Nejnovější dějepisecká literatura česká

Údaje o textu
Titulek:	Nejnovější dějepisecká literatura česká
Autor:	Ferdinand Schulz
Zdroj:	Osvěta, 1. ročník (1871), s. 672–684. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Vědecký směr, jejž dne 24. ledna 1828 František Palacký vyznačil dějepisectví českému v pamětním spise, podaném tehdejším stavům zemským, ustálil se a od oné doby sesiluje se v něm nepřetržitě.

Předchůdcové Palackého v reformaci českého dějepisectví, Dobner, Pelcl, Dobrovský a j., jakkoliv snahami a vykonanými pracemi svými proslavili se, přece všichni náležejí ještě do minulé doby dějepisné činnosti, kterouž celkem můžeme nazvati kronikářskou. Co nejbystřejší vědecký důmysl, opravdový talent a neunavná pilnost ze všech kronik, v nichž dějiny vlastí českých vypsány byly od nejstarších časův až do století sedmnáctého, mohly učiniti, zajisté úplně vykonali oni učenci: však sám tento kruh, v němž jedině dějepisectví české i jimi pěstováno bylo, stanovil těsné meze a hranici veškerého výskumu, vši dějepisné činnosti. O čem nebylo řeči v tištěných kronikách, až do Palackého známých, to až do něho nebylo v dějinách českých. A přece musíme s největším uznáním vzpomínati badatelův minulosti našeho národa, kteří na sklonku století osmnáctého a na počátku devatenáctého s vědeckou opravdovostí přistoupili k dílu. Autorita kronik až po ně byla v učenějším písemnictví i v celém toliko pro zábavu čtoucím národě našem veliká, vrchol pak její byl při Hájkovi. Reformace v dějepisectví českém počala jaksi konfrontováním kronik, a již z této jednoduché zkoušky vyšly na jevo tak veliké opravy právě nejvyšší autority kronikářské, že celá soustava, která dějepisectvím českým vládla po tři sta let, tou korrekturou byla zbořena a vyvrácena. Ráz této soustavy nejdokonaleji naznačil Fr. Faustýn Procházka, když o Dobnerovi pověděl, že „učinil konec lhaní“. Těmito slovy výtečného učence a šlechetného vlastimila pravdivě pojmenována byla zvrhlost, do které stranická vášeň náboženská v století šestnáctém strhla v Čechách životní interes celého národa.

Však ani nejsprávněji opravené kroniky již nestačily duchu, jehožto lásku a tvorčí sílu dějiny české k sobě zvábily v druhé desítce tohoto století. Ze spisu, s jehožto obsahem čtenářové naši již úplně seznámeni byli,^[1] uvedeno na všeobecnou vědomost, s programem jak velikolepým Palacký se ujal českého dějepisectví. Hledíce netoliko k vědě, jejímžto neli původcem, zajisté rozmnožitelem v míře až úžasné a organisátorem na základě jedině pravém Palacký jest, ale i k rozvoji celého národa našeho, jenž s pracemi jeho co nejtěsněji spojen byl, nemůžeme ani dosti děkovati slavnému historiografu našemu, že na světlo vydal dějiny své padesátileté požehnané činnosti. Uvítali jsme v nich veledůležitý, ba nutný doplněk jeho „Dějin národa českého“. Paměti v nich uveřejněné, osudy v nich zaznamenané týkají se více věci než osoby, více vědy než učence; a jakkoliv ze stručného porovnání nejdokonalejšího, posledního díla z doby kronikářské, Pelclovy „Nové kroniky české“, již s prvním svazkem Palackého „Dějin národa českého“ patrně vyniká veliký pokrok, jenž v dějepisectví českém náhle vzešel, přece úplnou známost zdárného převratu, jak ještě více do budoucnosti byl založen, než jak ihned mohl býti vykonán, čerpáme teprv z letošního spisu Palackého „Zur böhm. Geschichtschreibung“. Návrh, jejž Palacký stavům českým dne 24. ledna 1828 učinil o spůsobu, jakým by mohlo býti zvelebeno dějepisectví české, jest velepamátným skutkem v životě českého národa, stanoví rozhraní dvou dob v českém dějepisectví; ukončuje dobu kronikářskou a zahajuje novou, kterou nejsprávněji nazveme archivní a která dějepisectví naše teprv povýšila na vědu.

Není zbytečno, opakovati tu nejdůležitější část z onoho návrhu. Pravilť Palacký: „O dějinách českých bylo (až do jeho doby) více psaní a hádek, než se slušelo; neboť vesměs věnováno až příliš málo práce zkoumání a sbírání. Všechen obsah dějin českých obyčejně byl čerpán jedině ze starších, tiskem vydaných kronik; archivův, těchto pro dějepisce nevyčerpatelných skladišť, užito málo neb zhola nic. Však kronik z minulosti našeho národa není mnoho, a ty, kteréž máme, porovnány zvláště s kronikami našich západních sousedův, jsou až příliš nuzny a nedostatečny; právem mohl by někdo tvrditi, že staří Čechové dějinami, kteréž byli žili, vyznamenali se před jinými národy rovněž, jakož opozdili se za nimi těmi, kteréž sepsali. Naši staří kronikáři obyčejně byly osoby soukromé, jichžto poznání a důmysl byly rovněž obmezeny jako obor působnosti; nestačiliť, aby bohaté mnohotvárné divadlo svých časův pojali a potomstvu vypsané zachovali. Všímaliť sobě buď toliko svého nejbližšího okolí aneb čelných příběhův v zemi, jichžto příčiny, význam a následky jich příliš často zůstaly tajny. Tudíž patrno, proč i nejlepší dějepisci čeští měli tak nedokonalou vědomost věci, kteréž se staly, proč dějiny české celkem setkány jsou téměř jediní z jednotvárných obrazův změn na trůnu neb války, z příběhův vnitřních sporův a divoké bořící síly, proč v našich dějepisných knihách tak zřídka se vypravuje o tichém občanském životě našich praotcův, o uměnách míru ve vlasti, o zvolném rozvoji vnitřních státoprávních poměrův, o správě zemské jakož i o jejích účincích na blaho a strasti národa, proč vůbec až posud nemáme v pravdě pragmatické dějiny národní, kteréž by povznášely ducha i srdce. Mnoholetá pilná badání v některých archivech a knihovnách domácích i zahraničných spůsobila ve mně přesvědčení, že užitím pokladův archivních a památek rukopisných, až posud tak velice zanedbaných, dějiny naše nabývají nové podoby, že dotyčné zkoumání a sbírání v celém objemu svém jest věcí nezbytnou, a že všeliká práce a všeliké úsilí, kteréž těmto dějinám se věnuje, musí tím počíti, aby tyto paměti na místě svého uložení byly vyhledány, aby užitek, jejž dějepisu poskytují, z nich ihned byl vybírán, a dle rozsáhlého plánu, jakýž uměna dějepisná poroučí, ukládán a rovnán. Jedině tímto spůsobem bude lze pro dějiny stavovských poměrův v Čechách, jakož i zákonodárství a správy zemské, financí a zřízení vojenského, náboženské, literární a umělecké osvěty národa, živností a obchodu, života rodinného a společenského, mravův a obyčejův a t. d. snésti spolehlivé zprávy, jakých již nesmí býti nevšímáno sobě v dějinách žádného národa, na nejméně ve zvláštních dějinách českých. Však o těchto věcech nalézáme ve všech domácích kronikách velmi nuzná a nespolehlivá vypravování, kteráž toliko bohatou diplomaticko-kritickou soustavou musejí býti doplněna a opravena.“

