajíc zvolna štíhlou svou postavu, hleděla do vody tmavé, nepohnuté a tiše zpívala:

„Tichou vodou, oj tichou
plyne routka zelená,
v noci tmavé, oj tmavé
blaženosť má zničena.

Blaho moje, oj blaho,
kam jsi se podělo?
Utonulos ve vodě,
čis v ohni shořelo?“