Palacký a české dějepisectví

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Palacký a české dějepisectví
Autor: Josef Emler
Zdroj: Osvěta, 1. ročník (1871), s. 67–75. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:František Palacký

Tantae molis erat Romanam condere gentem.

(Virgil, Aen. I., 33.)

Jest to vždy sváteční den národa našeho, když mu slavný jeho historiograf podává některý nový květ svého velkého ducha. Neb jsme si toho dobře vědomi, že dějepisectví Palackého má nekonečné a největší zásluhy o to, že národ náš přišel tam, kde nyní jest, jsme si toho dobře vědomi, že národ náš jsa uštván a vykrvácen a již takřka v posledním tažení, hlavně dějepisectvím Palackého se sebral, že jím nabýval důvěry v sebe a síly a i přesvědčení v další žití a vyvíjení se. Neb dějiny Palackého předváděly mu takřka zrcadlo jeho slavné minulosti, jeho moci a síly a budily touhu po vrácení se starých slavných časů. A proto radujeme se z každého díla slavného dějepisce našeho tak upřímně a nelíčeně, vědouce zajisté, že to nový základní a hraničný kámen nejen této výtečně národní vědym ale i opora vydatná národních našich snah. Avšak čím více příčiny máme každému novému plodu vznešeného ducha slavného historiografa našeho se těšiti, tím více odporu jeví známí úhlavní nepřátelé národa našeho a šlechetných jeho snah. Vědíť, že se jim vymyká z rukou kořisť, již měli už jako za svou. Dokavad se domnívali, že větve kmene českého jedna po druhé usychají, ano že se již celého stromu chytá všeobecná slabost a že tedy v době nedlouhé vezme za své, dotud měli s ním jakou takou soustrasť, arciť jen asi takovou, s jakou se potkáváme u dědiců dělících mezi sebe již v duchu statky bohatého příbuzného; ale když se národ náš pozdravoval a očekávané dělení stalo se klamem, proměnila zklamaná naděje přízeň jejich v zaryté nepřátelství, které ovšem především se obrátilo proti těm, kteří měli o vzkříšení národa českého největší zásluhy. A poněvadž v příčině té Palacký jest na místě prvním, bylo jemu vystáti již od čtvrt století největších a nejsprostějších nájezdů osobních, ano v poslední době zřídil se celý spolek nedouků beroucích v pochybnost i vědecké jeho snahy a předstírajících slavné práci jeho stranické falšování dějin českých a zúmyslné zamlčování pravdy. Ne snad aby této smečce utrhačů lež jejich dokázal, ale aby soudnému obecenstvu, které neznajíc poměrů, snad v příčině té na bezcestí svedeno bylo, pravdu vyložil a ukázal, že neníli v jeho díle vše tak dokonalé, jak by mělo býti, příčina toho leží předně v nepřekonatelných obtížích práce samé a pak že ani vždy nesměl tak psáti, jak by si toho byl přál, vydal Palacký na počátku tohoto měsíce spis nadepsaný: „Zur böhmischen Geschichtsschreibung; actenmässige Aufschlüsse und Worte der Abwehr“, jejž pokládati můžeme za dějiny jeho dějepisectví a s nímž v nejmožnější stručnosti obecenstvo naše tuto seznámiti chceme.