Tenť jest program, jejž Palacký před více než padesáti lety dějepisectví českému, v důmyslném poznání minulých jeho vad a v pevné naději příštího rozkvětu jeho vytknul, a jejž sám po půl století s nasazením ba s přetížením veškerých duševních i tělesných sil svých, ovšem k vysokému zdaru díla podniknutého, naplňoval.

S citem nevýslovné sklíčenosti jest nám nyní vmysliti se ještě do počátku druhé polovice století minulého, když Václav Hájek z Libočan muži učenými vyhlašován byl „diktátorem pravdy“, když kronika jeho velebena byla netoliko co dílo dějepisné, „v němž pravda hledána a nalezena býti musí“, ale již co vrchol a ukončení všeho dějepisného výskumu a vší dějepravné činnosti v Čechách. Abychom dokonale poznali toto přežalostné, hluboké poklesnutí netoliko vědecké snahy ale i národního ducha ve vlasti naší, považme, že touže dobou, když Hájek předními učenci v národě, Veleslavínem, Crugeriem, Balbínem a t. d. co milovník a obhájce pravdy staven byl po boku — Sokratovi, všechny archivy a knihovny nejen v Čechách a na Moravě, ale po celé téměř Evropě byly plny nejjasnějších svědectví a nevyvratných důkazův, že jest mistrem pletich a lží, při nichž jedině není lze rozeznati, jsouli zlomyslnější nebo nechutnější. Touže dobou, když titěrný nesmysl a chytře namíchaná otrava sladkým příměškem jesuitsky rektifikovaného vlastenectví lahodily organismu českému, až k nedomrlé malátnosti seslabenému, v temných sklepeních, v dušných kobkách a pod zrezavělým zámkem zastavených skříní ležela mocná, plná a zdravá pravda, čekajíc na muže, jenž by ji vyvedl na světlo, i na nové pokolení národa, kteréž by ji uneslo již v duchu a v srdci.

Muž i nové pokolení přišli. Ruka prorokova otevřela skalné prameny živé vody a národ okřál i zmohutněl v celé bytosti své požitkem jejím. Bajky, omyly, slabosti a lži doby kronikářské prchly a „Dějiny národa českého“ z archivův a z knihoven vstoupily na místo jejich vlády, až posud neobmezené. „Dle původních pramenův“ zaznělo heslo nové doby dějepisectví českého. Kroniky, zvláště netištěné a původem svým sahající zpět nad Hájka, pojaty jsou ovšem do řady původních pramenův, však předkem nepropůjčena jim moc jiná, než jakou jim určí svědectví skutkův v souhlase se všemi ostatními pamětmi, kolem nich rozloženými, dle nálezu nynější kritiky, která nemá účelu jiného mimo vypátrání a vypsání pravdy. Týmže spůsobem, ??? vědy vymknuly se ze středověkého zajetí svého, cestou empirismu a indukce také historická véda česká vzchopila a vzmohla se k nynější své moci.

Původní, nepochybné prameny staly se základem nového dějepisectví českého. Co nebylo a není nezvratně zjištěno těmito svědectvími, nedostalo a již nikdy nedostane se do dějin českých; za to ručí nám vlastní práce Palackého, mistrná v posledních třech dílech jeho Dějin, i pevný směr, v kterémž dějepisectví naše vůbec pro veškerou budoucnost utvrdil — a stále utvrzuje.

Pamětní spis, jejž r. 1828 podal stavům českým, ihned stal se zákonem mladším silám, kteréž co družní pomocníci k mistru přilnuly, a za krátký čas nabyl svými velikolepými účinky platnosti tak všeobecné a svrchované, že nyní již ani v nejnepatrnější otázce z dějin našich nemůže býti pronešeno slovo, kteréž sobě přeje, aby došlo nějakého veřejného povšimnutí, že již ani jediný nejmenší krok v dějinách českých nemůže býti učiněn — bez původních pramenův.

