Nerůžová selanka/III.

Nerůžová selanka Eliza Orzeszkowa
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Nerůžová selanka
Autor:	Eliza Orzeszkowa
Zdroj:	ORZESZKOWA, Eliza. Nerůžová selanka. Praha: Ed. Valečka, 1883. s. 34–43. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Alois Hora
Licence překlad:	PD old 70

Když po šťastné honbě na holuby a předvečerní hodině strávené s Vládkem na střeše chatrče staré Vrbové Martinka opatrně otevřela dvéře do světničky své matky, uvnitř ozval se hlas ženský: „Tys to, Martinko?“

Dívčinka vrátivši se z vycházky své, pokaždé opatrně otvírala dvéře do světničky matčiny, aby ze zjevu, jenž se jí představí, a ze zvuku matčina hlasu soudila o tom, v jaké míře jest matka, a podlé toho aby vešla do světnice aneb co nejdříve utekla do rokle k vrbám jí vždy laskavým… ku Vládkovi. Tenkráte Bětuška sedíc na posteli v pozadí malinké, nízké, začaděné světničky, při světle lampičky postavené na stole rozviklaném, zašívala starý svůj oděv. Martinka vešla, a přiblíživši se k matce, nepohnutě stanula u stolu. Ještě nedůvěřovala, nebyla jista, jak bude přivítána, a každé chvíle chtěla býti hotova k odchodu. Ale Bětuška byla toho večera úplně střízlivá. Pozdvihla očí k dcerušce, a čelo její hustě svraštělé nejprve trochu se rozjasnilo.

„Přišlas?“ začala poněkud broukavým hlasem, kterýžto však nehrozil hněvným roznícením; „myslila jsem, že tě ďas bude opět nositi celý týden po světě! Proč jsi tak pospíchala? Mohlas přenocovati zase někde na dvorečku! Oj, ty nejsi nic dobrého! Kdybych tebe nikdy nebyla viděla, bylo by to mým štěstím…“

Martinka stála neustále nepohnutě; opírajíc jen loket o stůl a tvář o malou dlaň, zprvu neodpovídala ani slovem. Bylo však patrno, že něco v ní kypělo. Na dětinném jejím čele vznikla vráska, a černé oči zablyštěly.

„Nu dobře,“ odpověděla, „poněvadž tak chcete, již nikdy mne neuvidíte… odejdu od vás a nevrátím se… Hupky do vody! a budete mě viděti jen jako ten kámen, když jej Vládek hodí do rybníčku!“

Bětuška snad byla zvykla takovým rozmluvám s dceruškou, ježto ani nepozdvihla k ní očí; jen za chvíli, protahujíc tlustou jehlu skrze hadry pod ní natažené, zvolna a více pro sebe nežli k děcku počala mluviti: „Hupky do vody! oho! posečkej trochu! Až ti život se zoškliví, jako mně se zošklivil, až jedni tě oklamou a druzí na tě naplijí, až z hoře a hanby se budeš opíjeti a na krk dostaneš děcko, jež budeš chtíti vykoupati ve zlatě a vykoupáš ve blátě,… pak se utopíš, a dobře učiníš! Oj, proč jsem se raději neutopila! Kdybych nebyla litovala nemluvněte,… byla bych…“

Martinka opřela ještě druhý loket o stůl, a přestupujíc s nohy na nohu, hlasitým výkřikem přerušila řeč matčinu: „Povídejte něco o utopencích!… povídejte!“

Bětuščiny ruce držící šití sklesly jí na kolena. Roztržitě pohleděla matka na děcko, podepřela tvář dlaní, a upřevši černé, smutné oči na jediný bod temné stěny, jednotvárným hlasem a lehce se kolísajíc z jedné strany na druhou počala mluviti:

„Utopenci leží pokojně na dně vody; obaleni jsou vonnými bylinami a posypáni pískem zlatým… Pán bůh posýlá jim ve dne paprsky sluneční a rybičky, kteréž nad nimi stříkají stříbrnými perličkami,… v noci vycházejí na povrch vody, aby se dívali na měsíc a hvězdy,… a jakmile počne se rozednívati, zpívají pospolu:

Oj, vody, vody, přicházíme k vám,
neb nechtěl šírý svět se znáti k nám!…“

Poslední slova zapěla, a náhle umlknuvši, jako by ze sna probuzena, dodala: „Dobře jim! oj, proč jsem se neutopila, když ta nešťastná hodina přišla na mne!…“

Pozdvihla očí svých a upřela je na dcerušku. „Snad učiníš to ty!“ zašeptala. „A zajisté!… jaký může být osud tvůj?… Nepochybně takový jako můj…“

Zřenice její zachvěly se hrůzou a zaleskly se velkými slzami. Zároveň Bětuška povstala ze stolice a počala semotam choditi v těsné světničce. Naklonila se nad chudobným lůžkem svým ležícím na zemi a přeházela je třesavýma rukama; otevřela skříni, v níž leželo několik hadrův a zavřela ji hřmotně; popadla v koutě poleno a rozhrabala jím hrstku uhlí a popele ve starých, rozpadávajících se kamnech,… potom stanula uprostřed světničky s rukama skleslýma, a patříc na zemi dlouho přemýšlela.

„Půjdu,“ pravila, „ať se stane cokoli, půjdu a poprosím Vrbovou,… třeba to jednou skončiti… zpamatovati se… pro děcko…“

Hodila na hlavu roztrhaný šátek, shasla kahanec, a zůstavujíc děcko ve tmě, vyšla. Venku hnána jako by bázní aneb silou svého předsevzetí nešla, ale běžela ku chatrči visící na stráni rokle a mhourající z daleka dvěma křiklavě žlutavými okénky jako by kočičíma očima.

V chatrči u stolu, na němžto svítil kahanec s lojem, seděla Vrbová, a hlavu majíc položenu na ruce složené na stole, dřímala. Nechtěla jíti spat, neboť bylo ještě dosti času, aby kdokoli z jejích klientů mohl ji navštíviti. A skutečně zaklepáno zlehka na okno, za nímž ozval se hlas Bětuščin. Stařena vstala a otevřela dveře. „Zavírám se tak před tím ničemou Vládkem,“ pravila přicházející ženštině; „volala jsem ho, aby šel spat do chaloupky, leč on neuposlechl… Nechť nyní za pokutu spí na dvoře… Oj, děti! děti! jaká bída s nimi!“ Usednuvši opět nyní na lavici, hleděla na Bětušku malýma očima hluboko přepadlýma ve velkém obličeji svraštělém.

„Přišla jsem dnes k vám, paní Vrbová,“ začala Bětuška stojíc před ní, „také vzhledem k děcku… to jest… vzhledem k sobě, ale… pro děcko…“

„Co jest? co?“ tázala se stařena, „chcete-li, abych vám půjčila peníze,… těch nemám… nemám…“

„Nikoli,“ podjala se řeči Bětuška, „vzhledem k té službě, kteráž u jakési paní ve vsi se naskytá.“

„A!“ pravila Vrbová táhle a zamyslila se. Potom pohybujíc rukou a ústy, jako by něco vypíjela až do dna, tázala se: „A co bude s tím?“

Potom zticha se zachechtavši, dodala: „Vždyť tak velkým pánům nemohu dohoditi pijačku… Jinak je zde; těm měšťákům…“

Bětuška máchnouc rukou pravila rychle: „Aj! dohodila jste do služby již velký počet pijaček. Kde opilství se počíná, tam odtud i na svět vychází. Ale proč bychom o tom mluvili! Chcete-li se smluviti se mnou, dobře! dám vám celý závdavek, jejžto dostanu od té paní, jen mě doporučte!… Chci z města pryč, do vsi! Pobudu tam několik let, snad potom opustí mě ten ďábel, jenž mne byl posedl…“

Vrbová poněkud s veselou tváří a poněkud pozorně patřila na ženštinu takto mluvící. „Čím to, že jste tak náhle se vzpamatovala?“ tázala se.