Národ český vždy měl náchylné ucho k naslouchání dějinám své slavné minulosti, cítilť a tušil i v svízelích svého největšího utrpení, že druhdy to asi bývalo jinak; ale absolutní vláda bojíc se stínů svých činů nepodporovala studií historických, překážela jim, kde se to jen činiti dalo. Pravda musela se ze strachu a zlého svědomí potlačovati; lid dozvěděl se o své minulosti jen to, co v příslušných a rozhodujících kruzích nezdálo se býti závadno, a to jen v příkroji jezuitském a pravidelně jen v mrtvém jazyku latinském. I divnoli, když lepšího tlumočníka minulosti nebylo, že i bájkař Hájek rád byl čítán, ano i veleben, a že jej ještě na počátku věku 18. piarista P. Viktorin a S. Cruce na jazyk latinský převedl. Práci tu přehledl v letech 1757—1760 učený piarista Dobner, povzbuzen jsa k tomu svými představenými. Tak přiveden Dobner k dějepisectví českému a výtečné práce jeho nebrání tomu, abychme jej nazvali otcem pravého dějepisectví našeho. Toho času, když Dobner na tehdejší dobu výborné své práce (v jazyku latinském) uveřejňoval, a za ně pak i císařovnou Marií Terezií titulem c. k. dějepisce a doživotní pensí ročních tří set zlatých byl odměněn a vyznamenán, vydal jeho sok a odpůrce jezuita Pubička r. 1768 spis jazykem latinským, nadepsaný „Series chronologica rerum Slavo-Bohemicarum“, a poněvadž prý se v obecenstvu líbil, jak spisovatel sám praví, svolil k žádosti kněhkupce Höchenbergera a zavázal se spis svůj vydati jazykem německým, opatřiti jej novými poznámkami a pokračovati v něm. I vyšel Pubičkova díla (Chronologische Geschichte von Böhmen) r. 1770 díl první, druhý r. 1771 a třetí r. 1773. Poněvadž pak kněhkupec Höchenberger přišel na mizinu, žádal Pubička na stavech, aby dějiny jeho vzali pod svou ochranu, kteří pak r. 1777 na sněmu obecném návrh jeho, výborem stavovským podporovaný, přijali, zbylé výtisky prvních tří dílů od věřitelů Höchenbergerových zakoupili a Pubičkovi uložili, aby dále vedl dílo, které vypisuje činy jejich ctihodných předkův. Tak mohlo vyjíti r. 1778 pokračování dílem čtvrtým, které až do roku 1801 na deset dílů vzrostlo a až do roku 1618 sahalo, ač již při díle sedmém vláda vídeňská dělala obtíže, nechtíc dáti svolení k dalšímu vydávání peněz na spis Pubičkův; byloť patrno, že tenkráte jako nyní ve Vídni neradi tomu byli, když se na české věci peníze vydávaly, a že to raději viděli, když se jim do Vídně zasílaly. Pubička jsa již stár pokračoval po roce 1801 velmi zvolna s dílem svým, tak že při své smrti r. 1807 zanechal z jedenáctého dílu 36 tištěných archů, v nichž dospěl s vypravováním svým až k odejmutí Valdšteinovi jeho hodnosti vrchního velitele (1630).

Stavové započavše nakládati na dílo, jež „vypravovalo o slavných činech jejich ctihodných předkův“, nemínili po smrti Pubičkově podniknutí své nechat zaniknouti, a vyzvali k pokračování díla Pubičkova nejdříve exjezuitu Ignáce Pornovu, tenkráte již vysloužilého professora všeobecné historie na vysokých školách pražských, který však poukazuje k vysokému stáří svému vybídnutí čestného nepřijal, ale k dotazu výboru zemského za zástupce Pubičkova Frant. Mikuláše Titze, professora všeobecné historie na universitě pražské navrhl, jemuž bylo pokračování dějepisu Pubičkova ku konci r. 1808 skutečně odevzdáno. Ale ten po sedm let neučinil ničeho a když po třech letech na to (1818) žádal, aby práce naň složené byl sproštěn, ukázalo se, že za 10 let sepsal 4 psané archy textu. Taktéž nemělo žádných výsledků vyjednávání s Maxmilianem Millaurem, professorem na fakultě bohoslovecké university pražské ani s cís. radou a prof. filosofie Frant. Němečkem ani kromě jiných též se svobodným pánem Janem ze Stentsche, který prý zvláště znal dějiny doby Valdšteinovy.

Že se pokračování díla Pubičkova nepotkalo s žádným výsledkem, toho příčina byla jednak nedostatek předběžných prací věku 17. se týkajících a obtíže sbírání pramenů do té doby padajících, hlavně však, že se každý obával přijíti v kolisi s tehdejší přísnou censurou, kdy by se byl nesrovnával s ní o otázce v tehdejší době velmi choulostivé, totiž zdali byl vévoda Friedlandský zrádcem čili nic.