Přesvědčení o pravdě nejpřirozenější, která však po tři sta let v písemnictví českém co nejhruběji byla urážena, že totiž bez původních pramenův není vůbec žádného dějepisectví, ovládlo naši vědu historickou v nejnovější době tak mocně a neodolatelně, že nyní téměř veškerá dějepisecká činnost u nás věnována jest snášení, zkoumání, rovnání a vydávání pramenův. Vlastní tvoření děl historických, literární produkce ve vědě dějepisné ovšem jest tím zabavením schopných sil z velké části odročena, a čtenářstvu, kteréž pro přípravy k práci, třeba sebe nezbytnější a namáhavější, má méně smyslu než pro práci hotovou, snadno může zdáti se, že historikové naši odpočívají; však kdo nahledl do ústrojí vědy, bude s nejnovější dějepiseckou literaturou českou velice spokojen. Těmi silami a těmi prostředky hmotnými, kterýmiž vládneme, děje se nyní všecko, co konáno býti může, a v poměru k jiným vědám a oborům písemnictví, kteréž v jazyku našem se těší péči a práci, dějepisectví může říci, že svědomitě koná svou povinnost, třeba hlavně ve vydávání pramenův. Tím ovšem nemíníme tvrditi, že bychom zvláště prostředky hmotnými na zvelebení dějepisectví českého nemohli vládnouti ještě stokrát většími, než jaké po ruce máme, a úplně souhlasíme s důtklivými stesky a s trpkým káráním, kteréž soukromě v kruhu našich dějezpytcův, veřejně pak zvláště v horlivém bojovníku za interesy dějin našich v „Památkách archaeologických a historických“ na přílišnou netečnost zámožnějšího měšťanstva a větších obcí k podnikům dějepravným, jsou bohužel již stálým hovorem. Ba nerozpakujeme se v této smutné rubrice našeho národního života i přes některé velmi čestné výjimky, kteréž veřejného vděčného vyznačení již došly, postaviti v první řadě domácí velmože, boháče, kteří na podniky méně šlechetné i slavné, a vlast méně ozdobující, neváhají věnovati náklady někdy až úžasné. Kdyby bylo tolik peněz, kolik jen při poněkud větší náklonnosti k dobré věci velmi snadno by bylo, vydávání pokladův archivních a všelikých památek rukopisných i již někdy tištěných, však nyní v obchodu velmi vzácných, ke kterýmž vůbec co k pramenům dějin hleděti sluší, mohlo by býti podniknuto měrou velikolepou a pokračovalo by spůsobem, tak důležité potřeby české vědy a národního života našeho důstojným. Neboť na tom zřeteli jedině závisí všechna nynější dějepisecká činnost u nás v tomto směru.

Prameny dějin, a byť v některých částech svých, pro tu neb onu dobu národní minulosti, pro ten neb onen obor národního života byly sebe zajímavější, nikdy celkem nebudou těšiti se a netěší se takové horlivosti širších kruhův v národě, aby tím uhražen byl náklad na ně věnovaný. Není-li dostatek lidí, kteří v tak vznešené věci vlastenecké dovedou se chovati se stanoviska jiného než přímého osobního užitku, tož vděčnost naše k podnikům finančně tak neúrodným a druhdy i nebezpečným musí býti při vší skrovností jejich v poměru k nepřehlednému materiálu, k nim příslušnému, tím větší.

Program Palackého ze dne 24. ledna 1828 posud jen z malé části je naplněn. Doba archivní v první, pouze technické části své bude trvati ještě velmi, velmi dlouho, i budeli časem svým moci pracovati se v ní měrou rozsáhlejší… Přetržena r. 1855 vydáním prvního dílu veliké práce J. K. Erbenovy, „Regest“ českých a moravských, byla obnovena r. 1861, když Palacký po přestávce 12 let „svolením a nákladem veleslavného výboru zemského v království českém“ jal se vydávati pátý díl neocenitelného „Archivu českého“, jejž byl založil již roku 1840. Mocnější proud v ní vzešel roku 1864; té doby Antonín Gindely „pomocí několika vznešených příznivců domácího dějepisu“, jakož i ne méně nezbytnou podporou spisovatelův a dějezpytcův, jazyka i věci dokonale znalých, založil „Staré paměti dějin českých“, sbírku veledůležitých a sebou samými v písemnictví českém slavných pramenův dějinných, ze šestnáctého a sedmnáctého století. Vyšlyť v té sbírce předně posud nalezené části Dekretův Jednoty bratrské, péčí J. Emlera, za druhé Pavla Skály ze Zhoře historie česká od r. 1602 do r. 1623, upravená Karlem Tieftrunkem; za třetí Paměti Viléma hr. Slavaty od r. 1608 do r. 1619, vydané Josefem Jirečkem, a za čtvrté některé části „Jednání a dopisy konsistoře katolické i utrakvistické“, vybrané a pořádané Klementem Borovým. V úvodu k celému podniku „Starých pamětí“ Antonín Gindely položil rozvrh velmi obsáhlý. Památky tyto měly v šesteru oddělení uveřejňovati: Spisy jednoty bratrské; kronisty a historiky; sněmovní jednání; zbytky starých desk; diplomatář český; korrespondenci konsistoře utrakvistické a katolické. Bylť to plán velikolepý, jehožto jen s polovice provedením dějepisná věda česká by byla nabyla podpory mocné a rozšíření znamenitého. Díla vydaná zajisté také uvítána byla co nejradostněji všemi přáteli dějin českých a všemi pracovníky o rozkvětu jejich; tím více pak želeti jest, že podniknutí s nadějemi tak svěžími počaté a silami tak výtečnými vedené, jakož jiné příčiny domysliti se není lze, z nedostatku podpory hmotné v počáteční horlivosti své brzo ochablo a nyní snad již za úplně ukončené považováno býti musí.