„Náhle?“ zašeptala Bětuška, a stržena hněvem počala mluviti rychle a hlasitě: „A odkud víte, že náhle? Odkud můžete věděti, kolikráte jsem šla do kořalny, ale nedošla, a vracejíc rvala jsem si vlasy z hlavy a polévala slzami nuzný svůj brloh? Odkud víte, kolik nocí jsem probděla modlíc se k pánu bohu, aby seslal na mne zpamatování a vybavení pro blaho děcka mého? Roste mi, roste,… je hezká a rozumna… ale co z ní bude, neučiním-li sebou něčeho?… Hle! přiblížil se okamžik, v němž něco učiniti musím,… ale zde,… kde co krok je šenkovna, známých plno, a lidé mi hanbu mojí bijí do očí,… nemohu! Třeba mi jíti odtud… do vesnice, pod boží nebe,… tam bude den po dni míjeti jednostejně… tiše,… bída mi nepohlédne do očí, a nic nebude hrýzti srdce mé… Jsem ve vsi zrozena a vychována,… až uzřím les, zelenou trávu a nějaký potůček na louce,… pak snad… pán bůh se slituje a dá sílu!“ Mluvila tak z upřímného a velkého pohnutí; rychle oddychujíc spínala ruce na prsou, a celá tvář její byla v ohni a slzách.

Vrbová na ni hleděla s účastenstvím čím dále tím větším, s úsměvem vždy jízlivějším v očích a na tlustých rtech svraštělých. „No no!“ ozvala se kývajíc hlavou, „zkuste to… zkuste… doporučím vás,… proč ne? Slíbíte-li jen, že mi u toho panstva neučiníte hanby a škody. Ale závdavek svůj mi musíte dáti celinký…“

„Koupím si jen střevíce; vždyť nemohu jíti tam do služby bosa,“ namítala Bětuška nesměle.

„Nač kupovati střevíce? Dám vám své… trochu zvetšelé… ale budou dobré. Dáte mi za ně ten šátek popelavý, mřížovaný,… já vám přidám dvé šátkův… A co učiníte s děckem?“

Bětuška několikráte pohleděla stranou nepokojně a zasmušile. „A co mám učiniti?“ pravila spínajíc opět ruce; „rodiny jako bych ani neměla, a ta, kteráž jest, nechce mne znáti od té doby hanby a neštěstí… Co mám s tou dívčinou učiniti?… Nebude mi dovoleno, abych ji vzala s sebou! Musím vás tedy prositi, abyste ji na ten čas podržela u sebe…“

Bylo patrno, že myšlenku vyjádřenou posledními slovy pojala s nechutí a bázní jako jediný možný způsob pomoci. Ale Vrbová sprákla rukama. „A nechť mne bůh a Nejsvětější Panna před tím chrání! Mám již dost bídy s tím svým lotříkem!“

„Milá paní Vrbová!“ odpověděla Bětuška, „vždyť já se jí neodříkám. Za rok, za dva,… jakmile jen pocítím, že pán bůh seslal mi již milost svou a ze hříchu mne vybavil, vrátím se,… počnu náležitě pracovati a povolám ji k sobě.“

„Za rok, za dva roky… Toť kus času, moje milá, velký kus času. A mnoho-li jen chleba pojí u mne ta dívčina v tom čase!… A u mne je bída,… nemám z čeho —“

„Vždyť se jí neodříkám,“ opakovala Bětuška; „budu vám pro ni pravidelně posýlati polovici svého služného, a druhou polovici budu si střádati, abych si mohla zaříditi jakouž takouž domácnosť, až se vrátím a ji vezmu k sobě.“

Vrbová chvíli přemýšlela. „Inu!“ pravila pak, „co činiti? Třeba časem pomoci lidem,… buďsi tedy! Přiveďte sem tu dívčinu, než odejdete,… vezmu ji do chaloupky,… snad mi bude i v něčem nápomocna.“

„Zajisté! zajisté!“ zvolala Bětuška, „nejsem proti tomu, aby zvykala práci. Rozkazujte jí, aby nosila vodu, v zahradě plela a dělala všecko,… toť se rozumí… co vyzíská, ať vám přináší, a vy jí za to nebudete litovati stravy a zašijete nějaký ten hadřík…“ Sehnula se rychle a políbila ruku Vrbové.