My jsme s výsledkem tohoto nezdaru vyjednávání s dotčenými učenci o pokračování díla Pubičkova docela spokojeni; neb národu našemu vzniklo z toho nejutěšenější ovoce, a to nejen co do pokroku naší historické vědy, ale i co do pošinutí ku předu národních snah našich. Neb svěřením Palackému úřadu historiografa království Českého upoután jest Palacký sídlem svým na vždy ku Praze; co dříve jeho vlasteneckému citu a lásce k vlasti bylo povoláním, jemuž byl arciť již dříve celý život zasvětil, to se mu pak stalo svatou povinností, jíž on způsobem vzorným a nedostižitelným dostál, nám pravý obraz minulosti národa našeho nakreslil, a nejen tím ale i všestranným rozvinutím sil velikého ducha svého k pokroku a sesílení národních našich snah nejvíce přispěl.

Palacký přišed do Prahy dne 11. dubna r. 1823 s tím úmyslem, aby prostudoval prameny dějin husitských, uvázl šťastnou náhodou v Praze na vždy a požívaje přízně slavného Dobrovského a osvícených šlechticů Kašpara a Františka hrabat ze Šternberka vykonal již některé dějepisné práce, které patřičného uznání došly, a probral některé archivy a jiné prameny dějin českých, jichž se posud nikdo téměř byl ani nedotekl, když se ho byl na podzim roku 1827 Antonín svobodný pán z Bretfeldu ústně zeptal, jestli by nechtěl uvázati se v pokračování Pubičkových dějin českých pro stavy české. Krokem tímto přiveden Palacký jaksi na práh hodnosti historiografa království Českého, ale než se mu hodnosti té dostalo, uplynulo ještě více než plné desítiletí. Ve Vídni pěstování dějin českých vůbec nepřáli, a zvláště odhalení závoje s událostí strastiplného 17. a 18. století posud úplně téměř neznámých nebylo by bývalo nijakž rádo vidíno. Palacký měl již tenkráte v dějepisectví české jasný rozhled a podávaje písemní odpověď na dotaz svob. pána Bretfelda, vyslovil se, že čestnou úlohu naň vznešenou ochotně přijímá, neostýchal se však podotknouti, že pokračování díla Pubičkova jest nejobtížnější úlohou vlasteneckého dějepisce, jednak že dílo toto nijakž nevyhovuje požadavkům, které se kladou na dějepisectví doby nynější, dále že nelichotí to ctižádosti spisovatelově pokračovati dílo již větším dílem hotové, a to v době takové, jejíž vypisování jest věcí velmi choulostivou. Při tom projevuje i přání, aby stavové pozornost, kterouž věnují dějinám vlasteneckým, rozšířili dále než kam sáhá dějepisné dílo, o němž byla řeč. Koncem měsíce října svěřeno Palackému výborem stavovským pokračování díla Pubičkova, uloženo mu však, aby rukopis svůj předkládal vždy k posouzení stavům, při tom též podotknuto, že výbor zemský rád přijme každý návrh, jejž Palacký k lepšímu zvelebení vlasteneckého dějepisu vytkne za prospěšný.

I předložil Palacký počátkem roku 1828 výboru stavovskému obšírný pamětní spis, v němž krátce ale jasně vykládá, že dosavadní dějepisectví české požadavkům doby nijakž nevyhovuje, poněvadž to jen přemílání starých tištěných kronik, k archivním pokladům že pak se docela nepřihlíželo, jen z těch že množno poznati zprávy k dějinám poměrů stavovských, zákonodárství a zprávy zemské, financí, válečnictví, k dějinám náboženské, literární a umělecké vzdělanosti národa, průmyslu a obchodu, života domácího a společenského, mravův i obyčejův, které nemají scházeti žádné národní historii, tím méně dějinám českým, tolika zvláštnostmi od dějin národů jiných se lišícím. Při tom vyslovil Palacký přesvědčení své, že nijakž nesmí přistoupiti k sepisování dějin českých dříve, pokud nepozná co nejúplněji obsah archivů obsahujících zprávy v dějinách českých, jež i povšechně vytkl. Neboť nechtěl se odhodlati k nové kompilaci, věda dobře, že přemnohé mezery českých dějin mohou býti doplněny, chybné zprávy z pravých pramenů opraveny a nejisté potvrzeny a vyvráceny. Palacký nabízel stavům všechny síly své a žádal toliko, aby mu pojistili jeho zevnější existenci, aby jiným úřadováním nebyl o čas připravován a všecek jej mohl věnovati svým dějepisným pracím, z nichž tyto vykonati se zavazoval: 1. Pokračovati dějepis Pubičkův až na nejnovější časy v témže směru; 2. sepsati co možná nejúplnější a stručné pragmatické dějiny Čech asi v 5 dílech; 3. učiniti úplnou sbírku všech písemně zachovaných usnešení sněmovních; 4. založiti diplomatář a sbírku dopisů země české a 5. sepsati zvláštní díla o některých kusích vlasteneckých dějin. Za to žádal Palacký na stavích 1000 zl. ročního služného, pokud o dotčených dílech pracovati bude, podporu na cesty do archivů a knihoven mimo Prahu ležících, náhradu útraty za opisování a vidimování listin v archivech a písemná odporučení k úřadům neb osobám, jimž příslušelo právo dáti dovolení k pracím v těch kterých archivech. Palacký se i zavazoval podrobiti se dohlídce, že pilně a svědomité práce své konati bude.