V tomto tušení nasvědčuje nám ovšem nejnovější rozvoj dějepisecké literatury naší, jenž z programu „Starých pamětí“ články velmi důležité pojal do sebe a již výtečnou prací hotovou v nich se honosí. S nejradostnějším potěšením patříme, jak nejnovější dějepisecká literatura naše mimo díla jeho vlastní téměř všechna má i podnět i správu svou v Palackém. Vysokému věku kmetovu příroda propůjčuje pružnost vůle a jarost úmyslův jinošskou, tvorčí sílu ducha, vytrvalost a radost v práci nejvyšší mužné dospělosti; kéž by mu i tělesných sil ještě dlouho popřála! Vším právem můžeme pověděti, a jsme přesvědčeni, že výrokem naším nikdo nebude ani nejméně pohoršen, že: Palacký ze všech našich dějezpytcův a dějepiscův jest posud nejčinnějším, a což rovněž vyznačiti dlužno, každé dílo z jeseni jeho života jest plno myšlenkového ohně a umělecké dokonalosti, jako hrozen zdravé révy, která zdobí sluneční stráně jižních krajin. Sotva že vydal mistrnou a vítěznou obranu národa českého v dějinách jeho století patnáctého, v které zároveň složena jest úplná porážka nejvášnivějšího a nejklopotnějšího škůdce vší národní bytosti české (Die Geschichte des Hussitenthums und prof. Constantin Höfler); sotva že sebráním veškerého bohatého materiálu život Husův a tragický průběh jeho spravedlivé pře s hierarchií římskou postavil v pravdivé světlo, aby dějiny celého lidstva nemohly v té důležité kapitole své ani vědomě ani nevědomě býti mateny (Documenta etc.); sotva že uveřejněním zápiskův (Zur böhm. Geschichtschreibung) ukázal nám nejprvnější počátky a nenáhlý vzrůst nynější dějepisné vědy české; sotva že znova proskoumal, promyslil a přepracoval třetí díl svých Dějin, rozmnoživ jej důkladnější propravou k velikému reformačnímu ruchu českému, zevrubnějším a jasnějším vypsáním duševní stránky tehdejšího života národního, hlubším vniknutím do počátkův a pozdější organisace jednotlivých reformačních táborův českých, plnějším a určitějším vyznačením Husa co původce reformace, a vůbec všemi zprávami, kteréž prodlením dvaceti let o dějinách husitských z pramenův domácích i zahraničných na novo vynešeny byly, a všemi politickými i kulturními úvahami, kteréž při prvním vydávání tohoto dílu Dějin českých c. k. censurou by nebyly bývaly puštěny na světlo boží: Palacký ujal se správy při vydávání pramenův českých dějin, kteréž jednak dle vyzvání jím již před některou dobou učiněného, jednak dle nejnovějšího plánu jím samým vypracovaného děje se a bohdá šťastně až do konce provedeno bude měrou rozsáhlejší, než všechny posavadní podniky toho druhu.

Dílo, jehožto přípravám Palacký mnoho času a sil svého života věnoval, a o jehožto nutném před se vzetí pronesl se veřejně s takovou vroucností, jako o žádné jiné potřebě národní vědy, jsou „Pozůstatky desk zemských království českého, r. 1541 pohořelých“. Zajisté velmi dojemná a povzbuzující byla slova, kterýmiž dne 6. června 1863 ve valném shromáždění společnosti Musea království českého promluvil o historické důležitosti dotčených desk zemských, a o potřebě i spůsobu, obnoviti je, pokud možná, zase. „Proniknut jsa vědomím a přesvědčením o důležitosti a potřebě takového díla, počal jsem již přede 20 lety, s pomocí několika mladších přátel, sbírati zbytky starých desk zemských, a co v té věci dovedli jsme, nachází se podnes v archivní částce našeho museum. Ale události roku 1848 a následujících přerušily také tuto činnost, já od r. 1851 nad to byl jsem osaměl na celé desítiletí, a pokusy od té doby k tomuto cíli předsevzaté zůstaly bez prospěchu, ač neujmeli se, jakož ovšem slíbil, nově ustanovený archivář zemský této péče a práce. Já již blíže se ke hrobu a maje ještě tolik prací neodkladných před sebou, nemohu v této věci činiti sám více, nežli upozorňovati, napomínati, žádati a prositi, aby síly duchovní nadějných potomkův národa našeho nemeškaly obrátiti se k vážnému předmětu tomuto, aby z dělníkův schopný sestoupil se dohromady sbor — neboť to dílo převyšuje sílu kteréhokoli jednotlivce — i aby co nejdříve přikročilo se ku práci ovšem ne skvělé, ale tím blahodárnější, abych dočkati se mohl, ať nedím ukončení, ale aspoň zdárného a slibného započetí díla pod titulem „Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne fortuito comsumptarum“, jehožto bude snad asi 8 nebo 10 kvartantův.“ — „Můj účel, má žádost a touha při této věci směřuje hlavně k tomu, abych obrátil pozornost k historické důležitosti našich starých desk zemských, i ku potřebě, uvesti je, pokud možná, obecenstvu ve známost. Jsem, tuším, za naší doby jediný člověk na světě, který s pilností vyhledával a studoval, jestli ne všecky, aspoň největší část pozůstatkův těchto drahých, a cítím se za vázána ve svém svědomí, abych aspoň oznámil všem přátelům nauk, a v národu našem zvláště, jakový poklad zachoval se nám v nich, ačkoliv bohužel osudem krutým ztenčený, a nad to zanedbaný, nevšímaný. Vyznám bez obalu dle úplného přesvědčení svého, že nevím o ničem, co by národu našemu čestnější památku v dějinách světa zjednati, čím bychom my před očima všech národův spravedlivěji pochlubiti se mohli, nežli zrcadlem tím starého života našeho státního a společenského, které ze zbytkův pohořelých našich desk, jakkoli znuzilých, kdyby jen úplně shledáni, sebráni a v jedno sestaveni byli, vysvítati by musilo.“ „Až vykonáno bude dílo, kteréhož si tak toužebně přeji a žádám, pak rozbřeskne se záře a světlo historie nade všemi kraji vlasti naší, a zahřívati bude srdce lidská láskou ke vlasti také tam, kde ona ve mrákotě nevědomosti posavad netoliko dřímají, ale snad i dokonce se odvracují.“ —