„Má milá dobrodějko!“ šeptala, „matko má! buďte k ubohému tomu sirotku nakloněna srdcem lítostivým… nenechte ji mříti hladem a toulati se ve světě za žebrotou… Zaslouží-li, nelitujte ruky, ale nezaslouží-li, nečiňte jí křivdy. Budu vám za to vděčna až do hrobu, a po návratu svém zlíbám nohy vaše jako svaté patronce… Vždyť jste povinna učiniti něco pro mne… Dala jsem vám v těch všech nešťastných letech vydělati zajisté trochu grošů… Vždyť… Bůh mi svědkem!… nejhorší mé neštěstí počalo se zde, ve vaší chaloupce,… neboť zde… z vaší ruky přijala jsem první šálek té proklaté pálenky!… Nechtěla jsem, ale přemluvila jste mne… ve společnosti pila jsem nejednou… u vás… tu na této lavici… a potom…“

„No no!“ přejala řeč Vrbová; „již dost, již dosti těch proseb a lamentací! Zítra vás povedu k tomu panstvu a doporučím vás,… za dva dni přivedete ke mně dívčinu a odejdete… Jsem již taková… poprosí-li mne někdo o něco, nemohu se zdržeti a učiním…“

Bětuška odešla. Vrbová sňavši s hlavy bílý čepec, dlouho se usmívala. Patrně byla spokojena, že učinila smlouvu, kteráž jí slibovala užitek snad všemožný. „Zpamatovati se? Nezpamatuje se,“ šeptala, „ještě nikdy jsem neviděla, aby taková pijačka přestala píti… Z počátku bude posýlati peníze,… potom dívčina povyroste a půjde do služby… a potom…“

Přestala šeptati, jako by nechtěla svěřiti myšlenky své ani špinavým a učadlým stěnám, kteréž ji obkličovaly, a shasila světlo v kahanci.

Za dva dni kráčela Bětuška, vedouc dcerušku za ruku, po pěšině vinoucí se od předměstí po stráni rokle. Martinka, vědouc již, že zůstane v chatrči staré Vrbové, v chůzi poskakovala a neustále se ohlížela, kde je Vládek, s nímžto chtěla sděliti tu novinu. Na střeše seděl holub Lubuš, a kroutě chocholatou hlavou na vše strany, hlasitě vrkal, jako by někoho k sobě přivolával. Dívčinka spatřivši ho, dala se do hlasitého smíchu.

„Vidíte?“ zvolala ukazujíc prstem na holuba, „vidíte? Toť Lubuš! Volá tak mne a Vládka! Půjdeme tam hned proň na střechu,… a potom poběhneme na předměstí.“

Stanuly přede dveřmi chatrče. Bětuška sklonila k dcerušce tvář bledou a uslzenou. „No,“ pravila, „nyní odejdu a nevrátím se až za rok nebo za dvě léta… a ty, Martinko, pamatuj si, co jsem ti řekla. Buď zdvořilá, poslouchej paní Vrbové, nelítej do města,… budeš si to pamatovati?“

„Budu! budu!“ odpověděla Martinka roztržitě, pohlížejíc dolů do rokle v očekávání, že tam uzří Vládka.

„Martinko!“ pravila opět ženština, „není ti líto matky? Vždyť jsem ti nebyla vždy matkou zlou. Krmila jsem tě často a líbala, nosila jsem tě na rukou svých a povídala ti pohádky…“

Dívčinka pozdvihla hlavy a upřela na tvář matčinu zrak, v němžto ještě chvíli se míhaly svévolné, lhostejné úsměvy. Potom Bětuška pojala dcerušku v náručí a pozdvihla jí.

„Polib matku,“ pravila tiše, „no, polib ji… hodně!“

Oči její patřily tak žalostně, ruce sevřely se tak silně a ústa se usmívala ve smutku tak tichém, že děcko, přilnuvši prsoma k prsům a ústy k ústům matčiným, dalo se do hlasitého, usedavého pláče.