Stavovský výbor odevzdal návrh Palackého Františkovi hraběti ze Šternberka, aby o něm podal své dobré zdání. Tento veleosvícený šlechtic, tenkráte jeden z nejlepších znalců dějin českých, znal nejen neobyčejné nadání Palackého, ale i jeho železnou pilnost a vlastenecký zápal k povolání, jehož se mu dostati mělo, a odporučil ho stavům co nejvřeleji, poukazuje zároveň k tomu, že by nejvhodnější bylo, aby Palacký ustanoven byl doživotně co historiograf.

Však najednou dostalo se Palackému konkurenta. Dvorní kancléř hrabě Mitrovský odporučoval stavům za historiografa Josefa Edmunda Horkého, tuším že vrchnostenského úředníka, který se nabízel, přivésti dílo Pubičkovo pro ctitele jeho ku konci; pak sepsati zvláštní dějiny české, co resultát posavadních kritických badání bez polemiky a nájezdů; dále chtěl přepracovati Schallerovu topografii Čech podle spisův Ebelova, obsahujícího navedení jak se má cestovati po Švýcarsku; chtěl podporovati všecky práce vlasteneckých dějepisců atd. Co pak se sbírání pramenů týče po archivech jak domácích tak i cizozemských, tomu domníval se vyhověti ve čtyrech letech, a sice ve třech letech v Čechách a v čtvrtém roce v sousedních zemích zahraničných a ve třech měsících v Praze, žádaje k tomu na stavích přiměřené diety pro sebe a své pomocníky (opisovače) a zakoupení koní a vozu, aby sebrané a vypsané prameny dějin českých mohl dále dopravovati. Tito koně a vůz byli to nejlepší na celém návrhu pana Horkého; nebo patrně zamýšlel pan Horký dějepisné prameny více svážeti nežli vypisovati a studovati a tenkráte by se byly ještě mnohé památky mohly naleznouti a zachovati, které později kupci a hokynáři padly za oběť. Stavovský výbor poznal, že Horký jest jen dějepisný diletant, a proto navrhoval zemskému sněmu přijetí návrhu Palackého, poněvadž Palacký se pracemi svými již osvědčil a dle návrhu jeho spíše se přijde k cíli a kromě toho i s menším vydáním. Dne 13. dubna r. 1829 přijal sněm návrh výboru zemského, ustanovil Palackého historiografem českých stavů s ročním platem 1000 zl. do času spisování dotčených děl, povolil aby mu po tři léta pomoc byla dána po dvou stech zlatých na cesty, a zemskému výboru se uložilo, aby k tomu vyžádal nejvyššího svolení.

Avšak nejponíženější prosba nedošla na stupních trůnu vyslyšení, neb jak nejvyšší kancléř z ohledu k stavům se vyjádřil, vysoké dvorní kanceláři nezdála se žádost stavů dosti spůsobilou k předložení. Arciť se to ve Vídni nerado vidělo, když se šlechta ujímala věd a k tomu ještě vědy historické v Čechách! V tomto rozhodnutí dvorní kanceláře viděti veřejně znázorněný tehdejší vzduch vanoucí v nejrozhodnějších kruzích, kde o nedlouho později k jednomu šlechtici českému pronešeno památné: „Aber lieber S…, wie geht das zusammen, ein Kavalier und Schriftsteller!“ Pracování duchem bylo tenkráte hanbou a zatracováno vše, co k tomu vedlo.