Po sedmi letech vyplněna jest tato touha Palackého; srdečná slova jeho padla na místa úrodná a vzbudila žádoucí čin. Nynější archivář král. města Prahy, pan dr. Josef Emler, vykonav přispěním dějepiscův a bibliotekářův našich v Praze velmi rozsáhlé přípravy k dílu tak nesnadnému, a vládna podporou z mecenášské ruky pana hraběte Jindřicha Clama Martinice, jenž obmyslil toto podniknutí takovou štědrostí, jaká posud žádnému spisu ani starší ani novější literatury naší od nikoho nebyla poskytnuta, roku minulého přistoupil k vydávání „Pozůstatkův desk zemských“, a v pěti svazcích již ukončil díl jejich první. Celá práce rozvržena jest asi na 500 archův, a děje se s pílí a s dokonalostí výtečnou. Dějepisná věda česká, v rozměrech svých největších a v podrobnostech svých nejjemnějších nabývá jí nového přehojného světla; dávno zašlý život našeho národa obnovuje se před očima našima v takové blízkosti a jasnosti, v jaké vzkřísiti jej marně bychom snažili se spůsoby a pomůckami jinými.

Vedle této, z přímého vyzvání a na základě mnoholetých příprav ze strany Palackého podniknuté práce dějepisné literatury české, vidíme z podnětu daného naším historiografem a z přičinlivé péče jeho nejbližší vzkvétati druhé veliké dílo, jímž dějepisnému badání a tvoření u nás šíří a utvrzuje se půda. Z oslavy sedmdesátých narozenin Palackého, v které radostně súčastnil se celý náš národ, vzešla dějepisné vědě české trvalá památka a v skromných poměrech našich dosti mocná podpora. Založenať byla zvláštní nadace Palackého na prospěch takových účelův, jimiž oslavenec sám vlasti své nejplatněji byl posloužil. Spůsob, jakým by této intence nejsprávněji dosaženo bylo, úplně dán na rozhodnuti Palackého, jenž přihledaje k nejnutnějším potřebám dějepisné vědy domácí a uváživ ty stránky, v kterých opatření jejich v časích buď starších neb nejnovějších založeno a pojištěno jest, uznal za nejpřednější úlohu, usnadniti vydávání pramenů českých dějin, aby kdož mají duševní síly, mohli spracováním některé části dějin národních naši vědu dějepisnou zvelebovati. Nepřístupnost zřídel dějin českých, obtíže při sbírání jich a nedostatek prostředkův k tomu Palacký zajisté sám nejvíce zkusil, a chtěje jednati ulehčení v té věci badatelům pozdějším, ustanovil, aby větší část z důchodův nadace, jeho památkou vyznačené, věnována byla k vydáváni díla, jemuž on sám vypracoval plán, jehožto konání sám spravuje, a kteréž nazval: „Prameny dějin českých“. Toto podniknutí půjde dvojí řadou, z nichž první bude chovati v sobě správné a kritické vydání všech starých spisovatelův, téměř naskrze rodilých Čechův a o českých dějinách jednajících, až do počátku století šestnáctého; ve druhé pak snešeny budou výpisy ze všech spisovatelův zahraničných, pokud týkají se dějin českých. V řadě první nalezneme předně legendy o českých svatých a pak dvacet kronik a letopisův od nejstaršího dějepravce v Čechách, Kosmy, až po Václava Hájka. Budeť to, jak patrno, obsáhlá knihovna pramenův českých dějin, jejížto užívání však nemá býti a bohda ani nebude obmezeno jedině na badatele v minulosti české. „Prameny dějin českých“ mají býti přístupny všem vzdělanějším vrstvám našeho národa, a proto učiněno opatření, že česky psány jsou netoliko všecky úvody, všecka vysvětlení a kritické poznámky, ale že vedle znění původního, obyčejně latinského, položen i překlad český. Tím spůsobem budou „Prameny dějin českých“ dílem, jež při úplné a dokonalé vědeckosti své, k účelům badatelův domácích i cizích, poskytne každému Čechu snadného a původního poučení o minulosti našich praotcův, budouc dílem v pravdě národním. Díl první uveřejní legendy o českých svatých; v svazku prvním již podána jest úplná legendářská literatura svv. Cyrilla a Methoda, desatero vypsání jejich životův: legendy panonské, bulharská, vlaská, moravská; a dvě legendy o sv. Ivanu. Překlady vykonány jsou výtečnými znalci jazykův původního i českého, a celé důležité podniknutí vyniká onou lahodnou dokonalostí a skvělou uměleckou formou, dle nichž ihned poznáme přítomnost ruky Palackého. Do nejblíže příštích svazkův přichystány jsou legendy svv. Václava, Lidmily, Vojtěcha, Prokopa a blahoslaveného Vintýře.

Kterak všech těchto důležitých písemných památek pro dějiny české užíváno býti může a má, vyložili a určili Dobrovský a Palacký znamenitým důmyslem kritickým již před dávnými lety. — Z kronistův vydán bude v této sbírce pramenův nejdříve Kosmas se vzorným překladem V. V. Tomkovým. Vůbec dlužno podotknouti, že Palacký pro vydávání Pramenův dějin českých shromáždil kolem sebe a spojil k jediné vznešené snaze velmi výtečné naše síly dějepisné, filologické a spisovatelské, tak že podniknutí děje se spůsobem jaksi akademickým.

Výpisy ze zahraničných spisovatelův, pokud se týkají nejstarších dějin českých, jsou slavným pomníkem neunavné vlastenecké snahy a vzácné vědecké dokonalosti, bohužel již nebožtíka, Karla Jar. Erbena; pokračování v této práci zajisté svěřeno bude znalci rovněž pečlivému. Při vděčné vzpomínce na drahého K. J. Erbena jest vhod oznámiti milovníkům dějepisné vědy české, že věrný přítel a důstojný nástupce jeho v úřadě městského archiváře pražského, dr. Jos. Emler chystá nákladem kr. české společnosti nauk do tisku druhý díl slavného díla jeho: „Regesta Bohemiae et Moraviae“, k němuž nebožtík sám již byl vykonal hojné přípravy. Také pokračování Palackého „Archivu českého“ položeno jest na programu nejbližší budoucnosti, a takovým stálým snažením předních vzdělavatelův svých historická věda česká upevňuje a zvelebuje se v nejnovější době velmi patrně.

Však netoliko v Čechách, i na Moravě pracuje se ve vydávání pramenův dějin národa českého té chvíle s dobrým prospěchem. Z bohatých a nevyčerpatelných skladišť, v kterých drahocenné památky minulosti národa českého v této překrásné zemi sesterské uloženy jsou, archivář V. Brandl již od několika let pilně pracuje na vydání Spisův Karla staršího z Žerotína. Nákladem Matice Moravské počal nejnověji uveřejňovati věhlasného státníka, vysoce šlechetného člověka a proslaveného syna českomoravského „listy, psané jazykem českým“. Badatelé politických i kulturních dějin národa českého na samém počátku nové doby života jeho postihli svrchovanou cenu, kterouž Listy Žerotínovy pro účely jejich mají. Již před devadesáti a dvěma lety poprvé pomýšleno na vydání jejich. Po několikerém částečném zazáření v Slovesnosti Jungmannově r. 1820 a v časopise Českého Musea v letech 1831 a 1836, budou nám nyní podány v celé úplnosti své, a sice co pramen historický. Pan V. Brandl velmi šťastně se rozhodl k tomuto spůsobu vydání, aby bohatá látka otevřena byla všestrannému badání nejen pro stylisty a gramatisty, nýbrž také pro badatele historie vůbec a sociálních poměrův doby Žerotínovy zvláště, i pronesl úplnou pravdu, když pověděl, že žádná literatura evropská nemůže honositi se dílem takovým, kteréž jsouc v národním jazyku na sklonku šestnáctého a v první třetině sedmnáctého století sepsáno, líčí poměry oné doby tak mistrovsky, tak duchaplně a slohem tak sličným, jako se činí v listech Žerotínových. Jsouť obrazem nejslavnější doby duševní vzdělanosti v národě českém, doby Bratrské, jsou vzorem slohu klassického a čistoty jazykové, jsou výrazem vznešených myšlenek muže, nad jiné vrstevníky všemi dary ducha i srdce vynikajícího, jednoho z těch geniův, kteří jen zřídka kdy na svět přicházejí.

První svazek uveřejňuje sto a třicet dva, druhý šest set čtyřicet sedm českých listův Žerotínových, každý svazek ve dvou odděleních, z nichž každé opatřeno jest jasným úvodem z dějin povšechných a ze života Žerotínova zvláště; v čele pak vydání celého položen jest přípis, v němž V. Brandl nakreslil velmi zdařilý obraz ducha, života, významu a času Karla staršího z Žerotína, a jenž i čtenáři méně znalému dějin českých v století šestnáctém a sedmnáctém čtení listův Žerotínových rovněž poroučí jako usnadňuje.

Badatel dějin, vzdělavatel a milovník písemnictví českého ovšem s nevýslovnou rozkoší budou zabývati se studováním těchto drahocenných památek.

Vydáváním spisův Žerotínových vůbec obnovuje se v národě českém památka muže, jenž v dějinách světa jest jednou z nejskvělejších ozdob jeho, jenž v smutných dobách nejkrvavějšího mučení a nejspustlejší hrůzovlády statečně a neohroženě chránil lepší, dobrou částku jeho dle nejvyšší možnosti své, a jehožto šeredné potupení ve vlastním národě posud ani pomstěno ani smířeno není.

Karel starší z Žerotína doznal v národě českém téhož osudu, jejž vrahové lidského svědomí, hubitelé lidských práv a škůdcové státní i národní samostatnosti české v něm spůsobili všem našim mravním i duševním velikánům. Čím žíznivěji práhli konečného bezživotí našeho, tím zuřivěji za živa týrali tělo i ducha a tím hnusněji po smrti hyzdili památku našich největších mužův. Uznáváme za svou povinnost, obnoviti a uvesti v širší známost nynějšího pokolení českého zprávu, kterou věrný obrance poctivého jmena českého a výmluvný tlumočník opravdové slávy české, Alois Šembera před lety snesl o hrobu Karla staršího z Žerotína, i o kryptě Žerotínské v Brandýse nad Orlicí. Ač tato zpráva k nejnovější dějepisecké literatuře české nepatří, klademe ji tu z příčin, které snad v kruzích posud dřímajících probudí mocnější a činnější interes pro Žerotínovy spisy, právě vydávané. Kdybychom opakováním jejím na tomto místě přičinili sebe méně v tomto směru, rádi sneseme výčitku, že jsme uchýlili se od účelu tohoto článku. Poměry historické vědy, není-li podkladem románu, k širším kruhům našeho národa, jsou bohužel posud tak neutěšeny, že musíme ujímati se dobré věci a pracovati pro ni všude, kdekoliv jen poněkud naskytá se k tomu příležitost.

Stůj zde tedy dotyčná zpráva A. Šemberova, přiznáme se, i co pouhá agitace pro Žerotínovy spisy.