Poněvadž pak dvorní kancelář v odpovědi své dokládala, že stavové mohou dáti dokončiti spis Pubičkův za honorář, o nějž by se se spisovatelem shodli, bylo patrno, že Palacký není ve Vídni dobře zapsán, že o důkladném spracování dějin českých nechtěli tam ničeho věděti, národ český se měl s předpotopními výsledky badání Pubičkova spokojiti.

Palacký nezůstal na to odpověď dlužen, a v přípise k nejvyššímu purkrabímu vyvrátil nepodstatnost důvodů dvorní kanceláře — k tomuto kroku. Ale ač rozhořčení nad tím mezi stavy nebylo nepatrné, nechtěli přece pustiti se do zřejmého sporu z vládou vídeňskou, a proto vybízen byl Palacký opět k pokračování Pubičky, načež odpověděl v listopadu r. 1829, že jako spisovatel nemající hmotných prostředků nemůže potřebná studia v pramenech dějin českých konati ani nevyhnutelné cesty do cizozemska na své útraty podniknouti a že mu nelze se k tomu odhodlati, aby veleslavným stavům jakés takés sestavení událostí podal, které by bylo pánů stavů nedůstojno a jemu nijakž ke cti nesloužilo. Stavové předložili císaři samému, aby o záležitosti té rozhodl, a Palacký odebral se z jara r. 1830 sám do Vídně, aby záležitosti své průchodu zjednal, což se zdálo býti tím snadnější, poněvadž státní ministr hrabě z Kolovrat vřele věci té se ujal. Ale ačkoli císaři dvakrát žádost stavů položil do rukou, odložil ji císař vždy s podotknutím, že k tomu dosti času, a 18. června r. 1830 rozhodl císař na cestě do Terstu ve Štýrském Hradci, že se ten návrh na ten čas odročuje, poněvadž český fond domestikální má na r. 1831 značný schodek.

I zdálo se, že po čtyrletém vyjednávání tímto rozhodnutím císařským vše jest ztraceno. Nebo jiného vyššího odvolání nebylo. Ale stavové a v jejich čele hrabata Šternberkové, kníže Rudolf Kinský, hrabě Klam-Martinic, kníže z Lobkovic a několik jiných osvícených šlechticů, kteří by v podobných věcech měli býti vzorem nynější šlechtě české, nesložili zbraní a na sněmu zemském přidali se všichni přítomní stavové k náhledu hraběte Kašpara ze Šternberka, který dokazoval, že sice možno zabrániti stavům českým ustanoviti českého historiografa, ale že se jim nemůže zakázati podporování dějepisectví českého; neb co každý kněhkupec a soukromník podniknouti může, není nedovoleno ani stavům, jen když za ně zaplatí a když se při tom neobejde c. k. censura. Chtějíli tedy od Palackého míti nově sepsané dějiny české, mají k tomu povoliti jen potřebný náklad. Palackému nabídnuto pak, aby sepsal dějiny české ve čtyrech neb pěti svazcích za roční honorář 1000 zl. a za tříroční příspěvek na cesty po 200 zl.

Palacký, jemuž se jednalo hlavně o věc a ne o formu, spokojil se s usnešením tím a téměř po čtyrletém jednání dosáhl fakticky byť ne i formálně toho, po čem z lásky k vědě a národu tak vřele toužil.

Nyní se dal Palacký tím usilovněji a svědomitěji do práce, čím více poznával, že práce jest velmi rozsáhlá, že napnutí všech sil vyžaduje. Tak navštívil a někde docela, jinde z největší části propracoval v letech 1831 archivy pražské, a téměř všecky archivy zemí sousedních aspoň pro dobu starší dějin českých a r. 1837 světoznámý archiv dvoru papežského ve Vatikanu v Římě, neopomínaje několikráte v roce podávati stavovskému výboru zprávy o pokroku bádání svého a předkládaje vykonané práce, aby se stavové o tom skutečně přesvědčili, že se pracuje a mnoholi se pracuje. Tak se vykonávala přece kontrola nad Palackým a zajisté nezáleželo nikomu na pokroku práce více než jemu samému. Ano i kapitoly svého sepsaného díla předkládal Palacký stavovskému výboru, aby se vědělo, že nezahálí!