„Dne 9. října r. 1636 dokonal Karel ze Žerotína na Přerově svůj účinný, posledních 16 let mnohými strastmi ohořčený život. Tělo jeho zavezeno jest do jeho zamilovaného rodného městečka, Brandýsa nad Orlicí, by vedle otce a příbuzných svých ve sklípku u kostela sv. Jana na Loukoti odpočívalo. Uložené v měděnou rakev vpuštěno jest do krypty a vchod do ní zapečetěn, neboť byl slavný Karel ze Žerotína poslední, jehož kosti chovati měla. Kostel, v němž bratří čeští, radujíce se z přízně velikomyslného pána brandýského, ještě před několika lety pobožnost svou byli vykonávali, stál nyní ubořen a opuštěn; neboť navštěvovatelé jeho někdejší dílem vlasti prázni býti museli, dílem obráceni jsou na víru katolickou. Bouře převracování konečně přešla a jednota ve smýšlení docílena, i panovalo hrobové ticho jak ve vlasti celé, tak i v zříceninách na Loukoti, a mrtvola Žerotínova odpočívala v úplném pokoji. Než nastalo třetí pokolení, vyhynula téměř všecka památka doby bratrské a s ní i paměť slavných držitelův Brandýsa z rodu Žerotínského. Jen temné povídky o nich zachovaly se mezi lidem, a taková byla i pověsť o stříbrných truhlách v zříceninách na Loukoti, v nichž prý těla pánův těch byla pochována. Povídkou tou veden a lákán osmělil se tedy roku 1724 jistý osadník vstoupiti do krypty, a ohledav ji, na znamení návštěvy hned část cínu odcizil. To když se proneslo, krypta násilně otevřena a objeveno v ní ku překvapení nemalému jedenáct cínových a dvě měděné rakve s mnohými klenoty a jedenácti mrtvolami. Rakve tyto i s klenoty považovány jsou za věci pána nemající; i povstal skrze ně mrzký soud, trvající plných 23 rokův, a posledně v ten spůsob orovnaný, že klenoty při mrtvolách nalezené hraběti Ludvíkovi ze Žerotína a na Losině, za náhradu 500 zl. ke kostelu brandýsskému, rakve však po srážce útrat soudních témuž kostelu připadnouti mají. Na to ustanovena komise a 12. května 1747 vyzdviženy drahocenné ty ostatky z lůžka od vděčných příbuzných jim věnovaného; znamení stavu a bývalého důstojenství s nich sňata a obnažené kosti vloženy všecky dohromady do veliké dubové truhly a strčeny opět do krypty. To konalo se u přítomnosti duchovních (katolických) i světských úřadníkův, a sice s takovou lhostejností a trestu hodnou nedbalostí, že za 30 let truhla ta ve vlhké, odevšad přístupné kryptě se rozpadla a lebky i jiné kosti semotam rozházené se válely. Sesuté stavení — praví Bienenberg o kryptě té r. 1779 — podobá se zevnitř náhrobkům hrdin římských, jsouc rovně tak rozkácené a stromovím, křovím, mechem a travou porostlé; pohledneli pak se do vnitř, úžasem a lítostí naplní se srdce každého, kdož maje cit lidský, spatří mezi oloupenými a rozházenými kostmi i kosti Karla ze Žerotína. Zpráva Bienenbergova o spustlosti hrobky Žerotínské povzbudila ve mně žádost dojíti vědomosti, v jakém stavu se nyní po 60 letech nachází. Podniknul jsem tedy v říjnu 1838 cestu do romantického Brandýsa a chvátal jsem na Loukoť, bych uzřel i třeba stýřelou schránku s převzácnými zbytky Žerotínovými. Však bolestně sklamána moje žádoucí toužebnost. Ani památky nenašel jsem více po kryptě a popeli v ní uloženém. Kostel bratrský zcela rozvalen jest i se zbytkem krypty po ohni na Loukoti r. 1817, a z nabytého kamení vystaveny tam čtyři domky. Jen kus zdi příční při jednom těchto domečkův, ponechané ze vetchých zřícenin, ukazuje místo, kde se někdy naši čeští bratří ke službám božím scházívali; nepatrná pak stará zahradní zídka naznačuje okršlek bývalého bratrského hřbitova. Zpráchnivělé kosti Žerotínské zakopány prý jsou ještě před zbořením kostela do země, a sice, jak mi sousedé okazovali, v jedné zahradě. Ten tedy jest náhrobek, jehož se zlobou a surovostí času dostalo šlechetné rodině Jana ze Žerotína a jmenovitě muži, v jehož rukou se někdy vážilo markrabství moravské, o jehož přízeň se ucházeli knížata a králové.“ —

Prach těla Žerotínova byl příliš slabý, aby vymohl sobě pokoj na „duchovních i světských úřadnících“ i aby vzbudil úctu k sobě v mysli národa šeredně oslepeného; zmizel v zemi a nenajdeme ho již nikdy, abychom jej slavně uložili v nějaké svatyni národní. Však skvělý duch jeho nemohl býti zničen, stále žije s námi; kdo z nás má odvahu, aby meškal poznati jej, a posilniti se jeho dotknutím?…

Z domácí produkce dějepisecké v nejnovější době co nejslavněji vyniká V. V. Tomka druhý díl Dějepisu Prahy. Patrno, že V. V. Tomek, podstupuje vypsání dějin hlavního města českého, ani sám ještě neviděl jasně veškerou velikolepost práce, která mu takřka teprv v rukou vzrostla. Však bylli již první díl Dějin Prahy svědkem o hojnosti zajímavého materialu, rovněž jako o výtečné pilnosti a tvorčí síle spisovatelově, dokazuje díl druhý, že podobného dějepisce jako Praha nemá žádné jiné město v Evropě. Jest to práce v celkovitém obrysu i v nejpodrobnějších částech svých tak průzračná, plastická a dokonalá, že vším právem možno nazvati ji klassickou. V. V. Tomek podnikl dílo nevýslovně obtížné a koná je s nevýslovnou lehkostí, — totiž na pohled, — a v tom právě záleží jeho výtečnost. Celý abychom řekli, hrubý materiál a celou spodní práci, která jak známo při stavbách monumentálních jest nejdůležitější, ačkoliv ji pak není ani vidět, uložil do spisův pobočních, jež nazval „Základy starého místopisu pražského“, a jež v literatuře topografícko-historické celé Evropy jest unicum! Kdo chce seznati všechny klopoty Tomkovy práce a veškeré tajemství výtečnosti hotových „Dějin Prahy“, jak z druhého dílu vyniká, ať rozevře „Základy starého místopisu pražského“, ať cestuje s Tomkem od ulice k ulici, od domu k domu, ať vykopává s ním české Pompejí, a tož netoliko jednou, ale několikrát vždy z nového a jiného popela, ať obnoví s ním i starodávné okolí pražské s každým dvorcem, s každou vinicí, s každým rybníkem, s každou studánkou, s každou cestičkou, s každým dřevěným křížem, … a pak zároveň srozumí vysoké ceně vědecké, kterouž Tomkův Dějepis Prahy má. Jest to práce hodna obdivu! Však Tomkova stará Praha není Pompeji mrtvol, ale Pompeji se vším obživeným původním obyvatelstvem, s takovým pestrým životem tehdejší společnosti měšťanské, veřejným i rodinným, a s takovou proměnlivostí zjevův životních na ulici i v domácnosti, že úplnosti celého obrazu neschází nic než nutný doplněk mravnosti tehdejší dle spisův — Miličových, Kunrata Waldhausera a Matěje z Janova, kterýž jakož rozumíme z poznamenání položeného v obsahu, že totiž dokončeni knihy třetí bude následovati v díle třetím, zajisté přijde, aby tak krásné dílo bylo beze vší vady. —

Dvě práce, dle objemu mnohem menší, však dle vlastní vnitřní ceny rovněž dokonalé, podal nám v nejnovější době Fr. J. Zoubek, jenž v historické vědě české dobyl sobě jmena již velmi čestného, hlavně co redaktor „Památek pro archaeologii a dějepis“.

Jeho „Vypsání hradu Potenšteina v Hradecku“ nedošlo sice v naší literární veřejnosti až posud ani povšimnutí; tato pak vnější nehoda nevadí nám pranic, abychom je neprohlásili za dílo v literatuře naší dějepisné vědy ve svém spůsobu vzorné. Jest to monografie, sepsaná na základě nejúplnějších původních pramenův s pilností a s vědeckou důkladností, při Zoubkovi ovšem, však nikoliv v archaeologické literatuře naší obvyklou. — Kdo zná Zoubkovu vědeckou a spisovatelskou činnost, zajisté s radostným napnutím čekal na jeho „Život Jana Amosa Komenského“. Však když tento spis jeho přečetl, musil vyznati, že stalo se více, než tušil. Jan Amos Komenský jest člověk, jenž životem svým každého věrného Čecha k zanícení strhuje. Není snadno, udržeti při něm pero na uzdě, kterouž vládne umělecká forma slovesnosti. Zoubek velmi šťastně spojil vznešenou látku s krásnou formou v jednolitý celek dokonalosti. Psal o miláčku svém, o miláčku národa českého, o velikém dobrodinci evropského lidstva, o jednom z nejšlechetnějších lidí, kteří až posud se narodili, o slavném mučenníku pravdy, o hrdině velikých bojův vnitřních a vnějších, a psal od počátku až do konce s takovou lahodou a jemností, jako by mírný duch oslavence našeho byl vládnul jeho rukou.

Položiv za základ své práce vypsání života Komenského Fr. Palackým již roku 1829, doplnil je všemi zprávami, kterýchž od oné doby až podnes v té předůležité kapitole kulturních dějin českých pilnému badání a šťastné náhodě nabyti se podařilo; i můžeme slušně pověděti, že svým spisem netoliko znamenitě přispěl k důstojnému uctění památky velikého učitele národův, těchto dnův po vlastech českých konané, ale že i platně posloužil písemnictví českému.

Z nejnovější politické činnosti národa našeho vznikly dva spisy o českém státním právu, pánův dr. Jos. Kalouska a dr. Hug. Tomana. Pokud oba tito spisové sami postavili se převahou svého obsahu na půdu více dějepisnou než ryze právnickou, klademe je též do nejnovější dějepisecké literatury naší. Zvláště české státní právo dra. Jos. Kalouska vytklo sobě již za účel, býti více dílem historickým. A v tom ohledu dlužno s chvalným uznáním vyznačiti zvláštní pilnost a velikou znalost spisovatelovu v celém objemu práce předsevzaté; jeho dílo stalo se v pravdě skladištěm nejdůležitějších zákonův a listin, kteréž v dějinách českých od doby nejstarší až do roku 1861 české státní právo buď stanovily, buď utvrzovaly, buď vykládaly. K úplnému a zevrubnému spracování látky tak velice bohaté dr. Kalousek zajisté teprv příště přistoupí. — Úlohu menšího rozměru podnikl dr. Hugo Toman; obmezilť své badání v oboru státního práva českého toliko na dobu pobělohorskou a dílo jeho bere se k jádru věci se stanoviska právnického mnohem hloub, vynikajíc mimo to zvláště jasným karakterisováním jednotlivých dějepisných dob a všelikých vládních i společenských zřízení, pokud právní platnost a praktická moc státního práva českého s nimi souvisely.

Končíce stručný přehled nejnovější dějepisné literatury naší, nemůžeme opomenouti, abychom neobrátili obecnou pozornost ke spolku, z jehožto snažení a práce dějepisná věda česká zajisté může nadíti se rozmnožení a pokroku nikoli nepatrného. „Historický spolek český“ činí velmi rozsáhlé a důkladné přípravy k zcela nové řadě vědeckých spisův dějepisných. Vedle sbírání a přepisování nových původních pramenův dějinných zabývá se nyní hlavně rozkládáním dějepisného materialu na topografii českou, a otvírá do dějin národa našeho přehojná hlediště nová. Mimo to s velikým potěšením znamenáme, že člen tohoto důležitého spolku, jejž zároveň zasloužené činnější podpoře obecenstva co nejdůtklivěji poroučíme, prof. Karel Tieftrunk jal se pilně studovati dobu Ferdinanda I. zvláště vzhledem k Jednotě bratrské v Čechách. Jest věru již svrchovaný čas, aby slavná Jednota bratrská našla konečně svého nestranného a dokonale schopného dějepisce. Dílo veliké čeká na svého podnikatele. Najde jej v historickém spolku českém?

---

1. Zur böhm. Geschichtschreibung. Von Franz Palacký. 1871; v Osvětě číslo 1. článek „Palacký a české dějepisectví“ od dr. Emlera.