Však ani při tom všem nedali si ve Vídni pokoj; všecky kroky slavného dějepisce byly střeženy, a když se v Mnichově na žádosti své o povolení k pracím podepsal „naznačený dějepisec stavův českých“, potahován vyslanectvím rakouským ihned k odvolání, že není dějepiscem stavovským. Mimo to dostalo se i nejvyššímu purkrabímu království Českého důtky, že neuměl lépe opatřiti průchod zákazu císařskému, aby se žádný historiograf neustanovoval. Teprv po smrti císaře Františka dostalo se od nejvyššího dvorního kancléře pokynutí, že by mohli opět stavové čeští hnouti otázkou o ustanovení historiografa stavovského, poněvadž v příčině té v dvorních kruzích jiné náhledy panují. K žádosti Palackého, který se odvolával na přítele svého Bočka, jenž za stavovského historiografa moravského byl ustanoven, usnesli se stavové dne 2. dubna 1838 na tom, aby podána byla nejponíženější prosba za ustanovení stavovského historiografa, k čemuž pak i na podzim téhož roku dáno svolení.

Sotva však urovnán poměr jeden, nastaly Palackému svízele a pronásledování jiné — od c. k. censury. Censura byla v době všemohoucího Metternicha velkým činitelem v ústrojí státním. Všechny duševní plody, které v Rakousku chtěly uzříti světla božího, mohly se praesentovati jen v takovém přistrojení, jaké jim c. k. censurou bylo ponecháno. Nedosti vsak na tom, c. k. censura ve Vídni nechávala práce jí předložené ne snad několik týdnů, ale mnoho měsíců v kancelářích svých ležeti, tak že se všecka díla příliš opožďovala. Bylyť sice také censurní filiálky v „provinciálních“ městech, ale co bylo důležitějšího, muselo putovati do Vídně k centrálnímu úřadu censurnímu. Tam se také zasílalo dílo Palackého. Aby se takovému opožďování a vydávání slavné práce Palackého předešlo, nabídl se nejvyšší purkrabí, že sám přehlédne a poopraví spis Palackého, aby v něm nezůstalo něco závadného a státu snad nebezpečného, ale ve Vídni nepřistoupili na návrh ten. V prvních dvou dílech opravovala sice c. k. censura dosti, co se jí zdálo býti nebezpečno anebo nepříhodno — k posuzování toho byla měřítkem chuť a okamžitá vůle toho kterého c. k. censora — ale když (r. 1844) předložil Palacký první kapitoly dílu třetího, dobu Husovu pojednávající, navrhoval vídenský censor prof. theol. Schreiner, později kanovník u sv. Štěpána ve Vídni, aby se celé ty kapitoly potlačily. Ve Vídni se ale k takovému ostrému kroku nemohli odhodlati, a Metternich sám nařídil, aby Palacký sám nemilé reflexe vytrhl; aby však skutečných událostí nevypravoval, to že mu nemůže býti zabráněno. Ale takových míst, které Palacký vynechati anebo opraviti měl, byla celá řada; nebo c. k. censura starajíc se o blaho duší katolických svých poddaných, stála na tom, že i doba husitská Palackého dějin má býti tak psána, aby čtenáři katoličtí nebyli mýleni na svém stanovisku, s jakéhož i s církví svou hledí na Husa a na jeho rejdy a odsouzení jeho. Palacký obdržev rukopis svůj od zemského výboru nazpět, chystal se právě k odjezdu do Vlach a nemaje času nazbyt a věda že by odpor nic nepomohl, musel svoliti k vynechání neb přeměnění míst censurou naznačených, ale poslal při tom ráznou odpověď, již můžeme míti za protest proti takovému nakládání s jeho dílem. Odpověď Palackého popudila tehdejšího nejvyššího správce rakouské policie hraběte Sedlnického, který žádal na zemském výboru, aby Palackému udělil důtku, a když tento učiniti to se zdráhal, poněvadž Palacký není žádným stavovským úředníkem, dostala se důtka Palackému prostřednictvím c. k. policie.

Rok 1848 překazil další míchání se vlády do záležitosti dějepisectví českého. Ale Palackému nastaly nové půtky s výborem zemským. Již r. 1842 zdálo se některým osobám stavovským, že Palacký provádí dílo své velmi zvolna, a nebylo těžko rozuměti tomu, že se domnívali, že to Palacký činí, aby práce ta déle trvala z ohledu na služné. Palacký dověděv se o tom, ukázal, že doposud v půltřetím létě sepsal jeden díl svých dějin a že stavové co nakladatelé, když dosavadní jeho služné by odtáhli a cenu každého svazku dle obyčejného spůsobu vyměřili, by ještě při každém svazku byli 570 zl. vydělali! S takovými lidmi měl Palacký jednat.

Po roce 1848 dalo zase předsevzetí Palackého, spisovati dějiny své česky a pak panem školním radou Wenzigem na jazyk německý dáti přeložiti, příčinu k písemnému boji mezi ním a zemským výborem. Palacký vydával dějiny své druhdy jazykem německým z ohledu k stavům, teprv r. 1848 vyšel první svazek dílu prvního v spracování českém. Českému textu to však nebylo nijakž na škodu; nebo slavný náš dějepisec přinesl k českému spracování monumentálního díla svého přípravy úplnější a dokonalejší, než to při spise německém o více než celé desítiletí dříve vycházevším býti mohlo, a skutečně jeví se v prvních dílech ne nepatrný rozdíl mezi Palackého dějinami česky a německy psanými, ovšem že ku prospěchu prvních, později psaných. Události roku 1848 a zvláště Palackého list daný dne 11. dubna, v němž se vyslovuje proti obeslání parlamentu frankfurtského, byly příčinou, že německé noviny a téměř celé spisovatelstvo německé obořili se na Palackého s neslýchanou jízlivostí a hanou, takže Palacký nezvratně se rozhodl dějiny své psáti jen jazykem českým, jak to ode dávna bylo jeho přáním, a pak je dávati překládati na jazyk německý, aby povinnostem svým k stavům dostál. O takovémto úmyslu svém učinil v listopadu r. 1850 oznámení k výboru zemskému, v němž tenkráte rytíř Bohuš a hrabě Mitrovský hlavní slovo vedli. Ale zemský výbor nechtěl o tom nic slyšeti, žádaje, aby Palacký jak dosavad činil původní sepsaní v jazyku německém. Poněvadž pak Palacký od úmyslu svého ustoupiti nechtěl, nemělli, jak pěkně se vyjádřil, minouti se s účelem svého života, zůstalo to po některém dopisování sem a tam při tom, že Palacký spisoval dějiny své jazykem českým, a že dával obstarávati pro zemský výbor německý překlad. Avšak když roku 1859 a 1860 německý překlad se za českým textem poněkud opozdil, nenechal si zemský výbor příležitosti ujíti, aby Palackému nemístnost okolnosti této opět na paměť přivedl, opakuje opět, že neli dříve aspoň současně s textem českým by se mělo vydání německého textu díti.

O druhém oddělení spisu Palackého vyvracejícím některé nájezdy na dějiny jeho, zvláště Höflerem, Lippertem a Schlesingrem konané, můžeme vším právem pomlčeti: jsmeť přesvědčeni, že se jim jednalo více o politickou agitaci než o dějepisnou pravdu, a těšíme se jen tomu, že Palacký si předsevzal nevšímati si více jejich pamfletů; neboť zajisté škoda každého omočení péra proti těmto zkrucovatelům dějepisu českého, jimž on nikdy nebyl pravdě zasvěcenou vědou, ale k mrzkým účelům najatou děvkou. Však nemůžeme se dosti nadiviti a těšiti tomu, že Palackého duch má i přes jeho vysoké stáří dosud tutéž svěžest jako před před čtyrmi desítiletími, jak to právě v této části jeho spisu nejlépe jest viděti, a přejeme si jen z plného srdce, aby mu ještě dlouhá trvala léta, aby všecky předsevzaté a obmýšlené práce ku dobru a pokroku vědy a ku zdaru národa našeho mohl vykonati.